V LOCHU S NEPŘÍTELEM STÁTU Č. 1
v roce 1942 jsem jednou poslouchal ve Filadelfii Brahmse. měl jsem malý gramofon. byla to Brahmsova druhá věta. bydlel jsem tehdy sám. pomalu jsem upíjel z láhve portského a kouřil laciný doutník. měl jsem malý útulný pokoj, jak se říká, a tu se ozvalo zaklepání na dveře. myslel jsem, že mi jde někdo předat Nobelovu nebo Pulitzerovu cenu. stáli tam ale dva slabomyslně vyhlížející křupani.
Bukowski?
jo.
ukázali mi placku: FBI
půjdete s námi. vezměte si raději kabát. budete pryč delší dobu.
netušil jsem, co jsem spáchal. neptal jsem se. pochopil jsem, že všechno je asi ztraceno. jeden z nich vypnul Brahmse. sešli jsme po schodech dolů na ulici. z oken čouhaly hlavy, jako by o tom všichni věděli.
pak se ozval ten věčný ženský hlas: to je ten příšernej mužskej! konečně ho chytli!
prostě to s ženskýma neumím.
pořád jsem musel přemýšlet, co jsem asi provedl, a jediné, na co jsem přišel, bylo, že jsem možná někoho v opilosti zavraždil. nechápal jsem ale, co by s tím měla mít společného FBI.
dlaně si opřete o kolena a nehýbejte rukama!
dva chlápci seděli vpředu a dva vzadu, tak jsem si domyslel, že jsem musel odkrouhnout někoho opravdu důležitýho.
rozjeli jsme se a já se po chvíli zapomněla zvedl jsem ruku, abych se poškrábal na nose.
BACHA NA TU RUKU!!
když jsme dorazili do úřadovny, jeden z agentů ukázal na řadu fotografií visících kolem dokola na všech čtyřech stěnách.
vidíte ty fotky? zeptal se ostře.
rozhlédl jsem se po snímcích, všechny byly pěkně zarámované, ale žádná z tváří mi nepřipadala povědomá.
ano, vidím ty fotky, odpověděl jsem mu.
to jsou muži, kteří přišli o život při službě v FBI
nevěděl jsem, jakou odpověď ode mne očekává, a tak jsem raději nic neříkal.
vzali mě do jiné místnosti. tam byl za přepážkou další člověk.
KDE JE VÁŠ STRÝC JOHN? zařval na mě.
cože? zeptal jsem se.
KDE JE VÁŠ STRÝC JOHN?
netušil jsem, co tím myslí. na chvíli mě napadlo, že se tak v hantýrce říká nějakému tajemnému nástroji, jímž jsem vraždil lidi, když jsem byl opilý. znervózněl jsem a nic mi nedávalo sebemenší smysl.
chci od vás vědět, kde je JOHN BUKOWSKI!
aha, ten je mrtvý.
do prdele, tak to není DIVU, že ho nemůžeme najít!
odvedli mě dolů do žlutooranžové cely. byla sobota odpoledne. z okna cely jsem viděl kolem chodit lidi. jaké měli štěstí! naproti přes ulici byl obchod s gramofonovými deskami. z reproduktorů mi hrála hudba. všechno tam venku vypadalo tak svobodně a zdálo se tak snadné. stál jsem tam a snažil se přijít na to, co jsem provedl. měl jsem na krajíčku, ale nic jsem ze sebe nevymáčkl. bylo mi jen smutně a zle, zlý smutek, kdy už se nemůžete cítit hůř. myslím, že to znáte. myslím, že každý to občas zažije. ale taky si myslím, že já to zažívám poněkud příliš často.
vězení v Moyamensingu mi připomínalo starý hrad. otevřely se přede mnou dvě obrovské dřevěné brány a pohltily mě dovnitř. divím se, že jsme nešli přes padací most.
strčili mě do cely s tlusťochem, který vypadal jako účetní ze státního úřadu.
jmenuju se Courtney Taylor, nepřítel státu č. 1, představil se.
proč sem šoupli tebe? zeptal se.
(už jsem to věděl, protože jsem se cestou zeptal.)
vyhýbání se vojenské povinnosti.
dvoje případy tady nesnášíme: odpírače vojenský služby a úchyláky.
zlodějská honorace, co? jen ať země vzkvétá, ať je co krást.
přesto nemáme rádi odpírače vojenský služby.
jsem v tom fakt nevinně. přestěhoval jsem se a zapomněl jsem oznámit na vojenskou správu novou adresu. na poště jsem to řekl. dostal jsem tady předvolání k odvodu ze St. Louis. řekl jsem jim, že se do St. Louis nedostanu, ať mě pošlou k odvodu tady. udali mě a odvlekli sem. nechápu to: kdybych se chtěl vyhýbat odvodu, nedával bych jim přece adresu.
vy jste všichni nevinní. mám pocit, že to jsou všechno pěkný kraviny.
natáhl jsem se na pryčnu.
kolem šel bachař.
ZVEDNI TU SVOU ZATRACENOU PRDEL! zařval na mě.
zvedl jsem tu svou zatracenou odpíračskou prdel.
chceš se zabít? zeptal se mě Taylor.
jo, odp…
