56
Kulky mě ve skutečnosti vůbec nezasáhly.
A muž v bundě nebyl Lovingův partner.
Byl to Williamsův bezpečnostní expert, muž jménem Jonny Pogue – a byl skutečně mnohem blíž, než jsem si myslel, jak mi před chvílí řekl Williams, když se dochechtal. Pogue byl několik dní ukrytý přímo naproti silnici a celou dobu nás sledoval, aby měl jistotu, že Joanne a její tajemství nepadnou do nesprávných rukou. Dělal to i u domu Kesslerových a v mucholapce, ale protože operoval tajně, nikdy nás nekontaktoval, a tak jsme předpokládali, že je to Lovingův partner.
Krátce před mým rozhovorem s Barrem jsme se s Poguem telefonicky spojili a vymysleli léčku, kterou jsme na Barra právě použili – strategii, která nás mohla přivést blíž k pravdě o vetřelci a o Lovingově skutečném plánu.
Strategii, která nás však také mohla stát s Poguem život.
Pogue nyní poklekl a předstíral, že mě pečlivě ohledává; přitom se otočil k Barrovi zády a byl před ním absolutně zranitelný. Barr, který ho mohl v kterémkoliv okamžiku zastřelit, byl však spíš zmatený, že ho Pogue přehlíží. A ještě víc falešného agenta FBI odzbrojilo, když Pogue sebral můj glock a podal mu ho. „Tady.“
„Promiňte,“ řekl Barr a nejistě převzal zbraň, „ale kdo vy sakra jste?“
„Pogue.“
„Ale Henry nikdy neříkal…“
„Loving o mně neví. Pracuji pro člověka, který si ho najal.“
Byla to riskantní hra, o které jsme s Poguem dlouze diskutovali. Pokud by i vetřelec pracoval přímo pro primáře, pak by celá hra v tomto okamžiku skončila – možná i krvavě.
Barr se však jen krátce zasmál a řekl: „Aha, jasně. Tím se to vysvětluje.“
„Dohlížím na vás s Henrym, abych měl jistotu, že jdou věci podle plánu.“ Vstal a natáhl ruku. „Jak se jmenuješ?“
„McCall.“
Krátce si podali ruce a Pogue zabručel: „Víš, McCalle, máme takový problém. Znáš toho našeho člověka u nich – obstaral ti informace o Barrovi a pověsil tvoji fotku na webovky FBI.“
McCall nepřítomně kývl a rozhlédl se. „Nevím, kdo to je, ale každopádně dělá u toho kreténa Frederickse.“
Zrádce byl tedy skutečně na Freddyho oddělení. To bylo zlé. Nijak jsem ovšem nereagoval, jen jsem si držel nohu a sténal. Zdálo se, že to McCallovi dělá dobře.
„No, ať je to, kdo chce, každopádně si to rozmyslel,“ vyštěkl Pogue. „A začal mluvit.“
„Do prdele, ne.“
„Do prdele, jo.“ Na Pogueově odpovědi bylo něco posměšného – jistá nadřazenost, jakou člověk slýchá mezi dvěma vojáky spojeneckých armád. Pogue podával špičkový herecký výkon.
Sickle…
„Takže vědí i o mně?“ zeptal se McCall.
„To nevím. Zatím možná ne, ale dozvědí se to. Je jen otázka času, než jim dojde, že jsi Barra oddělal ty.“
„To tělo leží v odvodňovací jímce,“ řekl McCall vzdorovitě. „Potrvá jim celé dny, než ho najdou.“
„V to můžeš tak akorát doufat. Každopádně se musíme zde– kovat. Spojit se s Henrym a varovat ho. Jenže telefony ani vysílačku použít nemůžeme – znají všechna naše čísla a frekvence.“
„A co tenhle?“ McCall na mě namířil mým vlastním glockem.
„Ten půjde s náma. Můj šéf bude chtít vědět pár věcí. Ale nejdřív se musíme dostat k Henrymu. A to hned. Kde teď je?“
„Když jsem s ním mluvil naposled, byl docela blízko.“ McCall se ušklíbl. „Ten nesmysl, že má namířeno do Filadelfie, mu zbaštili i s navijákem.“
„No tak pojeďme za ním. Než ho vypátrají oni. Kde přesně je?“
Opatrně, nabádal jsem v duchu Poguea. Měl jsem strach, že tlačí na pilu příliš.
„Chystal se do objektu, jakmile s týmem vyzvedne cíl.“
„Cíl?“ zeptal se Pogue. „To jako Joanne Kesslerovou?“
McCall se zamračil. „Ne, ne, člověče. Ta s tím nemá nic společného… Já myslím skutečný cíl. Amandu, tu jejich dceru.“
