Bez slitování (Lee Child)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

07 KAPITOLA

 

Z Treasury Building do Senátu to byly přesně dvě míle, FroeliCHOVÁ celou cestu řídila jednou rukou a při tom telefonovala. Počasí bylo neslané nemastné, provoz silný a přesun trval dlouho. Zaparkovala u ústí bílého stanu na First Street, vypnula motor a zároveň i telefon.

„Nemohli by ti lidé z Ministerstva pracovních sil přijít sem?“ zeptal se Reacher.

Zavrtěla hlavou. „To je politický tah. Chystají se tu změny a bude mnohem zdvořilejší, když se bude obtěžovat sám Armstrong.“

„Proč chce jít pěšky?“

„Protože to není zrovna salonní typ. Má rád čerstvé povětří. A je umíněný.“

„Kam přesně má jít?“

Ukázala na západ. „Ani ne půl míle tímhle směrem. Dejme tomu šest nebo sedm set yardů přes Capitol Plaza.“

„Volal jim, nebo se oni ozvali jemu?“

„On volal jim. Určitě se to proflákne, takže se snaží předejít špatným zprávám.“

„Můžete mu v tom zamezit?“

„Teoreticky,“ připustila. „Ale ve skutečností o to nestojím. O takovéhle tahanice mi zrovna teď nejde.“

Reacher se otočil a zahleděl se na ulici za sebou. Nezaznamenal nic jiného než šedivou oblohu a auta ujíždějící po Constitution Avenue.

„Tak mu v tom nebraňte,“ řekl. „Zavolal jim on. Nikdo ho nevylákal ven. Není to past.“

Zahleděla se před sebe přes čelní sklo. Pak se otočila a pohlédla za něj, postranním okénkem do stanu. Zapnula telefon a znovu hovořila s lidmi ze své kanceláře. Používala zkratky a odbornou hantýrku, v níž se nedokázal orientovat. Ukončila hovor a telefon vypnula.

„Použijeme vrtulník, který je určený k řízení dopravy,“ řekla. „Bude se držet dostatečně nízko, aby si ho každý všiml. Bude muset projít kolem arménské ambasády, takže tam postavíme další policisty. Ztratí se tam. Já ho budu sledovat v autě ve vzdálenosti padesáti yardů po D Street. Chci abyste šel před ním s očima dokořán.“

„Kdy to podnikneme?“

„Během deseti minut. Běžte nahoru po ulici a zabočte doleva.“

„Dobře,“ prohlásil. Znovu nastartovala a popojela dopředu, takže mohl vystoupit na chodník hned u stanu. Venku si zapnul bundu a vykročil v chladném vzduchu. Po First Street a potom vlevo na C Street. Před ním na Delaware Avenue panoval silný provoz, za ní už zahlédl Capitol Plaza. Lemovaly je nízké stromy bez listí a mezi nimi se rozkládaly hnědé trávníky. Cestičky vysypané drceným pískovcem. Uprostřed fontána. Napravo jezírko. Kousek dál nalevo od něj nějaký obelisk vztyčený na čísi počest.

Vyhýbal se autům a přeběhl Delaware. Pokračoval na náměstí. Pod nohama mu křupaly kamínky. Bylo velice chladno. Měl tenké podrážky. Připadalo mu, jako kdyby byly do pískovcové drtě přimíchány ledové krystalky. Zastavil se nedaleko fontány. Rozhlédl se. Měl dobrý výhled. Jižním směrem nebylo nic jiného než vzdálená budova Kapitolu vzdušnou čarou přes Constitution Avenue. Směrem na západ se tyčila budova, kterou považoval za Ministerstvo pracovních sil. Očima Obkroužil fontánu, zaostřil pohled na střední vzdálenost a nevšiml si ničeho, co by ho znepokojilo. Minimální možnost úkrytu, žádná okna v blízkosti. V parku byli lidé, ale nepotloukali se tu celý den žádní úkladní vrazi, jen pro případ, že by kdosi neočekávaně změnil program.

Šel dál. C Street pokračovala na vzdáleném konci náměstí na druhé straně obelisku. Jako pokračování kolmé cestičky. Směřoval k ní ukazatel: Taft Memorial C Street křižovala New Jersey Avenue. Byly tam značené přechody. I tady panoval silný provoz. Armstrong musel strávit nějakou dobu čekáním na zelenou. Arménská ambasáda byla vepředu vlevo. Těsně před ní stála policejní motorizovaná hlídka. Parkovala u obrubníku, vystoupili čtyři policisté. Z dáli se k němu nesl zvuk helikoptéry. Otočil se a spatřil, jak letí nízko na severozápad. Ministerstvo pracovních sil stálo před nimi. Byla tam spousta příhodných postranních vchodů.

Přešel C Street k severnímu chodníku. Popošel kousek zpátky, aby mohl přehlédnout náměstí. Čekal. Vrtulník setrvával nehybně ve vzduchu, dost nízko na to, aby si ho každý všiml, a zároveň tak vysoko, aby nedělal příliš velký rámus. Všiml si, jak těsně kolem rohu projel suburban Froelichová. Objel ho a zastavil u obrubníku. Pozoroval lidi. Většina z nich spěchala. Na lelkování byla moc zima. Všiml si skupiny mužů na vzdáleném konci fontány. Šest chlapů v převlečnících obklopovalo jednoho v khaki plášti do deště. Procházeli po pískovcové cestě. Dva agenti dávali pozor. Ostatní postupovali zároveň s ním jako posunující se shluk hráčů. Minuli fontánu a zamířili k New Jersey Avenue. Zastavili se na semaforu. Armstrong neměl nic na hlavě. Vítr mu čechral vlasy. Kolem proudila auta. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Řidiči a chodci představovali rozdílné světy, záleželo na odpovídajícím čase a místě. Froelichová si udržovala odstup. Její suburban se držel ve vzdálenosti padesáti yardů. Světla přeskočila a Armstrong se svými muži se dali do pohybu. Čím dál dojdou, tím líp. Operace se odvíjela dobře.

