6
Třetí únor byl a zůstal nejhorším dnem v životě Quince Garbeho. Málem i posledním - mohl být posledním, kdyby jeho doktor nebyl mimo město. Nemohl si nechat předepsat prášky na spaní a nenašel dost odvahy obrátit proti sobě zbraň.
Den začal dost příjemně; dal si pozdě snídani, misku ovesných vloček, pěkně sám, u krbu v pracovně. Jeho manželka, se kterou byl ženatý dvacet šest let, už odjela do města, čekal ji další den plný dobročinných dýchánků a shánění peněz na charitu a vůbec zběsilého maloměstského dobrodušství, díky kterému se zaměstnávala a držela daleko od něj.
Když odjížděl od jejich velikého a nadutého bankéřského domu na kraji města Bakers ve státě Iowa, sněžilo; deset minut jel do práce ve dlouhém, černém a jedenáct let starém mercedesu. Byl ve městě důležitou figurou, byl Garbe, člen rodiny, které po generace patří banka. Zaparkoval na svém vyhrazeném místě za bankou, jejíž fasáda byla obrácená na hlavní ulici, a narychlo si ještě zašel k poště, což dělával dvakrát týdně. Už roky tam měl soukromou schránku, o které nevěděla jeho žena a především jeho sekretářka.
Protože byl bohatý a bohatých bylo v Bakers pomalu, s lidmi na ulici skoro nemluvil. Bylo mu fuk, co si myslejí. Klaněli se jeho otci a to stačilo, aby rodinný kšeft fungoval dál.
Ale co až starý pán umře - bude on muset změnit svoji osobnost? Bude nucen se na chodnících města usmívat, bude muset vstoupit do Rotary klubu, toho, který zakládal jeho dědeček?
Quince měl dost toho, že jeho bezpečí záleží na rozmarech veřejnosti. Měl dost toho, že záleží na otci, jestli budou zákazníci spokojení. Měl dost bankovnictví, měl dost Iowy, sněhu i své ženy, a jestli toho únorového dopoledne po něčem opravdu toužil, byl to dopis od milovaného Rickyho. Milý, kratičký vzkaz s potvrzením jejich schůzky.
Quince opravdu toužil po třech pěkných dnech s Rickym na lodi pro zamilované. Taky by se už nemusel nikdy vrátit.
V Bakers žilo osmnáct tisíc lidí, takže v hlavní poště na hlavní ulici bývalo rušno. A u přihrádky byl vždycky jiný pracovník. Právě tak si schránku pronajal - počkal si, až bude ve službě někdo, kdo tu je nový. Oficiálně si schránku pronajímala investiční firma CMT. Došel rovnou ke schránce, která spolu se stovkami dalších byla kousek za rohem.
Ležely tam tři dopisy, a sotva je spěšně vytáhl a nacpal si je do kapsy kabátu, srdce se mu div nezastavilo, protože jeden byl od Rickyho. Spěšně vyšel na hlavní a za pár minut vcházel do banky; bylo přesně deset dopoledne. Otec tu vysedává už čtyři hodiny, ale o Quinceho pracovní dobu se přestali štěkat dávno. Jako vždy se zastavil u sekretářky a ve spěchu si stahoval rukavice, jako kdyby na něj čekaly neodkladné záležitosti. Podala mu poštu, vyřídila dva telefonické vzkazy, připomněla mu, že ve dvě má oběd s majitelem místní realitní kanceláře.
Zamkl za sebou dveře, odhodil rukavice i kabát a rozerval dopis od Rickyho. Sedl si na pohovku, nasadil si brýle na čtení, namáhavě dýchal, ne snad od chůze, ale očekáváním. Když se dal do čtení, byl málem vzrušený.
Slova jej zasáhla jako kulky. Po druhém odstavci z něj vyšel podivný, bolestný zvuk. "Úúúúú." A pak několikrát: "Bože, můj Bože, můj Bože." A nakonec táhle, syčivě: "Ty ksindle."
Tiše, napomínal se, sekretářka vždycky poslouchá. Při prvním čtení byl otřesen, při druhém odmítal uvěřit. Až při třetím si začínal uvědomovat, že to je skutečnost, a rty se mu roztřásly. Nebreč, sakra, říkal si.
Odhodil dopis na podlahu, rázoval po kanceláři a ze všech sil se snažil nevšímat si rozesmátých obličejů ženy a dětí. Na sekretáři u okna měl seřazené školní a rodinné fotky za dvacet let. Podíval se ven, pozoroval sníh, který mezitím ztěžkl a začal se na chodnících hromadit. Bože, jak tohle město nenávidí. Napadlo ho, že měl odejet, utéct někam na pláž, kde by mohl špásovat s hezkým mladíkem; taky se nemusel vůbec vrátit. Teď odejde za úplně jiné situace.
Je to vtip, planý poplach, utěšoval se, ale hned v tu chvíli chápal, že to tak není. Sehráli to na něj…
