66
O půl hodiny později, kdy už byl starý vládní objekt rozsvícený jako na karnevalu a hemžila se v něm dobrá stovka agentů a záchranářů, jsem stál kousek od čelní strany.
Freddyho zásahoví agenti v respirátorech a maskách pročesávali budovu i pozemek a zajišťovali objekt pro hasičské čety.
V budově už našli zbylé tři únosce, všechny mrtvé, ale v místě, kde se naposledy nacházel Pogue, stále hořelo, takže se k jeho tělu záchranáři dosud nedostali. Strážce vpředu už byl při vědomí a na rukou měl pouta.
Zdravotníci mezitím připravovali Ryana Kesslera k převozu do nemocnice v Leesburgu, kde se měl podrobit operaci. Ryan se už probral a zdálo se, že není zraněný tak vážně, jak jsem si původně myslel. „Dovnitř a ven,“ řekl mi a použil přitom stejný termín, jakým doktor Frank Loving popsal průstřel boku svého bratrance.
Zatelefonoval jsem Joanne a řekl jí, že její nevlastní dcera je v pořádku, ale že její manžel byl postřelen. „Jeho stav je stabilizovaný,“ ubezpečil jsem ji a sdělil jí jméno lékaře, kterému může zavolat. Nato jsem ji musel informovat o Pogueovi. Joanne se na chvíli odmlčela a pak mi poděkovala, že se tu zprávu nemusela dozvědět od někoho jiného.
Přemýšlel jsem, co spolu ti dva měli.
„Vy jste Ryana pustila, viďte?“ zeptal jsem se jí.
Joanne se znovu odmlčela. „Ano. Odvedla jsem Lyleovu pozornost.“
Musela se dívat, jak někdo z nás zadává kód, jímž se deaktivuje alarm u dveří, a zapamatovala si číslo. Anebo měla v kabelce ukrytou aplikaci k překonávání elektronických zámků.
„Váš manžel mi zachránil život,“ vysvětlil jsem jí.
Všiml jsem si, že se ke mně blíží Freddy. Řekl jsem Joanne, že se jí ještě ozvu.
„Počkejte, Corte,“ nenechala mě ukončit hovor.
„Ano?“
„Vydržte.“
O chvíli později jsem uslyšel Mareein hlas. „Corte?“
„Ano.“
„Zranili vás?“
„Nijak vážně.“
Ticho.
„To jsem ráda.“ Načež dost nesouvisle dodala: „Chtěla jsem jenom říct… Mám vaši fotku. Když jsme byli u té řeky. Vzpomínáte?“
Chvíli jsem to vstřebával. „Ano.“
„Je opravdu povedená.“
„Ta fotka?“
Maree zaváhala. „Opravdu vám nic není?“
„Ne, jsem úplně v pořádku. Ale budu muset končit.“
„Dobrá. Zavolejte mi, až budete moct.“
Teď jsem na oplátku zaváhal já. „Jistě.“ Rozloučili jsme se a vzápětí ke mně přistoupil Freddy.
„Tak co jsi zjistil?“ zeptal jsem se ho.
„Je to záhada zabalená do záhady, nebo jak se to říká.“
Netrpělivě jsem na něj pohlédl.
„Dobrá, tak poslouchej. Lovinga známe. Ale ti ostatní?“ Mávl rukou směrem k objektu. „To byli subdodavatelé s velkým ‚S‘. Něco jako firma Blackwater. Nebyli přímo od nich, ale chápeš asi, jak to myslím.“
Takže to byli žoldáci, bezpečnostní agenti. Vzhledem k tomu, co jsem viděl v náprsní tašce zneškodněného strážce, mě to nepřekvapovalo. Spíš mě to odradilo. Podobné firmy totiž umějí dokonale zametat stopy vedoucí k jejich primářům. „Takže jsme se nic nedozvěděli,“ vzdychl jsem.
„V podstatě jsi to vystihl přesně, hochu.“
„A co on?“ Pohlédl jsem na oživlého strážce.
„Ten touží po právníkovi jako děcko po lahvi s mlíkem,“ odpověděl Freddy.
„Loving někam volal. Jsem si jistý, že varoval primáře. Kontrolovals jeho telefon?“
„Nemá v něm vůbec žádný záznam. Ale tos asi očekával, ne?“
„Ano.“
„Dostali jsme Lovinga,“ nadhodil Freddy. Nejspíš si myslel, že to budu pokládat za velké vítězství.
„Jenže já chci primáře.“ Přistihl jsem se, že hledím na plachtu zakrývající Lovingovo tělo.
„Vyčistils to oddělení?“ zeptal jsem se agenta.
Freddy semkl rty. „Práskala jedna asistentka na komunikačním. Zkontroloval jsem jí telefonní záznamy. Celý včerejšek volala přes mrtvou linku v Karibiku. Loving si zjistil jména jejích dětí a školy, na kterou chodí, takže ho informovala o všem, co chtěl vědět.“
Páka…
„A její děti jsou v pořádku?“
„Jo. Někdy stačí zmínit jedno, dvě jména. Ani se k žádnému mučení nemusíš uchylovat.“
„A co teprve, když to uděláš.“ Palec u nohy jsem měl pořád v jednom ohni.
„Nevím, jestli na ni podám trestní oznámení. Moc se mi ta představa nezamlouvá, ale možná budu m…
