POZNÁMKY K PŘÍPADNÉ SEBEVRAŽDĚ
sedím u okna a přijíždějí popeláři. vysypávají popelnice. poslouchám, kdy budou brát tu moji. už je to tady: PRASK CINK TINK ŽBLUŇK TŠŠ! dívají se jeden na druhýho:
"člověče, tady mají jednoho pořádnýho pijana!"
zvedám svou láhev a čekám na další vývoj kosmických letů.
* * *
kdosi mi dal knížku od Normana Mailera. jmenuje se Křesťani a kanibalové. panebože, ten jenom píše a píše. není v tom žádná šťáva, žádný humor. nechápu to. prostě ze sebe jen tlačí slova, jakákoli slova, cokoli. právě tohle se děje slavným? jen pomyslete, jaké máme štěstí!
* * *
přišli dva. Žid a Němec.
"kam jedeme?" ptám se.
neodpovídají. Němec řídí. porušuje veškeré dopravní předpisy. plyn má sešlápnutý k podlaze. potom jsme v kopcích a on klouže po okraji silnice - je tam šestisetmetrový sráz.
není pěkné, uvažuju, zemřít rukou někoho jiného.
dorazíme na hvězdárnu. nuda. oba vypadají spokojeně. Žid má rád zoologické zahrady, ale je noc a v zoo mají zavřeno. jsou lidi, kteří pořád musejí někam chodit.
"pojďme do kina!"
"pojďme se vykoupat!"
"pojďme si zašoustat!"
"vyserte se na to," říkám vždycky, "mě tady nechte sedět."
lidi už pak dál nic nenavrhují. jenom mě posadí do auta a já můžu jenom valit oči, jaká zvláštní nudná hloupost mě asi čeká.
Němec tedy běží k budově. v omítce jsou zářezy, které vedou až na střechu. Němec se po nich začíná šplhat. najednou je v půlce domu, visí nad průčelím. bože, jaká nuda, pomyslím si. čekám, až spadne nebo sleze dolů.
jde kolem jeden učitel. je tam se středoškoláky. všichni jsou seřazeni, jako by se chystali projít dveřmi. učitel vzhlédne a uvidí Němce.
"ten patří k nám?" ptá se.
"ne, ten patří ke mně," odpovím mu.
napochodují dovnitř. Němec slézá dolů. vcházíme do budovy. je to tady stejné, jako to bylo před třiceti lety. velká pohupující se koule zavěšená v báni na drátě. všichni se dívají, jak se koule houpe.
bože, pomyslím si, jaká nuda.
potom jdu za Němcem a Židem a oni chodí kolem a všude mačkají tlačítka. předměty se trhavě chvějí a trochu pohybují. nebo vidíme elektrický výboj. polovina zařízení je rozbitá a mačkání tlačítek je marné. Němec se nám ztratil. chodím s Židem. nachází přístroj, který zaznamenává otřesy půdy.
"hej, Hanku!" ječí.
"jo."
"pojď sem! podívej: až napočítám do tří, oba nadskočíme do vzduchu."
"dobře."
on váží devadesát, já metrák.
"raz, dva tři!"
nadskakujeme a přistáváme. přístroj napíše pár řádků.
"raz, dva tři!"
nadskakujeme.
"a ještě jednou! raz…"
"sereme na to," říkám, "pojďme na panáka!"
odcházím.
přichází Němec. "pojďme pryč," navrhuje.
"samo," říkám.
"odmítla mě nějaká kurva," říká Němec, "je to nechutný."
"nic si z toho nedělej," říkám, "asi má posraný kalhotky."
"ale to se mně líbí."
"rád si k nim čicháš?"
"samozřejmě."
"tak to promiň, to máš dnes večer smůlu."
přibíhá Žid: "půjdeme do dragstoru Schwab!" ječí.
"ach, kristenanebi," odtuším.
vracíme se do auta a Němec nám zase musí předvádět, jak blízko smrti nás může přivést. pak jsme konečně zpátky z kopců.
všichni lidi v Los Angeles to dělají: šílejí po něčem, co tady není. v podstatě je to strach podívat se sám na sebe, v podstatě je to strach ze samoty. já se bojím davu, toho zdivočelého, hledajícího davu; lidí, kteří čtou Normana Mailera a chodí na baseball, stříhají a zalévají trávník a ryjí se s lopatkou v záhonech.
Němec jede k Schwabovi. chce si čichnout.
* * *
na východě hraje symfonický orchestr. dirigent si vydělává tím, že hraje to, co bych nazval Melodie pro začátečníky. ty hudební útržky potěší téměř každého začátečníka na poli vážné hudby. ale pokud má člověk nějaký cit, nedokáže tyhle útržky poslouchat víc než čtyřikrát nebo pětkrát, aniž by mu z toho bylo trochu na nic. ale právě tenhle orchestr to smaží týden co týden a obecenstvo je středního věku a já nemám ani potuchy, co je to za lidi, odkud se berou a proč jsou tak opoždění. ale po poslechu těch jednoduchých, základních a poněkud sladkých kousků oni skutečně věří, že sl…