Pak už to tak dobré nebylo.

Nejdřív vítr trochu vychýlil helikoptéru z její pozice. Pak se Armstrong se svým týmem ocitli v půli cesty trojúhelníkového prostranství mezi New Jersey Avenue a Louisiana Avenue, v tom okamžiku osamělý chodec uskutečnil perfektní opožděnou reakci ze vzdálenosti deseti yardů. Byl to chlapík ve středním věku, shrbený, zanedbaný, s dlouhými vlasy a vousy, rozcuchaný. Měl na sobě plášť do deště s páskem, léty promaštěný. Zlomek sekundy stál nehnutě a pak se vrhl k Armstrongovi, energicky vykračoval, ruce samovolně roztáčel jako větrný mlýn, ústa měl doširoka otevřená a vrčel. Dva nejbližší agenti přiskočili, aby ho zarazili, a další čtyři se stáhli a obklopili Armstronga. Strkali se a přesunovali, dokud všech šest těl nevytvořilo přehradu mezi tím bláznem a Armstrongem. Tak byl ovšem Armstrong naprosto nekrytý z druhé strany.

Reacherovi kmitlo myslí slovo vějička, otočil se. Nic. Nikde nic. Jen městské panoráma, nehnutě, chladné a lhostejné. Zkontroloval, jestli se nepohnulo nějaké okno. Snažil se zachytit záblesk slunce na skle. Nic. Vůbec nic. Prohlížel si auta na ulicích. Všechna se bezohledně cpala dopředu. Ani jedno z nich nezpomalilo. Ohlédl se a všiml si, že blázna povalili na zem, dva agenti ho přidržovali a další dva se zbraněmi je kryli. Viděl, jak suburban Froelichová zrychlil a rychle objel roh. Zarazila se tvrdě o obrubník, dva agenti strkali Armstronga přes chodník a na zadní sedadlo.

Ale suburban se nikam nevydal. Jen tam stál a okolo projížděla kolona aut. Vrtulník se zase ustálil, tentokrát o něco níž, a snesl se, aby měl dobrý rozhled. Vzduch rozčíslo jeho rachocení. Nic se nedělo. Pak Armstrong vystoupil z auta. S ním i oba agenti, kteří ho provedli kolem bláznivého muže. Armstrong si sedl na bobek. Lokty si opřel o kolena. Vypadalo to, jako kdyby hovořil. Froelichová nechala běžet motor a připojila se k němu. Zvedla ruku a promlouvala do mikrofonu na zápěstí. Uběhla dost dlouhá doba, než dorazila zpoza rohu policejní motorizovaná hlídka a zaparkovala za suburbanem. Armstrong se vztyčil a sledoval, jak dva agenti se zbraněmi nakládají muže na zadní sedadlo policejního vozu. Ten pak odjel, Froelichová se vrátila do svého suburbanu a Armstrong se začlenil do eskorty a vykročil k Ministerstvu pracovních sil. Nad nimi se vznášela helikoptéra. Když nakonec přešli Louisiana Avenue, Reacher vykročil opačným směrem a rozběhl se k vozu Froelichové. Seděla na sedadle řidiče a sledovala vzdalujícího se Armstronga. Reacher zaklepal na okénko a ona se překvapeně otočila. Když si uvědomila, kdo to je, okénko stáhla.

„Jste v pořádku?“ vyptával se.

Otočila se, aby viděla na Armstronga. „Asi jsem se zbláznila.“

„Kdo byl ten chlap?“

„Jen nějaký pouliční povaleč. Podíváme se na to, ale už teď vám můžu říct, že to s tím nemá nic společného. V žádném případě. Kdyby ty dopisy posílal tenhle člověk, z papíru bychom museli cítit bourbon. Armstrong si s ním chtěl promluvit. Říkal, že je mu ho líto. A pak trval na tom, že bude pokračovat pěšky. Je to šílenec. A já asi taky, když jsem mu to dovolila.“

„Vracet se bude taky pěšky?“

„Pravděpodobně. Potřebovala bych, aby pršelo, Reachere. Proč nezaprší, když to potřebujeme? Opravdový hodinový liják by mi vytrhl trn z paty.“

Vzhlédl k obloze. Byla šedá a působila chladně, ale ve značné výšce se vznášel jediný mrak a byl naprosto neporušený. Na déšť to nevypadalo.

„Měla byste mu to říct,“ řekl.

Zavrtěla hlavou a natočila obličej dopředu. „To teď nemůžeme udělat.“

„Pak byste měla vybídnout někoho z jeho štábu, aby mu poradil, ať zmírní. Jako kdyby šlo o něco zvlášť naléhavého. Pak by teprve měl vyrazit.“

Opět zavrtěla hlavou. „Ocitl se v přechodném období. On stanovuje své kroky. Bez jeho prohlášení není nic naléhavé.“

„Tak mu řekněte, že jde o další zkoušku. O novou taktiku, nebo tak něco.“

Froelichová na něj vrhla pohled. „Myslela jsem, že to dokážu. Je to pořád předběžné období. Můžeme s ním provádět zkoušky. Možná.“

„Zkuste to,“ vybídl ji. „Couvání je mnohem nebezpečnější než krok vpřed. Kdosi by se musel moc namáhat, aby zjistil, co hodlá podniknout.“

„Jdeme do toho,“ prohlásila. „Vypadáte chladnokrevně.“

Obešel kapotu suburbanu a vyhoupl se na sedadlo spolujezdce. Rozepnul si bundu, aby se mu na tělo dostal teplý vzduch z topení. Seděli tam, dokud Armstrong a jeho ochránci nezmizeli v budově ministerstva. Froelichová okamžitě zavolala do kanceláře. Zanechala instrukce, že ji musí informovat, než se dá Armstrong znovu do pohybu. Pak přidala rychlost, vyrazila na jih a zamířila na západ k východnímu křídlu Národní galerie. Zabočila doleva a minula blýskavé jezírko u budovy Kapitolu. A pak vpravo na Independence Avenue.

