4
Večer jsem měl schůzku s Alenkou. Přišla o půl hodiny pozdě a stěžovala si, že musela shánět tatínkovi nějaké noty až u pana Adamce z Holešovic. S tatínkem prý to jde nějak s kopce, jelikož není s žádným žákem spokojen a říká, že je všechny vyhází. Pravou příčinou však je Jiří Trubač, který přestal docházet na zkoušky kvarteta s velkou budoucností.
„Já tomu chlapci tak věřil,“ říká prý pan Houžvic, „ale zklamal mě právě tak jako ti ostatní mladí! Nad hudbu mu jsou radovánky a untrholty! Kam to chce dopracovat, holomek jeden? Tím svým kouzelným úsměvem život neošidí, to ať si nemyslí! A já v něm, v darebákovi, viděl posilu pro naše vážné záměry!“
Řekl jsem si, že by nebylo špatné, kdyby se pan Houžvic sešel s naším tátou a začali se bavit na společné téma „Jiří Trubač“. Pak jsme s Alenkou přemítali, kam jít. Mohli jsme jít tancovat na Střelák nebo někam jinam, ale nešli jsme, jelikož tančím dosti podivně a Alenka je dívka taktní. Řekla, že se se mnou ráda prochází, a tak jsme vyrazili na Petřín. Mysleli jsme, že si tam sedneme na lavičku v jasmínu a budeme si povídat, ale to jsme se spletli. Všechny lavičky byly plně obsazeny a spousta párků, na které se nedostalo, netrpělivě přecházela po cestách. Nejméně padesát procent zamilovaných mládenců byli vojíni základní služby a tak jsem se zeptal Alenky, jestli si taky potrpí na armádu. Alenka řekla, že se dívá v televizi na přehlídky, ale jinak dává rozhodně přednost civilům, kteří jsou kontrolovatelnější. To jsem byl moc rád, protože s dívkou, kterou láká uniforma, není k vydržení! Adéla Pilivcová si namluvila Jožku Sezimu jako desátníka, byla do něho šíleně zamilovaná, ale sotva se vrátil do civilu, tak bylo po lásce. Už z toho koukal rozvod, ale Jožka přišel na prima nápad a dal se k hasičům, tedy k požárníkům. A sotva oblékl uniformu, tak se probudily v Adéle staré city a bylo zase vše v pořádku. Jenže ne na dlouho! Při hašení jednoho požáru si Jožka připálil lejtko a řek‘, že takovou nebezpečnou práci dělat nebude! Jen toho však nechal, začala Adéla chodit s četařem Budíkem od vnitřní stráže. Zoufalý Jožka se stal posunovačem na nádraží v Bubnech a sotva na sebe natáhl modrý nádražácký stejnokroj, padla mu Adéla znovu kolem krku a nepustila ho dodnes. Naše maminka říká, že za to holka ani nemůže. Uniforma ji přitahuje jako magnet, a to, co je v ní, to už tak nehodnotí.
Byl jsem šťasten, že se kvůli Alence nemusím dát k ajznpoňákům a vyprávěl jsem jí o všem možném. Ona mi zase povídala o škole, do které chodí, o spolužačkách a kantorech, o blížícím se vysvědčení, a moc dobře jsme si rozuměli. Pak se zčista jasna uvolnila jedna lavička. Několik dvojic se k ní vrhlo, ale my jsme byli první a zabrali jsme ji pro sebe. Dívali jsme se na monogramy, vyryté do opěradla, ale ihned jsme toho nechali, protože zde bylo několik neslušných nápisů, jejichž čtení se pro takový okamžik absolutně nehodí.
Pro takový okamžik se hodí něco dočista jiného. Například vyznání lásky, což jsem také učinil. Pak jsme se líbali, ale docela střídmě, protože Alenka poukazovala na řadu dvojic, které se ploužily kolem nás a čekaly, až jim uvolníme místo. To nás však ani nenapadlo! Přes výmluvné, prosebné i hrozebné pohledy jsme pevně seděli na těžce ukořistěné lavičce, drželi se kolem krku a říkali si samé hezké věci.
