Daleká pouť (Karel Hynek Mácha)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Umírající

  Krásné slunce, zlatě zacházíš,
skvěle pouť denní svou dokonáváš,
poslední blesky kolkolem házíš,
zeleným luhům „dobrou noc!" dáváš.
Stromy a květy v tvé záři se skvějí,
háje a louky v tvém dechu se chvějí.

  Nuž, dobrou noc i já ti poslední
dávám - neuzřím světla už tvého,
až prchne noc a se rozední,
zář zbarví tvá - jen kříž hrobu mého,
a za hory slunce až opět zajde,
již Lůna o mně pověsti nenajde!

  Jako poutník z vlasti když se ubírá,
ještě jednou kol se ohlédne,
těžký bol mu prsa svírá,
oko vlhne - tvář mu zbledne -
nebyloť ve vlasti nikdy tak krásně -
nesvítiloť nikdy slunce tak jasně! -

  tak - černý ač hrob pode mnou zívá
a zápach mi vane z hřbitovních houští:
v svět se má duše ouzkostně dívá
a vlast pozemskou neřáda opouští!
Posledním strachem prsa se ouží,
duch ještě jednou po světě zatouží,
však už nadarmo, darmo se souží!

— 1 —


Rozprostřela chladná noc

Rozprostřela chladná noc
nad lesy bezhvézdné roucho;
studený vál vítr lesem
a po listí starých dubů
tuhly tiché slzy noci.
Skryla zvěř se do svých doupat,
spalo ptactvo v teplu hnízda,
jen dvé ještě dravých ptáků
bdělo v stínu černé jedle,
po kořisti číhajíc.
Pokraj lesa, pode skálou
stojí dvé zlých zákeřníků,
jinoch jarý, šedý starec.
„Co se bělá," vece jinoch,
„co se bělá cestou s hory?"
„Snad to Lůna pobluzuje
ve vrcholích tmavých jedlí;
nebo labuť časně vstává.
Snad dokonce z dálné vlasti
druh jde tebe navštíviti
či milenka k tobě spěje."
Zachvěje se jinoch jarý,
odhovoří jemu tiše:
„Ba jest to jen nový sníh,
dávno zašlá bílá Lůna,
labutě již pryč odtáhly,
vlasti neznám ani druha,
milenku jsem neměl žádnou.
Vlastí mou jest temný les,
druhem meč můj ocelivý
a mou mílkou černá noc."

— 2 —


Hoj, byla noc!

  Hoj, byla noc! Zelené světlo lůny
padalo promykem v zlaté hvězdiček strůny;
a tichou hudbu tu zpívaje vítr vál.
I stál jsem zšílenec na osamělé hoře,
pode mnou rovina, zelené jako moře,
a já jsem zšílenec nad tímto mořem stál.

  I bil jsem v horu tu, i znělo mé volání:
„Hoj, otče, otče můj! Neslyšíš matky lkání?
Hoj, já zšílenec, proč vchod se neotvírá?"
I bil jsem v horu též! Půlnoční přešel čas!
Ta hora? - Bláník je - a nad ní pláče hlas:
„Můj otec neslyší - a matka mi umírá!"

— 3 —


Ani labuť ani lůna

Ani labuť ani Lůna
  oblaky neoře;
léč to bílá kaple stojí
  na vysoké hoře.

Na tu horu za svítání
  dívka putovala,
na práh klekla, ruce spjala,
  smutně zaplakala.

Pro mne ach dívčina krásná,
  pro mne se nesouží,
dej jí, Panno, hvězdo čistá,
  po kom ona touží.

— 4 —

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023