Kapucínská krypta

XIX

Jel jsem na frontu „sólo“. Dopis své ženy jsem v prvním návalu zlosti, uražené ješitnosti, pomstychtivosti, snad i nenávisti – co já vím – zmačkal a strčil do kapsy u kalhot. Teď jsem jej vytáhl, uhladil a přečetl jsem tu jedinou řádku podruhé. Bylo mi jasné, že jsem se na Alžbětě provinil. O něco později se mi zdálo, že jsem se na ní dokonce těžce prohřešil. Rozhodl jsem se, že jí napíšu dopis, a hned jsem si také šel do kufru pro papír, ale když jsem jej vybalil – tenkrát se rukovalo do války s koženými psacími mapami – vystoupila ke mně z toho prázdného modrého papíru, abych tak řekl, má vlastní nevrlost. Připadalo mi, že ten prázdný list obsahuje vlastně všecko, co mám ještě Alžbětě říci, a že jej musím odeslat tak, jak je, hladký a prázdný. Napsal jsem na něj jen své jméno. Psaní jsem hodil do schránky na nejbližší poště. Znovu jsem Alžbětin lístek zmačkal. Znovu jsem papírovou hrudku strčil do kapsy.

Byl jsem podle „otevřeného rozkazu“, vystaveného ministerstvem války, podepsaného Stellmacherem, přeložen k pluku zeměbrany číslo 35, to znamená přímo k pluku, ne snad k doplňovacímu okresnímu velitelství, které bylo vzhledem k válečným událostem přeloženo z nebezpečného pásma do nitra říše. Měl jsem tedy před sebou dost spletitý úkol najít svůj pluk, který musel být na trvalém ústupu, někde v nějaké vesnici, v nějakém lese, v nějakém městečku, zkrátka: v nějakém „postavení“, to jest narazit jako bloudící jednotlivec náhodou na prchající, bloudící jednotku. Něčemu takovému nás o manévrech nikdy neučili.

Bylo dobře, že jsem měl v prvé řadě tuhletu starost. Přímo jsem se k ní utíkal. Tak jsem už nemusel myslet na matku, na ženu, na mrtvého sluhu. Vlak zastavoval skoro každé půl hodiny na jakýchsi maličkých, bezvýznamných stanicích. Jeli jsme, jeden nadporučík a já, v těsném kupé, v jakési škatulce od sirek, asi osmnáct hodin, až jsme dojeli do Kamionky. Odtamtud dál byly řádné koleje už zničeny. Jenom provizorní úzkokolejná dráha s třemi nekrytými, malinkými nákladními vagóny vedla ke stanovišti polního velitelství, které mohlo, byť nezávazně, vojenským osobám cestujícím jednotlivě sdělit, kde se právě jednotlivé pluky nacházejí. Vláček ujížděl pomalu. Vlakvedoucí v jednom kuse zvonil, protože po úzké cestě proti vlaku přicházely houfy raněných, pěšky i na selských povozech. Jsem – jak jsem tehdy ponejprv poznal – značně necitlivý k takzvaným velkým hrůzám. Tak mi například pohled na raněné vojáky, ležící na nosítkách pravděpodobně proto, že jim dole nebo nahoře ustřelili nohy, připadal méně strašný než pohled na ty, kteří se potáceli sami, nikým nepodporováni, jen lehce raněni a jejichž sněhobílým obvazem nepřetržitě prosakovala čerstvá krev. A při tom všem po obou stranách úzkokolejné dráhy na širých, už podzimně bledých loukách cvrkali opozdilí cvrčci, klamně teplý zářijový večer je svedl k domnění, že je pořád ještě nebo zas už nanovo léto.

U polního velitelství jsem se náhodou setkal s panem polním kurátem od pětatřicátníků. Byl to tlustý, sám se sebou spokojený muž boží, vecpaný do úzkého, lesklého kněžského kabátu. Ztratil se na ústupu i se svým sluhou, kočím, i se svým koněm a zásobovacím vozem přikrytým celtou, kde schovával oltář a mešní náčiní, ale také jisté množství drůbeže, lahví s…