Marťan (Andy Weir)

DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 117

Recyklátor vody zlobí.

Šest lidí spotřebuje osmnáct litrů vody denně. Proto je postavený tak, aby jich každý den zpracoval dvacet. Jenže poslední dobou se mu to nedaří. Zvládne maximálně deset.

Vyprodukuju snad deset litrů vody denně? Ne, nejsem mistr světa v močení. Může za to úroda. Vlhkost uvnitř Habu je mnohem vyšší, než se plánovalo, a tak ji recyklátor neustále filtruje ze vzduchu.

Zas tam moc mě to netrápí. Pokud bude zapotřebí, můžu čůrat přímo na rostliny. Ty si vezmou svůj díl vody a zbytek zkondenzuje na stěnách. Určitě bych vymyslel způsob, jak kondenzát sbírat. Podstatné je, že voda nemá kam zmizet. Je to uzavřený systém.

No, není to tak docela pravda. Co se týče vody, rostliny nejsou úplně neutrální. Odebírají z ní vodík (přičemž uvolňují kyslík) a používají ho k vytváření složitých uhlovodíků, ze kterých se samy skládají. Tahle ztráta je však velmi malá a já jsem z paliva MDV vyrobil kolem šesti set litrů vody. Mohl bych se koupat, a stejně by jí pořád zbývalo dost.

Zato NASA je z toho totálně podělaná. Podle nich je recyklátor vody kritickým prvkem přežití. Nemám záložní, takže získali dojem, že bez něj okamžitě umřu. Pro ně je porucha vybavení děsívá představa. Pro mě je to „úterý“.

Takže místo abych se připravoval na sklizeň, chodím do roveru a zpátky a odpovídám na otázky. V každé další zprávě mě vyzývají, abych zkusil nějaké nové řešení a hlásil výsledky.

Zatím jsme zjistili, že to není elektronikou, chladicím systémem, přístrojovým vybavením ani teplotou. Nakonec se stejně ukáže, že je někde malá dírka, a NASA uspořádá čtyřhodinovou poradu, než mi doporučí, abych jí přelepil páskou.

Lewisová a Beck otevřeli zásobovací sondu 309. Se zručností, jakou jim neforemné skafandry dovolily, z ní vytáhli různé dílce pláště Habu a rozložili je na zem. Tři zásobovací sondy byly vyhrazeny jenom pro Hab.

Podle stokrát nacvičovaného postupu rychle smontovali díly. Speciální spojovací pásy zaručovaly, že přechody mezi částmi budou dokonale vzduchotěsné.

Po vztyčení hlavní konstrukce Habu sestavili tři přechodové komory. V dílu AL102 byl otvor, který přesně odpovídal přechodové komoře 1. Beck si dal záležet na dotažení látky ke spojovacím pásům na vnějším plášti komory.

Jakmile byly všechny komory na místě, Lewisová do Habu napustila vzduch a díl AL102 poprvé pocítil přetlak. Potom Lewisová a Beck hodinu čekali. Tlak neklesl; stavba proběhla bez chyb.