6.
Soudce v povídce Boba Fendera se snaží uhádnout, který z filozofů v meditačním centru je nejmoudřejší a nejspokojenější. Dojde k závěru, že to je jeden drobný stařík sedící na lůžku v prvním patře společných ubikací. Ten stařík má totiž každou chvíli tak zjevný požitek ze svých myšlenek, že třikrát tleskne.
Soudce tedy vlétne do ucha tohoto staříka a okamžitě se k němu navždy přilepí, přilepí se k němu, jak stojí v příběhu "...pevně jako umakart na epoxidem natřenou desku". A co neuslyší v hlavě toho drobného staříka než právě:
Sally sedí na zahradě,
a prosívá popel,
zvedne nohu, uprdne se
jako starej chlap...
A tak dál.
Je to velice zajímavý příběh. Dcera, která se stala duší měsíční skály, je zachráněna, a tak dál. Avšak skutečný příběh o tom, jak se stalo, že se jeho autor dopustil v Ósace vlastizrady, se mu, podle mne, rozhodně vyrovná. Bob Fender se zamiloval, ze vzdálenosti asi dvaceti stop, do severokorejské agentky, imitátorky Edity Piafové, v nočním klubu vyhledávaném americkými důstojníky. Nikdy se neodvážil tu vzdálenost zmenšit, ani poslat jí květiny či lístek a noc co noc na ní civěl jako náměsíčný od stále stejného stolu. Vždycky byl sám a obvykle byl největší z celého nočního baru, takže zpěvačka, jejíž umělecké jméno bylo prostě a jednoduše "Izumi", se jednoho z ostatních Američanů zeptala, kdo Fender je.
Byl kontrolor masa a panic, avšak jeho kamarádi důstojníci Izumi z legrace namluvili, že takhle osamělý a pochmurný je pořád, protože jeho práce je mimořádně tajná a důležitá. Řekli, že velí elitní jednotce, která střeží atomové bomby. Pokud se ho ale na to zeptá sama, bude jí tvrdit, že kontroluje maso.
Takže Izumi na něm začala hned pracovat. Bez vyzvání se posadila se k jeho stolu. Sáhla mu za košili a dráždila ho na bradavkách a tak podobně. Řekla mu, že se jí líbí velcí, mlčenliví muži a že všichni ostatní Američani moc řeční. Poprosila ho, aby ji, až bude klub ve dvě ráno zavírat, vzal k sobě. Samozřejmě že chtěla zjistit, kde jsou atomové bomby. Ve skutečnosti v Japonsku žádné atomové bomby nebyly. Byly na letadlových lodích, na Okinawě a tak dál. Po zbytek večera zpívala všechny své písně přímo jemu a nikomu jinému. Radostí a rozpaky málem omdlel. Venku měl stát džíp.
Když do jeho džípu ve dvě hodiny ráno nastoupila, řekla, že chce nejenom vidět, kde její veliký Američan bydlí, ale taky kde pracuje. To prý bude snadné, řekl jí, neboť bydlí a pracuje na jednom a tom samém místě. Odvezl ji do nového doku zásobovací jednotky armády Spojených států v Ósace, jehož prostředkem se táhl velikánský přístřešek. Na jednom konci bylo několik kanceláří. Na druhém dvoupokojový byt pro toho, kdo tam zrovna dělal veterináře. Mezi nimi stály ohromné mrazicí boxy plné masa, které Fender už zkontroloval nebo bude kontrolovat. Ze strany souše byl pozemek obehnán plotem a u brány byl strážný; jak však vyšlo u válečného soudu najevo, disciplína byla uvolněná. Strážný si myslel, že jediné, co má na starosti, je dávat pozor na lidi snažící se vynést hovězí bok.
Takže strážný, kterého později válečný soud zprostí viny, jen mávnutím ruky pustil džíp doktora Fendera dovnitř. Nevšiml si, že na podlaze džípu leží nepovolaná osoba.
Izumi ho poprosila, zdali se může do několika mrazicích boxů podívat, což jí Bob s radostí umožnil. A když dorazili do jeho bytu, který byl na kraji doku, věděla už s jistotou, že opravdu jen kontroluje maso.
"Byla ale tak milá," řekl mi jednou Fender, "a i já byl tak milý, můžu-li to tak říct, že stejně zůstala přes noc. Byl jsem pochopitelně k smrti vyděšenej, protože jsem ještě nikdy s žádnou nespal. Pak jsem si ale řekl: 'Jen klid. Hlavně se uvolni. Vždycky sis dokázal poradit s každým druhem zvířete, a to pomalu od chvíle, co ses narodil. Jde jen o to, pořád si v duchu říkat, že máš před sebou jen další roztomilý zvířátko.'"
Jak vyšlo u válečného soudu s Fenderem najevo: On i ostatní příslušníci vojenské veterinární jednotky jako vojáci sice vypadali, nebyli však vycvičen…
