Tři
Jediným vodítkem, s jehož pomocí by snad bylo možné zjistit, co se odehrává v hlavě Davida Littlea, zůstávala nepříjemnost z univerzitní laboratoře, zřízené v Západní všeobecné nemocnici v Edinburghu. Jednoho dne se zhroutil počítačový systém a Little na závadu osobně upozornil příslušného pracovníka. Správce sítě následně objevil, že v počítači v Littleově pracovně je uložena pořádná dávka tvrdého porna. Onen muž nezaváhal a okamžitě na to upozornil nadřízené.
Stevena napadlo, že zmíněné autority by určitě potěšilo víc, kdyby programátor nebyl tak aktivní. Poslední věc, po níž každá univerzita touží, je pořádný skandál týkající se muže, kterého zlanařila za pořádné peníze. Každá podobná mrzutost spolehlivě uzavírá kohouty, jimiž přitékají prostředky na výzkumné granty. Hrozí ztráta dobré pověsti i prestiže. Avšak tenkrát se nedalo nic ututlat. Na harddisku vězel usvědčující materiál a horlivý správce sítě o něm sesmolil písemnou zprávu. Nezbylo nic jiného, než předat provinilce do rukou policie.
Little vehementně popřel, že by o něčem podobném věděl. Zdůraznil, že jeho počítač – stejně jako ostatní komputery na oddělení – je volně přístupný a k dispozici každému, kdo jej potřebuje. Nikdo ho nehlídá, takže může být snadno zneužit kterýmkoliv studentem nebo členem personálu. Za výpočetní techniku nikdo osobně neručil. Programy pracující s důvěrnými údaji byly chráněny hesly a citlivé informace se zásadně ukládaly na diskety.
Jak představitelé univerzity, tak policisté se s tímto vysvětlením vděčně smířili. Všichni si oddychli, protože se jim podařilo odvrátit hrozící ostudu. Očistili dobré jméno renomovaného vědce a celou trapnou záležitost prohlásili za přehnaný studentský žertík. Nic dalšího se však nestalo a skandální událost naštěstí neprosákla na veřejnost.
„To jsem blázen,“ mumlal si Steven pod vousy, když listoval spisy. Z toho, co se o Littleovi zatím dozvěděl, nevyplývalo, že by se stával terčem legrácek mladých darebáků. Dokázal si udržet respekt. Většina lidí vůči němu pociťovala spíše posvátnou úctu než lhostejnost. Studenti častokrát vtipkují na účet těch vyučujících, kterých si příliš neváží. Kromě toho Stevena zarazila další maličkost. Počítače v laboratořích bývaly pochopitelně společné, ale že by se šéf projektu nesobecky dělil i o přístroj ve své pracovně? Jako nezávislému pozorovateli se mu při zpětném pohledu zdálo pravděpodobnější, že Little si sprosťárničky stahoval a ukládal sám. Což o něm cosi vypovídalo.
Dále nešlo přehlédnout samotnou povahu zmíněného kompromitujícího materiálu. Zahrnoval velký počet fotografií ze serveru specializujícího se na sadistické praktiky. Samé mladé dívky. Pro ilustraci byl jeden takový snímek přiložen k vyšetřovacímu spisu.
Stálo na něm: „Tracy dostává lekci.“ Nahé děvče stálo zády ke kameře. Jakýsi muž je bičoval okovanými důtkami. Čerstvé rány na zádech krvácely, na zadku se černaly ošklivé podlitiny. Steven se zašklebil.
„Silácký úlety, Davídku? Tak o tom to celé je?“ mumlal si pro sebe Steven.
Uvařil si novou kávu a jal se probírat novinovými výstřižky. Zájem tisku byl obrovský a odpovídal všeobecně zažitému stylu. Po zděšení následovalo rozhořčení, pak přišla na řadu kritika policie a závěrem všeobecný výlev zlosti, v němž převládaly výrazy jako „bestie“ a „monstrum“. To vše v souvislosti s prosťáčkem Mulveyem, který byl právě tou dobou obviněn a uvězněn.
Stevenovi neušlo, že po zatčení Littlea se novináři chovali úplně jinak – diskrétněji a opatrněji. Skoro jako by jim bylo trapné, že poté co nakydali na ubohého Mulveye tolik špíny, se na scéně objevil uznávaný vědec. Pohotově proto změnili názor a jali se pranýřovat policii za to, že zapříčinila Bobbyho smrt. Little, pravý vrah, nepředstavoval to pravé sousto. Tichý, nenápadný, nudný, tajemný a posedlý. „Vychytralá zrůda“, jak ho nazval jeden z bulvárních plátků.
O Littleově pozoruhodné vědecké práci nikde nepadlo ani slovo. Přesně podle zažitého vzoru, že usvědčenému darebáčkovi se nesmí nic…
