DÉŠŤ ŽENSKEJCH
včera, což byl pátek, bylo pošmourno a deštivo, a já si pořád říkal, zůstaň střízlivej, člověče, nepoddávej se tomu, a vyšel jsem ze dveří na trávník domácích a na poslední chvíli jsem se přikrčil, abych se vyhnul fotbalovýmu míči hozenýmu nějakým budoucím ligovým zadákem (1975 - 1975?), a pomyslel jsem si, ježíšikriste, vždyť už tu máme za chvilku rok 1984, vzpomínám si, jak jsem četl tu knížku, říkal jsem si, no dobře, 1984, do Číny to je deset milionů kilometrů, a tady to máme přímo před očima, nechybělo moc a byl jsem mrtvej, připravenej, lámal jsem si hlavu, jak přijít k tučnýmu vejvaru, nachystanej to rozbalit. pošmourno a deštivo - umrlčí komora, tmavá smradlavá umrlčí komora: Los Angeles, Kalifornie, pozdě odpoledne, pátek, Čína deset kilometrů daleko, rýže s očima, blijící psi smutku - pošmourno a deštivo, do prdele! - a já si vzpomněl, jak jsem si jako dítě říkal, že bych se chtěl dožít roku 2000, myslel jsem si, že to bude něco nádhernýho, když můj fotr ze mě denně třískal duši, ale už tu touhu nemám - je jeden den z mnoha, VÁLKA, pošmourno a deštivo - zůstaň střízlivej, člověče, nepoddávej se tomu, a tak jsem nasedl do auta, ojetýho, a jeli jsme spolu, sežralo pět z dvanácti mejch vejplat, a pak jsem jel dolů po bulváru Hollywood na západ, po té nejdepresivnější ze všech ulic na světě, střepy skla nicoty, byla to ta jediná ulice, která mě opravdu dokázala vzteknout, a já si uvědomil, že jsem vlastně chtěl na Sunset, což bylo ale přibližně stejně zlý, a tak jsem odbočil na jih, všichni se zapnutýma zapnutýma zapnutýma stěračema a za okny ty TVÁŘE! - uf! - a vjel jsem na Sunset, jel ještě o jeden blok dál na západ, našel obecní holobyty, zastavil vedle červenýho chevroletu s bledou blondýnkou a blondýnka i já jsme na sebe vzájemně jen lhostejně a s nenávistí zírali - tu bych omrdal, pomyslel jsem si, na poušti, kde by nikdo nebyl, a ona po mně koukala a říkala si, tomu bych dala v kráteru vyhaslé sopky, kde by nikdo nebyl, a já odtušil: "DO PRDELE!", nastartoval jsem, zařadil zpátečku a pokračoval pryč odtud, bylo pošmourno a deštivo, žádnej servis, mohli jste tam sedět hodiny a nikdo se vás nezeptal, co si přejete, jen občas jste zahlédli mechanika, jeho žvýkající hlava někdy vykoukla z nějaké díry, byl to úžasnej člověk! - a když jste se ho na něco zeptali, naštval se - měli jste si jít za vedoucím, jenže vedoucí servisu se pořád někde skrýval - bál se mechanika taky a nechtěl mu přidělávat příliš mnoho práce. celá ta hrůzyplná odpověď vlastně zněla NIKDO NIC NEMŮŽE UDĚLAT - básníci nedokážou psát poezii, automechanici nedokážou opravit auta, zubaři nedokážou trhat zuby, holiči nedokážou stříhat vlasy, chirurgové to serou s nožem, pračky vám roztrhají košile a povlečení a poztrácejí ponožky; v chlebu i ve fazolích nacházíte kamínky, který vám ulomí kus zubu; hráči americkýho fotbalu jsou zbabělci, telefonní opraváři znásilňují děti; primátoři, guvernéři, generálové, prezidenti mají asi tolik rozumu jako slimáci chycení do pavučiny. a dál a dál. pošmourno a deštivo, zůstaň střízlivej, nepoddávej se tomu, jel jsem do servisu k Bierovi a obrovskej černej hajzl s doutníkem v hubě se ke mně rozběhl: "HELE! NO TY! TY TAM! TADY NEMŮŽEŠ PARKOVAT!"
"poslyšte, já přece vím, že tady nemůžu parkovat! chci jenom mluvit s vedoucím servisu. vy jste snad vedoucí servisu?"
"NE! CO TĚ NEMÁ, ČLOVĚČE! JÁ NEJSEM ŽÁDNEJ VEDOUCÍ SERVISU! ČLOVĚČE, ALE TADY NEMŮŽEŠ PARKOVAT!"
"dobře, tak kde najdu vedoucího servisu? hraje si na záchodku se svým pinďou?"
"MUSÍŠ ZPÁTKY A ZAPARKOVAT TÁMHLE NA PARKOVIŠTI!"
vycouval jsem a zaparkoval venku na parkovišti. vystoupil jsem a šel zpátky, postavil se k malé přepážce, na níž byla cedulka "Vedoucí provozu". dovnitř vjela nějaká ženská, trochu vykolejená, obrovský nový auto, dveře nedovřený, snažila se autem vymanévrovat, vypadala divoce, vystoupila, auto vyfiknutý, krátkou kratičkou sukýnku, dlouhý šedivý punčochy, šaty vysoko vyhrnutý kolem boků, jak vystupovala z auta, zí…
