13. LADY
Arkádie měla pocit triumfu. Jak se její život změnil od té doby, co si Pelleas Anthor lepil svůj hloupý obličej na její okno - a to vše, protože měla jasnou představu a odvahu udělat to co bylo třeba.
Byla zde, na Kalganu. Už navštívila velké Centrální divadlo y největší v Galaxii - a osobně viděla zpívající hvězdy, které byly známé dokonce i na vzdálené Nadaci. Všechno na sebe si už nakoupila na Květinové stezce - módním centru nejrozmanitějšího světa ve vesmíru. Vybírala si vše sama, protože Homir se v tom vůbec nevyznal. Prodavačka nevznesla žádné námitky proti dlouhým, blýskajícím se šatům s vertikálními oblouky, které ji dělaly vysokou - a tak se nadační peníze vydali na dlouhou, předlouhou cestu. Homir jí dal úvěrový čet, a když ho proměnila za kalganské "kalganidy", vytvořily strašně tlustý svazek.
Dokonce si nechala udělat nový účes - vzadu polokrátký a po stranách lesknoucí se vlny. Byl udělán tak, že vypadal velice bohatě a celý zářil.
Ale toto, toto bylo nejlepší ze všeho. Jistě palác Lorda Stettina nebyl tak velkolepý a bohatý jako divadla, nebyl ani tak tajemný a starobylý jako starý Mezkův palác, jehož opuštěné věže si zběžně prohlídli při svém vzdušném letu kolem planety - ale představte si opravdového Lorda. Byla jím omámena.
A nejen to. Ve skutečnosti byla postavena tváří v tvář jeho milence. Toto slovo mělo v Arkádiině mysli velká písmena, protože znala úlohu, kterou tyto ženy v historii hrají, věděla o jejich půvabu a moci. Často myslela na to, že by i ona sama byla ráda všemocnou okouzlující bytostí, ale milenky nebyly právě na Nadaci v módě a kromě toho její otec by ji od toho pravděpodobně odradil, kdyby na to přišlo.
Pochopitelné Lady Callia neodpovídala zcela Arkádiiným představám. Za prvé byla trošku při těle a nevypadala vůbec šelmovsky ani nebezpečně. Spíš trochu povadle a krátkozrace.
Její hlas byl vysoký místo hluboký, a...
Callia řekla: "Nechtěla bys ještě čaj, dítě?"
"Vezmu si ještě šálek, děkuji Vaše milosti," - nebo to mělo být Vaše výsosti?
Arkádie pokračovala s blahosklonností znalce. "Ty perly, které máte na sobě, jsou nádherné, má paní." (Nakonec "má paní" se zdálo být nejlepší.) "Óh? Skutečně?" Callia vypadala potěšeně. Rozhýbala je a nechala je mírně pohupovat tam a zpátky. "Líbí se ti? ! Můžeš je mít, jestli chceš."
"Oh má... vy byste opravdu..." Už je měla v ruce, pak je smutně odmítla se slovy: "Tatínkovi by se to nelíbilo."
"Jemu by se ty perly nelíbily? Vždyť jsou celkem hezké."
"Nelíbilo by se mu, že jsem je přijala. On říkává, že není vhodné přijímat drahé dárky od druhých lidí."
"Není? Ale... já jsem ale toto byl dárek pro mě od pej... od Prvního Občana. Myslíš, že to byla chyba?"
Arkádie zčervenala. "To jsem nemyslela..."
Ale Callii už toto téma unavilo. Nechala perly vyklouznout na zem a řekla: "Přišla jsi, aby jsi mi povídala o Nadaci. Prosím, učiň tedy tak."
A Arkádie byla náhle v rozpacích. Co se dá říci o světě fádním tak, až by jeden brečel. Pro ní Nadace znamenala provinciální městečko, pohodlný dům, nepříjemné školní povinnosti, nezajímavý koloběh poklidného života. Nejistě řekla: "Myslím, že je to jako v knižním filmu."
"Óh, ty koukáš na knižní filmy? Bolí mě z nich hlava, když to zkouším. Ale víš, vždycky jsem milovala video příběhy o vašich Obchodnících - takových velkých, divokých mužích. Je to vždycky tak vzrušující. Je tvůj přítel pan Munn, jedním z nich? Nezdá se mi dostatečně divoký. Většina Obchodníků měla vousy a hluboké hlasy a byla tak despotická vůči ženám - nemyslíš?"
Arkádie se rezervovaně usmála. "To už je část historie, má paní. Tedy, když byla Nadace mladá, Obchodníci byli průkopníky, kteří zatlačovali hranice a rozšiřovali civilizaci do zbytku Galaxie. Učili jsme se o tom všem ve škole. Ale to už je dávno.
Už nemáme Obchodníky, pouze obchodní společnosti a věci."
"Opravdu? To je škoda. Co tedy pan Munn dělá? Myslím tím když není Obchodník."
"Strýček Homir je knihovník."
Callia si zakryla ústa rukou a přidušeně se …