„Kam jedeme?“ vyptával se Reacher.

„Vlastně nikam,“ prohlásila. „Jen zabíjím čas. A pokouším se rozhodnout, jestli bych měla rezignovat už dnes nebo vydržet dál ten nátlak.“

Projela kolem všech muzejí a zabočila nalevo na 14. ulici. Po pravé straně se vztyčila Tiskárna cenin, mezi nimi a Tidal Basin. Byla to velká šedá budova. Najela k obrubníku u hlavního vchodu. Nechala běžet motor, a nohu nesundala z brzdy. Vzhlédla k jednomu z oken vysoké budovy.

„Joe tu strávil nějaký čas,“ prohlásila. „Tehdy, když navrhovali novou stodolarovou bankovku. Usoudil, že když ji měl chránit, měli by do ní vložit také něco svého. To už je dávno.“

Měla vztyčenou hlavu. Reacher sledoval křivku jejího hrdla. Viděl, jak se ztrácí ve výstřihu blůzky. Neřekl nic.

„Párkrát jsme se tu sešli,“ pokračovala. „Nebo na schodech k památníku Jeffersona. Pozdě večer jsme obcházeli Basin. Na jaře nebo v létě.“

Reacher pohlédl vpravo. Památník se krčil mezi holými stromy a nádherně se odrážel v klidné vodě.

„Víte, já jsem ho milovala,“ řekla Froelichová.

Reacher mlčel. Jen sledoval její ruku položenou na volantu. A její zápěstí. Bylo útlé. Pokožku měla nádhernou. Bylo na ní možné rozeznat stopy mizejícího letního opálení.

„A vy jste mu hrozně podobný,“ pokračovala.

„Kde bydlel?“

Pohlédla na něj. „Vy to nevíte?“

„Nemyslím si, že by mi to někdy řekl.“

Ve stojícím autě se rozhostilo ticho.

„Měl byt ve Watergate,“ řekla.

„Pronajatý?“

Přikývla. „Neměl tam skoro nic. Jako kdyby to bylo jen dočasné útočiště.“

„Tak to mohlo být. Reacherovi nevlastní nemovitosti. A mám dojem, že tomu tak je odjakživa.“

„Rodina vaší matky ano. Měla pozemky ve Francii.“

„Vážně?“

„Vy nevíte ani tohle?“

Pokrčil rameny. „Jasně, vím, že to byli Francouzi. Ale nejsem si jistý, že jsem někdy něco zaslechl o jejich nemovitostech.“

Froelichová odsunula nohu z brzdy, mrkla do zrcátka, nastartovala a znovu se zařadila do kolony aut.

„Oba jste měli divné představy o rodině,“ prohlásila. „O tom nemůže být pochyb.“

„Tenkrát nám to přišlo normální,“ ohradil se. „Mysleli jsme, že takhle to chodí ve všech rodinách.“

Zazvonil jí mobil. Elektronické trylkování se rozeznělo do ticha v autě. Zmáčkla tlačítko. Okamžik naslouchala, řekla „O. K.“ a hovor ukončila.

„Neagleyová,“ informovala. „Už skončila s uklízeči.“

„Přišla na něco?“

„To neřekla. Počká na nás v mé kanceláři.“

Prosmýkla se jižní částí Mall a zamířila na sever po 14. ulici. Telefon znovu zazvonil. Jednou rukou přijala hovor a při řízení poslouchala. Neřekla nic a zaklapla ho. Sledovala provoz před sebou.

„Armstrong už chce jít zpátky,“ prohlásila. „Pokusím se ho naložit. Vysadím vás v garáži.“

Sjela po rampě a zastavila dostatečně daleko, aby Reacher mohl vyskočit. Pak se otočila v těsném prostoru a rozjela se zpátky na ulici. Reacher našel dveře se zadrátovaným okénkem a vyšel po schodech do haly s jediným výtahem. Vyjel do třetího patra a našel Neagleyovou, jak čeká v recepci. Seděla vzpřímeně v koženém křesle.

„Stuyvesant je tady?“ vyptával se Reacher.

Zavrtěla hlavou. „Šel vedle. Do Bílého domu.“

„Rád bych se podíval na tu kameru.“

Prošli společně kolem pultu do zadní části patra a vyšli na čtvercovém prostranství před Stuyvesantovou kanceláří. Sekretářka seděla s otevřenou kabelkou za stolem. Držela malé zrcátko s rámečkem z želvoviny a rtěnku. Takhle působila téměř lidsky. Zdatně, to samozřejmě, ale také jako laskavá stará dáma. Všimla si, že přicházejí, a rychle schovala své krášlicí prostředky, jako kdyby ji uvedlo do rozpaků, že ji s něčím takovým přistihli. Reacher jí pohlédl přes hlavu na sledovací kameru. Neagleyová se zahleděla ke Stuyvesantovým dveřím. Pak se podívala na sekretářku.

„Vzpomínáte si na to ráno, kdy se tu objevil ten dopis?“ zeptala se.

„Ale jistě,“ odvětila sekretářka.

„Proč si tu u vás nechal pan Stuyvesant aktovku?“

Sekretářka se na okamžik zamyslela. „Protože byl čtvrtek.“

„A co se děje ve čtvrtek? Mívá snad časnou schůzku?“

„Ne, jeho žena jezdí do Baltimore, v úterý a ve čtvrtek.“

„Jakou to má souvislost?“

„Pracuje tam jako dobrovolnice v nemocnici.“

Neagleyová na ni ostře pohlédla. „A co to má společného s aktovkou jejího manžela?“

„Ona řídí,“ vysvětlovala sekretářka. „Bere si jejich auto. Mají jenom jedno. Žádný ministerský vůz, protože pan Stuyvesant už není operační důstojník. Tak musí jezdit do práce metrem.“

Neagleyová vypadala nechápavě. „Podzemkou?“

Sekretářka kývla. „Na úterky a čtvrtky má speciální aktovku, protože si ji musí v podzemce položit na zem. To se svou běžnou aktovkou nedělá, protože má dojem, že by si ji ušpinil.“

Neagleyová stála bez hnutí. Reacher se rozpomněl na videonahrávky, Stuyvesant odcházel ve středu pozdě večer a přišel ve čtvrtek brzy ráno.

