15 KAPITOLA
Když Reacher s Neagleyovou a Stuyvesantem dorazili zpátky do budovy tajné služby, čekal na ně zaměstnanec kanceláře pro ochranný průzkum. Stál v recepci, měl na sobě pletený svetr a modré kalhoty, jako kdyby si odskočil od rodinného oběda. Mohl být tak starý jako Reacher a až na oči budil dojem univerzitního profesora. Ty oči hleděly na svět moudře a obezřetně, jako kdyby už pár věcí viděl a spoustu toho vyslechl. Jmenoval se Swain. Stuyvesant ho představil a zmizel. Swain vedl Reachera s Neagleyovou chodbami, které nebyly často využívány, do prostor, které zjevně sloužily jako knihovna a školicí místnost. Směrem k pódiu stálo dvanáct vyrovnaných židlí a tři stěny lemovaly police s knihami. Čtvrtá byla obklopená stoly s počítači, ke každému byla připojená tiskárna.
„Už jsem slyšel, co tvrdí FBI,“ poznamenal Swain.
„Věříte tomu?“ zeptal se Reacher.
Swain jen pokrčil rameny.
„Ano nebo ne?“ nevzdával se Reacher.
„Podle mě to není nemožné,“ prohlásil Swain. „Ale neexistuje jediný důvod, proč bychom měli věřit, že tomu bylo zrovna takhle. Stejně tak to mohl být bývalý agent FBI. Nebo současný agent FBI. My jsme přece lepší než oni. Možná se nás pokoušejí dostat.“
„Myslíte, že bychom se měli zaměřit tímhle směrem?“
„Vy jste bratr Joea Reachera, ne?“
Reacher přikývl.
„Pracoval jsem s ním,“ řekl Swain. „To už je dávno.“
„No a?“
„Rád se nazdařbůh pouštěl do sledování.“
„To mi není cizí,“ prohlásil Reacher. „Máte něco na mysli?“
„Já se zabývám čistě teoretickými aspekty,“ odvětil Swain. „Chápete? Já jen provádím průzkum. Něco jako úředník, vážně. Jsem tu kvůli analýze.“
„No a?“
„Tahle situace se vymyká všemu, s čím jsem se doposud setkal. Zjevně z ní čiší zášť. Úkladné vraždy se dělí na dvě skupiny, z ideologických důvodů či služebních. V té druhé kategorii se jedná o vraždu, jíž se potřebujete někoho zbavit z určitých politických nebo ekonomických důvodů. O ideologickou vraždu se jedná v případě, když někoho zabijete z čiré nenávisti. K pokusům o něco podobného během let došlo nesčíslněkrát. Nemůžu vám je tu líčit, snad jen to, že se ve většině případů ničeho zvláštního nedosáhlo. A pokaždé se do toho zapojila spousta nenávistných lidí. Ale většinou to bývaly dobře utajené akce, konspirační. Domlouvali se mezi sebou šeptem. My už jsme pokaždé viděli jen důsledky. Ale tentokrát se nám nenávist šklebí přímo do tváře. Riskovali toho dost, abychom pochopili, o co jim jde.“
„Takže co si o tom všem myslíte?“
„Já mám jen dojem, že raná fáze byla pozoruhodná. Ty vzkazy? Zamyslete se nad rizikem. Vezměte v úvahu energii vynaloženou na jeho minimalizování. Do první fáze vložili maximum. Takže podle mě věřili, že to za to stojí.“
„Ale nebylo tomu tak,“ poznamenala Neagleyová. „Armstrong se nikdy k jedinému z těch vzkazů nedostal. Ztráceli čas.“
„Pouhá neznalost,“ poznamenal Swain. „Věděli jste vůbec, že jsme o těch výhrůžkách s naším chráněncem vůbec nemluvili?“
„Ne,“ odpověděla Neagleyová. „Překvapilo mě to.“
„Nikdo to nevěděl,“ řekl Swain. „Každého to překvapilo. Ti chlápci si mysleli, že se dostanou přímo k němu. Takže já jsem přesvědčený, že jde o osobní záležitost. Namířenou na něj, ne na nás.“
„My taky,“ poznamenal Reacher. „Máte k tomu nějaké zvláštní důvody?“
„Budete si myslet, že jsem naivní,“ začal Swain. „Ale já nevěřím, že by někdo, kdo pro nás pracuje nebo pracoval, mohl zabít ty další dva Armstrongy. Takhle ne.“
Reacher pokrčil rameny. „Možná jste naivní. Třeba ne. Ale na tom nezáleží. Stejně jsme o tom přesvědčení.“
„A jaké důvody pro to máte vy?“
„Spojovník na druhém vzkazu.“
„Spojovník?“ podivil se Swain. Pak se odmlčel. „Aha. Je to možné, ale poněkud okrajové, nezdá se vám?“
„Ať tak Či tak, v každém případě vycházíme z toho, že je to osobní.“
„Dobře, ale proč? Jedinou možnou odpovědí je, že ho musí strašně nenávidět. Chtějí se mu vysmívat, vyděsit ho, nechat ho trpět. Nestačilo by jim ho prostě zastřelit.“
„Tak kdo to je? Kdo ho tak hrozně nenávidí?“
Swain udělal gesto, jako…
