DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 468
Podařilo se mi hladce proklouznout mezi krátery Rutherford a Trouvelot. Uznávám, mezera mezi nimi měla sto kilometrů, ale i tak.
Teď si užívám čtvrtý sol na výrobu vzduchu. Už jsem na cestě dvacet solů. Zatím jde všechno podle plánu. Podle map jsem ujel 1440 kilometrů. Sice to ještě není polovina, ale blíží se.
Na každém místě, kde tábořím, odebírám vzorky půdy a kamenů. Dělal jsem to i během výletu k Pathfinderu. Tentokrát mě však sleduje NASA. Proto všechny vzorky označuju číslem příslušného solu. NASA bude znát moji polohu mnohem přesněji než já. Později můžou vzorky přiřadit k místům.
Možná je to zbytečná snaha. Do MAV se před startem nedá naložit moc nákladu. Abych se spojil s Hermesem, musím dosáhnout únikové rychlosti, ale modul je stavěný jen pro let na oběžnou dráhu. Pokud mám doletět výš, musím zásadně snížit jeho hmotnost.
O těchto úpravách naštěstí rozhodne NASA, ne já. Jakmile dojedu k MAV, zase se s nimi spojím a oni mi řeknou, co je třeba na modulu udělat.
Nejspíš mi řeknou: „Díky, že jste sbíral vzorky. Ale nechte je tam.
A taky jednu ruku. Tu, kterou máte míň rád.“ Ale pro nepravděpodobný případ, že bych vzorky mohl vzít, je sbírám.
Příštích pár dnů by se mělo cestovat dobře. Další velkou překážkou je kráter Marth. Leží přímo na trase ke kráteru Schiaparelli. Zajedu si kolem něj nejméně sto kilometrů, ale nedá se nic dělat. Zkusím zamířit k jeho jižnímu okraji. Čím těsněji ho minu, tím míň času ztratím.
„ČETL JSI zprávy, co dneska přišly?“ zeptala se Lewisová při vytahování jídla z mikrovlnné trouby.
„Jo,“ odpověděl Martinez a napil se.
Posadila se ke stolu v odpočívárně naproti němu a opatrně otevřela balíček, ze kterého se kouřilo. Usoudila, že jídlo nechá vychladnout. „Mark včera vjel do prašné bouře.“
„Jo, viděl jsem,“ přisvědčil.
„Musíme se připravit na možnost, že se do kráteru Schiaparelli nedostane,“ řekla Lewisová. „Pokud k tomu dojde, musíme udržet morálku. Pořád před sebou máme dlouhou cestu domů.“
„Už jednou byl mrtvý,“ poznamenal Martinez. „Pro morálku to byla těžká rána, ale zvládli jsme to. Kromě toho, on nezemře.“
„Vypadá to dost špatně, Ricku,“ upozornila Lewisová. „Je padesát kilometrů uvnitř bouře a každý sol ujede dalších devadesát. Brzy bude moc daleko na to, aby se dokázal vrátit.“
Martinez zavrtěl hlavou. „On to dokáže, velitelko. Neztrácej víru.“
Zkroušeně se usmála. „Ricku, vždyť víš, že mně náboženství nic neříká.“
„Já vím,“ uznal. „Nemluvím o víře v Boha, myslím víru v Marka Watneyho. Vzpomeň si, co všechno už na něj Mars zkusil, a on je pořád naživu. Tohle taky přežije. Nevím jak, ale přežije. Je to liška podšitá.“
Lewisová si do úst vložila sousto. „Doufám, že máš pravdu.“
„Chceš se vsadit o sto dolarů?“ zeptal se Martinez s úsměvem.
„Samozřejmě že ne,“ odmítla Lewisová.
„To se dalo čekat,“ opáčil.
„Nikdy bych nevsadila na smrt člena posádky,“ vysvětlila Lewisová. „Ale to neznamená, že si myslím –“
„Řečičky,“ přerušil ji Martinez. „V koutku duše prostě věříš, že to zvládne.“
