BER NEBO NECHEJ BÝT
Šel jsem po ulici zalité sluncem a nevěděl, do čeho píchnout. Pořád jsem jen šel a šel. Jako by se mi něco mělo přihodit. Rozhlídl jsem se a uviděl jsem železniční koleje a vedle kolejí stála neohozená bouda. Byl na ní nápis:
HLEDÁ SE POMOC
Vešel jsem dovnitř. Seděl tam malý stařík v modrozelených podvlékačkách, který žvýkal tabák.
"Jo?" zeptal se.
"Já, ehm, já, ehm, já…"
jo, pojď dál člověče, vymáčkni se! Co chceš?"
"Viděl jsem… váš nápis… hledá se pomoc."
"Ty se chceš zapsat?"
"Zapsat? Na co?"
"Do prdele, není to flek pro nějakou křehotinku!"
Naklonil se a odplivl si do špinavého plivátka, potom dál zpracovával svůj žmolek, přičemž vtahoval tváře do bezzubých úst.
"Co budu dělat?" ptal jsem se.
"To ti řeknou, co budeš dělat!"
"Chci vědět, co je to za práci."
"Železniční traťová parta, někde na západ od Sacramenta."
"Sacramenta?"
"Slyšels dobře, panebože. Já mám spoustu práce, člověče. Chceš se zapsat nebo ne?"
"Zapíšu se, zapíšu…"
Podepsal jsem se na papír, který měl na desce s klipsem. Měl jsem číslo 27. Napsal jsem tam dokonce svoje pravé jméno.
Podal mi lístek. "Budeš i s nářadím na nástupišti 21. Budeme mít pro vás speciální vlak."
Vložil jsem si lístek do své prázdné peněženky.
Znovu si odplivl. "Podívej, chlapče, mně je jasný, že jsi tak trochu praštěnej. Tahle trať se stará o spoustu podobnejch případů, jako jsi ty. Je to tak trochu humanitární pomoc. Jsme hodný lidi. Vždycky pamatuj na starýho - - - Nezapomeň se o nás tu a tam v dobrým zmínit. A až budeš na trati, poslouchej svýho předáka. Je na tvý straně. Můžeš si tam na poušti ušetřit něco peněz. Bůh ví, že je tam není kde utratit. Ale v sobotu večer, hochu, v sobotu večer…"
Zase se naklonil ke svému plivátku a pak se vrátil zpátky:
"No prostě v sobotu večer půjdeš do města, ožereš se, necháš si ho za pár šupů vykouřit od nějaký ilegálně přistěhovaný mexický seňority, vrátíš se a bude ti líp. Tyhle rychlovky vysávají mizérii chlapovi přímo z palice. Já v takový partě začínal, a teď jsem tady. Hodně štěstí, chlapče."
"Děkuju vám, pane."
"A teď už táhni do prdele! Mám práci…!"
Na nástupiště 21 jsem dorazil ve stanovený čas. U mého vlaku postávali samí chlápci v hadrech, smrděli, smáli se, kouřili balené cigarety. Šel jsem blíž a postavil se kousek od nich. Potřebovali ostříhat a oholit a chovali se zároveň srdnatě i trochu nervózně.
Potom nám řekl jeden Mexičan s jizvou po noži na tváři, ať si nastoupíme. Nastoupili jsme. Okny nebylo vidět.
Sedl jsem si na poslední sedadlo v našem voze. Ostatní všichni seděli vpředu, smáli se a povídali si. Jeden z chlapů vytáhl půllitr whisky a asi sedm nebo osm z nich si trochu loklo.
Začali se po mně otáčet. Zaslechl jsem poznámky na svou adresu:
"Co s ním je, s tím hajzlíkem?"
"Myslí si, že je něco lepšího než my?"
"Jede s náma makat, člověče."
"Kdo si myslí, že je?."
Díval jsem se z okna, pokoušel jsem se o to, třebaže ho neumyli už dobrých 25 let. Vlak se dal do pohybu a já v něm byl s nimi. Bylo jich asi 30. Příliš dlouho neotáleli. Natáhl jsem se na sedadle a pokoušel se usnout.
"ŠŠŠŠŠ!"
Prach a špína mi vletěly do tváře a do očí. Uslyšel jsem, že někdo je pod sedadlem. Opět se ozval ten svištící zvuk a masa 25 let starého prachu mi stoupala do chřípí, do úst, do očí, na řasy. Vyčkával jsem. Potom se to opakovalo. Opravdu dobrá trefa. Ať byl tam dole kdokoli, začínal v tom být úžasně dobrý.
Vyskočil jsem. Zaslechl jsem zase ten zvuk zpod sedadla a za chvíli vylezl a utíkal dopředu. Praštil sebou na sedadlo, snažil se být součástí party, ale zaslechl jsem, jak povídá:
"Jestli sem přijde, tak doufám, že mi, chlapi, pomůžete! Slibte, že mi pomůžete, jestli sem přijde!"
Žádné sliby jsem neslyšel, ale byl v bezpečí: nepoznal bych jednoho od druhého.
Těsně předtím, než jsme opustili Louisianu, jsem si musel jít dopředu pro hrníček vody. Pozorovali mě.
"Koukněte na něho. Koukněte na něho."
"Hnusnej hajzl."
"Kdo si myslí, že je?"
"Hajzl, vyřídíme si to s ním, j…
