KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ:
Klára Cukrová pozorně vyslechla Anpošovo hlášení a byla potěšena. Dokonce by se dalo říci, že jí spadl kámen ze srdce. Představa, že bude muset přitáhnout do Růžového obláčku lítou šelmu, ji vážně znepokojovala. Za dob paní Fernandy by se nějakým chrapounem jménem Vata vůbec nezabývali, ale major Haluška považuje kulaka za dobrého, ne-li přímo prominentního klienta.
„Je to bojový úkol,“ přikázal Kláře, „lebo Vata bol vela tlstý vojak. Komunisti mu ukrivdili a my mu terazky pofúkáme všetky bolístky!“
Pokyn byl zcela jasný a Klára okamžitě zajela k Arkadiji Pikolinovi. „Potřebujeme brilantní masku medvěda brtníka,“ objednávala, „hnědé barvy, pokud možno neopelichanou. Důležitá je velikost. V kůži by se měl pohybovat náš Arnošt, kterého dobře znáte. Jeho míry vám dávat nemusím, protože jste na jeho postavu zhotovili již několik masek. Musíte si, Arkadiji, pospíšit, protože klient je stařec nad hrobem a kdyby zemřel, neuhradil by nám náklady. Medvědí maska by zůstala nevyužita, a to by byla škoda.“
„Není problém,“ přikývl Arkadij. „Budu pracovat závratně rychle!“ Nemluvil do větru. Nedávno byl na dernieře Prodané nevěsty a zaměřil svou pozornost tímto směrem. Dobře učinil. Získal medvědí kůži za pakatel a její úprava nedala příliš práce. Měl medvěda, jako by ho právě odchytil u bezkydského včelína.
Vyhovovala i velikost. „Arnošt mi poděkuje,“ těšil se podnikatel, „protože maska je, jako by mu šitá na tělo. Bude se v ní cítit náramně. Zítra si můžeme udělat zkoušku.“
Arnošt ovšem trochu zlobil. Představa, že bude poskakovat v medvědí kůži, se mu nezamlouvala. Nikdy neměl dobrý vztah k divadlu a umění vůbec. Proto se snažil své angažmá Kláře rozmluvit, ale ta trvala na svém.
„Arnošte,“ pravila, „zřízenec je povinen vykonávat v podniku veškeré pomocné práce. Přece nechceš, abychom si pro úlohu medvěda angažovali někoho zvenčí? Ty jsi zasvěcen do našich aktivit, a proto musíš spolupracovat, i když je ti to proti srsti. Nechci toho na tobě zase tolik. Nebudeš v medvědí kůži běhat týden nebo měsíc, ale sotva půl hodiny!“ Arnoštovi nezbylo nic jiného než poslechnout. Vsoukal se do medvědí kůže a začal se klátivě pohybovat po místnosti.
„Výborně!“ jásala Klára. „Jsi od pravého medvěda k nerozeznání! Snad by ses měl ještě trochu více kolíbat. A taky zkus brumlat!“
„Nemůžu pořádně dejchat!“ protestoval Arnošt. „Ta medvědí palice je jako maska!“
„Jen zkus zabrumlat,“ radila Klára, „ať můžeme posoudit, jestli to bude připomínat hlas medvěda! Jinak by to byla pantomima.“
Arnošt mrzutě zabručel a působilo to docela dobře. Spokojená Klára zkoušku ukončila.
„Je to báječné, Arnošte,“ libovala si, „jsi mimořádně nadaný herec! Ještě to vyzkoušíme s partnerkou a když vám to vyjde, pozveme pana Vatu na představení.“
Arnošt se stále netvářil nadšeně.
„Chcete toho na mě příliš!“ tvrdil, „a já to určitě spletu! S kterou holkou mám tu vopičárnu dělat?“
„Zřejmě s Marcelou,“ odvětila Klára, „z té bude vesnická holka jako vyšitá. Není to žádná křehotinka a je dobře stavěná. Určitě vyhoví vkusu vilného sedláka!“
Tento záměr ale nebylo snadné uskutečnit. Marcela vskutku zjevem vyhovovala lépe než většina ostatních pracovnic Růžového obláčku. Byla baculatější a její vizáž se podobala vesnickým krasavicím, tak jak je kreslil Josef Mánes. Oblečena v bílou blůzku a červenou sukni by zajisté Josefu Vatoví zcela vyhovovala. Jen se jí trochu nelíbilo, že se z ní má stát zrzka. Nerada přistoupila na to, že si musí nasadit ryšavou paruku. Byla přesvědčena, že jí tato barva nesluší, a k zrzavým lidem odjakživa cítila averzi. Když jí ale Klára sdělila, že se musí obarvit i dole, začala ječet a vyhrožovala výpovědí. Bylo velice těžké ji uklidnit. Teprve trojnásobný honorář ji přiměl k tomu, že na nezvyklý požadavek přistoupila.
„Ten vesnickej dobytek!“ spílala Vatovi, kterého neznala. „Nejradši bych mu přerazila obě nohy!“ To samozřejmě ještě netušila, že Vata žádné nohy nemá.
Pak bylo nutné erotickou scénu s medvědem naz…
