Frantina (Karolína Světlá)

Román, jehož námět je čerpán z ještědského kraje, zdůrazňuje mravní odpovědnost a opravdovost ženy, kterou společnost spoutává svými náboženskými předsudky a pokrytectvím.

Charakteristika hlavních postav

Antoš - pracovitý čeledín, poté moudrý muž, zamiluje se do Sylvy

Sylva - vesnická dívka, vychovaná u svého strýce, pak je u rychtářky

rychtářka - zpočátku velmi milá a dobrá žena i manželka, po sňatku s Antošem se výrazně změnila na tvrdou a žárlivou ženu, nestarající se o své děti

Jírovcová - Antošova matka, zbožná to žena

Děj

Hlavním hrdinou románu je Antoš Jírovec. Jeho matka byla velice pracovitá vdova, široko daleko nebylo hezčí ženy, než byla ona. Měla dost nápadníků, ale nikdy si žádného nevybrala. Chtěla zůstat věrná svému muži.

Když bylo Antošovi sedm let, dala ho do služby k rychtářovi. Antoš byl velmi šikovný i pracovitý a za chvíli ho rychtář s rychtářkou brali za vlastního, protože rychtářka si moc přála syna, ale měla pouze dceru. Protože byl Antoš ještě mladý, nebyl u rychtáře celý týden, ale každou sobotu chodil za matkou domů. Jírovcová ho vždy pořádně umyla a učesala. Antoš jí musel podrobně říct, co za celý týden u rychtáře dělal.

Antoš nechodil do školy, ale byl velmi učenlivý a ostatní děti mu ukazovaly, co se naučily a on si vždycky vše zapamatoval.

Když vyrostl, postoupil u rychtáře na pacholka. Navštívil matku, aby jí to všechno pověděl. Vyrostl z něj krásný muž a každé děvče se za ním otočilo.

Dcera rychtářky nebyla moc hezká, ale matka jí našla ženicha. Byl to mlynář, jenž byl velmi lakomý. Dcera s ním pak odešla do jeho kraje. Po jejím odchodu rychtář náhle onemocněl a zemřel. Statku se tak musel ujmout jeho zeť-lakomý mlynář, jemuž vadí Antoš, proto vymýšlí kdejaký způsob, jak se ho zbavit. Chce ho poslat na vojnu...

Rychtářka byla nešťastná a nedokázala bez svého muže žít. Jednoho dne se velmi pohádala s mlynářem kvůli statku, kterému on teď velel. Další večer vidí na hřbitově Antoše, jak pláče u rychtářova hrobu. Pak si Antoš začne rychtářce stěžovat, jak nechce na vojnu a neví co dělat, aby tam nemusel. Rychtářka mu nabídne sňatek, aby nemusel na vojnu a ona aby zpátky dostala svůj statek. Antoš nad tím dlouho přemýšlel a nakonec souhlasil.

Rychtářka pak vyhodí mlynáře i s dcerou. Avšak Antošova matka byla velmi zklamaná, že si její syn bere rychtářku za ženu a nedostavila se ani na jejich svatbu.

Za necelý rok se jim narodil syn. Rychtářka chce mít svého muže stále u sebe. Za nějaký čas ho začala obviňovat dokonce z nevěry, ale on nikdy na jinou ženu ani nepomyslel. Antoš je s ní velmi trpělivý, jednou však jeho trpělivost přeteče, když s ním nechce jít na místní slavnost. Antoš tedy jde sám. Večer se setká se Sylvou, jež ho urazí a poraní. Sylva je následně předvolána k soudu a musí týden strávit ve vězení.

Po propuštění jí rychtářka nabídla místo služebné a ze Sylvy se tak stává její spojenkyně proti Antošovi. On už to dále nemůže snést a odchází znovu do světa, kde úspěšně podniká s koňmi. Sylva si mezi tím uvědomí svou vinu.

Antoš se vrací na Štědrý den, nejprve ale navštíví svou matku, kde nečekaně najde Sylvu i své děti. Je nemile překvapen Sylvinou přítomností, ale Antošova matka ji však brání. Sylva poznala, jaká je pravá tvář rychtářky a pečuje o Antošovu matku i děti. Antoš pochopí, co vše pro něj Sylva dělá. Poté znovu odjíždí a vrátí se až za čas, aby navštívil děti a podíval se, jak se daří Sylvě. Děti jsou nemocné, mají neštovice. Antoš také onemocní a o všechny se pečlivě stará právě Sylva, protože rychtářka před nemocí odjela.

