OBLÍBENEJ ČLOVĚK
dvakrát po sobě jsem měl chřipku, chřipku a chřipku a pořád někdo bušil na dveře a vždycky to byli další lidi a každý z nich věřil, že mi mají co nabídnout, něco speciálního, a buch buch buch na dveře a pořád je to ta samá věc. říkám:
"MOMENT! POČKEJTE CHVILKU!"
navleču na sebe nějaký kalhoty a pustím je do dveří. ale jsem strašně unavenej, nikdy nespím, když bych měl, tři dny jsem se nevysral, přesně tak, uhodli jste, začínám šílet a všichni ti lidi mají v sobě zvláštní energii, ze všech čiší dobrota, já jsem samotář, ale nejsem zase až takový pavouk, jenom mám vždycky důvod - nějaký. myslím na německé rčení, které matka často používala, neřeknu to přesně, ale znělo to nějak jako: "emmer etvas!" což znamená: vždycky je něco. což člověk nikdy tak úplně nechápe, dokud není trochu starší. ne že by věk byl nějakou výhodou, jenom se ta scéna pořád dokola vrací jako filmový blázinec.
je to hromotluk ve špinavých gatích, cosi neobvyklýho, obrovská sebedůvěra ve vlastní práci a vůbec to není špatnej spisovatel, ale jsem ostražitý s tou jeho sebedůvěrou, podobně jako on se má na pozoru před skutečností, že se nelíbáme a nepadáme si kolem krku v předsíni. je herec. měl by být. žije sám víc životů, než kolik zvládne žít deset lidí. ale jeho energie, v jistém smyslu nádherná, mě nakonec unavuje. já úplně seru na básnickou scénu nebo na to, že telefonoval Normanu Mailerovi, nebo že se zná s Jimmy Baldwinem nebo s ostatními nebo se všemi ostatními ostatních. a vidím, že mě tak docela nechápe, protože mě ty jeho vývody vesměs moc neberou. dobře. přesto ho mám rád. je lepší než zbylých 999 z tisíce. ale moje německá duše nebude mít klid, dokud nenajde toho tisícího. jsem úplně zticha a naslouchám, ale někde pode mnou je vroucí kotel šílenství, o který je třeba se postarat, nebo to jednou udělám sám, v pokoji za 8 dolarů týdně kousek od Vermont Avenue. tak, do prdele.
on mluví. a je to dobrý. směju se.
"15 táců. dostal jsem 15 táců. umřel mi strejda. potom se chtěla vdávat. jsem tlustej jako prase. dobře mě krmí. vydělává tři stovky tejdně v kanceláři poradce jednoho ministra, dělá tam nějaký zasraný voloviny, a teď si mě chce vzít a nechat práce. jedeme do Španělska. dobře, já pracuju na nový hře, dostal jsem fantastickej nápad na hru, a tak chlastám a ojíždím různý kurvy. jeden chlápek v Londýně chce tu moji hru vidět, chce ji inscenovat. no dobře, vrátil jsem se z Londýna a na co tady, do prdele, nenatrefím: moje ženuška šoustá se starostou a s mým nejlepším kamarádem a já jí říkám přímo do tváře: "TY HNUSNÁ KURVO, TY TADY MRDÁŠ S MÝM NEJLEPŠÍM KÁMOŠEM A SE STAROSTOU. JÁ TĚ ZABIJU A DOSTANU JENOM PĚT LET, PROTOŽE JSI MI NEVĚRNÁ!"
rázuje sem a tam po pokoji.
"co se stalo dál?" zeptal jsem se.
"řekla: 'tak do toho, jen mě probodni, ty čuráku!"
"to je odvážný," řekl jsem.
"bylo to odvážný," řekl. "měl jsem v ruce obrovskej řeznickej nůž a odhodil jsem ho na podlahu. byla na mě moc velkej formát. třída. moc velká vyšší střední třída."
no dobře. děti boží - pak odešel.
vrátil jsem se do postele. téměř jsem umíral. to nikoho nezajímalo. přešel mě chlad. neměl jsem na sebe dost pokrývek. pořád mi byla zima. a rozum taky - všechna dobrodružství lidskýho rozumu vypadají jako švindl, jako blbost, zdá se, že ve chvíli, kdy jsem se narodil, vyvrhli mě mezi partu švindlířů, a jestli tomu švindlu nerozumíte nebo na něm spolupracujete, jste mrtví, je s váma konec. švindl to tady šil po celá staletí, ty švy se vám nepodaří jen tak zničit. on nechtěl žádný švy ničit, on nechtěl vítězit; věděl, že Shakespeare je špatný psaní, že Creeley je strach; nezáleželo na tom. jediný, co chtěl, byl malý pokoj a samota. samota.
jednou řekl příteli, o němž si tehdy myslel, že mu trochu rozumí: "nikdy jsem nebyl osamělý."
a jeho přítel odpověděl: "ty jsi zasranej lhář."
vrátil se zpátky do postele, bylo mu zle, hodinu ležel a zvonek u dveří znovu zazvonil. rozhodl se, že si ho nebude všímat. jenže zvonění a bouchání dosáhlo takové…
