KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ:
Po příjemné exkurzi panstvo odpočívalo. Popíjelo kávu a zejména Kefalín se cpal výtečnými dorty. Na rozdíl od Anpoše si bezelstně pochutnával. Učitel se sice ládoval rovněž, ale strachoval se o svůj několikrát operovaný žaludek a rovněž o střeva, na nichž se mu občas dělaly uzlíky.
Terazky měl hlavu až v oblacích. „Som velký pán,“ napadalo ho, „pretože mám krásný zámok a vela služobnic. Škoda že som iba majorom. Terazky bych mohol byť generálom a mať slavnostnú uniformu. Len neviem, kto by ma povýšil!“
Takový člověk tu opravdu nebyl, ale majorův sen nebyl úplně nesplnitelný. Byly zde znamenitě vybavené pánské šatny. I milionáři se rádi převlékali, a to nejen za upíry. Zejména ti, kteří neprošli vojenskou službou, se rádi předváděli dámám svého chtíče jako generálové, admirálové nebo maršálové. Až se tady Terazky trochu rozkouká, jistě si mezi uniformami vybere tu, která mu bude nejvíc slušet!
Zato paní Monika nemohla novou situaci unést. V Praze se rozhodně cítila lépe. Tady kolem sebe tušila plno nástrah. Dívky samozřejmě byly krásné a atraktivní, ale spokojí se s pouhými milionáři, když kolem nich bude korzovat veliký Andrej Haluška? Monika Terazkyho stále milovala a obávala se, že krasavice zapůsobí na starého milovníka jako kouzelný kořen žen-šen.
Terazky zatím tak daleko nemyslel. Usmíval se a dokonce se dal přemluvit k tomu, aby okusil skotskou whisky. Rozpačitě ji pochválil, ale podotkl, že borovička to není.
„Co povietě, Kefalín?“ obrátil se pak na bývalého vojína.
„Páčí sa vám na tomto zámočku, lebo to bylo lepšie na Zelenej Hore?“
„Všecko má svoje,“ pokrčil rameny Kefalín. „Tehdy jsme byli mladí a pili kafe s bromem. Kdyby tam tančily dívky, které jsme viděli…“
„To by něbolo možné,“ pravil major, „pretože v ludovodemokratickej armádě bol poriadok a uvedomelá kázoň. Političtí pracovníci by nič takého nepripustili! Imperialisti číhali na hraniciach a dóležitá bola ostražitost aj bdělosť.“
„No vidíte,“ řekl Kefalín spokojeně, „a teď nám sem imperialisti jezděj za holkama! Ale hlavně že máte zase zámek, který snad tentokrát nezdevastujete. Památkový úřad by vám to už nestrpěl!“
„Zámok sa mi páčí,“ usmíval se major, „a som terazky úplně kludný. Stromy něpopílím, kášňu něrozkopem. Aj ty buržoazné stoliky sa mi terazky páčí.“
A zálibně se podíval na svoji ženu, která seděla v rokokovém křesílku. Také se usmála, ale poněkud smutně. Jako by jí stále něco vrtalo hlavou a nemohla se zbavit temných předtuch, na které, díky článkům v bulvárním tisku, věřila a dokonce je intenzivně vyhledávala.
Proto také začínala komunikovat s učitelem Anpošem. Ten sice měl do mága daleko, ale jen proto, že byl tradičně učitelsky střízlivý. Sice trochu démonicky pajdal, ale mnohem lépe by působilo, kdyby měl dřevěnou nohu, která by zlověstně klapala. Také by mohl chodit v upjatém černém obleku a nosit velké temné brýle, za jejichž skly by nebyly vidět krátkozraké a poněkud vystrašené oči. Že by Anpošovi slušel dlouhý, šedivý plnovous, o tom vůbec nemohlo být pochyb.
Ale i tak šlo o nikoliv bezvýznamného senzibila a paní Monika doufala, že jí z tajných věd odhalí mnohé závažné skutečnosti. Teď se jí například pravidelně zdá o zesnulé sestře Anežce, a to nemusí znamenat nic dobrého.
Také učitel cítil k paní Monice značné sympatie. Jestliže je neprojevoval v plném rozsahu, bylo to proto, že se bál mojorova hněvu. Kdyby velký Terazky začal žárlit, nemuselo by to dopadnout dobře a smolař Anpoš by přišel k dalším úrazům. Jeho zkušenosti z jižní Moravy ho dostatečně varovaly.
Prozatím nic takového ani vzdáleně nehrozilo. Terazky byl náramně spokojen a dokonce si tiše začal notovat píseň ze svého partyzánského období.
Do všeobecně příjemné nálady zazvonil mobilní telefon pani Cukrové. Dáma přijala zprávu a vzrušeně vyskočila od šálku čokolády.
„Bojový poplach, pane majore,“ vydechla opojeně. „Na cestě do Růžového obláčku je člen Evropského parlamentu Sadrick. Mimořádná osobnost! Samozřejmě také milionář, ale …
