Podotčeno…
Motto:
Sebecivilizovanější národy jsou tak
blízko barbarství jako ten nejlesklejší
nůž zrezivění. Národy – stejně jako
kovy – se blyští jen na povrchu.
Antoine de Rivarol (1753–1801),
francouzský moralista
„Ať žije KSČ! Ať žije mír!“– hučí mi v uších – už po více než čtyřicet let, ne a ne ten pokřik vymazat, pokřik davu, který mě provázel československými, evropskými a i světovými cestami. V průběhu pokřiku eliminována nezávislost, opozice, lidská práva, charakter národa, posléze i civilizace a jazyk. Mám vždycky husí kůži, zaslechnu-li z davu, že má někdo žít, stejně tak jako mám strach, hovoří-li se o věčných časech nebo o tisíciletých říších, o krvavých psech nebo jasných slunéčcích. To vše tady bylo – a nepochybně, ponejvíce latentně, jest dosud. Institucionalizované blbství, proklamovaná posedlost.
Ještě pořád v existentním státě zažíváme jeho pohřbívání; děje se tak na etapy, čerta starého při tom koho zajímá, zda se to národu líbí nebo ne. Za tmy – a věru potají – ukázala mi jedna starší dáma československou vlajku, prodávanou v slovenských městech na trenýrky; ty velké rozebrány hned první den (největší zájem byl ale o ty sovětské: bude z nich trenýrek více, červených – i se srpem a kladivem v patřičné partii). K čemu ostatně starý trapný symbol, vyhlášena-li nezávislost jedné části státu? Tu dámu určitě upřímně bolelo znehodnocení dosud platného symbolu republiky – naozaj ešte existujúcej.
Pár dní nato čtu si v dopise, že jiné dámě vadí, jestliže nad Hradem nevlaje prezidentská vlajka. Poté co se dosavadní morální symbol národa věru nedůstojně odplížil z Hradu, hlídala hradní stráž prezidentskou kancelář. Poradci odveleni – jeden velvyslancem, druhý ministerským náměstkem. Jak že to bylo před čtyřmi lety? Strana na tebe nezapomene, soudruhu! Vlajka nad Hradem nevlála – a ani pes po ní neštěkl. Kdo jiný než ten? Tedy nikdo. A co? Po třech měsících se o prebendu musel ucházet sám. Ale k věci:
Ta první dáma určitě uchráněnou vlajku nepověsila mezi okna: spíš si ji schovala do truhly a za noci nad ní pláče. Ta druhá píše dopis někdejšímu – a možná i budoucímu – „zrádci národa“ – s dosud čtyřkorunovou známkou via SRN. Pochvalujíc si současně pevnost koruny a chválíc nového prvního tajemníka, který se ujal – nepochybně nezištně – opuštěné pozice morálního symbolu národa. Příští dopis zřejmě nedostanu; zdražilo – byť jen o sto procent – poštovné.
Necelý týden před státním svátkem – zrovna pršelo – zapnu si rádio, chtěje si vyslechnout zprávy. Zprávy se nekonaly. Místo nich přímý přenos z Vyšehradu, odkud se dovídám, že jsme založili český stát. A budujeme český stát. A budujeme ho pro sebe.
A že jsme si ho vydobyli cinkáním klíčů. Náměstek pak pronese větu o tom, že to není svobodná volba, ale navštívení. A abychom se stali vnitřně svobodnými, že pak svoboda vnější bude nám přidána, nebo tak nějak… Vzdor tomu, že jediná legální moc ve státě – federální shromáždění – dělení republiky neschválilo, vyhlašujeme stát ve státě, z několika tisíců hrdel zazní znova skandované „Ať žije…“ – a staronový čekatel na funkci morálního symbolu národa je zastupujícím reichsprotektorem vyzván k odříkání své role. A znova „Ať žije!“
Začala česká státnost. Zbyla česká stádnost…
A sbor zazpíval: Kyrie, eleison…
25. října 1992