„Nepostřehl jsem žádný rozdíl,“ poznamenal. „Vypadala úplně stejně.“

Sekretářka souhlasně přitakala.

„Jsou naprosto stejné,“ řekla. „Stejné vypracování, stejná značka. Nechtěl, aby si toho lidé všimli. Ale jednu má do auta a druhou do podzemky.“

„Proč?“

„Nenávidí špínu. Mám dojem, že se jí děsí. V úterý a ve čtvrtek by si aktovku do své kanceláře nikdy nevzal. Nechává ji tu celý den a já mu z ní musím přinášet věci. Když prší, nechává si tu i boty. Jako kdyby jeho kancelář byla japonská svatyně.“

Neagleyová vrhla pohled na Reachera. Ušklíbla se.

„Je to neškodná úchylka,“ vysvětlovala sekretářka. Pak ztišila hlas, jako kdyby ji celou dobu mohli poslouchat z Bílého domu. „Podle mě je to naprosto nesmyslné. Metro v D. C. je známé jako nejčistší podzemka na světě.“

„V pořádku,“ prohlásila Neagleyová. „Ale divné to je.“

„Je to neškodné,“ zopakovala sekretářka.

Reacher ztratil zájem, přešel za ni a pohlédl na požární východ. Dveře měly nablýskanou ocelovou tyč v úrovni pasu. To určitě bylo podle předpisů. Položil na ni prsty a ona se lehce zacvakla zpět. Zatlačil trochu silněji, převrátila se k nalakovanému dřevu a dveře se otevřely. Bylo to těžké ohnivzdorné zařízení, jejich váhu jistily tři velké ocelové závěsy. Prošel na úzké schodiště. Schody byly betonové a novější než kamenné zdi budovy. Rozbíhaly se nahoru do vyšších pater a dolů až k úrovni ulice. Bylo u nich kovové zábradlí. Za drátěným krytem tlumeně svítila bezpečnostní světla. Prostě tyto úzké prostory v zadní části budovy byly při renovaci vyhrazeny plně funkčnímu únikovému systému.

Na zadní straně dveří byla běžná koule se stejnou západkou, jako měla ocelová tyč. Byla v ní klíčová dírka, ale dveře nebyly zamčené. Šly lehce otevřít. To dává smysl, pomyslel si. Budova jako celek byla dobře zabezpečená. Nebylo zapotřebí izolovat každé poschodí zvlášť. Nechal za sebou zapadnout dveře a na vteřinku vyčkal v pološeru na schodišti. Znovu otočil koulí, otevřel dveře a vrátil se do zářivě osvětlené sekretářčiny kanceláře, stačil jeden krok. Otočil se a pohlédl do kamery. Měl ji přímo nad hlavou, postavil se tak, aby ho při jeho druhém kroku musela zachytit. Posunul se dopředu a nechal za sebou zaklapnout dveře. Znovu vyzkoušel kameru. Odteď by ho měla sledovat. Pořád ještě mu zbývalo víc než osm stop ke Stuyvesantovým dveřím.

„Uklízeči tam ten vzkaz nechali,“ hlásila sekretářka. „Žádné jiné vysvětlení neexistuje.“

Pak zazvonil telefon, takže se zdvořile omluvila a zvedla ho. Reacher s Neagleyovou vyrazili bludištěm chodeb a nakonec našli kancelář Froelichové. Panovalo zde ticho, tma, nikdo v ní nebyl. Neagleyová rozsvítila halogenová světla a sedla si za stůl. Žádnou jinou židli nespatřil, takže se usadil na zemi s nataženýma nohama, zády se opíral o registrační skříňku.

„Vyprávěj mi o těch uklízečích,“ vybídl ji.

Neagleyová vyťukávala prsty na stůl jakýsi rytmus. Cvakání nehtů se střídalo s tichým šustěním papíru, když se probírala stránkami.

„Všichni mají obhájce,“ prohlásila. „Ministerstvo jim je přidělilo. Jejich lidská práva jsou plně pod kontrolou. To je skvělý, viď? Ten civilizovaný svět.“

„Ohromné. A co říkali?“

„Nic moc. Držkovali. Umínění jak čerti. Ale taky pěkně vyděšení. Hledají záchytný bod a bezpečí. Jasně se bojí prozradit, kdo je přemluvil, aby tam položili ten papír, a zároveň se bojí, že přijdou o práci, a třeba taky půjdou do vězení. Vyhrát nemůžou. Nebylo to nic pěkného.“

„Zmínila ses o Stuyvesantovi?“

„Nahlas a zřetelně. Podle všeho jim není jeho jméno neznámé, ale nejsem si jistá, že je jim jasné, o koho přesně jde. Jsou to noční dělníci. Jediné, s čím se setkávají, je spousta kanceláří. Lidi neznají. Na jeho jméno nijak nereagovali. Vlastně nereagovali na nic, vyděšení k smrti, zírali na své právníky, neřekli nic.“

„Vykračuješ se. Pokud si vzpomínám, tak ti lidi zobou z ruky.“

Přikývla. „Už jsem ti přece říkala, že stárnu. Nedokázala jsem se zkrátka u nich ničeho chytit. Právníci mi to nedovolili, fakt. Civilní právní systém je velice zarážející. V životě jsem si nepřipadala tak mimo.“

Reacher nic neříkal. Podíval se na hodinky.

„Tak co teď?“ zeptala se Neagleyová.

„Počkáme,“ odvětil.

