Krvavý Bill a Viola (Miloslav Švandrlík)

4

Ležel jsem doma v posteli, jedl hroznový cukr a snažil se přemýšlet. Moc se mi to nedařilo, protože díry po vytržených stoličkách silně bolely a kromě toho přišla každou chvíli nějaká návštěva.

Byli u mne kluci z fabriky, mistr Čvančara a přišel i Jirka Trubač.

„Cos blbnul, člověče?“ zeptal se mě.

Už nevím, po kolikáté jsem vyprávěl historii o bolavých zubech. Ale Jirka mi to nebaštil.

„No, a teď mi řekni, jak to bylo doopravdy!“ vyzval mne, když jsem mu to dovykládal. „Pohádky jsem konzumoval tak před dvanácti léty! A to ještě jenom některé!“

Ještě chvíli jsem trval na těch zubech, ale potom jsem mu všechno poctivě vyklopil.

„Musím konstatovat, že jsi horší než Bořivoj Králíček,“ zhodnotil můj čin. „Toho ani nenapadlo nacpat se léčivy! Nebo pověsit se ve Stromovce! Skočit do bazénu ve Valdštejnské zahradě! Bořivoj Králíček se o svoji lásku pere, vyhrožuje sokovi špitálem nebo vraždou, a ty, mameluku, couvneš před hněvem starého violisty!“

„A co jsem měl dělat?“ zeptal jsem se mdle.

„Rozhodně ne to, co jsi udělal!“ řekl Jirka. „Ještě že jsi přišel na tu výmluvu se zuby! Představ si, jaký by to byl senzační drb: Krvavý Bill se tráví pro milou, z nedostatku praxe to však musel odložit na příště! – Člověče, vždyť se vlastně vůbec nic nestalo! Jestli tě má Alena ráda…“

„Nemůže mě mít ráda,“ pravil jsem pesimisticky. „Po tom všem mnou musí opovrhovat.“

„To neznáš ženské!“ oponoval Trubač. „Podívej na Marcelu! Z básníka se stal studující hudby a taky to vydržela. Dokonce se mnou půjde na koncert!“

„Na Rampalíka?“ otázal jsem se zděšeně.

„Na Rampalíka,“ přisvědčil Jirka. „A po několika debatách o současné poezii si už básníků tak moc neváží. Rozhodně ne tolik, jako reprodukčních umělců, zejména violončelistů!“

„Jenomže na tebe pořád může koukat jako na umělce,“ namítl jsem. „Ale co jsem já? Chuligán. Krvavý Bill. A takovou výmluvnost, aby si Alenka začala vážit pásků, přece jenom nemám!“

„Jestli chceš, tak ti skočím pro novou krabičku veralginu,“ navrhl mi Jirka. „Já mám tak strašně rád, když se někdo takhle podceňuje!“

Vtom vstoupila do pokoje Marcela a my jsme byli nuceni slibně se vyvíjející debatu přerušit.

„Chudák Béda,“ politovala mě Marcela. „V životě ho zuby nebolely a teď s nimi najednou takhle zkusí! Nám to vůbec nejde na rozum!“

„Zuby jsou prevít,“ ušklíbl se Jiří, „ale nepůjdeme se raději projít, miláčku?“