Erekce, ejakulace, exhibice a další příběhy obyčejného šílenství (Charles Bukowski)

PIVO A BÁSNÍCI A KECY

byla to strašná noc. noc předtím spal Willie v buřině za Bakersfieldem. byl tam Holanďan a ještě jeden kámoš. pivo bylo na mně. přichystal jsem sendviče. Holanďan pořád žvanil o literatuře, o poezii; pokoušel jsem se ho dostat pryč, ale zůstal tam ležet přímo uprostřed. Holanďan má knihkupectví kdesi v Pasadeně nebo v Glendale nebo kdovíkde. potom se hovor stočil k nepokojům. ptali se mě, co si o těch bouřích myslím, a já jim řekl, že vyčkávám, že myšlenky by měly přicházet samy. byl to pěkný pocit, když si můžete dovolit čekat. Willie sáhl po jednom z mých doutníků, vybalil ho z celofánu a zapálil si.

kdosi řekl: "jak je to možné, že píšeš fejetony? posmíval ses Liptonovi, že píše fejetony, a teď děláš přesně to samý."

"Lipton píše jako takový levicový Walter Winchell. já dělám Umění. to je rozdíl."

"hele, člověče, nemáš ještě tu zelenou cibulku?" zeptal se Willie.

šel jsem do kuchyně pro další zelenou cibulku a pivo. Willie byl postavou přímo z knížky - z knížky, kterou dosud nikdo nenapsal. měl masivní hřívu vlasů, velkou hlavu a plnovous. záplatované džíny. jeden týden byl ve Frisku. o 2 týdny později v Albuquerque. potom zase někde jinde. všude s sebou nosil svazeček básní, které přijal do svého časopisu. všichni se jen dohadovali, jestli ten bláznivý časopis někdy vůbec vznikne. Dráťák Willie, hubenej, energickej, nesmrtelnej. psal výborně. dokonce i tehdy, když někoho setřel, udělal to bez sebemenší nenávisti. prostě jen uvedl své tvrzení a zbytek byl na vás. milosrdná bezstarostnost.

otevřel jsem pár nových piv. Holanďan byl pořád u literatury. právě vydal "18. dynastii egyptského automobilového vzrušení" od D. R. Wagnera. byla to pěkná práce. Holanďanův mladší kámoš jen poslouchal - byl tady nový: byl zticha, ale strašně se snažil, aby nic nepropásl.

Willie pořádal cibulku: "mluvil jsem s Nealem Cassadym. ten se už dočista zbláznil."

"jo, o něco si koleduje. je to hloupý. buduje si uměle pověst. to, že se ocitl v Kerouakově knize, mu vlezlo na mozek."

"člověče," řekl jsem, "nejsou to tak trochu hnusný literátský pomluvy?"

"jasně," řekl Holanďan, "mluvme o nákupech. všichni mluví o nákupech."

"poslyš, Bukowski, myslíš si, že se teď píše nějaká poezie? že ji píše aspoň někdo? Lowell je moc koketní, víš."

"téměř všichni básníci slavných jmen nedávno umřeli - Frost, Cummings, Jeffers, W C. Williams, T. S. Eliot a další. před pár dny Sandburg. umřeli v tak krátkém sledu, že to vypadá, jako by umřeli společně, hozeni do Vietnamu a do věčných nepokojů a bylo to prazvláštní a rychlé a zvrhlé a jako vystřižené z new age. jen se podívejte na ty sukně, vyhrnuté téměř úplně přes prdel nahoru. jedeme teď strašně rychle a mně se to líbí, není to špatné. jenže establishment se bojí o svou kulturu. kultura je trvalka. pro potlačení pokroku neexistuje nic tak dobrýho jako muzeum, Verdiho opera nebo zaprděnej básník. Lowella dohnali po pečlivém prozkoumání dokladů k porušení zákona. Lowell je dost zajímavý na to, abyste při něm neusnuli, ale natolik upovídaný, aby nebyl nebezpečný. první, co vás po přečtení jeho díla napadne, je, že tenhle hošík nikdy nezmeškal čas k obědu, dokonce snad ani nikdy neměl píchlou pneumatiku a nebolely ho zuby. Creeley je něco podobnýho a já si myslím, že establishment chvilku mezi Creeleym a Lowellem váhal, ale nakonec se rozhodl pro Lowella, protože Creeley prostě nevypadal jako takový blbec a nemůžete mu tak úplně věřit - ten by se taky mohl ukázat na zahradním večírku u prezidenta a lechtat hosty svými vousy. proto to musel být Lowell, proto nás krmí Lowellem."

"kdo teda píše básně? kde jsou?"