To čekání se pěkně táhlo. Za půldruhé hodiny dorazila Froelichová a oznámila jim, že Armstrong se dostal v pořádku zpátky do kanceláře. Přemluvila ho, aby se s ní vrátil autem. Tvrdila mu, že chápe, že by šel radši pěšky, ale upozornila ho, že její tým se potřebuje operačně sehrát a že pro to neexistuje lepší příležitost než právě teď. Postavila to do takového světla, že by Armstrongovo odmítnutí mohlo vypadat jako nemístný výstřelek, a to mu zrovna nesedělo, takže docela v pohodě nasedl do suburbanu. Přesun stanem z kanceláře Senátu se obešel bez problémů.

„Teď si vyřiďte pár telefonátů,“ pobídl ji Reacher. „Zjistěte, jestli nedošlo k něčemu, o čem bychom měli vědět.“

Nejdřív se spojila s policisty z D. C. Poskytli jí obvyklý seznam zločinů a přestupků ve městě, ale bylo by těžké říct, který z nich představuje ukázku Armstrongovy zranitelnosti. Pak se obrátila na oddělení, kde měli toho bláznivého chlapíka, a získala dlouhou ústní výpověď o jeho stavu. Zavěsila a jen vrtěla hlavou.

„Žádná spojitost,“ prohlásila. Znají ho. IQ pod osmdesát, alkoholik, přespává na ulici, sotva gramotný, a otisky se neshodují. Má dlouhý záznam, že vyjel po někom, koho zná z novin, kterými se přikrývá. Mám dojem, že na něj zapomeneme.“

„Fajn,“ souhlasil Reacher.

Potom otevřela databázi Národního kriminálního informačního centra a soustředila se na současné vstupy. Přicházely z celé země s takovou rychlostí, že je ani nestihla přečíst.

„Beznadějné,“ prohlásila. „Musíme počkat do půlnoci.“

„Nebo do jedné,“ upřesnila Neagleyová. „Mohlo by se to stát podle centrálního času, v Bismarcku. Mohli by ostřelovat jeho dům. Nebo mu oknem prohodit dlažební kostku.“

Froelichová tedy zavolala policistům do Bismarcku a požádala je, aby okamžitě ohlásili cokoli, co by se i vzdáleně mohlo vztahovat k Armstrongovi. Pak vznesla stejný požadavek ke státní policii v Severní Dakotě a k FBI v celém státě.

„Možná k tomu nedojde,“ řekla.

Reacher se rozhlédl. Radši bys měla doufat, že jo, pomyslel si.

 

*****

 

Okolo sedmé hodiny večerní začaly úřadovny tichnout. Většina lidí na chodbách proudila jedním směrem, to znamená k přednímu východu. Měli na sobě pláště do deště a nesli tašky a aktovky.

„Odhlásili jste se z hotelu?“ zeptala se Froelichová.

„Ano,“ přitakal Reacher.

„Ne,“ oponovala Neagleyová. „Já jsem problematický host.“

Froelichová vyčkávala, trochu ji to zarazilo. Ale Reachera ne. Neagleyová byla velká samotářka. Tak tomu bylo vždycky. Byla zvyklá žít osamoceně. Nechápal proč.

„Dobře,“ souhlasila Froelichová. „Ale my se teď na chvíli vzdálíme. Odpočineme si a pak se zase sejdeme. Nejdřív vás dva vysadím a pak se pokusím dostat Armstronga v pohodě domů.“

Sjeli společně do garáže, Froelichová vyjela se suburbanem a zavezla Neagleyovou do hotelu. Reacher s ní došel až k vedoucímu personálu a vyžádal si od něj své oblečení z Atlantic City. Bylo zabalené se starými botami, zubním kartáčkem a žiletkou, nacpané do černého odpadkového pytle, který si vzal z vozíčku pokojské. Na zřízence to neudělalo moc dobrý dojem, ale donesl pytel k suburbanu, Reacher ho od něj převzal a dal mu dolar. Pak se usadil vedle Froelichové a vůz se rozjel. Bylo chladno, tma a vlhko a provoz zhoustl. Všude byla dopravní zácpa. Před nimi se táhla dlouhá řada červených brzdových světel, k nim zase naopak pás bílých reflektorů. Jeli na jih přes llth Street Bridge a propletli se bludištěm uliček k domu Froelichové. Zaparkovala vedle jiného stojícího vozidla, nechala běžet motor, zašmátrala za volantem a oddělila z kroužku klíč od dveří. Podala mu ho.

„Za pár hodin se vrátím,“ ujistila ho. „Chovejte se jako doma.“

Vzal si pytel, vystoupil a díval se za ní, jak odjíždí. Otočila se vpravo, udělala smyčku na sever přes jiný most a zmizela mu z dohledu. Přešel chodník a odemkl přední dveře. V domě byla tma a teplo. Ve vzduchu se vznášel její parfém. Zavřel za sebou a tápal po vypínači. Pod žlutým stínítkem lampy na malé komodě se rozzářila slabá žárovka. Vydávala tlumené světlo. Položil klíč vedle ní, pytel hodil ke schodišti a vešel do obývacího pokoje. Rozsvítil světlo. Přešel do kuchyně. Rozhlédl se.

Za dveřmi objevil schody do sklepa. Chvíli tam postál, zachvátila ho nezvladatelná zvědavost. Byl to neuvědomělý reflex, něco jako dýchání. Ale bylo by slušné šmejdit po domě hostitelky? To se přece nedělá. Jistěže ne. Ale nedokázal tomu odolat. Sešel dolů po schodech, rozsvítil světla. Samotný sklep představoval tmavý prostor s hladkými starými betonovými stěnami. Byl tam kotel a změkčovač vody. Pračka a elektrická sušička. Police. Staré kufry. Všude kolem se kupilo různé harampádí, ale nic, co by mělo nějakou zvláštní hodnotu. Vrátil se nahoru. Zhasl světla. Naproti schodišti napravo od kuchyně objevil uzavřený prostor. Byl větší než komora a menší než pokoj. Možná původně spíž. Byl vybavený jako miniaturní domácí úřad. Stála tam židle na kolečkách, stůl a police, všechno pár let staré. Vypadalo to jako imitace skutečného kancelářského nábytku, zaprášeného a poškrábaného. Třeba pocházel z bazaru. Stál tu i počítač, na první pohled letitý. Silným kabelem k němu byla připojená inkoustová tiskárna. Vrátil se do kuchyně.

