Jan Zábrana byl básník, prozaik, autor deníkových záznamů, editor a překladatel.
Jan Zábrana se narodil roku 1931 v Herálci u Humpolce v rodině, ve které oba rodiče byli učitelé, politicky činní v národně-socialistické straně. V politických procesech po roce 1948 byli oba odsouzeni k mnoha létům vězení (oba Zábranovi rodiče byli propuštěni na svobodu při amnestii v roce 1960). Jiřina Zábranová napsala knihu vzpomínek Ohlédnutí (vydáno posmrtně 1994).
Po maturitě 1950 nebyl Jan Zábrana z politických důvodů přijat na FF UK. Začal studovat na Římsko-katolické bohoslovecké fakultě, tu však musel po čtyřech semestrech opustit. Po zatčení otce v roce 1952 se musel vystěhovat z rodinného domu v Humpolci. Přesídlil natrvalo do Prahy, kde v letech 1952-54 pracoval jako zámečník a brusič. V té době se seznámil s výtvarníky a literáty mimo oficiální umělecké struktury, např. Vladimírem Holanem, Bohumilem Hrabalem a dalšími. Celoživotní přátelství navázal s prozaikem a publicistou Josefem Jedličkou a Josefem Škvoreckým.
V roce 1955 byl Jan Zábrana přijat do Kruhu překladatelů a od té doby pracoval jako překladatel prózy i poezie z ruštiny a angličtiny. V roce 1957 pak Zábrana debutoval v časopise s vlastní básnickou tvorbou, ačkoliv jeho první literární pokusy sahají již do roku 1941. Svoji první sbírku Utkvělé černé ikony vydal v roce 1965. Následovaly Lynč (1968) a Stránky z deníku (1968). Poslední báseň za Zábranova života vyšla v roce 1969. V následujících letech upadal autor do stále těžších depresí. V roce 1976 Zábrana onemocněl diabetem a v roce 1984 zemřel v Praze na rakovinu.
Celé Zábranovo básnické dílo bylo vydáno posmrtně v souborech Jistota nejhoršího (1991) a Básně (1993). Kromě poezie psal Zábrana v 50. letech i prózu, např. Sedm povídek (1993), dětskou knížku Táňa a dva pistolníci (1965) a spolu s Josefem Škvoreckým několik detektivek (Vražda v zastoupení, 1967).
Impuls k jakékoli umělecké činnosti, vznikající z toho, že Bůh stvořil lidi nerovné, že „těm, kterým se něčeho nedostává“, je zároveň dáno, že je cosi přerůstá.
Boha nelze proklít a odvrátit se od něho – právě tak nelze proklít matku. Nejsou náhodní, oba jsou daní. Bohu lze položit jedinou otázku: proč jsi mě potrestal? A tutéž i matce.
Co ještě je něco a co už není nic než „tvářící se nic“.
Psát! Přála si Velká ZÁHADA, abychom něco spisovali? Ale kdepak… Píší ti, u nichž se v mechanismu Velkou ZÁHADOU naprogramovaném něco porouchalo. Lidé, které cosi žene ke spisování (malování atd.), jsou ty defektní škeble, do kterých se dostalo zrníčko písku… bolí tam, něčím se obaluje, hnisá a zajizvuje, v optimálním případě po tom zánětlivém konfliktu zůstane perla. Ale jsou to zmrzačené, zdeformované, nenormální škeble, se kterými se tohle děje. Mrzácké – ne zdravé… Mrzácké, mrzácké, mrzácké… Poškozené. Odmítnuté normálem.
Kde je ten hysterický ateismus, provokativně vystavovaný na odiv, po surrealistech zděděný ateismus? Jak to dneska všechno připadá směšné…Jen staré: ničeho příliš.
Opravdu – žít do sedmdesáti proto, abys dospěl k tomu, že jediné dvě věci, které jsou na tomto světě reálné, jsou Peníze a Smrt. Poznal jsem v životě tolik starců – a kde byla ta tisíckrát ožvaněná moudrost? Jediné dvě věci, na které po sedmdesátce slyšeli, byly Peníze a Smrt.
Jan Zábrana
