Novela Jozova Hanule uzavírá želarský cyklus Květy Legátové, autorky která v roce 2001 vtrhla na českou literární scénu jako meteor. Postavy této novely, situované do let druhé světové války, jsou opět titíž obyvatelé Želar, které čtenáři znají již z předchozí autorčiny knížky. V centru vyprávění je však tentokrát osud mladé lékařky, která se v zapadlé horské vesnici ukrývá před nacistickým pronásledováním a která zde nachází hluboký milostný vztah k prostému vesnickému kováři.
Stručný děj
Jozova Hanule je vyprávění o mladé lékařce Elišce, která žila a pracovala v Brně. Jejím milencem byl starší muž, Richard, ale byl ženatý a měl dvě děti.
Na začátku knihy Eliška nese tajnou zprávu na místo, kam ji poslali. Bohužel v domě potká Němce, ale naštěstí jí otevřou dva manželé a pozvou k sobě do bytu. Eliška čeká u cizích lidí, až Němci a psi odejdou. Pak se vrátí. Ty tajné úkoly nosí často, ale neví, co v nich je.
Eliška pracuje jako lékařka a jejím prvním velkým případem je pacient Joza Janda, kterého přivezli ze slovenského pohraničí. Eliška mu daruje krev, stará se o něho a brzy si ho oblíbí, protože uměl krásně vyprávět o svém kraji a vesnici, ve které žil. Vesnice se jmenovala Želary. Eliška si s ním ráda povídala a trávila u něho čas a čekala, až se vrátí Richard.
Už uslyšela kroky, ale místo Richarda přišel Slávek, její kamarád a řekl jí, že Eliška musí "zmizet", protože jejich dva spolupracovníky v protifašistickém odboji už zatkli. Eliška odmítala a stále říkala, že mu nevěří, že to chce slyšet od Richarda. Nakonec Slávek musel prozradit, že Richard emigroval. Na veřejnosti museli říct, že Richard emigroval s ní, protože hodně lidí vědělo o jejich vztahu. Proto Eliška musela "zmizet" a Slávek jí řekl, aby odjela se svým pacientem Jozou a vzala si ho, musela se také přejmenovat na Hana Nováková. Eliška na začátku odmítala, ovšem nakonec to vzdala.
S Jozou jeli vlakem do Šádovy Huti. Cestou vlakem Eliška vzpomínala na tetu a strýce, kteří žili na venkově a teta od strýce odešla. Vzpomínala také na babičku, které říkali, že musí všechno vydržet; člověk ani neví, co vydrží. Babička uměla hodně činností, které se dělaly na venkově. Joza málo mluvil a Eliška ho začínala nenávidět, říkala mu pologramotný primitiv.
V Šádově Huti se ubytovali v hospodě u Irči. Eliška jí pomáhala v hospodě, pracovat ji bavilo. Tam se také dozvěděla, jakou pověst má Joza a také že lidé mají o Želarech divné názory. Jozovi se říkalo lamželezo a vesnický blb.
Irča Elišce vyprávěla o svém životě, že je nespokojená v manželství.
Joza navštěvoval Elišku vždycky v pondělí, chodili spolu na procházky po přírodě, vyprávěl jí, že si zařizoval domek, kde budou oba bydlet.
Před svatbou se přestěhovala do Želar. Okolo jejich domu byly jen další tři domy, v jednom bydlela Lucka, v dalším Žeňa a v posledním Jurigovi. Zahrada neměla plot. Joza uvařil čaj a Eliška ho prosila, aby jí vyprávěl pohádku.
Seznámila se také s Žeňou, to bylo děvče, které se stále usmívalo. Žeňa ji oblékla do šatů na svatbu, které vypadaly jako kroj. Svatba byla v kostele, kde se stal zázrak - zjevila se tu Maří Magdaléna.
První svatební noc byla zvláštní. Eliška byla odvážná a svlékla se před Jozou do naha, líbali se a objímali, ale k ničemu dalšímu mezi nimi nedošlo. Spali společně se psem. Další noci se také nic nedělo.
Na začátku manželského života Hanule nevěděla, co má dělat, většinou ležela v posteli, jídlo neuměla vařit. Joza a jeho kamarádi dělali nové podlahy a pro ně vařila Žeňa s dcerou Jiřinkou. Hanule si uvědomila, že nemůže jenom ležet, ale také se musí naučit něco. Poprosila Žeňu a Žeňa ji postupně naučila vařit, šít, háčkovat, plést, drhat, vázat košťata, pracovat s hrnčířským kruhem, pečovat o zahradu. Pouze sekat dříví jí Joza nedovolil.
Také se naučila vstávat stejně brzo ráno jako její muž a nachystat mu snídani. Cítila se lépe. Zjistila, že ji baví také tvořitelská práce, také našla Jozovu knihovnu a postupně večer četla knížky.
Bavilo ji také dojení krav a kosení trávy u Jurigů. Pavel a Juliška Jurigovi měli osm dětí. Seznámila se rovněž s Vratislavem Lipkou, divným mužem, který také rozuměl psům.
Jednou Hanule rozbila petrolejovou lampu a bála se, že se na ni Joza rozzlobí, protože petrolejová lampa byla v té době vzácná. Ale Joza se na ni vůbec nezlobil, řekl, že koupí novou a Hanule se rozplakala, protože v dětství měla špatné zážitky.
Spolu také navštívili hrob jeho matky, Hanule nikdy neměla hroby ráda, ale tam byla okouzlená.
