Kapucínská krypta

VII

Na tomto místě se nyní musím zmínit o jedné důležité věci, ač ve chvíli, kdy jsem tuto knihu začal psát, jsem doufal, že se tomu budu moci vyhnout. Nejde totiž o nic jiného než o náboženství.

Byl jsem nevěřící jako moji přátelé, jako všichni moji přátelé. Nikdy jsem nechodil na mši. Ale doprovázel jsem matku až ke vchodu do kostela, matku, která sice možná nebyla věřící, zato však, jak se říká, „praktikující“. Tehdy jsem kostel přímo nenáviděl. Dnes, kdy věřím, už nevím, proč jsem jej vlastně nenáviděl. Byla to jakási „móda“.

Byl bych se styděl, kdybych byl musel říci kamarádům, že jsem byl v kostele. Nebyla v nich žádná skutečná nenávist k náboženství, spíš jakási domýšlivost, a ta jim bránila uznat tradici, v níž vyrostli. Podstaty tradice se sice vzdát nechtěli, ale rebelovali – a já k nim patřil – rebelovali jsme proti formám tradice, protože jsme nevěděli, že pravá forma je totožná s podstatou a že je dětinské jedno od druhého oddělovat. Jak pravím, bylo to dětinské: jenže my tehdy prostě byli dětinští. Smrt křížila už své kostnaté ruce nad číšemi, z kterých jsme vesele a dětinsky pili. Necítili jsme ji, tu smrt. Necítili jsme ji, protože jsme necítili Boha. Jediný Chojnicki lpěl ještě na náboženských formách, ale ani on snad ne proto, že by byl věřil, nýbrž z pocitu, že ho noblesnost zavazuje poslouchat předpisy náboženství. Nás ostatní, kteří jsme je zanedbávali, považoval za poloviční anarchisty. „Římská církev,“ říkával, „je v tomhle zpuchřelém světě ještě jedinou propůjčovatelkou, udržovatelkou, ano, lze říci dárkyní formy. Tím, že u…