Prohlédl všechna místa, která si ženy vybírají v kuchyni jako úkryt, a našel pět set dolarů v různých bankovkách v kameninové nádobě na nejvyšší polici v kredenci. Železná zásoba. Možná stará předvídavost Y2K, jíž se rozhodla nadále držet. V zásuvce našel devítimilimetrovou boční berettu, pečlivě ukrytou pod hromádkou podložek. Byla stará, Ošoupaná a zahlédl na ní nepravidelné skvrny od zaschlého oleje. Pravděpodobně armádní přebytek přesunutý do jiných státních složek. Bezpochyby ze zásob tajné služby poslední generace. Nebyla nabitá. Zásobník chyběl. Otevřel další zásuvku vlevo a pod chňapkou našel čtyři rezervní zásobníky. Všechny byly nabité standardními pancéřovanými nábojnicemi. Dobré i špatné zprávy. Rozmístění bylo příhodné. Chytit zbraň do pravé ruky, levou mít přístup k zásobníkům. To vypadá rozumně. Ale uložené zásobníky plné nábojů, to nebylo dobré. Když se tam budou takhle povalovat dlouho, pružina v zásobníku se přizpůsobí stlačení a nebude pak správně fungovat. Ucpání víc než cokoli jiného způsobuje stlačení v zásobníku. Lepší je nechávat zbraň s jediným nábojem v komoře a ostatní uložit vedle. Můžete vystřelit pravou rukou a levou nabít. Je to sice pomalejší, než by bylo zapotřebí, ale o hodně lepší než zmáčknout spoušť a dočkat se jen dutého cvaknutí.

Zavřel kuchyňské zásuvky a přemístil se do obývacího pokoje. Tam nenašel nic mimo knihovny, a ta byla stejně poloprázdná. Zapnul televizi, fungovala. Znával chlapíka, který si ukrýval věci uvnitř vybrané televize. Museli to u něj osmkrát prohledat, než zjistili, o co jde.

Na chodbě také nebylo nic. Nic přilepeného pod šuplíky v malé komodě. Nic v koupelnách. Nic podstatného v ložnicích, až na krabici od bot pod postelí. Byla plná dopisů adresovaných Joeovým rukopisem. Uložil je zpátky, aniž by si je přečetl. Sešel dolů a odnesl si svůj pytel do pokoje pro hosty. Rozhodl se, že počká ještě hodinu, a jestli do té doby nepřijde, tak se nají sám. Mohl by si zase objednat čínu. Na tu by měl docela chuť. Rozložil si toaletní potřeby u umyvadla. Pověsil si oblečení z Atlantic City do šatny vedle Joeových opuštěných obleků. Prohlížel si je a chvíli tam zůstal bez hnutí stát, bez rozmýšlení zvolil jeden a vytáhl ho.

Plastikový obal se roztrhl, když ho stahoval. Byl tuhý a křehký zároveň. Na štítku v saku bylo vyšité ozdobným písmem jediné italské slovo. Nebyla to značka, kterou by znal. Byl ušitý z kvalitní vlny. Hodně tmavě šedý s lehkým leskem. Podšívku měl acetátovou, ale měla budit dojem temně rudého hedvábí. Možná byla hedvábná. Byl na ní vodotisk. Vzadu nebyl žádný otvor. Položil je na postel a vedle kalhoty. Byly velice jednoduché. Žádné sklady ani záložky.

Vrátil se do šatny a našel košili. Stáhl z ní plastikový obal. Byla ušitá z čistého bílého popelínu. Na límečku žádné knoflíky. Zezadu na krku malá značka se dvěma jmény krasopisně vyvedenými, nemohl je přečíst. Somebody & Somebody. Buď to měl být výrobce exkluzivních košilí, nebo nějaká dílna vyrábějící padělky. Tkanina byla těžká. Ne tak silná jako u uniformy, ale něco vážila.

Rozvázal si boty. Sundal si bundu a džínsy a přehodil je přes židli. Následovalo tričko a spodní prádlo. Přesunul se do koupelny a pustil sprchu. Vešel do sprchového koutu. Bylo tam mýdlo i šampon. Mýdlo bylo vyschlé a tvrdé jako kámen a lahvičku se šamponem pokrývaly zaschlé mýdlové bubliny. Bylo jasné, že Froelichová neměla často hosty. Namočil lahvičku pod proudem horké vody a podařilo se mu ji otevřít. Umyl si vlasy a namydlil tělo. Naklonil se ven pro žiletku a pečlivě se oholil. Všechno kolem sebe spláchl, když hledal osušku, pocákal podlahu. Jednu našel ve skříňce. Byla silná a nová. Moc nová na to, aby se s ní mohl pořádně utřít. Jen si s ní rozmazával vodu po těle. Dělal, co mohl, pak si ji uvázal kolem pasu a pročísl si vlasy prsty.

Vrátil se do ložnice a vzal Joeovu košili. Na okamžik zaváhal, pak si ji oblékl. Zvedl límec a zapnul ho na krku. Pak zapnul všechny knoflíky. Otevřel dveře do šatny a zkontroloval se v zrcadle. Bylo to perfektní, víceméně. Jako kdyby ji pro něj ušili. Zapnul si manžety. Délka rukávů mu sedla. Otočil se zleva doprava. Všiml si police za tyčí na ramínka. Umožnil mu to uvolněný prostor po obleku a košili. Byly tam vedle sebe vyrovnané srolované vázanky. Balíčky z prádelny přelepené lepicími štítky. Otevřel jeden a objevil stoh bílých boxerek. Ve druhém našel černé ponožky roztříděné po párech.

