Kapucínská krypta

XVIII

Šestnáct hodin! Přes tři roky jsem už Alžbětu miloval, ale ty uplynulé tři roky se mi zdály krátké ve srovnání s oněmi šestnácti hodinami, ačkoliv by tomu přece mělo být naopak. Věci zakázané žijí krátce, věcem dovoleným je předem dána trvanlivost. Kromě toho mi Alžběta najednou připadala ne sice ještě změněná, ale už na cestě k nějaké proměně. A pomyslil jsem na tchána a objevil jsem i jisté podobnosti mezi ní a jím. Několik určitých pohybů rukou zdědila Alžběta zřejmě po otci, byly to vzdálené a zjemnělé ozvěny otcových posunků. Leccos z jejího chování cestou v elektrice do Badenu mě přímo uráželo. Tak například ani ne za deset minut po tom, co se elektrika rozjela, vytáhla z kufříčku knihu. Kniha ležela vedle toiletního neceséru na prádle – mne napadlo, že je to svatební košile – a samo to, že jakási lhostejná kniha směla ležet na rouchu přímo posvátném, mi připadalo nedůstojné. Byly to mimochodem sebrané črty jednoho z oněch severoněmeckých humoristů, které tehdy spolu s naší věrností Nibelungům, s Deutschvereinem, vysokoškolskými docenty z Pomořan, Gdaňska, Meklenburgu a Královce vyváděly na špacír svou deštivou veselost a šířily svou klopotnou pohodu. Alžběta zvedla chvílemi oči od knihy, podívala se na mne, vyhlédla krátce z okna, potlačila zívnutí a četla dál. Kromě toho přehazovala nohu přes nohu jistým způsobem, který mi připadal přímo neslušný. Zeptal jsem se, jestli se jí ta kniha líbí. „Humorná!“ prohlásila krátce. Podala mi knihu, abych ji sám přezkoumal. Začal jsem číst z prostředka jeden z těch hloupých příběhů, byla v něm řeč o roztomilém humoru Augusta Silného a jeho vztahu k jakési všetečné dvorní dámě. Tato dvě přídavná jména, která mi připadala veskrze výstižná pro prušácké a saské duše ve stavu nedělního odpočinku, mi stačila. Prohodil jsem: „Ano, roztomilá a všetečná!“ Alžběta se usmála a četla dál. Šli jsme do hotelu „U zlatého lva“. Náš starý sluha na nás čekal, on jediný věděl o našem badenském plánu, a hned se mi přiznal, že jej vyzradil matce. Stál na konečné stanici tramvaje, v ruce tvrdý, nízký cylindr, který zdědil asi po mém otci, a podal mé ženě kytici temně rudých růží. Hlavu měl sklopenou, na jeho lesklém temeni se zrcadlilo slunce jako hvězdička, jako stříbrné zrníčko. Alžběta ani necekla. Kéž by pro něho našla nějaké slovo! – pomyslel jsem si. Nic. Tento němý obřad trval nekonečně dlouho. Naše kufříky stály na chodníku. Alžběta přitiskla růže i s kabelkou k hrudi. Stařec se otázal, čím nám může ještě posloužit. Vyřizoval též srdečné pozdravy od mé matky. Můj kufr, moje druhá uniforma, moje prádlo prý už jsou v hotelu: „Děkuji ti!“ řekl jsem. Neušlo mi, jak Alžběta malounko ucouvla. Toto couvnutí, ba ucuknutí mě popudilo. Řekl jsem: „Doprovoď nás k hotelu! Chci s tebou ještě mluvit!“ – „Jak poroučíte,“ odpověděl stařec, zdvihl kufříky a kráčel za námi.

„Rád bych si s ním ještě promluvil!“ řekl jsem Alžbětě. „Za půl hodiny na shledanou!“

Šel jsem s Jacquesem do kavárny. Držel cylindr na kolenou, já mu ho jemně vzal a odložil na vedlejší židli. Z dalekých, bledě modrých, trochu vlhkých stařeckých očí proudila ke mně všechna Jacquesova něha, a mně připadalo, že to matka vložila do jeho očí poslední mateřský vzkaz. Jeho dnavé ruce (dávno jsem je neviděl holé, vždy jen v bílých rukavicích) se třásly, když zvedaly k ústům šálek s kávou. Byly to staré, laskavé sluhovské ruce. Proč jsem si jich nikdy nevšiml? Modré uzlíky seděly na pokřivených kloubech, nehty byly ploché, tupé a mnohonásobně rozštěpené, kost na zápěstí pošinutá, snášela patrně jen s odporem tuhý okraj staromódní manžety, a nespočetné bledě modré žilky si jako malinkaté říčky namáhavě razily cestu pod popraskanou kůží na hřbetu ruky.

Seděli jsme v zahradě kavárny Astoria. Zvadlý zlatý list kaštanu se zvolna snesl na Jacquesovou holou lebku. Jacques jej nezpozoroval, jeho kůže zestárla a znecitlivěla. Nesundal jsem mu jej. „Kolik je ti let?“ zeptal jsem se. „Osmasedmdesát, mladý pane!“ odpověděl, a já pod jeho hustým, sněhobílým knírem zahlédl jediný veliký žlutý zub. „Vlastně bych měl jít do války já, a ne ti mladí!“ pokračoval. „Byl jsem při tom v šestašedesátém proti Prušákům, u patnáctých.“ – „Kde ses narodil?“ ptal jsem se. „V Sipolji!“ odpověděl Jacques. „Znáš Trotty?“ – „Jak by ne, všechny, všechny!“ – „Mluvíš ještě slovinsky?“ – „Už jsem zapomněl, mladý pane!“

„Za půl hodiny!“ řekl jsem Alžbětě. Otálel jsem, nechtěl jsem pohlédnout na hodinky. Uplynula jistě už víc než hodina, ale já se nechtěl odtrhnout od těch bledých, starých Jacquesových očí, v nichž se zračil zármutek jeho vlastního srdce i zármutek mé matky. Měl jsem pocit, že musím teď odčinit těch třiadvacet nedbale a necitelně prožitých roků svého života, teď, za jedinou hodinu, a místo abych jako jiný novomanžel zahajoval takzvanou novou existenci, snažil jsem se naopak opravit tu minulou. Nejraději bych byl začal rovnou u narození. Bylo mi jasné, že jsem promeškal to nejdůležitější. Pozdě! Stál jsem před smrtí a před láskou. Jednu chvíli – přiznávám se k tomu – jsem dokonce pomýšlel na nějaký hanebný, mrzký manévr. Mohl jsem Alžbětě poslat vzkaz, že musím okamžitě odjet, na frontu, nadobro. Mohl jsem jí to i říci, obejmout ji, předstírat, že js…