18 KAPITOLA
VZDUCH BYL CHLADNÝ A V SEDMDESÁTI STOPÁCH NAD ZEMÍ SE VÍTR měnil ve vichr. Pronikal výklenky a štípal ho do očí, které mu začaly slzet. Byli tam dvě hodiny a k ničemu nedošlo. Nespatřili ani živáčka a neslyšleli nic než hodiny. Na jejich zvuk si už zvykli. Každé tiknutí doprovázela série kovových kmitočtů, počínaje hlubokým tónem s nezvučným zazvoněním větších koleček, zvonění se po cestě vzhůru zvyšovalo až k nejvyššímu bodu a skončilo opožděnou ozvěnou odrážející se od nejmenšího zvonu. Ten zvuk by dokázal dovést k šílenství.
„Něco mám,“ hlásila Neagleyová. „SUV, mám dojem, že přijíždí z jihu.“
Rychle pohlédl na sever a vstal. Byla mu zima a cítil se nepříjemně ztuhlý. Vzal dalekohled.
„Chytej,“ vykřikl.
Přehodil ho přes vedení soustrojí. Neagleyová se otočila, jednou rukou ho chytila a znovu vyhlédla z výklenku. Přiložila si dalekohled k oku.
„Mohl by to být nový model chevroletu Tahoe,“ volala. „Světle zlatá metalíza. Na přední sklo svítí slunce. Dovnitř nevidím.“
Reacher pohlédl znovu na sever. Cesta byla pořád pustá. Na překonání deseti mil, byť za rychlé jízdy, by bylo zapotřebí deset minut. Narovnal se a protáhl. Prosmýkl se pod soustrojím hodin a proplížil se k Neagleyové. Přesunula se doprava, protřel si oči a zahleděl se na jih. Na silnici spatřil malou zlatou tečku, nic dalšího, byla vzdálená možná pět mil.
„Nemají zrovna naspěch,“ prohlásila. „Nezdá se ti?“
Podala mu dalekohled. Znovu si ho zaostřil, podepřel ho o větrák a zamžoural do něj. Ve snímku přeneseném elektricky na dálku dodávka znehybněla. Jako kdyby se kymácela po cestě, ale vůbec se neposouvala dál. Byla špinavá a pokrytá skvrnami po dlouhé cestě. Velký chromovaný nárazník pokrývalo bahno a sůl. Přední sklo bylo také špinavé. Odraz slunce znemožňoval identifikaci řidiče.
„Mrkni na západ,“ vybídla ho Neagleyová.
Položil dalekohled, otočil se a přitiskl levou stranu obličeje těsně k výklenku. Zavřel pravé oko a pohlédl stranou levým. Obloha se rozdvojila. Na západě ji téměř zaplňovaly černé mraky. Na východě zářila světlou modří a začínala se zamlžovat. V místě, kde se střetávaly oba povětrnostní systémy, pronikaly mlhou mohutné svazky slunečních paprsků.
„To je neuvěřitelné,“ řekl.
„Nějaký druh inverze,“ poznamenala Neagleyová. „Doufám, že se nic nezmění, jinak tu umrzneme.“
„Je to od nás tak padesát mil.“
„A vítr vane obvykle od západu.“
„Výborně.“
Zvedl znovu dalekohled a zkontroloval zlatou dodávku. Už se přiblížila asi tak o míli, poskakovala a kolébala se po nerovném povrchu. Mohla jet tak šedesátkou.
„Tak co myslíš?“ zeptala se Neagleyová.
„Krásnej bourák,“ prohlásil. „Úžasná barva.“
Sledoval, jak překonává další míli, a pak znovu zvedl dalekohled.
„Měl bych zkontrolovat severní stranu.“
Protáhl se pod soukolím a přesunul se ke svému větráku. Na severu se nic nedělo. Cesta byla pořád pustá. Zopakoval předchozí manévr, ovšem opačným směrem, opřel si pravou tvář o dřevo, zakryl si levé oko dlaní a zkontroloval znovu západní směr. Nad horami se kupily sněhové mraky. Působilo to jako noc a den, až na náhlý přechod v místech, kde začínala úpatí vysokých hor.
„Je to jasně chevrolet Tahoe,“ zvolala Neagleyová. „Zpomaluje.“
„Vidíš na značku?“
„Zatím ne. Teď může být tak mílí daleko, zvolňuje.“
„Vidíš na posádku?“
„Svítí slunce a mají tónovaná skla. Dovnitř není vidět. Teď už jim zbývá jen půl míle.“
Reacher pohlédl na sever. Žádný provoz.
„Myslím, že je to nevadská espézetka,“ vykřikla Neagleyová. „Nemůžu to přečíst. Obě jsou celé zablácené. Už jsou na okraji města. Teď to jde pomalu. Vypadá to jako vyhlídková jízda. Nezastavují se. Pořád nevidím dovnitř. Už jsou docela blízko. Dívám se dolů na střechu. Na zadním postranním okénku mají také tónované sklo. Teď se mi na vteřinku ztratí. Jsou přímo pod námi.“
Reacher se postavil, těsně se přitiskl ke zdi a vyhlédl ven tím nejpříhodnějším úhlem, který se mu podařilo vytvořit. Výklenky byly konstruovány tak, že zhruba v hloubce čtyřiceti stop byl mrtvý bod.…
