Kapitola 111
MICHAEL SULLIVAN SE NEVYSKYTOVAL nikde poblíž domu v západním Massachusetts. V půl osmé večer vstoupil do desetipokojového domu ve Wellesley, v bohatém předměstí Bostonu.
Šel několik kroků za Melindou Steinerovou, na jejíž dlouhé nohy a sladký malý zadeček byl krásný pohled. Melinda to také věděla. Uměla si udržovat odstup a zároveň provokovat svou houpavou chůzí.
Vešli do široké vstupní haly, ozdobené třemi velkými lustry, které určitě vybrala Melinda nebo její dekoratérka. V jednom z vedlejších pokojů se svítilo.
„Zlato, jsem doma!“ zavolala Melinda a hlasitě hodila cestovní tašku na naleštěnou podlahu z tvrdého dřeva.
V jejím hlase se neozval ani náznak toho, že něco není v pořádku. Sebemenší varování či napětí, jen manželská dobrosrdečnost.
Je zatraceně dobrá, pomyslel si Sullivan. Ještě ze s ní nejsem ženatý.
Z pokoje, ve kterém běžela televize, se neozval žádný pozdrav. Ani pípnutí.
„Miláčku?“ zavolala znovu. „Jsi tam? Miláčku? Vrátila jsem se z venkova. Jerry?“
Pro toho parchanta to muselo být pořádné překvapení. Miláčku, jsem doma. Miláčku, já pořád žiju!
V chodbě se konečně objevil unaveně vypadající muž v pomačkané proužkové košili, boxerkách a modrých pantoflích.
Také on byl docela dobrý herec. Dělal, jako by bylo všechno v naprostém pořádku.
Ovšem jen do chvíle než spatřil, že krok za jeho milovanou ženou, kterou chtěl nechat zavraždit v jejich domě, jde Řezník.
„Hej, kdo to je, Mel? Co se to děje?“ zeptal se Jerry.
Sullivan už držel v ruce pistoli. Namířil tomu chlapovi ve spodním prádle na koule, ale pak přesunul mušku na srdce, jako by ten zákeřný parchant nějaké měl. Zavraždit manželku? Co je to za chladnokrevného hajzla?
„Změna plánu,“ oznámil Sullivan. „Co se dá dělat, to se stává.“
Jerry zvedl bez vyzvání ruce nad hlavu. Také se docela rychle probral.
„O čem to mluvíte? Co to znamená, Mel? Proč je ten člověk v našem domě? Co je zač?“
Klasické repliky v kulometném podání.
Teď byla řada na Melindě, která se rozhodla zvýšit hlas.
„To je ten, co mě měl zabít, Jerry! Zaplatil jsi mu, aby mě zavraždil, ty mizernej sráči! Jsi jenom bezcennej srab! Takže jsem ho přeplatila, aby zabil tebe. Je to tak, zlato. Asi bys mu mohl říkat nevěrný zabiják,“ řekla a zasmála se vlastnímu vtipu.
Nikdo jiný se nezasmál – ani Jerry, ani Sullivan. Vlastně to bylo docela legrační, ale na výbuch smíchu ne. Nebo to možná jen špatně podala, moc drsně a pravdivě.
Manžel skočil zpátky do pokoje s televizí a pokusil se zabouchnout dveře, ale neměl šanci.
Řezník byl rychlý a strčil do nich nohu v pracovní botě. Pak si je ramenem otevřel a následoval Jerryho dovnitř.
Jerry, jeho původní zákazník, byl vysoký a pupkatý manažerský typ s pleskou na temeni hlavy. V pokoji byl cítit jeho tělesný odér a doutník dýmající v popelníku u gauče. Na koberci ležela golfová hůl a několik míčků. Opravdu chlapák, tenhle muž, který zaplatil za zavraždění své ženy a teď trénoval golf, aby si dokázal, jak je klidný.
„Zaplatím vám víc, než na kolik se ona zmůže!“ zaječel Jerry. „Ať vám ta mrcha nabídla cokoliv, dám dvojnásobek! Přísahám bohu! Mám ty peníze. Jsou vaše.“
Páni, je to čím dál tím lepší, napadlo Sullivana. Dává to nový smysl hrám jako Ber nebo neber.
„Ty odpornej šmejde!“ zavrčela ze dveří Melinda na manžela. Pak vběhla dovnitř a vlepila mu políček. Sullivan si pomyslel, že je to chladnokrevná dáma, ale občas jí to prostě ujede.
Znovu se podíval na Jerryho a potom na Melindu. Zajímavý pár, to rozhodně.
„Souhlasím s Melindou,“ promluvil Řezník. „Ale na tom, co Jerry říká, taky něco je, Mel. Třeba bychom tu měli uspořádat malou aukci. Promluvíme si jako dospělí. Už žádné fackování a nadávky.“
