Kapucínská krypta

XXIII

Opravdu jsem se s nimi ve Vídni setkal, teprve až za čtyři roky. Na Štědrý den roku 1918 jsem se vrátil domů. Hodiny na Západním nádraží ukazovaly jedenáct. Šel jsem po Mariahilferstrasse. Zrnitý déšť, nepovedený a živořivý bratr krupobití, padal šikmými pruhy z nepřejícného nebe. Moje čepice byla holá, rozetu s ní strhli. Límec jsem měl holý, strhli s něho hvězdičky. Já sám byl holý. Kameny byly holé, zdi i střechy. Holých bylo i těch několik málo luceren. Zrnitý déšť bubnoval na jejich matné sklo, jako by nebe házelo písečné oblázky na ubohé veliké skleněné kuličky. Pláště stráží před veřejnými budovami vlály a šosy, ač vlhké, se vzdouvaly. Vztyčené bajonety vůbec nevypadaly jako pravé, flinty visely vojákům na ramenou napůl šikmo. Jako by si chtěly jít lehnout a spát, unaveny jako my čtyřletým střílením. Vůbec jsem se nedivil, že mě vojáci nezdraví, moje odraná čepice, můj odraný límec k tomu nikoho nezavazovaly. Nebouřil jsem se. Bylo to jen k pláči. Byl to konec. Vzpomněl jsem si na otcův starý sen, sen o trojjediné monarchii, a že já jsem měl ten sen jednou uskutečnit. Otec ležel na hietzingském hřbitově, a císař František Josef, jehož věrným dezertérem byl, v kapucínské kryptě. Já byl dědic, zrnitý déšť na mne padal, a kráčel jsem k domu svého otce a své matky. Udělal jsem okliku. Šel jsem kolem kapucínské krypty. I před ní přecházela sem a tam stráž. Co tu ještě měla co střežit? Sarkofágy? Památku? Dějiny? Já, dědic, jsem se před kostelem na chvilku zastavil. Hlídky se o mne nestaraly. Smekl jsem čepici. Pak jsem šel dál k otcovskému domu, dům za domem. Žije ještě moje matka? Z cesty jsem jí dvakrát napsal, že přijedu. Přidal jsem do kroku. Žije matka ještě? Stanul jsem před naším domem. Zazvonil jsem. Trvalo to dlouho, než mi otevřela stará žena našeho vrátného. Paní Fanynko! – zvolal jsem. Hned mě podle hlasu poznala. Svíčka zaplápolala, ruka se roztřásla. Čekají vás, čekáme vás, mladý pane. Obě dvě celé noci nespíme, milostivá paní nahoře také ne. – Byla skutečně oblečená tak, jak jsem ji dřív vídával jen v neděli dopoledne, nikdy ne večer, po zavírací hodině. Bral jsem dva schody najednou.

Matka stála vedle své staré lenošky, ve svých černých, ke krku upjatých šatech, stříbrné vlasy vysoko vyčesané z čela. Vzadu za dvěma stočenými copy vyčníval široký oblouk hřebenu, šedivého jako vlasy. Límec a úzké rukávy lemovaly milé, dobře známé, bílé, úzké proužky. Starou hůl se stříbrnou rukojetí držela nad hlavou, bylo to zapřísahání, vysoko proti nebi ji zvedla, jako by její paže nebyla dost dlouhá na tak nesmírné děkování. Nehýbala se, očekávala mě, a jak stála, připadalo mi, že kráčí. Sklonila se nade mne. Ani na čelo mě nepolíbila. Dvěma prsty mi podepřela bradu, takže jsem zvedl obličej, poprvé jsem si všiml, oč je vyšší než já. Dlouho na mne pohlížela. Potom se stalo cosi nepravděpodobného, ba úděsného, mně nepochopitelného, skoro nadzemského: matka zvedla moji ruku, trochu se shýbla a dvakrát ji políbila. Rychle a rozpačitě jsem si svlékl plášť. „Blůzu taky,“ řekla, „vždyť je mokrá!“ Odložil jsem i blůzu. Matka si všimla, že mám na pravém rukávu košile díru. „Sundej si košili, spravím ti ji,“ řekla. „Ne,“ prosil jsem, „není čistá.“ U nás v domě se nikdy nesmělo říci, že něco je umazané nebo špinavé. Jak rychle ožil zase ten obřadný způsob vyjadřování! Teprve nyní jsem byl doma. Nic jsem nemluvil, jen jsem se díval na maminku, a jedl a pil, co pro mne uchystala, co pro mne pravděpodobně nesčetnými lstivými cestami vymámila. Všechno, co tenkrát jinak nebylo pro nikoho ve Vídni k dostání: slané mandle, pravý pšeničný chléb, dvě tabulky čokolády, vzorkovou lahvičku koňaku a pravou zrnkovou kávu. Usedla ke klavíru. Byl rozevřený. Možná že ho tak nechala už několik dní, ode dne, kdy jsem jí oznámil, že přijedu. Pravděpodobně mi chtěla zahrát Chopina. Věděla, že jsem lásku k němu jako jednu z mála zálib zdědil po otci. Podle tlustých, žlutých, do poloviny uhořelých svíček v bronzových svícnech na klavíru jsem poznal, že se matka kláves nedotkla už kolik let. Jinak hrávala každý večer, vždycky jen večer a jenom při světle svíček. Byly to ještě ty tlusté, dobré, šťavnaté svíce ze starých časů, za války už jistě žádné takové nebyly. Matka mě poprosila, abych jí podal zápalky. Byla to nemotorná krabice, ležela na římse krbu. Hnědá a sprostá ležela vedle malých stojacích hodin s křehkým dívčím obličejem a byla v místnosti cizí, vetřelkyně. Byly to sirky, muselo se čekat, až se jejich modrý plamínek promění v plamínek pravý, normální. I jejich vůně byla vetřelcem. U nás v salóně se vždycky vznášela docela určitá vůně, smíšená z dechu vzdálených, již uvadajících fialek a trpké kořeněné chuti silné, čerstvě uvařené kávy. Co tu má co pohledávat síra?

Matka položila své staré, milé, bílé ruce na klávesy. Já stál vedle ní. Její prsty klouzaly po klávesách, ale nástroj nevydával jediný tón. Byl němý, prostě mrtvý. Nic jsem nechápal. Musel to být nějaký zvláštní úkaz; o fyzice jsem neměl ponětí. Uhodil jsem sám na několik kláves. Neodpověděly. Bylo to strašidelné. Zvědavě jsem nadzvedl víko křídla. Klavír byl dutý: chyběly struny. „Vždyť je prázdný, m…