Kapucínská krypta

XXVII

Všichni jsme si na ty nezvyklosti zvykli. Bylo to spěšné zvykání. Skoro nevědomky jsme spěchali přizpůsobit se, běhali jsme za jevy, které jsme nenáviděli a kterými jsme opovrhovali. Začali jsme svou bídu dokonce milovat, jako milujeme věrné nepřátele. Přímo jsme se do ní zahrabávali. Byli jsme jí vděčni za to, že nám pohlcovala naše drobné jednotlivé osobní žaly, ona, jejich velká sestra, ta veliká bída, před kterou sice neobstála žádná útěcha, ale také žádná z našich každodenních starostí. Podle mého mínění by se dala děsivá povolnost dnešního pokolení vůči jejím ještě děsivějším porobitelům pochopit, ba jistě i odpustit, kdyby se vzalo v úvahu, že v lidské přirozenosti je snášet spíš strašná, nesmírná, vše pohlcující neštěstí než jednotlivé hoře. Veliké neštěstí polyká bleskurychle neštěstí malé, smůlu, aby se tak řeklo. A proto jsme v těch letech milovali tu velikou strašnou bídu.

Ach, ne že bychom nebyli s to zachránit před ní ještě sem tam nějaké malé radosti, vypáčit je z ní, vyloudit lichocením, vyrvat jí je. Často jsme žertovali a často jsme se smáli. Utráceli jsme peníze, které nám už skoro nepatřily, ale které už také neměly skoro žádnou cenu. Vypůjčovali jsme si a půjčovali jsme, dokázali jsme přijímat a dávat, zůstávali jsme dlužni a platili dluhy za druhé. Podobně budou jednou lidé žít v předvečer posledního soudu, budou sát med z jedovatých květů a velebit zhasínající slunce jako dárce života, líbat vysýchající zemi jako matku plodnosti.

Blížilo se jaro, vídeňské jaro, na které nikdy žádný z plačtivých šansonů nestačil. Ani jedna z oněch melodií, které zpopulárněly, nemá v sobě vroucnost kosího volání ve Votivním parku nebo ve Volksgartenu. Žádný rýmovaný text písničky není tak účinný jako roztomile hrubý chraptivý křik vyvolávače před některou boudou v Prátru v měsíci dubnu. Kdo dokáže zazpívat o skromném zlatě čilimníku, které se marně snaží skrýt mezi mladou zelení sousedních keřů? Užuž se blížila rozkošná vůně šeříku, slavnostní slib. Ve Vídeňském lese se modraly fialky. Lidé se párovali. V naší oblíbené kavárně jsme vtipkovali, hráli šachy, dardu a taroky. Prohrávali a vyhrávali jsme bezcenné peníze.

Pro matku jaro znamenalo, že počínajíc patnáctým dubnem jezdila do Prátru dvakrát měsíčně, ne už jen jednou jako v zimě. Bylo už málo drožek. Koně umírali stářím. A mnoho koní poráželi na párky. Ve vozovnách staré armády bylo možno vidět součásti rozbitých fiakrů. Kočáry na gumách, v nichž kdysi asi jezdívali Tschirschkyové, Pallaviciniové, Sternbergové, Eszterházyové, Dietrichsteinové, Trautmannsdorfové. Matka, už od povahy opatrná a stářím ještě opatrnější, uzavřela s jedním z mála fiakristů „smlouvu“. Přijížděl přesně dvakrát do měsíce v devět hodin ráno. Někdy jsem matku doprovázel, zvláště když pršelo. Když se jí křivdilo – a to, že prší, už pokládala za křivdu – nechtěla být sama. Moc jsme toho v tichém, dobrotivém přítmí pod nataženou dešťovou plachtou nenamluvili. „Pane Xavere,“ vybídla matka fiakristu, „povídejte mi něco.“ Fiakrista se k nám pootočil, pár minut nechal koně klusat a vyprávěl páté přes deváté. Jeho syn byl studovaný člověk, vrátil se z války, byl aktivní komunista. „Syn říká,“ vykládal pan Xaver, „že kapitalismus je vyřízen. Už mě neoslovuje: Otče. Říká mi: Tak pojedem, Vaše Milosti! Má dobrou hlavu. Ví, co chce. Mým koním za mák nerozumí.“ Matka se zeptala, je-li i ona kapitalistka. „To se ví,“ řekl pan Xaver, „každý, kdo nepracuje, a přesto je živ, je kapitalista.“ – „A žebráci?“ namítla matka. „Ti nepracují, ale taky se nevozí fiakrem na špacír do Prátru jako vy, milostivá paní!“ odpověděl pan Xaver. Matka prohodila ke mně: „Jakobín!“ Myslela si, že promluvila řečí „majetných vrstev“. Ale pan Xaver tomu porozuměl. Ohlédl se a prohlásil: „Jakobín je můj syn.“ Potom zapráskal bičem. Jako by sám sobě zatleskal „výborně“ za to, že se tak vyzná v historii.

Matka byla vůbec den ode dne nespravedlivější, zejména od té doby, co jsem si vypůjčil na hypotéku. Umělecký průmysl, Alžběta, paní profesorka, krátké vlasy, Češi, sociální demokraté, jakobíni, židi, maso z konzervy, papírové peníze, burzovní papíry, můj tchán: to všechno byly předměty jejího opovržení a její nenávisti. Našeho advokáta, doktora Kiniowera, který býval otcovým přítelem, nazývala pro zjednodušení: žid. Naše služebná byla: jakobínka. Domovník byl sansculot a paní Jolanta Szatmaryová se jednoduše jmenovala Kecskemétyová. V našem životě se vynořila nová osobnost, jistý Kurt von Stettenheim, který přišel rovnou z Braniborské marky a byl stůj co stůj odhodlán šířit ve světě umělecký průmysl. Vypadal jako muži, o nichž se dnes říká: „dobrá rasa“. Myslí se tím jakási směs mezinárodního tenisového mistra a majitele rytířského statku, kterého si v duchu umisťujeme do venkovského prostředí, s lehkou příměsí oceánu nebo rejdařství. Takoví lidé přicházejí od Baltu, z Pomořan nebo dokonce z Lüneburské stepi. My měli ještě poměrně štěstí. Náš pan von Stettenheim přišel jen z Braniborské marky.

Byl veliký a šlachovitý, plavý a pihovatý, na čele měl nevyhnutelný šrám, znak Prušáků, a monokl, který mu seděl na oku tak málo samozřejmě, že se už nedalo říci nic jiného, než že to je samozřejmé. Sám tu a tam monokl nosívám, z pohodlí, jsem příliš ješitný, abych nosil brýle. Jsou však tváře z Pomořan, Baltu, Braniborské marky, kde monokl vzbuzuje dojem, že je třetím zbytečným okem, nikoli pomocí přirozenému oku, nýbrž jeho skleněnou maskou. Jakmile si pan von Stettenheim nasadil monokl, vypadal jako paní profesorka Jolanta Szatmaryová s cigaretou v ústech. Když pan von Stettenheim hovořil, nebo když se dokonce rozhorlil, Kainův šrám na čele mu krvavě naběhl; a ten člověk se rozhorloval zbytečně. Překvapivý protiklad k jeho horlivosti tvořila totiž slova, kterými ji vyjadřoval, jako například: no, co vám budu povídat, prostě jsem zkoprněl; nebo: furt to říkám: jen nezoufat; nebo: vsadím se o nevímco a dám na to krk! A podobných šprochů měl víc. Naše hypotéka tchánovi zřejmě nestačila, pa…