12 KAPITOLA
BYL TO POVĚDOMÝ BÍLÝ LIST VELIKOSTI DOPISNÍHO PAPÍRU. LEŽEL PEČLIVĚ vyrovnaný podle dubových prken na podlaze. Byl položený v geometrickém středu chodby blízko paty schodiště, přesně tam, kam Reacher před dvěma dny odložil svůj pytel s oblečením. Na něm bylo povědomým počítačovým písmem napsáno jednoduché prohlášení. Sestávalo z pěti slov rozdělených do dvou řádků umístěných do středu stránky: Stane se to už brzy. Stane se to, zaplňovalo první řádku, už brzy, stálo ve středu té druhé. Působilo to jako poem nebo lyrická píseň, Jako kdyby to rozdělení mělo ještě zvýšit dramatický efekt, jako kdyby mezi řádky byla mezera, oddech či virbl. Bum!… stane se to… už brzy. Reacher zíral na papír jako zhypnotizovaný. Už brzy. Už brzy.
„Nesahej na to,“ nabádala ho Froelichová.
„To jsem neměl v úmyslu,“ ujistil ji Reacher.
Vystrčil hlavu ze dveří a zkontroloval ulici. Všechna auta stojící v sousedství byla prázdná. Okna domů zavřená, se zataženými závěsy. Žádní chodci. Žádní opozdilci v temnotě. Všude panovalo ticho. Vrátil se dovnitř, pomalu a opatrně zavřel dveře, jako kdyby nechtěl ani závanem větru papír porušit.
„Jak se sem mohli dostat?“ ptala se Froelichová.
„Dveřmi,“ odvětil Reacher. „Pravděpodobně zadními.“
Froelichová vytáhla z pouzdra SIG-Sauer, prošli spolu obývákem do kuchyně. Dveře na zadní dvorek byly zavřené, ale nezamčené. Reacher je otevřel nohou. Provrtával pohledem okolí, ale vůbec nic neviděl. Otevřel dveře dokořán, takže světlo zevnitř dopadalo na povrch venku. Naklonil se k nim a prohlížel si poškrábaný kov kolem klíčové dírky.
„Stopy,“ prohlásil. „Hodně malé. Byli to machři.“
„Jsou tady, v D. C,“ vydechla. „Právě teď. Nejsou v nějakém baru na Středozápadě.“
Pohlédla přes kuchyň do obývacího pokoje.
„Telefon,“ vyhrkla.
Byl posunutý z obvyklé polohy na stolku vedle křesla u krbu.
„Použili můj telefon,“ řekla.
„Asi aby mi zavolali,“ poznamenal Reacher.
„Otisky?“
Zavrtěl hlavou. „Rukavice.“
„Byli v mém domě,“ vydechla.
Odstoupila od zadních dveří a zastavila se u kuchyňského pultu. Zírala na cosi dolů a pak prudce vytáhla zásuvku.
„Vzali mi zbraň,“ prohlásila. „Měla jsem tu rezervní zbraň.“
„Já vím,“ přitakal Reacher. „Starou berettu.“
Otevřela vedlejší šuplík. „Zásobníky jsou taky pryč,“ hlásila. „Měla jsem tu i munici.“
„Já vím,“ zopakoval Reacher. „Pod chňapkou.“
„Jak to víš?“
„V pondělí v noci jsem si to tu prohlédl.“
„A proč?“
„To už je zvyk,“ vysvětloval. „Neber si to osobně.“
Pohlédla na něj a pak otevřela skříňku na zdi, kde měla schované peníze. Sledoval, jak kontroluje kameninovou nádobu. Neřekla nic, takže předpokládal, že tam hotovost zůstala. V duchu si potvrdil starou profesionální domněnku, že lidé se neradi prohrabují v něčem, co mají nad hlavou.
Pak strnula. Znovu ji něco napadlo.
„Mohli by být pořád ještě v domě,“ zašeptala.
Ale nepohnula se. Byla to první známka strachu, jaké si u ní kdy všiml.
„Prověřím to,“ navrhl. „Pokud to ovšem není přehnaná reakce.“
Podala mu pistoli. Zhasl v kuchyni, aby nebyl vidět na schodech do sklepa, a pomalu sestupoval dolů. Doléhalo k němu vrzání a skřípání z domu, hučení a kapání v topném systému. Stál tam bez hnutí ve tmě a čekal, až se mu přizpůsobí oči. Nikdo tam nebyl. Ani nahoře. Nikdo se tam neschovával a nečekal. Schovaný člověk na čekané vydává lidské vibrace. Slabounké hučení a chvění. Necítil nic. Dům byl prázdný a neporušený až na přemístěný telefon, pohřešovanou berettu a vzkaz na podlaze v hale. Vyšel do kuchyně a podal jí zbraň, pažbou napřed.
„V pořádku,“ řekl.
„Měla bych vyřídit pár telefonátů.“
*****
Zvláštní agent Bannon dorazil za čtyřicet minut v úředním sedanu se třemi členy svého komanda. Za pět minut po nich se objevil Stuyvesant ve služebním suburbanu. Nechali oba vozy zaparkované vedle sebe na ulici se zapnutými světly. Okolní domy ozařovaly nepravidelné záblesky modré, červené a bílé. Stuyvesant stál nehnutě v otevřených dveřích.
„Neměli jsme už dostat žádný vzkaz,“ poznamenal.
…
