KAPITOLA 19
„AHOJ, MELISSO…“ začal Robert. „Dovolal jsem se? Vidíš mě?“
„Slyším tě dobře, miláčku,“ odpověděla velitelka Lewisová. „Videospojení funguje.“
„Říkají, že mám pět minut,“ pokračoval Robert.
„Lepší než nic,“ odvětila Lewisová. Vznášela se ve své kajutě a zlehka se dotýkala přepážky, aby zastavila pohyb. „Ráda tě pro změnu vidím v reálném čase.“
„Jasně.“ Robert se usmál. „Skoro nevnímám zpoždění. Musím přiznat, že bych si přál, aby ses vracela domů.“
Lewisová vzdychla. „Já taky, miláčku.“
„Nevykládej si to špatně,“ dodal Robert rychle. „Chápu, proč to děláte. Ale stejně se mi stýská po manželce, z čistě sobeckého hlediska. Poslyš, ty se vznášíš?“
„Cože?“ zeptala se Lewisová. „Aha, jasně. Loď zrovna teď nerotuje. Nepůsobí na nás dostředivá síla.“
„Proč ne?“
„Protože se máme za pár dní spojit s Tchaj-jang Šen. Při spojení se nemůžeme otáčet.“
„Rozumím,“ řekl Robert. „Jak to jde na lodi? Neleze ti někdo na nervy?“
„Ne.“ Lewisová zavrtěla hlavou. „Je to dobrá posádka. Měla jsem na ni štěstí.“
„Počkej!“ vzpomněl si Robert. „Našel jsem bezva přírůstek do naší sbírky!“
„Jo? Co jsi sehnal?“
„První vydání Greatest Hits od ABBY s osmi písničkami. Pořád v původním obalu.“
Lewisová vykulila oči. „Vážně? Ze šestasedmdesátého, nebo nějakou reedici?“
„Přímo ze šestasedmdesátého.“
„Páni! Dobrý úlovek!“
„To přece vím, ne?!“
DOPRAVNÍ LETADLO se naposledy zachvělo a zastavilo u terminálu.
„Bohové,“ řekl Venkat a masíroval si zátylek. „To byl můj nejdelší let v životě.“
„Hm,“ opáčil Teddy a promnul si oči.
„Aspoň že do Ťiou-čchüanu pokračujeme až zítra,“ dodal Venkat.
„Čtrnáct a půl hodiny v letadle mi na jeden den stačí.“
„Ještě nejsme z nejhoršího venku,“ připomněl Teddy. „Zatím jsme neprošli kontrolou a jako američtí vládní zaměstnanci určitě musíme vyplnit stoh formulářů… Do postele se dostaneme až za několik hodin.“
„Ale ne.“
Posbírali svá příruční zavazadla a společně s ostatními unavenými cestujícími se ploužili z letadla.
V terminálu 3 Pekingského mezinárodního letiště se ozvěnou rozléhala změť hlasů, která je společná všem velkým letištím. Venkat a Teddy zamířili k dlouhé frontě před pasovou kontrolou, zatímco čínští občané z jejich letu se oddělili a čekal je jednodušší vstupní proces.
Venkat se zařadil a Teddy se postavil za něj a očima po terminálu hledal obchod s potravinami. Uvítal by kofein v jakékoli podobě.
„Promiňte, pánové,“ oslovil je hlas zezadu.
Obrátili se a spatřili mladého Číňana v džínách a tričku s límečkem. „Jmenuji se Su Pin Pao,“ představil se dokonalou angličtinou.
„Jsem zaměstnanec Čínské národní vesmírné agentury. Během vašeho pobytu v Čínské lidové republice budu vaším průvodcem a tlumočníkem.“
„Těší mě, pane Su,“ řekl Teddy. „Já jsem Teddy Sanders a tohle je doktor Venkat Kapoor.“
„Potřebujeme se vyspat,“ oznámil Venkat bez váhání. „Jakmile projdeme kontrolou, odvezte nás do hotelu, prosím.“
„Mám lepší nápad, doktore Kapoore.“ Su se usmál. „Jste oficiálními hosty Čínské lidové republiky. Předem jste obdrželi autorizaci a kontrolou procházet nemusíte. Můžu vás do hotelu vzít hned.“
„Máte mé sympatie,“ odvětil Venkat.
„Řekněte Čínské lidové republice, že děkujeme,“ dodal Teddy.
„Vyřídím,“ usmál se Su Pin.
„HELENO, LÁSKO MOJE,“ oslovil Vogel svou ženu. „Doufám, že se máš dobře.“
„Ano,“ odpověděla. „Mám se dobře. Ale chybíš mi.“
„To je mi líto.“
„S tím nic nenaděláme.“ Pokrčila rameny.
„Jak se daří našim opičkám?“
„Dětem se daří skvěle.“ Usmála se. „Eliza se zakoukala do nového kluka ve třídě a Victor se stal brankářem školního fotbalového týmu.“
„Výborně!“ zareagoval Vogel. „Slyšel jsem, že jsi v řízení letu. NASA nedokázala přepojit signál do Brém?“
„Zvládli by to,“ odpověděla. „Ale bylo pro ně jednodušší odvézt mě do Houstonu. Dovolená zadarmo ve Spojených státech… Jak jsem mohla odmítnout?“
„To se ti povedlo. A jak je na tom máma?“
„Jak se dalo čekat,“ řekla Helena. „Má dobré dny a špatné dny. Nepoznala mě, když jsem tam byla naposledy. Svým z…