Vrátil se k posteli a oblékl si bratrovy šaty. Vybral si tmavě kaštanovou kravatu s nenápadným vzorkem. Britskou, jako kdyby reprezentovala plukovní spolek nebo jednu z drahých středních škol. Uvázal si ji a upravil přes ni límec. Natáhl si boxerky a ponožky. Oblékl si kalhoty a sako. Obul si své nové boty a vyleštil je hedvábným papírem. Narovnal se a postavil se před zrcadlo. Oblek mu výborně padl. Možná měl o něco delší rukávy a nohavice, protože byl trochu menší než Joe. A možná mu byl poněkud těsnější, protože byl nepatrně těžší. Ale přesto přese všechno mu to slušelo. Vypadal teď jako někdo úplně jiný. Starší. Autoritativnější. Vážnější. Víc jako Joe.

Sehnul se a zvedl z podlahy v šatně lepenkovou krabici. Byla těžká. Pak k němu dolehl šramot zezdola z chodby. Někdo tam byl a klepal na dveře. Uložil krabici pod věšák a sešel po schodech. Otevřel. Byla to Froelichová. Stála tam ve večerní mlze a chystala se znovu zaklepat. Světlo dopadající z ulice nechávalo její tvář ve stínu.

„Dala jsem vám klíče,“ vysvětlila.

Ustoupil a ona vešla. Vzhlédla a strnula. Zatápala za sebe, zabouchla dveře a těžce na ně dopadla. Jen na něj zírala. Něco se jí v tom pohledu objevilo. Šok, strach, panika, rozpaky, nevěděl.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Myslela jsem, že jsi Joe,“ řekla. „Jen na chvilku.“

Oči jí zaplavily slzy, přitiskla ruku na dveře za sebou. Pohlédla na něj vlhkou clonou a rozplakala se. Chvilku tam jen stál, pak k ní přistoupil a objal ji. Upustila kabelku a zabořila mu tvář do hrudi.

„Omlouvám se,“ vyhrkl. „Zkoušel jsem si jeho oblek.“

Neříkala nic. Jen plakala.

„Byla to asi hloupost,“ pokračoval.

Pohnula hlavou, ale nedokázal podle toho určit, jestli s ním souhlasí nebo ne. Objala ho a jen ho držela. Položil jí jednu ruku na záda a druhou ji hladil po vlasech. Stáli tak několik minut. Snažila se potlačit pláč, pak dvakrát polkla a odtáhla se. Hřbetem ruky si protřela oči.

„To není tvoje chyba,“ řekla.

Mlčel.

„Vypadals tak skutečně. Tuhle kravatu jsem mu koupila já.“

„To mě mohlo napadnout,“ poznamenal Reacher.

Sedla si na bobek ke kabelce a vytáhla kapesník. Vysmrkala se a upravila si vlasy.

„Bože můj,“ hlesla.

„Omlouvám se,“ opakoval.

„Nedělej si starosti,“ ubezpečovala ho. „To bude zase dobrý.“

Na to neměl co říct.

„Vypadals tak dobře, to je všechno,“ vysvětlovala. „Jak jsi tu tak stál.“

Docela otevřeně si ho prohlížela. Pak se natáhla a upravila mu vázanku. Dotkla se skvrny na košili, kterou měly na svědomí její slzy. Zajela mu prsty pod klopy saka. Stoupla si na špičky, objala ho kolem krku a políbila na ústa.

„To je ono,“ prohlásila a zopakovala polibek, tentokrát tvrději.

Nejdřív se držel zpátky, ale pak polibek opětoval. Bez ostychu. Měla chladná ústa. A rychlý jazyk. Vzdáleně k němu doléhala vůně rtěnky. Malé a rovné zuby. Pleť i vlasy jí voněly. Jednou rukou jí sjel po zádech, druhou jí položil do týla. Cítil, jak se mu na hruď přitiskla její ňadra. Pod rukou se mu lehce zvedala její žebra. Vlasy mezi prsty. Její chladná ruka mu naléhavě bloudila za krkem. Prsty se mu probírala ve vlasech. Cítil na kůži její nehty. Přejížděl jí rukou po zádech. Pak už se nepohnula. Stála nehnutě. Odtáhla se. Zhluboka oddechovala. Oči měla zavřené. Hřbetem ruky si přejela po ústech.

„Tohle bychom neměli dělat,“ prohlásila.

Pohlédl na ni. „Asi ne,“ přitakal.

Otevřela oči. Mlčela.

„Tak co bychom měli dělat?“ zeptal se.

Ustoupila a vešla do obývacího pokoje. „Já nevím,“ přiznala. „Navečeřet se, alespoň myslím. Počkals na mě?“

Následoval ji do pokoje. „Ano,“ prohlásil. „Čekal jsem.“

„Strašně se mu podobáš,“ řekla.

„Já vím,“ hlesl.

„Chápeš, co tím myslím?“

Přikývl. „Cos viděla na něm, to vidíš ve mně, tak trochu.“

„Ale jsi jako on?“

Věděl přesně, na co se ptá. Máš stejné názory jako on? Máš stejný vkus? Přitahují tě stejné ženy?

„Jak už jsem řekl,“ vysvětloval. „Je tu podobnost. A zároveň i určitá odlišnost.“

„To není odpověď.“

„On je mrtvý,“ řekl Reacher. „To je odpověď.“

„A kdyby nebyl?“

„Tak by bylo všechno jinak.“

„Třeba bych ho ani nepoznala. Třeba bych se ke tvému jménu dostala nějakou jinou cestou.“

„Pak bych tu vůbec nemusel být.“

„Třeba bys tu stejně byl.“

Pohlédl na ni. Zhluboka se nadechl, zadržel dech, pak vydechl.

„Pak pochybuju, že bychom tu stáli a dohadovali se o večeři,“ poznamenal.

