19
Když Jon Smith vyšel z Národního letiště Ronalda Reagana, čekala na něj limuzína tajné služby. V půli cesty do Camp Davidu se dočkal kýženého telefonátu.
„Petere, jak je?“
„Jsem pořád v Benátkách. Mám pro tebe novinky.“
Peter Howell informoval Smithe o švýcarské stopě - Herr Weizselovi z banky Offenbach v Curychu. Detaily o Dionettiho výslechu vynechal.
„Mám si s tím Švýcarem promluvit, Jone?“
„Radši počkej, než se ti znovu ozvu. A co Dionetti? Rozhodně nechceme, aby spustil poplach.“
„Nemusíš se bát/’ ujistil jej Howell. „Utrpěl těžkou otravu jídlem a nejméně týden si poleží v nemocnici. Navíc ví, že mám všechny jeho finanční doklady a jediným telefonátem ho můžu zničit.“
Howell nepokládal za nutné zabíhat do podrobností.
„Zůstanu na místě, dokud se neozveš,“ řekl Howell. „Když bude potřeba, za dvě hodiny jsem v Curychu.“
„Dám ti vědět.“
Řidič vysadil Smithe u chaty Rosebud, kde na něj čekal Klein.
„Dobře, že jste zase doma, Jone.“
„Ano, pane. Děkuji. Něco nového ohledně neštovic?“
Klein zavrtěl hlavou. „Ale podívejte se na tohle.“ Podal Smithovi svinutý papír.
Náčrt sice vystihoval některé Berijovy rysy, nebyl však zdaleka přesný. Berija vypadal jako každý druhý člověk, což je pro nájemného vraha velká přednost. Bezpečnostní složky by ho mohly odhalit jen čirou náhodou. Klein chtěl, aby si právě tohle Berijovi chlebodárci mysleli. Stačilo mírně upravit vzhled, a Berija se nemusel ničeho bát. Jeho užitečnost v očích šéfů převáží potenciální rizika.
Smith svinul papír a poklepal si s ním o dlaň. Domníval se, že je to od Kleina velice riskantní tah. Jestliže zatají bezpečnostním složkám skutečnou podobu Beriji, zátah nebude tak účinný. Zároveň to však byla výhoda: až se podobizna objeví na ulici a Berijovi šéfové ji uvidí, nevyplaší se. Vyšetřování Treloarovy smrti se dalo očekávat. Na tom, že nějaký očitý svědek poskytl policii obecný popis, nebylo nic podezřelého. Smith si nemyslel, že šéfové ztratí obezřetnost, ale nebudou se cítit v bezprostředním ohrožení.
„Jak to šlo v Houstonu?“ zeptal se Klein.
„Treloar si dával sakramentsky pozor,“ řekl Smith. „Ať byl ve styku s kýmkoli, důkladně za sebou zametl stopy.“
„Hlavní úkol jste ale splnil.“
„Zčeřil jsem vodu. Ten, kdo Treloara řídil, ví, že čmuchám kolem.“ Po chvíli se zeptal: „Souhlasí prezident s vaším doporučením ohledně vakcíny?“
„Mluvil s výrobci léků,“ odvětil Klein. „Dávají se do práce.“
Vzhledem k situaci bylo životně důležité, aby se velké farmaceutické společnosti co nejdříve přeorientovaly na výrobu co možná největšího množství vakcíny proti neštovicím. I kdyby pachatelé ukradený virus geneticky upravili, současná očkovací látka mohla být aspoň částečně účinná. Výroba nezbytného množství vakcíny by však znamenala zastavení produkce jiných léků. Tím by vznikly nesmírné ztráty, výroba vakcíny byla navíc velice drahá. Prezident souhlasil s převzetím odpovědnosti za ztráty firem, to však bylo jen poloviční vítězství. Společnosti logicky chtěly vědět, proč je vakcína tak nutně zapotřebí a kde vlastně nemoc propukla. Takové informace nebylo možné utajit - do sdělovacích prostředků by si stejně cestičku našly. Místo údajné epidemie proto muselo být vzdálené, avšak hustě osídlené.
„Rozhodli jsme se pro Indonéské souostroví,“ řekl Klein. „Vzhledem k vnitřnímu chaosu je region do značné míry izolovaný. Nejsou tam už žádní turisté a Jakarta vykázala ze země zahraniční novináře. Budeme tvrdit, že se tam objevily ojedinělé případy onemocnění, ale jestli se viru neučiní přítrž, může se rozmnožit a rozšířit. Proto potřebujeme tak rychle tolik vak-cíny.“
Smith přemýšlel. „To nezní špatně,“ řekl nakonec. „Většina zemí indonéský režim odsuzuje. Ale až se to rozkřikne, vypukne panika.“
„To se nedá nic dělat,“ odpověděl Klein. „Někdo chce neštovice velice brzy použít. Je to otázka týdnů, možná jen dnů. Jakmile pachatele zjistíme a dopadneme - a vezmeme mu virus -, můžeme si vymyslet historku, která označí původní odhady za omyl. O neštovice ve sk…
