17
WASHINGTON, D. C.
Sídlo ministerstva zahraničí Spojených států na adrese C Street 2201 ve skutečnosti tvoří dvě budovy postavené v různých obdobích. Jednu stavbaři dokončili v roce 1939, tedy v předvečer druhé světové války, druhou v roce 1961, na vrcholu války studené. Každý úřad má své dějiny i paměť, jež dýchají ze stěn, i kdyby na ně okolní svět už zapomněl. Sály i jednací místnosti ministerstva zahraničních věcí nesou jména zesnulých činitelů. Najdete tam kupříkladu Síň Loye Hendersona, pojmenovanou na počest ředitele Odboru pro záležitosti Blízkého východu a Afriky ze čtyřicátých let. Nebo velký sál Johna Fostera Dullese, což byl ministr zahraničí v nejhorších letech studené války. Hluboko v útrobách novější budovy se však ukrývaly přísně střežené místnosti, jež se nepyšnily jmény slavných, ale byly označené jen čísly a písmeny. Ta úplně nejtajnější se nazývala 0002A. Člověk, který by zabloudil do suterénu, by ji mohl snadno zaměnit za sklad úklidových prostředků. Vcházelo se do ní z šedivé chodby osvětlené zářivkami bez krytů, po jejíchž šedivých stěnách se táhly měděné roury a vzduchová potrubí z hliníku. Při jednáních v kobce označené třemi nulami se zásadně nepodávalo občerstvení: kdepak sladkosti nebo chlebíčky. Člověk musel jednání prostě přetrpět. Na zábavu nebyl čas, vše mělo svůj řád.
Předmět onoho ranního setkání rozhodně nezavdával naději na povyražení.
Ethan Zackheim, vedoucí čerstvě sestaveného týmu, si prohlížel tváře osmi lidí usazených kolem stolu a pátral po známkách nevyřčeného nesouhlasu. Měl se na pozoru před „skupinovou hloupostí“, tedy sklonem skupin shodnout se na jednotném stanovisku, byť samotné důkazy jsou třeba dvojznačné, nejisté a mlhavé.
„Všichni souhlasí s názory, které jsme dosud slyšeli?“ zeptal se. Ozvalo se jen souhlasné mručení.
„Abigail,“ vyzval Zackheim mohutnou ženu v blůze s vysokým límečkem. „Vyhodnotili jste správně zjištění komunikační špionáže?“
Přikývla, její nalakované hnědé vlasy se ani nepohnuly. „Vypadá to přesvědčivě, i když stoprocentní jistotu nemáme,“ upozornila. „Ale v kombinaci s dalšími zdroji se její stupeň zvyšuje.“
„A co vaši obrazoví experti?“ Obrátil se na štíhlého mladíka v modrém saku, který měl křídovou tvář a svěšená ramena.
„Všechno dokonale prověřili, a ne jednou, ale snad dvacetkrát,“ odvětil Randall Denning. „Ty záběry nikdo nezfalšoval. Vidíme na nich osobu, v níž Chandlerovi lidé poznali Tarquina, na letišti v Montrealu jen pár hodin před Sollingerovou vraždou. Zachytila ji průmyslová kamera. Podle mě není co řešit.“ Posunul snímky k Zackheimovi a ten si je prohlédl, i když dobře věděl, že pouhým okem si nevšimne ničeho, co by uniklo obrazovým expertům s jejich počítačovou analýzou.
„Totéž platí o téhle fotce z Lucemburských zahrad, je stará zhruba čtyři hodiny,“ pokračoval Denning.
„Obraz ale může klamat, ne?“ Zackheim se na něj tázavě podíval.
„Tady nejde jen o obraz, ale o naši schopnost ho vykládat, a ta se za poslední roky nesrovnatelně zlepšila. Dnešní počítače umí ‚prahovat‘, rozlišují nejjemnější stupně ostrosti i saturace a nacházejí diference, kterých by si nevšimla ani většina odborníků.“
„Mluvte normálně, sakra!“ obořil se na něj Zackheim.
Denning jen pokrčil rameny. „Vezměte si, že tenhle obrázek je nesmírně bohatá studnice informací. Postavení větviček stromů, pramínky mízy na kmenech, lišejníky – to všechno se každým dnem mění. Obyčejný strom nevypadá dva dny po sobě stejně. A tady máte komplexní pole předmětů, terén s naprosto specifickým obrysem i polohou stínů, které určují denní dobu, ale navíc poskytují informace o uspořádání tisícovek drobných objektů.“ Poklepal černou propiskou na spodní čtvrtinu fotografie. „Když to zvětšíme, uvidíme, že asi tři centimetry od štěrkové cestičky leží zátka od láhve s pomerančovou limonádou. Den předtím tam nebyla.“
Zackheim si uvědomil, že nervózně bubnuje prsty. „To je dost tenké stéblo, nemyslíte?“
„U nás na oddělení říkáme takovým drobnostem ‚denní odpad‘. Díky nim mů…
