Podotčeno…
Motto:
Sarvaš
Mluvíte kriticky o levicové mládeži, ale je mnoho lidí, pro které jste představoval symbol našeho socialismu. Dovedete si představit, že někdo za dvacet let prohlásí: československá sedmdesátá a osmdesátá léta byla ve znamení morálního, ekologického a hospodářského úpadku a do toho všeho krásně zpíval Gott?
Gott
Vím, že to někteří už prohlašovali, ale proč nebyli odvážnější a neprohlásili to v našich médiích před listopadem 1989?
Sarvaš
Oni by to ale prohlásili, kdyby jim to média umožnila…
Gott
Nezlobte se, ale to se musím smát. Kdyby teta měla kulky, byl by to strýc. Naštěstí mě většina lidí pochopila, že právě proto, že situace byla taková, jaká byla, potřebovali se potěšit písní. A zpíval nejen Gott. Všichni jsme zpívali, až na Martu Kubišovou, všichni hráli divadlo, až na Vlastu Chramostovou, všichni mohli točit, až na Pavla Juráčka, a tak bychom mohli pokračovat dál, zkrátka, kulturní fronta měla práci a lidé se chodili bavit, alespoň na to lidé dnes v dobrém vzpomínají a kulturní fronta si to pomalu začíná přiznávat. Jen si to prosím nevysvětlujte jako chvalozpěv na staré časy. Spousta věcí v tehdejší politice, tedy i v kultuře, mě přímo užírala, ale víte, kritizovat to všechno dnes mi připadá inflační. A věřte, že by to vydalo na celou knihu…
(R. Sarvaš: Jak to vidí Gott)
Už podeváté slyším v dnešním dopoledni s rozhlasem zlatý hlas z Prahy, chlácholí mě už dobře čtvrtstoletí; vždycky když se lidské nitro hodlá rozlítit, zamyslet se nad pakárnou stranické či mimostranické idiocie, naservíruje servilák v rozhlase tenhle gottí barbiturát.
Naslouchal jsem před pár dny zasedání českých národních radních, volících staronovou hlavu státu, invektivy politicky věru hloupých republikánských poslanců. Jako ti shakespearovští mouřenínové splnili svou povinnost – přesvědčili totiž váhavé, aby posléze volili, jak volili. Být Václavem Havlem, poslal bych sládkovcům děkovný telegram. Volební frašku musím nicméně vzít vážně, dotýká se mne niterně – a týká právně. Vlády obvykle nejsou o nic lepší než ti, kterým vládnou, řekl pan Smiles; jsem přesvědčen, že se ten výrok dá bez problému transponovat na sdělovací prostředky. V azylu svého chartistického ghetta přecenil dramatický disident schopnost morální renovace rozhodující části poddaných, jimž mu pak bylo vládnout. Stejně naivně viděli jsme situaci i my, vně oné ostnatě drátěné hranice totalitního impéria. Své pappenheimské zná pochopitelně lépe Štrougal i Klaus, Frais i Hrabal, Svoboda i Menzel, Sarvaš i Hanák. Revoluce vyžaduje permanenci. Lidé na permanenci nemají čas. O tom se museli přesvědčit jak Trocký, tak Guevara; přesvědčují se o tom dennodenně i soudobí donkichoti české a slovenské mimoparlamentní opozice. Ti moudřejší se za tři roky bezúspěšného budování hradního stínového kabinetu poučili; odměnou jim budiž pětileté obročí. Že na podstatně menším prostoru? Že za daleko nesvébytnějších podmínek? Ba dokonce z milosti jiného – a ne zrovna příznivce? Pes je na svém dvoře lvem – praví staří Číňané, Češi pak na to – lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.
Vzpomínám si na devětašedesátý, na bratislavskou Lýru – a naivní vzpouru zpěváčků proti postupující normalizaci v pop-music. Zpívali nakonec všichni, snad až na Matušku, který měl tehdy zase jednou potíže s páteří. Po vzpouře následovala výměna první garnitury garniturou druhou a třetí. Garnitura první se tak přesvědčila, že nikdo není nenahraditelný – a že je lepší držet jazyk na uzdě a šlapat ve vymezených cestách. Shledali, jak Karel Gott, tak Hana Hegerová, že Němci stojí sice o zlaté hlasy – ne však z Mannheimu nebo Frankfurtu, nýbrž z Prahy. Vzpoury a emigrace ukončeny pak neobyčejně hbitě, u vrbiček vyžehleno – a jelo se dál. V exilu se ocitli buď jen blázni typu textařů Jana Schneidera či Petra Rady, popřípadě Yvony Přenosilové, jíž bylo velmi záhy dáno na srozuměnou, že si v Německu na pop-nebi nezazáří. Obchod s klasikou a dechovkou byl pragmatickým gramofirm…
