Pozdě k ránu (Karel Hlaváček)

Dva hlasy

Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli -
dva smutné dvorce na samotách propadlých -
dva hlasy se tam o cos hádaly a přely
při rudých stínech pochodní za vodou vzdálených.

Byl prvý hluboký a stále chtěl své ano,
a druhý bázlivý a stále chtěl své ne,
až zmlkly najednou, když blízko bylo ráno,
a měsíc vyšel na chvilku nad vody vzdálené.

Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli -
dva smutné dvorce na samotách propadlých...
Dva hlasy se v nich dlouho mezi sebou přely,
až hlas, jenž prosil, zaúpěl a náhle ztich,
a hlas, jenž chtěl své ano, zhluboka si vzdych.                

— 1 —

Smutný večer

památce Paula Verlaina

I já dnes, vazal nesmělý Tvých bledých nuancí,
praporec černý najdu v truchlivém svém Kastelu,
bych smuteční dal znamení své věrné Byzanci
a vonné seno senesu ku prahům nastelu.

A můstky spustím visuté, jež zvolna trouchniví,
ku síním biskupů, ku síním sněmů církevních,
bych starožitný erb, já pozdní dědic marnivý,
dnes opět oprášil a vynesl ho k slávě z nich.

A smutná moje provincie zpustne ještě víc,
co mdlobou sláblo dosud nehnutě, vše klekne si,
až luna bledě zkalená, v nervóze churavíc,
ve Tvoje daleké a černé padne pralesy...

A nad mým krajem přes půlnoc se dlouho bude chvít,
jen lesních viol smích a ironické "halali":
vše bude v něm, po čems kdy zatoužil,
co chtěls kdy mít-
i delikátní smutek těch, jež dlouho váhali...                

— 2 —

Podmořské pralesy se ani nezachvěly

Podmořské pralesy se ani nezachvěly,
po cestách neschůdných jen táhlý bloudil Vzdech,
z měst zatopených zvony slabě vodou zněly:
vše ve tmách zíralo na Zaslíbený Břeh.

Lilie klekaly v své nezprzněné běli,
půlnoční modlitbu v svých rozmočených rtech,
a černí delfíni, již na návrších bděli,
při ohních zmírali v svých němých bolestech.

Až teprv pozdě k ránu, nad břehy když vyšel
za zpěvu zástupů, za slávy korouhví,
stříbrné pralesy jsem ze sna klekat slyšel

v dalekých vodách moře, v mysech Tajemství...
A v sadech korálů, jež slabě zrůžověly,
se černé stíny nedočkavě tísnily a chvěly...

— 3 —

Pršelo v noci

Je pozdě již... Kouř po střechách se plazí,
srp měsíce jak stříbrný je plech,
vzduch prosycen je hořkou vůní sazí,
již půlnoční déšť smyl se šikmých střech.

Je pozdě již... Jen kapek pár dle domu
tak tence tříská na luceren sklo,
jež svítí žlutě na skupiny stromů,
kde náměstí se plaše zalesklo.

Je pozdě již - a měsíce srp sklivý
již padá za hřebeny mokrých střech,
jichž ubíhavé v dálku perspektivy
tak měkce krájí ztlumený tmy Vzdech.

Kdos zašeptal... Však zde nic nepohne se,
vše souzeno tu býti lhostejné -
jen měsíc v kašně bázlivě se třese,
jak s věží hodiny zní zpožděné...

— 4 —

Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji

Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji
a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.

Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,
chci míti divné kouzlo starých, ironických ballad.

A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji,
již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají...

Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,
co rostlo, vykvetlo a zrál marně, pro nikoho.

A míti toho naději a neurčitou něhu,
co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu,

a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí,
jak chvění silných drátů, utlumených sordinami.

a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat,
když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat...

Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji,
když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji,

a vigilií přísná padá za lesy a vodu,
a krajem velké tajemství jde velkých Božích Hodů.

Mé tenké prsty po strunách vždy nervósně se chvějí,
když tichý doprovod svůj za večera pěji...

Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji.

— 5 —