Kapucínská krypta

XIV

Otec mé milované Alžběty byl v tu dobu dobře známým, ba možno říci vyhlášeným kloboučníkem. Z obvyklého „císařského rady“ se stal nikoliv neobvyklým maďarským baronem. Přímo šaškovité mravy staré monarchie někdy vyžadovaly, aby se z komerčních radů rakouské provenience stali maďarští baroni. Válka přišla mému budoucímu tchánovi náramně vhod. Byl už příliš starý, aby musel ještě narukovat; a dosti mladý, aby se ze seriózního továrníka na klobouky přeměnil v čiperného výrobce oněch vojenských čepic, které vynášejí o tolik víc a stojí o tolik méně než cylindry.

Když jsem k němu přišel, bylo poledne, na radnici odbíjelo právě dvanáct, a on se zrovna vrátil z návštěvy na ministerstvu války, jejíž výsledek byl pro něho velmi radostný. Obdržel zakázku na půl miliónu vojenských čepic. Takto, řekl mi, prý může on, stárnoucí bezmocný člověk, přece jen ještě sloužit vlasti. Přitom si oběma rukama ustavičně pročesával svou šedoplavou bradku; vypadalo to, jako by hladil obě půlky monarchie, předlitavskou i zalitavskou. Byl veliký, silný a neohrabaný. Připomínal mi jakéhosi veselého nosiče břemen, který na sebe vzal břímě vyrobit půl miliónu čepic a kterého toto břímě spíš nadlehčuje než tíží. „Vy tedy samozřejmě rukujete,“ řekl mi přímo pobaveným hlasem. „Smím, myslím, předpokládat, že dcera vás bude postrádat.“

V tomto okamžiku jsem cítil, že pro mne bude nemožné požádat ho o ruku jeho dcery. A s onou ukvapeností, s jakou se snažíme to, co je nemožné, přece jen uskutečnit, a s oním chvatem, k němuž mě stále víc a víc se přibližující smrt nutila vychutnat celou intenzitu mého ubohého zbytku života, řekl jsem továrníkovi na klobouky nezpůsobně…