02 KAPITOLA
„DOBRÝ NÁPAD,“ ŘEKL REACHER. „ZAJÍMAVÝ NÁVRH.“
„A odpověď‘ zní jak?“ zeptala se Froelichová. „Ne,“ prohlásil. „V současné situaci si myslím, že je to ta nejvýmluvnější odpověď.“
Usmála se, i tentokrát musela k úsměvu vynaložit značné úsilí, a vytáhla peněženku. „Musím se vám nějak prokázat,“ upozornila ho.
Zavrtěl hlavou. „To není nutné,“ zarazil ji. „Pracujete pro tajnou službu Spojených států.“
Pohlédla na něj. „Myslí vám to rychle.“
„Vždyť je to docela jasné,“ namítl.
„Vážně?“
Kývl. Dotkl se pravého lokte. To byl ten zraněný.
Joe pro ně pracoval,“ řekl. „A jak jsem ho znal, je mi jasné, že dost tvrdě, navíc byl trochu stydlivý, takže jestli se s někým scházel, tak ho musel poznat v práci, neměl šanci se s někým jiným seznámit. Navíc kdo jiný než státní zaměstnanec by mohl mít takhle nablýskaný dva roky starý suburban? Který ještě k tomu může parkovat u hydrantu? A kdo jiný než příslušník tajných služeb by mě dokázal vypátrat přes bankovní převody?“
„Jste dost bystrý,“ poznamenala znovu.
„Dík,“ opáčil. „Ale Joe neměl nic společného s viceprezidentem. Zabýval se finančními zločiny, ochrana Bílého domu nebyla jeho parketa.“
Přikývla. „Všichni jsme začínali u finančních zločinů. A on vedl oddělení proti padělání. Máte pravdu, seznámili jsme se v práci. Ale nedal si se mnou rande. Říkal, že by se to nehodilo. Ale já měla v úmyslu nechat se přeložit k ochraně, a když se mi to podařilo, začali jsme se scházet.“
Pak zase na chvíli zmlkla. Pohlédla na kabelku.
„A dál?“ vyzvídal Reacher.
Vzhlédla. „Jedné noci mi něco řekl. Tenkrát jsem byla dost horlivá a ambiciózní, znáte to, nová práce a tak, pokaždé jsem se snažila zjistit, jestli děláme to nejlepší, co je možné, motali jsme se v bludném kruhu a Joe říkal, že pro nás existuje jediné řešení. Totiž najmout někoho úplně cizího, aby se pokusil dostat k našemu cíli. Aby zjistil, jestli je to možné, víte. Bezpečnostní audit, tak tomu říkal. Vyptávala jsem se ho, kdo by to tak mohl být. A on mi řekl, že by se na tenhle úkol hodil jeho malý bratříček. Jestli by to někdo svedl, tak je to právě on. Tvrdil, že budíte respekt.“
Reacher se usmál. „Jako bych ho slyšel. Obvyklé zbrklé hodnocení.“
„Myslíte?“
„Joe byl neobyčejně schopný, ale občas se projevoval trochu ukvapeně.“
„Proč myslíte, že to bylo ukvapené?“
„Protože když si najmete někoho zvenčí, stačíte ho na každém kroku sledovat. Tak se vám to pěkně zjednoduší.“
„Ne, on si to představoval tak, že ta osoba se objeví anonymně a nečekaně. Zrovna jako teď, nikdo kromě mě o vás neví.“
Reacher přikývl. „No dobře, tak třeba nebyl tak zbrklý.“
„Cítil, že je to jediná možnost. Víte, bez ohledu na to, jak tvrdě pracujeme, pořád se pohybujeme v omezeném prostoru. Měl dojem, že bychom se měli podrobit zkoušce vůči náhodné výzvě zvenčí.“
„A navrhl mě?“
„Řekl, že vy byste byl nejlepší.“
„Tak proč jste čekala tak dlouho, než jste se to rozhodla vyzkoušet? Tenhle rozhovor se musel odehrát přinejmenším před šesti lety. Najít mě vám přece nemohlo zabrat šest roků.“
„Bylo to před osmi lety,“ upřesnila Froelichová. „Hned na začátku našeho vztahu, hned jak mě přeložili. A najít vás mi zabralo jen den.“
„Takže jste taky pěkně rychlá,“ poznamenal Reacher. „Ale proč jste čekala osm let?“
„Protože teď tomu velím. Před čtyřmi měsíci jsem se stala vedoucí pověřenou záležitostmi viceprezidenta. A jsem pořád horlivá a ambiciózní a pořád mi záleží na tom, jestli to děláme dobře. Takže jsem se rozhodla řídit Joeovým doporučením, teď už to patří mezi mé povinnosti. Rozhodla jsem se udělat bezpečnostní audit. A vy máte dobré doporučení, abych tak řekla. Už spoustu let, a od někoho, komu jsem velmi důvěřovala. Takže jsem tu a ptám se vás, jestli to uděláte.“
„Nedáte si kávu?“
Vypadala překvapeně, jako kdyby káva nepatřila do jejího popisu práce. „Tohle je naléhavý úkol,“ prohlásila.
„Nic neni tak naléhavé, aby nezbyl čas na kávu,“ namítl. „To už mám vyzkoušené. Odvezte mě zpátky do motelu a já vás vezmu dole do baru…
