7
O třicet minut později – bylo zhruba půl jedné odpoledne – jsem pokukoval po béžovém autu, které se drželo v jistém odstupu za námi a projíždělo zhruba stejnou rychlostí jako my po silnicích okresu Prince William, který měl mnoho různých tváří. Bydleli tu politici, špičkoví manažeři, farmáři, hrdí venkovští křupani, kariéristé prvního stupně i spousta čerstvých přistěhovalců.
Většina pervitinu v oblasti severní Virginie se vařila v okrese Prince William.
Značku ani model auta za námi jsem nepoznal, ale byl jsem si velmi dobře vědom, že o několik kilometrů dříve udělal tento vůz stejně nesmyslnou odbočku jako my a projel za námi ponurou dělnickou čtvrtí vedlejší ulicí, která ležela mimo veškeré dopravní tepny a žádnou trasu nezkracovala. Pokud člověk na Heavenly Lane nebydlel, tak v ní zkrátka neměl co dělat – ledaže do ní vjel schválně, aby zjistil, jestli ho někdo nesleduje.
Člověk jedoucí v béžovém autě každopádně na Heavenly Lane nebydlel, protože se stále držel za námi.
Sedan světlé barvy. Rok výroby, značka a model neznámé…
Předpokládal jsem, že Loving po odjezdu z motelu změnil vůz. Přesto se nedalo vyloučit, že jede stále ve stejném autě… právě proto, že bychom to od něj nečekali. Chvíli jsem zvažoval pro a proti, ale nakonec jsem se rozhodl nevolat prozatím vysílačkou pomoc – nechtěl jsem na nás zbytečně upozorňovat.
Prostě jsem jen dál nespouštěl oči z béžového stínu.
Kesslerovi teď byli klidnější; ne o mnoho, ale přesto. Ryan si hrál na vedlejším sedadle na ostříže a Mareeino emoční kyvadlo s děsivou pravidelností kmitalo mezi hysterií a plachou roztomilostí. Navíc mi pořád říkala „průvodce“, což mi vadilo ještě víc než ten její panický vřískot před půl hodinou. Joanne mezitím znovu upadla do katatonickě fáze a tupě hleděla z bočního okénka. Přemýšlel jsem, jestli byla takhle plachá odjakživa, nebo jestli se na ní zásadně podepsal onen incident v lahůdkářství před šesti lety, kdy se ocitla tváří v tvář vlastní smrti a kdy viděla, jak pachatel postřelil Ryana a zabil oba majitele prodejny. Vyhrocenost Joanneiny emoční reakce byla možná extrémní, ale samotná její reakce nikoliv. Reakce svěřenců na útok lovce či zabijáka často probíhá podle stejné šablony jako reakce na neštěstí: popírání, vztek, smlouvání, deprese, smířenost. Joanneina zdánlivá nezúčastněnost byla jistou formou popírání.
Od chvíle, kdy jsme se vyřítili ze čtvrti Kesslerových a úhybnou trasou zamířili pryč, pronesla Joanne pouze dvě věci. Nejprve učinila přesnou a příhodnou poznámku, že alespoň její nevlastní dcera a Bill Carter jsou v bezpečí, poněvadž je zřejmé, kde se Loving a jeho případní spolupracovníci celou dobu ukrývali. A poté vyjádřila naději, že manželka Teddyho Knoxe je možná také v pořádku. Kdyby ji totiž Loving zabil, zbavil by se tím páky na Teddyho, jelikož by ho pak neměl jak odradit od toho, aby proti němu svědčil u soudu. Ano, i to bylo možné. Ale stejně tak bylo možné, že Lovingovi pranic nezáleželo na tom, co Teddy ví a co může dosvědčit, a jeho manželku zabil prostě proto, že mu to tak vyhovovalo. Já osobně jsem se klonil spíše k této verzi, ale neřekl jsem nic.
Ryan mě požádal, abych zavolal Freddymu a zjistil, jestli je Teddyho manželka v pořádku, ale bylo docela možné, že agenti Lovinga zatkli nebo ho právě pronásledují, a tak jsem je nechtěl vyrušovat. Věděl jsem, že až bude mít Freddy co ohlásit, zavolá mi sám. Sdělil jsem to Ryanovi a ten pokýval hlavou, přestože mi připadal naštvaný, že jsem kolegům nezavolal. Odvrátil se ode mě a vrátil se ke své pátrací činnosti.
Náhle jsem odbočil na parkoviště před restaurací Burger King a zůstal na chvíli stát.
„Hej,“ zareagovala Maree překotně a trochu mě tím polekala, „můžu si na chvíli odskočit? Tamhle je telefonní automat.“
„Ne. Zůstaňte v autě.“
„Prosím?“ Znělo to, jako když puberťačka žadoní o výlet do nákupního centra.
„Ne,“ zopakoval jsem.
„Ale mě nikdo nevypátrá ani nic podobnýho. Fakticky, vím o tom všechno.“
„O čem?“ zeptala se její sestra.
„O …
