Kapucínská krypta

XXXIV

Také v pátek jsem toužebně čekal, až se snese milovaný večer, kdy jsem se od té doby, co jsem už neměl žádný dům a žádný domov, jedině cítil doma. Čekal jsem jako obvykle, abych vešel v jeho ochranu, která byla u nás ve Vídni laskavější než ticho nocí po uzavření kaváren, když lucerny zesmutněly, unaveny zbytečným svícením. Toužily po otálejícím jitru a vlastním zhasnutí. Ano, byly stále unaveny, ty nevyspalé lampy, toužily po ránu, aby mohly usnout.

Co jsem se navzpomínal, jak prostříbřovaly noci mého mládí, ty přívětivé dcery a synové nebes, sluncí a hvězd, dobrovolně slétnuvší dolů, aby osvětlovaly město Vídeň. Sukně děvčat lovících zákazníky na Kärtnerstrasse sahaly ještě ke kotníkům. Když pršelo, zvedala ta rozkošná stvoření sukně, a já zahlédl jejich vzrušující knoflíkové botičky. Potom jsem zašel k Sachrovi, abych se setkal s přítelem Sternbergem. Sedával vždycky v stejné lóži a byl posledním hostem. Zastavil jsem se pro něho. Vlastně jsme měli jít domů, ale byli jsme mladí, a také noc byla mladá (byť už pokročilá), a pouliční holky byly mladé, zvláště ty starší, a lucerny byly mladé…

Procházeli jsme tedy jaksi naším vlastním mládím a mladistvou nocí. Domy, ve kterých jsme bydleli, nám připadaly jako krypty nebo přinejmenším útulky. Noční strážníci nám salutovali, hrabě Sternberg jim dával cigarety, často jsme s hlídkami patrolovali prostředkem prázdné a zsinalé vozovky, někdy nás doprovázelo některé z oněch rozkošných stvoření a mělo docela jiný krok, než jaký mívalo jindy, na obvyklém chodníku. Tenkrát nebylo tolik luceren a byly i skromnější; ale protože byly mladé, zářily jasněji, některé se vesele houpaly ve větru…

Později, od té doby, co jsem se vrátil z války, nejen zestárly, ale i přestárly, vídeňské noci byly scvrklé a zvadlé, podobné starším tmavým ženám, a večer se do nich neprolínal, vyhnul se jim, vybledl a zmizel ještě dřív, než se přiblížily. Člověk se těch večerů, oněch hbitých a skoro bázlivých večerů musel zmocnit dřív, než zmizely, a já je nejraději dostihoval v parcích, ve Volksgartenu nebo v Prátru, a jejich poslední, nejsladší zbytek pak ještě v nějaké kavárně, do nichž se vsakovaly jemně a lahodně jako vůně.

I onoho večera jsem tedy zašel do Café Lindhammer a předstíral jsem, že rozhodně nejsem tak rozčilený jako ostatní. Vždyť jsem se přece už dávno, už od té doby, co jsem se vrátil z války, pokládal za člověka žijícího neprávem! Vždyť jsem si přece už dávno zvykl pohlížet na všechny události, které v novinách nazývali „historickými“, spravedlivým pohledem člověka, který už k tomuto světu nenáleží! Byl jsem už dávno člověkem, jemuž smrt dala na neomezenou dobu dovolenou! A ona, smrt, mohla v kterékoliv vteřině moji dovolenou přerušit. Co mi ještě bylo do věcí tohoto světa…?

Přesto mě rmoutily, a zvláště v ten pátek. Zdálo se, že běží o to, zdali já, člověk životem penzionovaný, budu moci i nadále trávit svou penzi v klidu, tak jako dosud, v zahořklém klidu; či má-li mi být odňat i on, ten ubohý zahořklý klid, ta „rezignace“, řekl bych, kterou jsem si navykl nazývat „klidem“. Nazývat ji klidem tak důsledně, že nejednou v posledních letech, když ten či onen můj přítel ke mně přišel, aby mi řekl, že teď konečně nadešla chvíle, kdy se musím starat o dějiny země, jsem mu sice odpověděl obvyklou větou: „Chci mít svůj klid!“ – ale dobře jsem přitom věděl, že bych vlastně měl říci: „Chci mít svou rezignaci!“ I s tím je teď konec! Následovala mé nesplnivší se touhy…

Šel jsem si tedy sednout do kavárny, a zatímco přátelé u stolu stále ještě hovořili o svých soukromých záležitostech, pociťoval jsem – já, který jsem se pokládal osudem stejně neúprosným jako milostivým vyřazen z jakékoliv možnosti soukromého zájmu – už jen ten obecný zájem, který se mne po celý život tak málo dotýkal a kterému jsem se po celý život vyhýbal…

Nečetl jsem už několik týdnů noviny, a řeči mých přátel, kteří jako by žili jen novinami a zprávami a chýrami se přímo udržovali při životě, šuměly bez nejmenšího účinku kolem mých uší jako vlny Dunaje, když jsem někdy seděl na nábřeží Františka Josefa nebo na Alžbětině promenádě. Byl jsem vyřazen; vyřazen jsem byl. Být vyřazen z lidí živoucích znamenalo něco podobného jako exteritorita. Byl jsem exteritoriální mezi žijícími lidmi.

Rozčilení mých přátel, dokonce i ten pátek, mi připadalo zbytečné; až do oné vteřiny, kdy se rozlétly dveře kavárny a na prahu se objevil podivně oblečený mladík. Měl na sobě černé kožené kamaše, bílou košili a jakousi vojenskou čepici, která mi připomínala zároveň ložní mísu i jakousi karikaturu našich starých rakouských čepic; zkrátka a dobře: ani žádnou z prušáckých pokrývek hlavy (Prušáci totiž na hlavách nenosí ani klobouky, ani čepice, nýbrž pokrývky). Já, vzdálený světu i peklu, které svět pro mne představoval, jsem věru nebyl schopný rozlišovat nové čepice a uniformy, neřkuli je rozeznávat. Mohly existovat bílé, modré, zelené a červené košile; černé, hnědé, zelené a třebas modré kalhoty; boty a ostruhy, kůže a řemeny a pasy a dýky v nejrůznějších pochvách; co mne se týče, rozhodl jsem se už dávno, už tehdy, když jsem se vrátil ze světové války, že je rozlišovat a rozeznávat nebudu. Proto mě zpočátku překvapil víc než mé přátele zjev toho muže, který jako by byl vystoupil od toalety v suterénu, ale přesto vešel dovnitř dveřmi z ulice. Několik vteřin jsem se opravdu domníval, že mně dob…