Podotčeno…
Motto:
Poddanství poníží člověka
do té míry, že je v něm šťasten.
Markýz de Vauvenargues (1715–1747),
francouzský moralista
Můj kamarád Felix, kterého znám už drahná léta, žil svého času v Ostravě, v komůrce nejprostší. V sedmdesátých letech jsme se jednoho dne potkali v Dortmundu; nabídl mi přespání – a já s potěšením přijal. V bytě, kromě střízlivého vybavení, stála také televize. Debilizátor, jak ji Felix nazval.
„Divili se lidi, že nemáme debilizátor. A že to patří k civilizaci,“ povídá. „Tak jsme si s Luckou tu bednu pořídili. Zhasni, Lucko.“ Místnost ztemněla, Felix zmáčkl tlačítko bedničky na sny. Sny se nekonaly; jen různobarevné paprsky kouzelně osvětlovaly místnost.
„Zapli jsme to párkrát, když jsme se učili německy,“ vysvětloval dortmundský Moravan poťouchle – „ale bylo to na nic. A tak jsme na obrazovku začali lepit žvýkačky. Vždycky když byl pořad mizerný. Teď máme pěkné osvětlení, když si chceme popovídat.“
Sedím v trucovně, vedle psacího stolu na dřevěné poličce debilizátor zaměřený na sever; stála mě anténa víc než televizor s videem. Videotem se nicméně stát nehodlám, jsem raději rádiot. Československou televizi jsem zapnul možná desetkrát; kazil jsem si nicméně nejen náladu a vkus, ale i svůj výrobní nástroj – tedy češtinu. Na vlnách, na kterých jsem po léta poslouchal stanici Československo, se uhnízdila stanice jiná, Radiožurnál. Pěkné české slovo, jen co je pravda. Právě si tam povídal pan Hanák s panem Justem. Jak nedobrá je objektivita a profesionalita ve sdělovacích prostředcích. Jak nehorázné zásahy do vysílání a personálního obsazení dvou – dnes již toliko českých – televizních okruhů. Bavím se – jde nicméně o humor do značné míry nepřijatelného druhu. Ani jeden z těch dvou diskutujících nebyl po tři léta schopen připustit možnost, že by člověk jiného názoru, než byl zrovna ten jejich, stál za vyslechnutí. Nanejvýš špagát polemiky, agresivní ponejvíce, pro odpůrce stranicko-hradní teze zbyl. Jako příslušníci první garnitury – alespoň dosud, podotýkám – nelibě nesou současné zavládnutí garnitury (přinejlepším) druhé. Pro zopakování:
První garnitura politických představitelů – a to ve všech politických seskupeních – vyslána do federálního shromáždění, garnitura druhá pak do české či slovenské národní rady. Podobně ve federální televizi a ve federálním rozhlase zahnízděna – byť sebepochybnější – garnitura první, druhá a třetí následně v televizích národních. Rozdělením republiky šli „federálové“ takříkajíc od válu, a to jak ve vysoké politice, tak v médiích. Až dojemná je snaha dosavadních „jedniček“ uzmout tam či onde místo na slunci. Pokus o jejich umístění v senátu zatím selhává. Nejinak je tomu tedy i v televizi a rozhlase.
Druhá garnitura – stane-li se první – střeží své výdobytky daleko ostražitěji než dosud suverénní garnitura první: právě u vědomí své dosavadní méněcennosti (často méněcennosti skutečné) používá všech nízkých prostředků, prostředků jí vlastních, k udržení se u koryta. Jak případné je na tomto místě znova úsloví mého slezského dědečka: „Když sa veš vyškrábe na strup, tož sa ježí!“ A Čechie či Tschechei, Česko nebo Slovensko nejsou v tomto ohledu ničím pozoruhodným.
Obklopen řídkou sítí příslušníků druhé, ne-li třetí garnitury zasedá na okleštěný a podminovaný český trůn i staronový panovník. O tom, že o svém ústupu ze slávy a minimální mocenské pozici dobře ví, svědčí i jeho postinaugurační výrok: „Chtěl bych být nenápadným strážcem politické kultury a kultury veřejného života.“ Že to nebude mít snadné, o tom svědčí i rozladění jediné jedničky v českém politickém dění nad výrokem prezidenta stran vojenského zásahu v Bosně a Hercegovině. Ergo – i Václav Havel je dnes druhá garnitura, politicky vzato – ještě přinejlepším druhá. Domnívám se, že by v následujících pěti letech měl dbát o to, aby se z „nenápadného strážce“ nestal posléze „poslušný sluha“ či „trapná záštita“ činů jediného šéfa z první garnitury.
Je-li pes na řetěze, zajíce neuloví, praví bulharské přísloví; Japonci pak na to – Kdo je závislý na jiných, snaží se zalíbit dokonce jejich psu.
(únor 1993)