Jednou se jí stala ošklivá situace. Šla sbírat ostružiny do lesa a najednou se začal silný déšť. Hanule bohužel zabloudila a nevěděla, jak se má vrátit. Všude bylo rozlehlé ostružiní, Hanule nevěděla, jak to má obejít a spadla a byla před propastí. Našla potok a podle něho těžko šla nahoru, až narazila na krmelec a tam usnula a myslela si, že umře. Tam ji našel Joza s Lipkou a jeho psem vlčákem.
Z toho všeho onemocněla, dostala horečku a žlučníkovou koliku a starala se o ni kořenářka Lucka a také Joza.
Lucka jí podávala různé bylinky, různé nápoje, které jí nechutnaly. Poznávala povahu Lucky, jež se často ráda napila slivovice, byla vzteklá a smála se protivným smíchem. Bylo jí kolem sedmdesáti let, ale chodila jako mladá a pila jako chlap.
Hanule musela jet do města, kde jí udělali operaci žlučníkových kamenů. Tam pomáhala trochu jiným pacientům. Jednou za ní přišel kapitán, Hanule se lekla, že ji našli. Ale kapitán si myslel, že ji manžel mlátí, protože měla na těle modřiny kvůli tomu, že zabloudila, když byla na ostružinách.
Časem, který Hanule strávila po boku Jozy, poznávala, co je láska. Prozkoumala vztah k Jozovi a porovnávala s Richardem. Poznala, že Richard byl chladnokrevný.
Po nějaké době začínala zjišťovat, že se nechce vrátit do města, ale chce tu zůstat. Zamilovávala se do svého muže, více a více ho poznávala.
Sama se také změnila, vlasy měla dlouhé. Jezdívala s Luckou pomáhat jí po chalupách, s Žeňou se spřátelila. Juliška jí zase vyprávěla o svých spolužačkách a lidech z Želar. Například o Lucce se dozvěděla, že pocházela ze dvanácti sourozenců, všichni odešli do světa a nejmladší Lucka zůstala. Ucházel se o ni Ženin dědeček, ale nakonec se rozešli, neví se proč. Vyprávěla také o Jozovi, že jeho matka byla přísná, otec lajdák a Joza se postupně naučil pracovat a dělat různé práce za otce. Peníze, které vydělal, si brala jeho máma a otec je propíjel. Kovářka se pak zamilovala do komedianta, s nímž udržovala poměr. Otec potom zemřel, milenec kovářky utekl s vkladními knížkami, které byly pro Jozu. Joza se pak od ní odstěhoval.
Jednou Hanule zažila příhodu, kdy se Lucka strašně rozzlobila, protože jedna mladá paní v pokročilém těhotenství ještě odhazovala vidlemi seno, potratila a nikdo jí nepomohl a ona začala umírat.
Blížila se válka, vojáci přišli i do Želar, byli to Rusové, kteří ale znásilnili několik žen, všude se hodně pilo, vojáci ničili obydlí. Najednou se začalo střílet, přišli i Němci. Hanule pracovala s doktorem a Luckou, ošetřovala zraněné. Bojovali muži i ženy. Umřel i Pavel Juriga a také umíral Joza, muž Hanule.
Po válce se Hanule vrátila do města, do nemocnice, nebylo to pro ni jednoduché. Musela jít na nervové oddělení a na psychiatrii, protože ji přátelé zradili. Setkala se s dávnou láskou, Richardem, který se mezitím opět oženil a nabídl svatbu Hanule, aby si ho vzala. Ale její duše už patřila navždy do Želar a její srdce jedině Jozovi.
Můj budoucí muž, pologramotný primitiv, s nímž nemám nic společného, ale který si mně přesto odváží bůhvíkam...
„Protože já, Hanko, já jsem ze Želar. Tam patřím a tam jsem se měla vdát. Zhlédla jsem se v tom svém zazobaném mizerovi, který mě sice nikdy nezmlátil, Irenko sem, Irenko tam, na to mu seru, ženská snese pár lískanců, ale od chlapa, který za to stojí."
Práskla hlavou o stul a začala chrápat.
Odplížila jsem se v hrůzných představách. Já teda na rozdíl od ní do Želar nepatřím.
— 1 —
Nikdy bych nevěřila, že muže krajina děsit. Teď jsem to prožívala. Zsinalá skaliska prořezávala les, jímž se vinuli klikaté stezky, nesmyslně propojené a matoucí. Křižovali se takovým způsobem, že bylo možno točit se v nich donekonečna. Zdola řvala řeka, tak prudká, že je v parných létech, kdy voda klesla, bylo možno přejít po vyhřezlých kamenech. Ze všech světových stran se ozýval neutuchající svist větru. Dřevěné, nízké, osamělé chalupy splývali s okolím.
Cítila jsem se osiřelá, vydaná na milost a nemilost neexistující vsi. Mé dřívější jistoty byly rozmetány hromobitím řeky, rozplynule se ve vzduchu, nasyceném neznámými vůněmi, utonuly ve smršti barev, od narezlé pudy přes nejrůznější odstíny zeleně až k proměnlivému nebi.
— 2 —
Byl to pro mě mimořádný zážitek. Město, v němž jsem prožila celý život, mi připomínalo past. Spatřila jsem krvavé cedule na zdech a setkala jsem se s minulostí.
Hrobové ticho večerních ulic. Osleplá okna. Protiletecké kryty. Předstupeň plánovaného pekla, na jehož bohaprázdném oltáři trůnil hákový kříž.
Jak jsem se rozhlížela, všimla jsem si, že většina z těch, co mě míjejí, si vůbec neuvědomuje (jako já kdysi), že jsou určeni k likvidaci.
A ještě něco jsem si ostře uvědomila. Že se nechci vrátit.
— 3 —
Pochoduji jako voják, kterému bubnují do kroku. Má duše mě opustila. Bloudí horskými stráněmi a hlídá zbytečné hroby.
— 4 —