VELKÁ ZENOVÁ SVATBA
Seděl jsem vzadu, zabořený v sedadle s dalamánky, játrovkou, pivem a limonádami; na sobě jsem měl zelenou kravatu, první kravatu od smrti otce před deseti lety. Teď jsem měl být svědkem na zenové svatbě, Hollis se řítila stočtyřicítkou a Royovy metrové vousy mi vlály do obličeje. Jeli jsme mým autem značky Comet, model 1962, ale já jsem nemohl řídit: neměl jsem pojištění, zato dva záznamy v rejstříku za řízení v opilosti a navíc už jsem začínal být opilý. Hollis s Royem spolu žili před svatbou tři roky a Hollis Roye vydržovala. Já seděl na zadním sedadle a cucal pivo. Roy mi představoval jednoho po druhém všechny členy Holliiny rodiny. Royovi šla zkrátka líp intelektuálština. Nebo možná jen řeči. Doma měli na stěnách spoustu fotek přežvykujících chlápků schoulených v kabátech.
A taky fotku Roye při orgasmu, když masturbuje. Roy ji dělal sám. Podvedl fofák. Sám. Provázek. Drát. Přípravy kolem. Roy tvrdil, že musel onanovat šestkrát, než získal dokonalý snímek. Celodenní práce: mléčná kapka letící vzduchem, umělecké dílo. Hollis odbočila z dálnice. Nebylo to daleko. Někteří boháči mají příjezdovou cestu dlouhou dva kilometry. Tahle nebyla špatná: půl kilometru. Vystoupili jsme. Tropické skleníky. Čtyři nebo pět psů. Obrovská černá chlupatá hloupá ucintaná zvířata. Nedostali jsme se ke dveřím - ten boháč stál na verandě a díval se dolů s panákem v ruce. Roy zaječel: "Nazdar, Harveyi, ty hajzlíku, jsem rád, že tě vidím!"
Harvey se usmál: "Vítám tě, Royi."
Jedna z těch černých chlupatých potvor mi žmoulala levou nohu. "Zavolej si toho psa, Harveyi, ty hajzlíku, jsem rád, že tě vidím!" zakřičel jsem.
"Aristotele, NECHEJ TOHO!"
Aristoteles toho nechal, právě včas.
Chodili jsme nahoru dolů po schodech se salámem, maďarskými marinovanými rybičkami, garnáty. Humři. Bagety. Mleté hrdliččí prdýlky.
Pak jsme to měli všechno přichystané. Sedl jsem si a popadl pivo. Byl jsem jediný, kdo měl kravatu. Taky jsem byl jediný, kdo koupil svatební dar. Schovával jsem ho u stěny za Aristotelem ožužlanou nohou.
"Charles Bukowski…"
Vstal jsem.
"Ach, Charles Bukowski!"
"Ehm."
A dál:
"To je Marty."
"Ahoj, Marty."
"A toto je Elsie."
"Ahoj, Elsie."
"Vy opravdu," zeptala se, "rozbíjíte nábytek a okna holýma rukama, když jste opilý?"
"Ehm."
"Jste na to už trochu starý."
"Tak podívej, Elsie, neser mě s takovým…"
"A tohle je Tina."
"Ahoj Tino,"
Sedl jsem si.
Jména! Se svou první ženou jsem byl ženatý dva a půl roku. Jednou večer přišlo na návštěvu pár lidí. Představoval jsem je své ženě: "Tohle je intoš Louie, tohle je Marie, královna rychlovek, a tohle je kulhavej Nick." Potom jsem se obrátil k nim a řekl: "Tohle je moje žena… moje žena… tohle…" Nakonec jsem se jí musel zeptat: "JAK SE VLASTNĚ, DO PRDELE, JMENUJEŠ?"
"Barbara."
"Tohle je Barbara," sdělil jsem jim…
Zenový mistr nepřijel. Seděl jsem a popíjel pivo.
Potom začali chodit další lidé. Pořád se valili po schodech nahoru. Celá rodina Hollis. Vypadalo to, že Roy rodinu nemá. Ubohý Roy. V životě jediný den nepracoval. Dal jsem si další pivo.
Pořád chodili po schodech nahoru: bývalí muklové, podvodníci, mrzáci, dealeři v různých převlecích. Rodina a přátelé. Desítky lidí. Žádné svatební dary. Žádné kravaty.
Odsunul jsem se dál do svého kouta.
Jeden chlápek byl pěkně zřízenej. Trvalo mu pětadvacet minut, než vyšel po schodech nahoru. Měl speciálně vyrobené berle, které vypadaly velmi pevně, s kruhovýmí otvory pro paže. Speciální úchytky. Hliník a guma. Žádné dřevo pro hošíka. Pochopil jsem to: pančovaná samohonka nebo mizerný plat. Přihýbal si ve starém holičském křesle s horkým vlhkým ručníkem přes obličej. Štamprle minuly jen pár životně důležitých míst.
Byli tu další. Kdosi učil na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Někdo jiný vozil sračky na čínských rybářských lodích přes přístav v San Pedro.
Představili mě nejslavnějším vrahům a kšeftařům století.
Já práce střídal.
Potom se objevil Harvey.
"Bukowski, nedal byste si trochu skotské se…
