14
Letadlo společnosti American Airlines dosedlo na londýnském letišti Heathrow v oblacích modravého dýmu, který čpěl zápachem přehřátých brzd. Podle pokynů velitele Zvláštní letecké služby SAS pilot oznámil cestujícím, že tunel u příslušného vchodu má mechanickou závadu. Řídicí věž je přesměrovala do jiné části letiště, kde se ke dveřím daly přistavit schůdky.
Stevardi a letušky procházeli první a obchodní třídou a ujišťovali pasažéry, že stihnou navazující přípoje.
„A kdy poletíme dál do Washingtonu?“ zeptal se Treloar.
„Na zemi budeme co nejkratší dobu,“ odvětil stevard.
Treloar se modlil, aby měl pravdu. Dusíková náplň v nádobce vystačila na dvanáct hodin. Zastávka na Heathrow byla obvykle dlouhá devadesát minut. Let do Washingtonu trval šest hodin a patnáct minut. Až projde celní a pasovou kontrolou, bude mít tři hodiny na to, aby dostal neštovice do chladírny. Na nepředvídané okolnosti nezbývalo příliš prostoru.
Když Treloar vyšel na schůdky, zjistil, že letadlo stojí vedle obřího hangáru. Viděl, jak letištní personál nakládá zavazadla na vozíky. U vrat hangáru čekaly dva autobusy s běžícími motory. Pod schůdky ho příjemný mladý celník vyzval, aby šel do hangáru, který byl zařízen jako provizorní tranzitní hala.
Treloar ani ostatní cestující neměli ponětí, že každý jejich krok sledují oči v hledáčcích pušek. Nemohli tušit, že mladí muži v uniformách celníků, manipulanti, řidiči autobusů i údržbáři jsou po zuby ozbrojení tajní agenti SAS.
Těsně předtím, než Treloar zmizel ve dveřích hangáru, zaslechl pronikavé zaskřípění. Otočil se a spatřil elegantní letecký speciál, který ladně přistál na dráze dvě stě metrů opodál. Pomyslel si, že určitě patří nějakému nechutně bohatému podnikateli nebo šejkovi. Nenapadlo ho, že muž uvnitř letadla Iljušin C-22 právě v té chvíli dostává jeho podrobný popis od ostřelovače, který mu právě mířil na čelo.
„Britové hlásí, že let 1710 je čistý, pane.“
Na bezpečné lince zasípal Kleinův hlas. „Dostal jsem stejnou zprávu. Měl jste slyšet Kirova, když jsem mu tu novinu oznámil. V Moskvě se strhlo peklo.“
Smith seděl v Iljušinu a dál sledoval dění kolem amerického letadla DC-10.
„A co Petrohrad?“
„Kirov dává dohromady seznam všech letů, které už jsou ve vzduchu. Snaží se sehnat videozáznamy z odletové haly. Jeho lidi brzy začnou vyslýchat personál.“
Smith se kousl do rtu. „Trvá to moc dlouho, pane. Berija se každou hodinu dostává dál a dál.“
„Já vím. Ale nemůžeme lovit, když nemáme kořist.“ Klein se odmlčel. „Co dál?“
„V Londýně nejsem nic platný. Požádal jsem American Airlines, jestli bych nemohl na palubu letu 1710. Dostal jsem souhlas. Stroj má vzlétnout asi za sedmdesát pět minut. Ve Washingtonu budu dřív, než kdybych měl čekat na vojenské letadlo.“
„Budete bez bezpečného spojení. To se mi vůbec nelíbí.“
„Posádka bude vědět, že jsem na palubě, pane. Kdyby došla nějaká zpráva z Moskvy, můžete se s letadlem spojit rádiem.“
„Za daných okolností to asi jinak nejde. Tak si na palubě aspoň trochu odpočiňte. Tohle je teprve začátek.“
Anthony Price seděl ve své honosné kanceláři v sedmém patře ústředí Národní bezpečnostní agentury ve Fort Meade ve státě Maryland. Jako zástupce ředitele zodpovídal za běžný chod organizace. V dané situaci to znamenalo zajistit, aby jeho podřízení neztratili kontrolu nad vývojem v Moskvě. Rusové se stále drželi historky, že masakr spáchali čečenští rebelové - což Priceovi plně vyhovovalo. Poskytovalo mu to legitimní důvod, aby se o incident zajímal. A čím déle Rusové honili pomyslné teroristy, tím snadněji mohli Treloar s Berijou vyklouznout.
Price uslyšel zaklepání na dveře a zvedl oči. „Dále.“
Do kanceláře vstoupila Priceova hlavní analytička. Byla to statná mladá žena, která vypadala jako pečlivá knihovnice.
„Mám poslední informace od našich zdrojů v Moskvě, pane,“ řekl. „Zdá se, že generál Kirov se velice zajímá o videozáznamy ze Šeremětěva.“
Price ucítil bodnutí v prsou, snažil se však mluvit klidně. „Vážně? A proč? Kdo na nich je?…
