23
Hotely jsou v naší branži vhodným místem pro schůzky. Nikdy nemají zavřeno, a i když tam nejste ubytovaní, nikdo si vás příliš nevšímá, pokud tiše sedíte v obleku ve vestibulu a předstíráte, že se díváte do notebooku, jako byste čekal na schůzku.
A přesně to jsem teď dělal já.
11.10 dorazila do hotelu Hyatt Claire DuBoisová. Měla na sobě černý kalhotový kostým, ale jiný než včera – všiml jsem si, že látka má odlišný vzor. Pod ním měla tenkou vínově červenou halenku. Když se posadila, ucítil jsem jasmín. Oči měla zarudlé. Předpokládal jsem, že se moc nevyspala. V obličeji měla ustaraný výraz a já si chvíli myslel, že nám hrozí nějaké nebezpečí. Ona však jen chraplavě zašeptala: „Slyšela jsem, že Billy podepsal nějaký zabezpečený převoz do jedné věznice v D. C. Dělal s tím tajnosti. Ale já to vycítila. Choval se nevyzpytatelně. Nevím přesně, co to znamená, ale všechno to do sebe zapadá. A když jsem k němu zamířila, vyrazil opačným směrem.“
DuBoisová dokázala položit velmi jednoduchou otázku velmi zdlouhavým způsobem.
„Pojď nejdřív tamhle.“ Ukázal jsem přes vestibul, sebral jsem notebook a společně jsme vyrazili do bistra Starbucks. Jejich značka kávy nepatřila k mým oblíbeným, ale obsahovala kofein, a ten jsem opravdu potřeboval. Dali jsme si dva šálky a Claire DuBoisová zašla pro nějaké jídlo. Vybrala zeleninový sendvič. Vrátili jsme se na původní místo a já jí popsal Westerfieldův telefonát, i když jsem vynechal pasáž s Rhode Islandem a mým prošetřováním. Předpokládal jsem, že DuBoisová o té záležitosti ví, protože informace o ní byly veřejně přístupné, pokud měl člověk chuť a čas šťourat se v archivních materiálech, jak to učinila Chris Teasleyová. Nicméně nebylo potřeba zbytečně na to před chráněnci a spolupracovníky upozorňovat.
Když jsem DuBoisová řekl, že ministr spravedlnosti požaduje přesun manželů Kesslerových a Maree do vězení, zamžourala nevěřícně, jako bych prohlásil, že se chce District of Columbia odtrhnout od zbytku federace. „Ale to přece nemůže. Za svěřence zodpovídáte vy.“
„A on zase zodpovídá za bezpečnost státu,“ řekl jsem jí. „A za vlastní kariéru.“ Rozhodl jsem se nezařadit do své odpovědi slovo „pokrytecký“. A také jsem se rozhodl neprozradit jí zatím nic bližšího o Hansenově věznici. „Každopádně to teď není naše priorita. Potřebujeme zjistit, kdo si Lovinga najal. Takže mi řekni, co jsi zjistila.“
„Pořád shromažduju informace k tomu e-mailu, který jste mi poslal, snažím se zjistit něco bližšího o těch sledovacích zařízeních a taky o poměrech na policii.“
Protože jsem jí zadal poslední úkol před pouhou půl hodinou, nebyl jsem překvapený ani otrávený, že se zatím k ničemu konkrétnímu nedobrala.
„Tady je výsledek toho sledování telefonních hovorů, o které jste mě žádal.“ Podala mi složku. Přečetl jsem si ji rychle, ale celou. Výsledek byl přesně takový, jaký jsem očekával.
DuBoisová mi pak podala druhý spis, který se týkal údajného pyramidového schématu. Složka byla plná lejster a dokumentů. Zvedl jsem hlavu a ona mi její obsah shrnula: „Clarence Brown vulgo Ali Pamuk.“ Zalistovala ve spisu. „Detektiv Kessler se s tímto případem moc daleko nedostal.“
„To mi říkal. Měl moc práce.“
„A nikoho z ministerstva ani z Komise pro cenné papíry a burzy to zase tolik netrápilo.“
„Poškozenými byli chudí příslušníci etnických menšin.“
„Nepřišli zase o tolik peněz a navíc nemají velkohubého mluvčího, který by se za ně bral. Nikoho, jako je AI Sharpton. Pamuk má kancelář v jihovýchodním Washingtonu, ale je to jen krátkodobý pronájem. I veškerý nábytek je pronajatý. Má sekretářku a dva asistenty, ale žádný z nich to nedotáhl dál než na střední školu. Prostě to celé nějak smrdí. Člověk by řekl, že když jste investiční poradce, budete mít něco méně nevkusného. Viděla jsem jeden film. Všichni prezidentovi muži.“
„Taky to byla kniha.“
„Vážně? No, a v tom filmu…“
„Já ten příběh znám.“
„Aby reportéři zjistili, co se děje, sledovali stopu peněz. Já si na to vzpomněla a udělala jsem to taky tak.“
„…
