21
Limuzína značky Mercedes, jež přivezla Ellen Whitfieldovou, zaparkovala na štěrkové ploše. Náměstkyně ministra zahraničí vstoupila do velkolepé budovy.
Zámek Gournay, ležící pouhých čtyřicet minut jízdy severozápadně od Paříže, byl klenotem architektury 17. století, sice méně okázalým než nedaleké Versailles, avšak stejně působivým. Stavba, kterou navrhl Francois Mansart pro jednoho vévodu ze dvora Ludvíka XIV., patřila k nejpozoruhodnějším v celé Francii – od předsálí oslavujícího klasicismus až po jídelnu obloženou kamenem, známou z mnoha fotografií. Všech jedenáct ložnic se dochovalo v původním stavu. Tenisový dvorec a bazény samozřejmě přibyly až později. V posledních padesáti letech sloužil zámek k pořádání různých mezinárodních konferencí, setkání průmyslníků na vysoké úrovni i jejich následníků v informačním věku. V současnosti si ho pronajímalo štědře financované výzkumné středisko z Washingtonu na popud profesora Ashtona Palmera, jenž vedl tichomořský program a potrpěl si na co nejvybranější prostředí.
V předsálí přivítal náměstkyni Whitfieldovou sluha v livreji.
„Monsieur Palmer vás očekává v modrém salonu, madame,“ oznámil jí francouzský komorník. Byl to šedesátník se zlomeným nosem, hranatou čelistí a šlachovitou postavou – zdálo se, že má víc znalostí a zkušeností, než vyžadovala jeho údajná funkce. Whitfieldovou by nepřekvapilo, kdyby si Palmer najal bývalého člena francouzské Cizinecké legie. Rád zaměstnával lidi pro „dvojí využití“ – sluhu, který zároveň působil jako překladatel, vrchního lokaje alias osobního strážce. Jeho záliba ve všestrannosti úzce souvisela s myšlenkou efektivity: zastával totiž názor, že člověk může sehrát na scéně dějin víc než jednu roli a že vhodně zvolený postup může dosáhnout více cílů. Palmerova doktrína víceúčelovosti byla také klíčem k plánu, který se nyní odvíjel.
Z modrého salonu se vyklubal osmihranný výklenek s výhledem na stáje. Strop se klenul ve výšce nejméně šesti metrů, na něm lustry muzeální hodnoty, na zemi ty nejvybranější koberce své doby. Náměstkyně vykročila k oknu a pokochala se nádherně upraveným okolím. Samotné stáje z cihel a dřeva působily tak elegantně, že by se daly snadno přestavět na honosnou vilu.
„Ovládali řemeslo, že?“
Hlas Ashtona Palmera.
Ellen Whitfieldová se otočila a uviděla Palmera vcházet nenápadnými bočními dveřmi. Usmála se. „Jak vždycky říkáte: ‚Nejde o schopnosti, ale o jejich míru.‘“
„Právě to bylo úžasné na dvoře Slunečního krále: ušlechtilé chování a zároveň nejvyšší ocenění výkonů v oblasti literatury, výtvarného umění, přírodovědy i architektury. Na druhou stranu, řadu věcí si neuvědomovali – například obrovskou nestabilitu společenského řádu, z nějž tyli. Neviděli, že je to základna pro revoluci, která za sto let pozře jejich děti. Žili ve falešném míru, který obsahoval zárodky vlastní zkázy. Lidé rychle zapomínají, co nás učil už Herakleitos: ‚Zápas je společný a právo je sporem, a všechno vzniká sporem a nutností.‘“
„Ráda vás vidím, Ashtone,“ řekla Whitfieldová srdečně. „Žijeme v zajímavých časech – pokud mi dovolíte citovat starou čínskou kletbu.“
Ashton Palmer se pousmál. Jeho stříbřité vlasy byly sice řidší než v dobách, kdy u něj Whitfieldová studovala, ale neméně pečlivě učesané. Čelo zůstalo vysoké a impozantní. Z břidlicově šedých očí vyzařovala pronikavá inteligence. Na tom člověku bylo cosi věčně mladého, cosi povzneseného nad zákonitosti všedního života. Whitfieldová se během své kariéry setkala s řadou lidí považovaných za historické osobnosti, myslela si však, že Palmer je mezi nimi jediný skutečný velikán, jediný vizionář. Seznámení s ním pokládala za velkou čest. Uvědomovala si to už tenkrát ve dvaceti. Dnes to cítila stejně silně.
„Co máte na srdci?“ zeptal se starý pán. Whitfieldová věděla, že právě přiletěl z Hongkongu, vypadal však pozoruhodně svěží.
„Zatím jde všechno přesně tak, jak jste předpokládal.“ Náměstkyni se zajiskřilo v očích. „Nebo spíš: jak jste prorokoval.“
Podívala se na svůj od…