„Třeba bys nemusel být náhradník,“ řekla. „Třeba bys ty byl ten pravý a Joe náhradník.“

Na to neřekl nic.

„Je to tak divný,“ usoudila. „Nemůžeme to udělat.“

„Ne,“ souhlasil. „Nemůžeme.“

„Už je to dávno,“ namítla. „Šest let.“

„Je Armstrong v pořádku?“

„Ano,“ přitakala. „Je v pořádku.“

Reacher mlčel.

„Rozešli jsme se, nezapomeň,“ řekla. „Rok před tím, než zemřel. Neznamená to, že jsem něco jako jeho truchlící vdova.“

Reacher mlčel.

„A ani ty nejsi jeho truchlící bratr,“ připomněla mu. „Vždyť jsi ho skoro ani neznal.“

„Máš kvůli tomu na mě vztek?“

Přikývla. „Byl to osamělý člověk. Někoho potřeboval. Takže mě to trochu štve.“

„Mě mnohem víc.“

Na to neodpověděla. Jen pohnula zápěstím a podívala se na hodinky. Bylo to podivné gesto, takže udělal to samé. Bylo přesně půl desáté. V otevřené kabelce na chodbě jí zazvonil mobil. Zvonění v panujícím tichu působilo neskutečně silně.

„To se hlásí mí lidé,“ usoudila. „Z Armstrongova domu.“

Přešla do haly, sehnula se a zvedla telefon. Položila ho, aniž by promluvila.

„Nic,“ poznamenala. „Řekla jsem jim, ať se hlásí každou hodinu.“

Kývl. Vrhala pohledy na všechny strany jen ne na něj. Ten okamžik už byl pryč.

„Zase čínu?“ zeptala se.

„Proti tomu nic nemám,“ odpověděl. „Stejnou objednávku.“

Objednala ji z kuchyně a zmizela nahoře, aby si dala sprchu. Čekal v obýváku, aby mohl převzít jídlo, kdyby ho dovezli. Sešla dolů a povečeřeli spolu každý na jednom konci kuchyňského stolu. Uvařila kávu, pomalu a bez řečí popíjeli. Přesně v půl jedenácté znovu zazvonil mobil. Měla ho položený vedle sebe na stole a okamžitě ho zvedla. Jen krátká zpráva.

„V pořádku,“ řekla. „Čím dál tím líp.“

„Přestaň si dělat starosti,“ nabádal ji. „Museli by zaútočit ze vzduchu, aby ho dostali doma.“

Najednou se rozesmála. „Vzpomínáš si na Harryho Trumana?“

„Můj oblíbený prezident,“ poznamenal Reacher. „Podle toho, co o něm vím.“

„Náš taky,“ řekla. „Podle toho, co o něm vím. Někdy v roce 1950 probíhala rekonstrukce rezidence v Bílém domě a on bydlel v Blair House, na druhé straně Pennsylvánské avenue. Přišli ho zavraždit dva muži. Jednoho chytli policajti na ulici, ale druhý se dostal ke dveřím. Naši lidé museli odtrhnout Trumana od úkladného vraha. Říkal, že mu chtěl sebrat pušku a nacpat mu ji do zadku.“

„Tak si Trumana Představuju.“

„To si piš, že takový byl. Měl bys slyšet některé staré historky, které o něm kolují.“

„Mohl by být takový i Armstrong?“

„Možná. Podle mě by záleželo na dané situaci. Fyzicky není žádný kulturista, ale není to ani zbabělec. A už jsem ho viděla pěkně rozzuřeného.“

„A vypadá jako dost tvrdý chlapík.“

Froelichová kývla. Podívala se na hodinky. „Teď bychom se měli vrátit do kanceláře. Zkontrolovat, jestli někde k něčemu nedošlo. Zavolej Neagleyové, než to tu dám do pořádku. Řekni jí, aby se do dvaceti minut připravila.“

 

*****

 

Do kanceláře dorazili před čtvrt na dvanáct. Záznamníky se vzkazy byly prázdné. Nic podstatného z policejního oddělení D. C. Nic ze Severní Dakoty, nic z FBI. Nejnovější informace pořád proudily do centrální databáze Národního kriminalistického centra. Froelichová se začala probírat denními hlášeními. Ani tam neobjevila nic zajímavého. V půl dvanácté jí zazvonil mobil. V Georgetownu byl klid a pohoda. Otočila se zpátky k počítači. Nic se nedělo. Blížila se půlnoc. Pondělek skončil a začalo úterý. Přišel Stuyvesant. Zjevil se ve dveřích, jako kdyby tam byl pořád. Nic neřekl. Jediná židle v místnosti patřila Froelichové. Stuyvesant se opřel o zárubeň. Reacher seděl na podlaze. Neagleyová se usadila na kartotéce.

Froelichová počkala deset minut a pak zavolala policistům do D. C. Neměli pro ni nic nového. Zavolala do budovy FBI a jeden agent jí řekl, že na východě do půlnoci nedošlo k ničemu závažnému. Vrátila se k monitoru počítače. Zvolila náhodná hlášení, ale Stuyvesant, Reacher ani Neagleyová v nich nedokázali najít žádnou spojitost s případným atentátem na Armstronga. Hodinové ručičky se přesunuly na jednu hodinu ráno. Oficiální půlnoční čas. Zavolala na policejní okrsek v Bismarcku. Nic pro ni neměli. Zatelefonovala na státní policii v Severní Dakotě. Vůbec nic. Znovu vyzkoušela FBI. V posledních šedesáti minutách z jejich úřadoven nic nepřišlo. Položila telefon a odstrčila židli od stolu. Vydechla.

„Tak a je to,“ řekla. „Nic se nestalo.“

„Výborně,“ prohlásil Stuyvesant.

„Ne,“ oponoval Reacher. „Není to výborné. Vůbec ne. To jsou ty nejhorší zprávy, jaké jsme mohli dostat.“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024