Krvavý Bill a Viola (Miloslav Švandrlík)

4

Trvalo to celé dva dny, než je Marcela objevila. Položila gramofón, hmoždíř a pršiplášť na stůl a otázala se, jestli někdo z rodiny ještě pochybuje o mé zločinnosti.

Táta byl obezřetnější. „Že by kradl tohle?“ zapochyboval. „Takový cvok přece není!“ Maminka neříkala nic.

Marcela jim vysvětlila, že je to jako s alkoholismem. Skleničkou se začne a skončí to vyloupením Státní banky nebo alespoň Bílé labutě.

Táta se rozhodl podívat se mi ještě jednou na zoubek.

„Co to tu zase máš?“ zeptal se mě přísně.

„Gramofón, hmoždíř a pršiplášť.“

„Kdes to vzal?“

„Našel. Bylo to dole v popelnici.“

„Čuně! A proč to taháš do bytu?“

„Kvůli Marcele. Tuhle říkala, že nemá co vzít do sběru, tak jsem si řek‘, že jí jako řádný bratr budu nápomocen.“

„Tak to slyšíš, Marcelo! Bedřich ti chce pomoct se sběrem a ty na něho pořád nasazuješ! Styď se! Místo abyste se jako řádní sourozenci měli rádi, tak jste pořád v sobě!“

Marcela začala natahovat a říkala, že se jí tu vůbec nevěří, že neví, čím si to zasloužila. Samozřejmě, že prý si vymýšlím nehoráznosti, protože než bych jí pomohl shánět sběr, raději bych jí zakroutil krkem. To tedy měla pravdu.

Otec, aby to nějak shrnul, pravil: „Ať už je to tak nebo tak, nebudu doma trpět žádnou veteš. Doufám, že už doma nic nového nemáš!“

„Mám, tatínku,“ řekl jsem uctivě.

„Máš? A co?“

„Violu.“

„Cože?“

„Violu.“

Rodina mlčela a hleděla nechápavě. Sebral jsem se a přinesl ze svého pokoje pěkný, černě nalakovaný futrál. Ono se má správně česky říkat pouzdro, ale futrál zní rozhodně líp. Otevřel jsem ho a kochal jsem se pohledem, kterak zmatení členové rodiny zírají na krásnou, novou violu.

„Co to má znamenat?“ zeptal se mě po chvíli otec.

Marcela chtěla něco říct, ale já jsem ji zarazil: „Moje drahá sestřička vám chce povědět, že jsem patrně vykradl obchod s hudebními nástroji. To však je omyl! Koupil jsem si tuto violu za svoje úspory a budu se učit na ní hrát u pana profesora Houžvice.“