Antoš se rozhodne se svou ženou rozvést a chce si vzít Sylvu. Rychtářka chce za to na Antoše uvalit kletbu, ale Sylva se jí v tom snaží zabránit. Rychtářka spadne a umírá. Sylva, která se zřekla Antoše v jeho prospěch, se stane služebnou v alžbětinském klášteře. Antoš se odstěhuje i s dětmi za svou matkou a brzy po její smrti umírá i on.

Dědek náš nikdy s bábou se nehádal; chraňbůh, aby jí byl dal někdy špatné slovo, byli tuze dobře spolu - ale jak začali o Frantině, hned byli v sobě.

Říkaval dědek:

"Tahle Frantina, to byla, panečku, nějaká ženská! Takových bylo a bude málo na světě. V našich horách se již žádná taková nevyvede a kdyby ještě stály celých tisíc let."

Nato zas bába:

"Neříkám, že hezká a chytrá nebyla, ale pravé víry - ne, to neměla! Čarodějnice to byla, nechť si mluví kdo chce co chce, a ne ženská jako jiná."

"Že tě něco za to nesní!" dědek se durdíval, když ji takhle pojmenovala.

Ale bába na svém stávala; směle mu v téhle věci odmlouvala, ač to nebýval jindy její obyčej.

"Bodejť snad ne! Kdyby nebyla uměla čarovat, byl by její muž jinak vydržel celé půldne na ni se dívat dymníčkem, když chodila po dvoře aneb v sadě seděla pod tou starou třešní! Však do ní pak také po její smrti posel boží uhodil a celý strom na padrtiny roztříštil. Byli by se v kostele všichni všudy mužští, co jich tam bylo, jen po ní ohlíželi, jako by tam již žádné jiné ženské nebylo?! Byla by si snad jinak poručila, aby ji hned po smrti do rakve dali, rakev zabednili a nikomu ji neukazovali?! Chtěla, aby nikdo o tom nezvěděl, že je po tváři celá černá a na krku že má vytlačených pět prstů. Jiného nic v tom nebylo."

"Proto pro všecko ještě žádná čarodějnice býti nemusela," dědek znovu Frantiny se zastával. "Vydržel muž její tak dlouho dymníčkem na ni se dívat, že ji měl tuze oblíbenou, a mužští v kostele po ní se ohlíželi, že nebylo takové osoby tak hned vidět. Stálať věru za ohlédnutí. Že si poručila, aby ji po smrti hned do rakve dali a nikomu neukazovali...inu...to snad pocházelo z marnosti, bez níž ani ta nejlepší ženština není. Nechtěla, aby si ji lidé pamatovali jako nebožku nemocí prožloutlou a přepadlou, nýbrž jaká bývala v květu. To je všecko. Jedině pravda, že při ní té pravé křesťanské víry nebylo. Ale co za to mohla, že byla vychována v pelechu pohanském?"

Když naši staří na tento hovor si vzpomněli, pokaždé mezi ně vložit jsme se musili, aby příliš se nepohněvali. Chodívali jsme pak od jednoho k druhému a mluvili jsme jim:

"Inu, dědku náš, je si přec dejte říci a o té Frantině již jednou přestaňte. Vždyť přec nejste žádný takový mladík, abyste se ještě musil pro nějakou ženštinu dopalovat. Nechť si byla, jaká byla."

"Inu, bábo naše, mějte vy přec rozum a nechte dědkovi, co chce, platit. Vždyť vám, staré osobě, snad na tom nesejde, třeba si chválí živou či nebožku."

Ale oni ne a ne, pokoje dáti si nechtěli. Žádný ze svého se nehnul, dokud do sytosti se nepohádali.

Jednou při takové rozepři dědek náš se rozzlobil, že uhodil třikrát po sobě, co síly měl, do stolu, až všecky v polici hrnce zařinčely. Nato pak celý týden jediným slovem k bábě nepromluvil.

Ani se pak stařeček na ženu tak nehněval, že mu byla Frantinu zas jednou hanila, ale to jí odpustit nemohl, že ho pohnula k takové zlosti, že udeřil do stolu, na němž již několikrát posluhoval kněz, a to třikrát po sobě, a ještě k tomu, co v něm síly bylo.

Hřích ten tak velice ho tížil, že nato v neděli šel k správě boží, ač to bylo asi třetí teprve týden po čase velkonočním, kdež byl řádně u zpovědi a přijímání. Když se vrátil z kostela, zas jako jindy k bábě zahovořil.