09 KAPITOLA
ZAPNULA ZA MŘÍŽKOU SUBURBANU OSTRÁ SVĚTLA A PROPLÉTALA SE večerním provozem, jako kdyby Šlo o život. U každého semaforu zapnula sirénu. Tvrdě najížděla do mezer. Vůbec nepromluvila. Reacher seděl mlčky na předním sedadle spolujezdce a ze zadního sedadla se nakláněla Neagleyová s pohledem upřeným na silnici před sebou. Třítunové vozidlo vyrazilo a zhouplo se. Pneumatiky se snažily udržet na asfaltovém povrchu. Do garáže dorazili za čtyři minuty. A o třicet vteřin později už byli ve výtahu. A za necelou minutu ve Stuyvesantově kanceláři. Seděl bez hnutí za svým neposkvrněným stolem. Shrbený na židli, jako kdyby dostal ránu do žaludku. Držel svazek papírů. Prosvěcovalo je světlo a ukazovalo namátkově umístěná záhlaví, která se objeví při vytisknutí z databáze. Pod záhlavími byly dva odstavce hustě psaného textu. Vedle Stuyvesanta stála sekretářka, podávala mu další papíry, stránku po stránce. Obličej měla úplně bílý. Bez jediného slova vyšla z místnosti. Zavřela za sebou dveře, což ještě znásobilo ticho v místnosti.
„Co se stalo?“ zeptal se Reacher.
Stuyvesant k němu vzhlédl. „Teď už to vím.“
„Co víte?“
„Že se jedná o akci zvenčí. Tím jsem si jistý. Nemůže existovat ani zrnko pochybnosti.“
„Jak to?“
„Předpokládal jste něco teatrálního,“ poznamenal Stuyvesant. „Nebo okázalého. To byly vaše předpovědi, k nimž bychom mohli připojit dramatické, neuvěřitelné nebo cokoli jiného.“
„Tak o co jde?“
„Máte představu, jaké procento zločinů představují v národním rámci vraždy?“
Reacher pokrčil rameny. „Předpokládám, že vysoké.“
„Skoro dvacet tisíc za rok.“
„Hm.“
„To znamená čtyřiapadesát vražd denně.“
Reacher si to v duchu přepočítal. „Skoro pětapadesát,“ podotkl. „Mimo přestupné roky.“
„Chtěli byste si vyslechnout něco o dvou z těch dnešních?“ zeptal se Stuyvesant.
„Kdo to byl?“ zeptala se Froelichová.
„Stalo se to na malé farmě, kde pěstují cukrovou třtinu, v Minnesotě,“ vysvětloval Stuyvesant. „Ráno vyšel farmář zadní brankou a dostal kulku do hlavy. Z žádných očividných důvodů. Pak dnes odpoledne v jednom objektu v Boulderu v Coloradu. Kancelář registrovaného daňového kontrolora. Ten chlápek sešel dolů a vyšel zadním východem, na dvorku dostal dávku ze samopalu. Opět z neznámých příčin.“
„Takže?“
„Ten farmář se jmenoval Bruce Armstrong. Účetní Brian Armstrong. Oba byli běloši zhruba ve věku Brooka Armstronga, přibližně stejně vysocí, silní, působili podobným dojmem, stejná barva očí i vlasů.“
„Patřili do stejné rodiny? Byli alespoň nějak příbuzní?“
„Ne,“ odvětil Stuyvesant. „V žádném případě. „Navzájem ani s viceprezidentem. Takže se sám sebe ptám, čeho se máme chytit? Dva muži, jejichž příjmení zní náhodou Armstrong a křestní jméno začíná na BR, jsou bezcitně zavražděni stejného dne, kdy čelíme vážným hrozbám proti našemu muži? A mám dojem, že šance na uspokojující odpověď je mizivá.“
V místnosti se rozhostilo ticho.
„Demonstrace,“ prohlásil Reacher.
„Ano,“ řekl Stuyvesant. „Byla to demonstrace. Chladnokrevná vražda. Dva nevinní muži. Takže s vámi souhlasím. Tady nejde o nikoho od nás, kdo by si dělal legraci.“
*****
Neagleyová s Froelichovou přešly ke Stuyvesantovým židlím pro hosty a bez vyzvání se posadily. Reacher se opřel o vysokou kartotéku a díval se z okna. Žaluzie ještě nebyly zatažené, ale venku se už setmělo. Nemohl zahlédnout nic jiného než oranžovou záři washingtonské noční oblohy.
„Jak jste se to dozvěděli?“ zeptal se. „Zavolali a přihlásili se k odpovědnosti?“
Stuyvesant zavrtěl hlavou. „Varovala nás FBI. Donesla se k nim hlášení NCIC. Armstrong figuruje mezi jmény, o která se zajímají.“
„Takže jsou do toho zapletení.“
Stuyvesant znovu zavrtěl hlavou. „Jen předali jistou informaci, to je všechno. Nechápou, jaký to má význam.“
Místnost ztichla. Ozývalo se jen oddechování čtyř lidí ponořených v temných myšlenkách.
„Nemáme odtamtud nějaké podrobnosti?“ vyptávala se Neagleyová.
„Něco ano,“ přitakal Stuyvesant. „První muž dostal jedinou kulku do hlavy. Byl okamžitě m…
