Květa Legátová

Květa Legátová, Vlastním jménem Věra Hofmanová, se narodila v Podolí u Brna v učitelské rodině roku 1919. Dětství prožila v okolí Brna (Vranov, Střelice u Brna), kde rodiče působili na venkovských školách. Po maturitě na dívčím reálném gymnáziu v Brně (1938) začala studovat češtinu a němčinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po uzavření českých vysokých škol absolvovala rychlokurs na obchodní škole a nastoupila jako písařka na finančním úřadě ve Valašském Meziříčí, poté získala místo jako učitelka němčiny na brněnské konzervatoři. Po jejím uzavření byla totálně nasazena do zbrojní továrny na Starém Brně. Filozofickou fakultu absolvovala v roce 1946. Již za studií učila nejprve na gymnáziu v Uherském Brodě, později byla jako politicky nespolehlivá překládána po venkovských školách na Kopanicích. V letech 1953–1958 studovala externě matematiku a fyziku na Vyšší pedagogické škole v Brně. V roce 1956 se do Brna vrátila natrvalo a začala učit na Střední odborné škole knihovnické. V roce 1975 odešla do důchodu, věnovala se psaní a ochraně zvířat.

Květa Legátová spisovatelsky debutovala v roce 1957 souborem črt Postavičky, po němž následoval román pro děti Korda Dabrová (1961) – pod pseudonymem Věra Podhorná. V 50. letech publikovala texty v časopise Host do domu. Patřila k tzv. brněnské škole rozhlasové hry; nejméně čtrnáct jejích her bylo zrealizováno (dvě jako televizní adaptace), a některé z nich vyšly později knižně v souborech Pro každého nebe, Posedlá a jiné hry a Mimo tento čas.

K publikování se Legátová vrátila po roce 2000 v nakladatelství Paseka povídkovým pásmem Želary (2001, Státní cena za literaturu 2002) a novelou Jozova Hanule (2002). Podle předlohy Jozova Hanule vznikl v roce 2003 úspěšný film Želary. Vydání povídkového cyklu Želary se stalo událostí v literárním životě po roce 1989 ojedinělou; nejen proto, že próza, zasazená do předválečné horské vesnice, tematicky i způsobem vyprávění výrazně vybočovala z literárních trendů devadesátých let, ale také proto, že ji první kritické reakce považovaly za překvapivě vyzrálou prvotinu dosud neznámé, více než osmdesátileté autorky. Teprve poté byla Květa Legátová ztotožněna se svým alter egem Věrou Podhornou.

• Postavičky, 1957
• Korda Dabrová, 1961
• Želary, 2001 (anotace)
• Jozova Hanule, 2002 (anotace)
• Pro každého nebe, 2003 (anotace)
• Posedlá a jiné hry Paseka 2004
• Návraty do Želar (rozhovor s D. Kaprálovou), 2005
• Nic není tak prosté, 2006
• Mušle a jiné odposlechy, 2007
• Mimo tento čas, 2008

Láska je náš osobní problém, trofej či tragédie, a nezaleží na tom, je-li opětována.

Bohatství ničí člověka stejně jako bída a hlad. Může být celoživotně zdecimován tím, že žije v pohodlí, které neunese. Důkazy toho máme na každém kroku.

Pochoduji jako voják, kterému bubnují do kroku. Má duše mě opustila. Bloudí horskými stráněmi a hlída zbytečné hroby.

Květa Legátová