Marťan (Andy Weir)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 30

Mám šíleně riskantní plán, jak získat tolik vody, kolik potřebuju. A tím myslím doopravdy riskantní. Nemůžu si ale moc vybírat. Došly mi nápady a za pár dní mě čeká další zdvojnásobení zeminy. Tentokrát už pokryju všechnu novou půdu, kterou jsem dovnitř natahal. Pokud ji nejdřív nezavlažím, prostě odumře.

Na Marsu není moc vody. Na pólech leží led, jenomže to je příliš daleko. Jestli chci vodu, musím si ji vyrobit. Naštěstí znám recept: Vezmi vodík. Přidej kyslík. Spaluj.

Vezmeme to jedno po druhém. Začnu kyslíkem.

Mám poměrně slušné zásoby O2, ale ne dost na výrobu 250 litrů vody. Dvě tlakové nádoby na konci Habu představují celou moji zásobu (plus vzduch uvnitř Habu, samozřejmě). Každá obsahuje 25 litrů kapalného O2. Hab by je využil jedině v případě nouze; na udržování atmosféry má oxygenátor. Nádoby s O2 jsou tady kvůli skafandrům a roverům.

Tak jako tak, z rezervního kyslíku bych získal maximálně sto litrů vody (padesát litrů O2 odpovídá sto litrům molekul, které obsahují jenom jeden O). Znamenalo by to, že bych už nesměl vycházet na povrch a přišel bych o všechny nouzové rezervy. A neměl bych ani polovinu vody, kterou potřebuju. Nepřichází v úvahu.

Najít na Marsu kyslík je však snadnější, než byste asi čekali. Atmosféru tvoří z 95 procent CO2. A já mám shodou okolností stroj, jehož jedinou úlohou je vysvobozovat kyslík z CO2. Přesně tak, oxygenátor!

Jediný problém: Atmosféra je hodně řídká – představuje necelé jedno procento pozemského tlaku. Proto se těžko sbírá. Dostat jí zvenčí dovnitř je skoro nemožné. Jediným účelem Habu je zajistit, aby k tomu nedošlo. Objem marsovské atmosféry, který se mnou pronikne přechodovou komorou, je směšně malý.

A teď na scénu přichází palivový agregát z MAV.

Je to už pár týdnů, co v MAV odletěli mojí kolegové z posádky. Ale spodní část modulu zůstala na povrchu. NASA nemá ve zvyku dopravovat na oběžnou dráhu zbytečnou zátěž. Přistávací vzpěry, vstupní rampa a palivový agregát jsou pořád tady. Vzpomínáte si, že MAV si sám vyrobil palivo s využitím marsovské atmosféry? Prvním krokem je shromáždění CO2 a jeho uložení do tlakové nádoby. Až agregát připojím na elektřinu z Habu, bude mi vyrábět půl litru kapalného CO2 za hodinu, a to bez omezení. Za deset solů získám skoro 125 litrů CO2, což odpovídá 125 litrům O2 po průchodu oxygenátorem.

To stačí na 250 litrů vody. Takže mám plán, co se týče kyslíku.

S vodíkem to bude trochu komplikovanější.

Napadlo mě, že bych ho vzal z vodíkových palivových článků, jenže tyhle baterie potřebuju jako noční zdroj elektřiny. Kdybych je neměl, teplota by příliš klesla. Já bych se do něčeho zabalil, ale chlad by mi zničil úrodu. A v každém palivovém článku je stejně jen troška H2. Zkrátka se nevyplatí obětovat něco tak užitečného kvůli nepatrnému zisku. K věcem, které hrají v můj prospěch, patří fakt, že nemám problém s energií. Toho se nechci vzdát. Takže to musím zkusit jinak.

Často mluvím o MAV. Ale teď se chci zabývat MDV.

Během nejděsivějších třiadvaceti minut života jsem se stejně jako čtveřice kolegů z posádky snažil udržet stolici, zatímco Martinez pilotoval MDV dolů na povrch. Bylo to jako nechat se zavřít do bubnové sušičky.

Nejdřív jsme klesali od Hermesu a zpomalovali z oběžné rychlosti, abychom mohli zahájit normální pád. Všechno šlo hladce, dokud jsme nedospěli do atmosféry. Pokud máte pocit, že turbulence jsou hrozné v letadle, které se pohybuje rychlostí 720 kilometrů za hodinu, zkuste si je představit v rychlosti 28 000 kilometrů za hodinu.

Podle plánu se otevřelo několik sad padáků, aby zpomalily náš sestup, a potom nás Martinez manuálně pilotoval až na povrch, přičemž využíval pomocné rakety pro brzdění a řízení pohybu do stran. Nacvičoval to celé roky a odvedl vynikající práci. Překonal ty nejoptimističtější představy o přistání a usadil nás pouhých devět metrů od cíle. Tenhle manévr se mu zkrátka neuvěřitelně povedl.

Díky, Martinezi! Možná jsi mi zachránil život!

Ne kvůli tomu dokonalému přistání, ale proto, že mu zbylo hodně paliva. Stovky litrů nevyužitého hydrazinu. Každá molekula hydrazinu obsahuje čtyři atomy vodíku. A proto se dá z každého litru hydrazinu získat dost vodíku na dva litry vody.

Krátce jsem vyšel na povrch, abych to zkontroloval. V nádržích MDV zůstalo 292 litrů šťávy. To stačí skoro na šest set litrů vody! Mnohem víc, než potřebuju!

Má to jeden háček: Uvolnění vodíku z hydrazinu je… zkrátka… právě princip, na kterém fungují rakety. Vzniká ohromné množství tepla. A je to nebezpečné. Pokud to provedu v kyslíkové atmosféře, horký a čerstvě uvolněný vodík exploduje. Nakonec vznikne spousta vody, ale já budu moc mrtvý na to, abych to ocenil.

Samotný hydrazin je poměrně jednoduchý. Němci ho již za druhé světové války používali jako palivo pro stíhačky s pomocnými raketami (a občas se jím vyhodili do vzduchu).

Stačí použít katalyzátor (ten můžu získat z motoru MDV), a hydrazin se rozloží na dusík a vodík. Ušetřím vás chemie, ale nakonec máte z pěti molekul hydrazinu pět molekul neškodného N2 a deset molekul báječného H2. Během procesu se obojí přechodně stává čpavkem. Chemie, ta mizerná bestie, se postará, aby část čpavku nereagovala s hydrazinem a zůstala prostě čpavkem. Líbí se vám puch čpavku? No, stane se tím nejvýraznějším zápachem mé stále pekelnější existence.

Chemie je na mojí straně. Otázkou zůstává, jak zajistím, aby reakce proběhla pomalu, a jak budu zachycovat vodík. Odpověď zní: Nevím.

Předpokládám, že něco vymyslím. Nebo zemřu.

A teď něco mnohem důležitějšího: Prostě se nedokážu smířit s tím, jak na místo Chrissy dosadili Cindy. Po tomhle fiasku už Three’s Company asi nikdy nebude jako dřív. Čas ukáže.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024