"v Americe ne. jsou snad jenom dva, na který bych mohl v týhle souvislosti pomyslet. Harold Norse, co si léčí svou melancholickou hypochondrii ve Švýcarsku a pobírá almužny od svých bohatých příznivců, neudrží stolici, šumluje, má strach z mravenců a tak dál. a píše teď strašně málo, tak trochu zešílel, jako my všichni. když ale potom PÍŠE, je v tom všechno. ten druhej chlapák je Al Purdy. ne Al Purdy prozaik, Al Purdy básník. to není jeden a ten samej člověk. Al Purdy žije v Kanadě, pěstuje si svoje vlastní víno, který sám lisuje a vyrábí. je to opilec, obrovskej kus chlapa, kterýmu teď musí být něco mezi čtyřiceti a padesáti. jeho žena ho vydržuje, aby mohl psát poezii, což je, to musíš připustit, nádhernej druh manželky. já nikdy žádnou takovou nepotkal a ty taky ne. ale kanadská vláda mu navíc stejně vždycky dá nějakej grant, čtyři tisíce dolarů tu a 4000 dolarů támhle, a posílají ho na Severní pól, aby psal o tamním životě, a on to dělá, píše šílené čisté básně o ptácích, lidech a psech. do prdele, jednou napsal sbírku básní s názvem "Písně pro všechny Anety" a já ji při čtení skoro celou obrečel. je krásný se do ní občas podívat, je krásný mít hrdiny, je krásný mít někoho, kdo za vás vezme kousek vašeho údělu."

"nemyslíš si, že píšeš stejně dobře jako oni?"

"jenom někdy. většinou ne."

došlo pivo a já se musel jít vysrat. dal jsem Williemu bůra a řekl jsem mu, že by bylo výborný, kdyby zašel pro dva kartony velkejch plechovek Schlitze (tak to stálo v reklamě), a tak všichni 3 odešli a já vešel do místnůstky a posadil se. nebyl to špatný pocit, když vám kladli aktuální otázky doby. ale ještě lepší bylo to, co jsem dělal já. myslel jsem na nemocnice, dostihy, na pár žen, které jsem znával, pár žen, které jsem pohřbil, přepil, přefikl, ale nepřehádal. na šílené alkoholičky, které mi přinášely svou zvláštní a výlučnou lásku. potom jsem zaslechl za stěnou:

"poslouchej, Johnny, tys mně za celej tejden nedal ani jednu pusu. co se děje, Johnny? poslyš, mluv se mnou, chci, abychom si spolu promluvili."

"jdi do háje, nech mě na pokoji. mně se s tebou nechce mluvit. NECH MĚ BEJT, BUĎ TAK HODNÁ, ANO? NECH MĚ, DO PRDELE, BEJT!"

"poslyš, Johnny, já jen chci, abys se mnou mluvil, tohle já nevydržím. nemusíš se mě dotýkat, jenom se mnou mluv, ježíšikriste, Johnny, já to nevydržím, JÁ TO NEVYDRŽÍM, JEŽÍŠIKRISTE!"

"UŽ JSEM TI, DO PRDELE, ŘEKL, AŤ MĚ NECHÁŠ NA POKOJI! NECH MĚ, DO PRDELE, BEJT, NECH MĚ BEJT, NECH MĚ BEJT… BUĎ TAK HODNÁ, ANO?"

"Johnny…"

pořádnou jí ubalil. otevřenou dlaní. fakt pořádnou. Málem jsem spadl z mísy. slyšel jsem, jak mu sprostě nadává a pak odchází.

Holanďana Willie a jejich kámoš se vrátili. otevřeli plechovky. já si dokončil svoje a vrátil se k nim.

"chystám antologii," řekl Holanďan, "antologii nejlepších žijících básníků, opravdu jen těch nejlepších."

"jasně," odtušil Willie, "proč ne?" potom si všiml, že jsem se vrátil: "vysral ses dobře?"

"moc ne."

"ne?"

"ne."

"potřebuješ víc vlákniny. měl bys jíst víc čerstvé cibule."

"myslíš?"

"jo. sáhl jsem do misky, dvě cibulky jsem si vzal a hodil si je do pusy. třeba to příště půjde líp. zatím pokračovaly bouře, pivo, hovor, literatura a nádherné mladé ženy obšťastňovaly tlusté milionáře. sáhl jsem do krabičky a vzal si jeden ze svých doutníků, rozbalil ho, sundal papírek s firemní značkou, strčil si ho do svýho zmačkanýho a spletitýho obličeje a zapálil si ho - tedy doutník. mizerný psaní je jako mizerný ženský: nedá se s tím prostě nic moc dělat.