Osmnáct
Steven cítil, jak mu vstávají jemné chloupky vzadu na krku. Stáli před ním dva vyhazovači z Verdiho sauny. Ti, kteří ho tak surově zmlátili. Menší z mužů vytáhl vystřelovací nůž. Stevena okamžitě napadlo, že ten svůj nechal ležet na podlaze koupelny. Je to sice jen švýcarský armádní nůž, ale pořád lepší než nic. Tyčili se před ním dva typičtí drsňáci. Tihle týpci se rodí v chudinských čtvrtích po celé zemi. Jsou mladí, urostlí, spoléhají více na pozérství než znalosti. Jakmile se postavíte tváří v tvář opravdovému zabijákovi, který má za sebou bezpočet bitek s esy svého oboru, zjistíte, že fígly odkoukané z filmů s Clintem Eastwoodem jsou vám nanic.
Ani se nepotkali za obvyklých okolností. Dunbar ještě zdaleka nebyl fit. Z posledního setkání ho stále bolelo celé tělo. Stáli proti němu dva. Ten s nožem se k němu zvolna blížil.
„Verdi říkal, že je to prej doktor,“ poznamenal jeho parťák.
„Jenže dneska,“ zasyčel majitel dýky, „budu operovat já. Ufiknu mu koule a donutím ho je sníst.“
Steven se zády tiskl k pracovnímu pultu. Dlaní hmatal po hladkém povrchu. Hledal něco, čím by se mohl bránit. Mladistvého sígra přitom nespouštěl z očí. Avšak jediné, co našel, byla velká sklenice marmelády. Popadl ji a výhružně zvedl do vzduchu. Útočník se zarazil. Vzápětí v hrozivém úšklebku obnažil zkažené zuby. Hravě si přehazoval bodnou zbraň z ruky do ruky, jako by Stevena vyzýval, aby po něm nádobu hodil.
Steven svíral marmeládu v prstech a vyčkával na protivníkovu chybu. Konečně. V něco takového doufal. Soupeř byl připravený uhnout hlavou a rameny bystře vlevo či vpravo, podle toho, jakým směrem po něm Dunbar sklenici hodí. Proto se oběma nohama pevně zapřel o podlahu. A právě to byla chyba.
Steven, místo aby v souladu s násilníkovým očekáváním zaútočil na horní polovinu jeho těla, vší silou mrštil těžkou nádobu na ranařův pravý nárt. Zprudka jej zasáhl. Vazoun zaskučel bolestí, upustil nůž, chytil se oběma dlaněmi za bolavé chodidlo a začal poskakovat na jedné noze. Sotva stačil vypustit z úst první kletbu, kopl ho Steven vztekle do rozkroku. Grázl zavyl podruhé a svezl se k zemi. Dunbar nezaváhal. Zasáhl ležícího hromotluka patou prudce do spánku a ten okamžitě zmlkl.
Události se seběhly tak rychle, že druhý z vetřelců ani netušil, která bije. Avšak včas se vzpamatoval, aby se zmocnil nože, který zalétl po podlaze směrem k němu.
„Máš štěstí, ty svině, že jo?“ zavrčel, když překračoval svého bezvládného kumpána. „V tom případě mám pro tebe novinu, kámo. Blesk nikdy neudeří na stejný místo dvakrát. Už teď je z tebe mrtvola. Zhasneš jako ta blbá kurva Mansonová.“
„Takže to tys ji zabil?“ zeptal se Steven, aniž spustil dýku z očí.
„Co ti je do toho?“
„Nechám tě zavřít za vraždu Tracy Mansonové,“ prohodil Dunbar s klidem, jejž necítil.
„Srandisto. A jak bys to asi chtěl zařídit, co?“
„Nad šálkem čaje,“ prohlásil Steven. Chňapl hrnek s vřelým nápojem, stojící na pracovní desce, a mrštil jím do přibližujícího se obličeje. Pravda, čaj mezitím poněkud vychladl, přesto byl natolik horký, aby hrdlořez zařval bolestí. Důležitější však bylo, že upustil nůž. Steven kopl mladíka rázně do žaludku a ten se poslušně svezl na zem ke svému druhovi. Potom se k němu sklonil a pošeptal mu do ucha: „U nás v Herefordu, synku, na štěstí nespoléháme. My si je vytváříme.“
Znovu se narovnal a shlédl na ubohou postavu, choulící se mu u nohou. S dlaněmi přitisknutými k obličeji a koleny přitaženými k tělu mladistvý gauner poněkud připomínal ošklivý přerostlý lidský fetus.
„Ksindle zkurvenej,“ spílal mu násilník.
Ve Stevenově hlavě se rozezněl podrážděný hlas velícího důstojníka na vojenském cvičišti. „Tohle není hra, Dunbare!“ ječel na něho. „Když už útočníka jednou skolíte, tak se sakra postarejte, ať zůstane ležet!“
Připomněl si, že to byl právě tento gauner, kdo ho brutálně zmlátil. To tenhle syčák zavraždil Tracy Mansonovou. Posílen spravedlivým vztekem, znovu mladíka nenávistně kopl. Tentokrát do obličeje. Vyrazil mu většinu zubů…
