14
Vrátil jsem se do kanceláře.
„Vaše káva už byla studená, takže tady máte novou,“ oslovila mě Barbara. „Zrovna jsem ji uvařila.“
Ach tak. Poděkoval jsem jí a napil se. Káva byla ještě horší, než jakou jsem si ji pamatoval.
Stiskl jsem tlačítko rychlé předvolby.
„DuBoisová,“ zahlaholil hlas. „Vy už jste v budově?“
„Ještě zhruba deset minut. Můžeš sem přijít?“
Moje chráněnkyně se o chvíli později objevila a já si položil otázku, nakolik jí náš případ naboural plány na víkend.
DuBoisová měla dvě kočky a jednoho přítele, který – jak jsem vyrozuměl z útržků jejich vzájemných rozhovorů – byl zřejmě jejím stálým partnerem, ale zatím spolu nebydleli. Nikdy jsem se s ním nesetkal; s kolegy společenské styky neudržuji. Nicméně se mi zdálo, že Claiřin přítel je vždy připraven zaskočit k ní domů, nakrmit kočky a vyměnit jim podestýlku. Někdy mi ho bylo líto. Na druhé straně jsem si kladl otázku, jestli pro něj v případě Claire DuBoisové není lepší tato forma vztahu, než kdyby s ní měl bydlet – to by mohla být nesmírně vysilující záležitost.
Claire usedla naproti mně.
„Telefony svěřenců,“ řekl jsem a podal jí tašku obsahující nokie, samsungy a blackberry rodiny Kesslerových, a to včetně vytažených baterií. Claire je měla odnést do odstíněné místnosti o kousek dál na chodbě, která spadala do Hermesovy pracovní sféry. Kdyby Ryan nebo Joanne naprosto bezpodmínečně potřebovali ze svých přístrojů nějaké číslo a neměli jiný způsob, jak se k němu dostat, zašel by Hermes nebo některý z jeho mágů na technickém oddělení dovnitř, zapnul by příslušný telefon a získal z něj požadovanou informaci, aniž by riskoval, že z přístroje unikne všeprozrazující signál.
„Co Loving?“ zeptala se DuBoisová.
„Byl tam i jeho parťák, ale nemáme žádný bližší popis ani stopu s výjimkou modrého čtyřdveřového automobilu, pravděpodobně značky Buick. Jinak nic.“
DuBoisová zvedla obočí. „Světle, nebo tmavě? Myslím modrého. Shodou okolností vím, že u současných osobních automobilů se používá pětadvacet odstínů zelené barvy. A osmnáct odstínů červené barvy. Na modrou jsem se nedívala, pardon, ale nejspíš to nebude jiné. Jo, a lak průměrně každých šest měsíců vybledne o jeden barevný odstín. Podle situace.“
„Tmavší.“
DuBoisová si to pečlivě zapsala do svého vždy přítomného zápisníku.
„A pak tu mám tohle.“ Podal jsem jí igelitový sáček se sledovacími zařízeními.
Moje chráněnkyně zvedla husté tmavé obočí. „Dvě. Dobře. Říkal jste mi, že se to tak občas dělá. A že někdy bývají i tři. Ty se našly ve vašem autě v mucholapce?“
Přikývl jsem. „Udělal to Lovingův parťák. Potřebuji otisky. A taky zjistit, odkud pocházejí.“
„Vysleduju je,“ prohlásila DuBoisová bez jakékoliv ironie, že zvolila právě toto sloveso.
„A co ty Ryanovy případy?“ zeptal jsem se.
DuBoisová se ani nepotřebovala dívat do poznámek. „Tak nejdřív to padělání. Eric Graham, čtyřicet devět let. Civilní zaměstnanec ministerstva obrany. Místu, kde pracuje, se říká Vnitřní okruh. Myslím, že je to trakt E nebo něco podobného. Přímo uprostřed Pentagonu. Nedokázala jsem úplně přesně zjistit, co dělá, přestože jsem se prokazovala svým pověřením a zkoušela tahat za nitky, takže se spokojme s tvrzením, že je to utajené a týká se to vývoje zbraní.“
„Jak jsi to zjistila?“ Vývojáři zbraní si dávají velký pozor, aby nikdy neřekli, že vyvíjejí zbraně.
„Ověřila jsem jeho životopis, jeho bezpečnostní prověrky, porovnala si některé časy a místa setkání se zástupci dodavatelských firem. Někdy se dá o člověku zjistit víc z toho, co neřekne, než co řekne. Zkrátka jsem si to všechno dala dohromady.“
DuBoisová byla opravdový poklad.
Shrnula si pramínky vlasů za uši a amulety na náramku jí zacinkaly. Rozeznal jsem mezi nimi stříbrného psa, pásovce, bagetu a malého stříbrného knížete Václava, kterého si koupila v Praze, když tam byla na služební cestě. „Žádné bezpečnostní incidenty se kolem Grahama neobjevily,“ pokračovala ve výkladu. „Ale objevilo se něco zvláštního. Nevím, co si mám o tom myslet.“ Pohlédla n…
