KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ:
Příjezd Josefa Vaty do Růžového obláčku nepatřil k událostem, které by měly otřást Evropou. Přesto se těšil zvýšené pozornosti Kláry Cukrové i majora Halušky. Šlo svým způsobem i o zkoušku, obstojí-li český bohatec v soutěži se zahraničními štamgasty a bude-li možno na tento pokus v budoucnu navázat.
Jestliže se Klára zabývala výhradně těmito úvahami, Terazky přemýšlel úplně jinak. Stále se cítil být otcem svých vojáků a věřil, že i oni se cítí být jeho syny. Těšilo ho, když se o některém z nich psalo v novinách, ať už o zesnulém Dušanu Jasánkovi, který to dotáhl až na tiskového mluvčího vlády, nebo o recidivistovi Bobrovi, jenž byl celkem sedmnáctkrát trestán. Vata ovšem byl jiný případ. Kdysi zdecimovaný třídní nepřítel, který se zachraňoval lámáním pracovních rekordů, a dnes zazobaný restituent, který hodlá utopit část peněz v majorově podniku.
„Počujte Klára,“ pravil důrazně majitel Růžového obláčku, „pán Vata musí byť spokojený! Normu vo stavebnictve plnil na sto devätdesiat percent. Keby něbol kulak, pochválil by som ho pred rozvinutou zástavou. Takto som mu němohol ani napísať dovolenku, aby něrozvracal morálku drobných a stredných rolníkov.“ Cukrová vzala majorovy argumenty na vědomí bez jediného mrknutí oka. Byla ale připravena učinit vše, aby se beznohý kulak dostal do erotické extáze a zažil zde nevídanou rozkoš. Pak se zákazník opravdu dostavil. Seděl na lehkém hliníkovém kočárku, který byl zhotoven na návrh vizážisty naším předním výtvarníkem. Moc mu to slušelo. Vypadal jako velkostatkář z prvorepublikových filmů a na hlavě měl naražený černý širák, jakým kdysi mávával prezident Masaryk jásajícím davům. Kočárek tlačil poručík Hamáček, kterého zjevně škrtila kravata a ani v bezvadně střiženém obleku se necítil dvakrát dobře. Zato Anpoš nijak neoslňoval. Vypadal jako učitel, který právě dostal vyhazov z vesnické jednotřídky. Terazky si okamžitě všiml, že mu chybí jeden knoflík, a zlověstně zaskřípal zuby. Nikdy neměl v lásce vojáky, ktorým chýbaly gombíky. V pozadí se kolébal Kefalín ve svém pověstném roláku, kterému kdysi ředitel televize říkal škutináček. Kdo nosil škutináček, nesměl na obrazovku. Teď už to pochopitelně bylo promlčeno, ale byly zde zase důvody estetické.
Klára Cukrová se usmívala, jak nejlépe dovedla, a major vykročil vyfešákovanému restituentovi v ústrety. „Dobre, Vata!“ pravil bodře. „Terazky stě velkomožný pán! Len je škoda, že už němátě ten pekný pupok!“
I Vatovi to bylo líto, i když v době, kdy ho zdobilo nádherné břicho, byl zchudlý bezzemek.
To však byla dávná minulost a na pořadu dne byl raut, připravený pro vzácné hosty. Pro Vatu a Hamáčka nešlo o žádný kolosální zážitek. Jejich obvyklý jídelníček byl z jiného soudku a skutečným skvostem mezi lidovými jídly býval pověstný Hamáčkův guláš, konzumovaný lžící. Chlebíčky, jednohubky a koláčky kulakovi ani poručíkovi nic neříkaly.
Zato Anpoš se vrhl na připravené lahůdky, jako by fasoval sobotáles. O recepcích sníval vždycky, když ho žena vykázala z domova, aniž mu dala najíst. To chodíval setmělým nepřátelským městem, žaloval nebesům a silou vůle krotil kručení v žaludku. Nyní měl pocit, že se právě promodlil do ráje. Kefalín se netvářil nadšeně ani zklamaně. Ať jedl, co jedl, vždycky přibíral. Všechno mu chutnalo a zároveň škodilo. Vyhýbal se pouze koláčkům a dortíkům, aby mu příliš nestoupla hladina cukrovky. Ale vzácní hosté se nepřijeli do Růžového obláčku nacpat. Milionář Vata prahnul po chvilce rozkoše a předepsal si, jak by měla vypadat. Proto se ho také velmi brzy ujala Klára Cukrová.
„Pane Vata,“ řekla líbezně, „chtěla bych vás, jako vzácného hosta a zákazníka, seznámit s tím, co jsme pro vás připravili. Vaším právem je to schválit, nebo zamítnout. Doufám, že to druhé nepřipadá v úvahu. Prosím, následujte mě!“
Samozřejmě ji musel následovat i Hamáček, starající se o Vatovu mobilnost, a nové okolnosti si nemohl nechat ujít ani přejedený učitel Anpoš. K nim se přidal zívající Kefalín.
Bylo se na…
