Krvavý Bill a Viola (Miloslav Švandrlík)

Celá e-kniha Krvavý Bill a Viola ke stažení v ePUB, PDF a MOBI

6

Já jsem na holky nikdy moc nebyl. Marcela vodila domů kamarádky, ale mně to bylo fuk. Některé z nich byly zjevně docela ucházející, ale mně stačil úplně fakt, že kamarádí s Marcelou.

Asi před rokem jsem chodil s Květou Lounskou. Učila se u nás soustružnicí. Ale ona měla takové divné zájmy. Chtěla chodit do divadla, hrála na klavír a četla historické romány. Kromě toho byla moc tlustá, tak jsem ji nechal. Potom jsem chodil s Janou Diblincovou. To byla docela prima holka. Znala všechny značky auťáků a měla ráda frky. No, a to vlastně rozhodlo. Franta Žabourek na ni vytáh každý den pět šest nových anekdot, bůhví kam na to chodil, a ona to zbaštila. Tenkrát jsem měl vztek, chtěl jsem Frantovi vyseknout roucho, vyrohoval bych ho jako nic, protože je to takový motejl, ale pak jsem si řek‘, že pořádný muž se pro ženu nepere. A dobře jsem udělal. Ona stejně s Frantou dlouho nechodila. Přebral mu ji nějaký závodník na bobech, který sice neznal frky, ale měl prima simku.

Jinak jsem už se žádnou ženskou nechodil. Mé myšlenky byly zaměstnány jinými problémy a teprve nyní jsem v tom zase začal bruslit.

Ať jsem se podíval kam jsem se podíval, všude jsem viděl tu žábu s dědkem. Tak už jsem se tomu potom ani moc nevzpíral. Zavřel jsem oči a představoval si, jak kráčím vedle ní. Dědkovi jsme koupili lístek do Prahy, řekli mu, aby šel na Laternu magiku, a sami jsme se brouzdali sázavskými hvozdy, naslouchajíce zpěvu poštolek. Myslím, že to jsou poštolky, ty zelené, protáhlé, užitečné. Ty jak jdou na lůj. Ale teď nejde o přírodopis, nýbrž o Miriam. Tak jsem ji totiž v duchu nazval. To jméno k ní náramně jde. Já si myslím, že Bill a Miriam není tak špatná kombinace. Určitě se k sobě hodíme! A jak jsme tak šli spolu posázavskou stezkou směrem k Pikovicům (pochopitelně jsem ji držel kolem pasu), vzplála ve mně divá vášeň a já jsem se rozhodl zvrátit její hlavu nazad a rozdrtit její ústa žhavým polibkem. Snad by se mi to podařilo, kdyby nás nevyrušil třaslavý hlas:

„Pánové, to je frédo jako v Norsku!“ To se ozval Jim. Miriam se rozplynula a já jsem zase seděl u dubu s dvěma pistolníky, kterými jsem pomalu začínal pohrdat.