13
Časně ranní oranžové slunce se pohupovalo na modrozelených vlnkách, v korunách palem mezi popínavými tropickými rostlinami štěbetali a krákali ptáci, již se sháněli po potravě. Tyrell prudce otevřel oči a uvědomil si, že se hlavou dotýká ramene Catherine a z těsné blízkosti se dívá do její spící tváře. Lekl se a znejistěl. Vůbec nic nechápal. Pomalu se odvalil, zvedl se na všechny čtyři a zamžoural do ostrého slunce. Vtom zaslechl praskání ohně. Chvatně se otočil a spatřil Poolea, jak za sebou vleče dřevěné trosky a hází je do plamenů. Stoupající temný dým byl jedinou skvrnou na jinak jasném, bezmračném nebi.
„K čemu to je?“ zeptal se Hawthorne. Když si poručík přiložil ukazovák k ústům, zopakoval otázku šeptem. „K čemu to je?“
„Myslel jsem, že kdyby se pilot letadla spletl v souřadnicích, všiml by si ohně. Je to jen pojistka pro každý případ.“
„Vy chodíte...?“
„Říkal jsem vám přece, že je to jen pár modřin. Hodinu a půl jsem se máčel ve vodě a snažil jsem se je rozmasírovat. Teď už to celkem ujde.“
„Kdy má přiletět letadlo?“
„Asi v šest hodin, když to počasí dovolí,“ odvětila Catherine Neilsenová, aniž by otevřela oči. „A můžete oba přestat šeptat.“ Pilotka se nadzvedla na loktech, vyhrnula si rukáv rozepnutého potápěčského obleku a podívala se na hodinky. „Páni, už je tři čtvrtě!“
„No a?“ řekl Poole. „Objednala ses snad na kosmetiku?“
„Nejsi tak daleko od pravdy, Jacksone. Musím se odebrat mezi plazivé rostliny a něco se sebou udělat. Když už jsme u toho, pánové, vzali byste si laskavě svoje obleky? Dva muži v trenýrkách - jeden navíc v očividně mokrých - a osamělá důstojnice na příslovečném opuštěném ostrově... To tedy rozhodně není obrázek, který bych si chtěla nechat předhazovat na základně.“
„Na základně?“ namítl ostře Hawthorne. „Kdo tady říkal něco o vaší letecké základně?“
„Už jsme to probírali, Tyei, a jestli si to nepamatujete, nikdo se na vás nemůže zlobit. Před třemi hodinami jste vypadal jako nejvyčerpanější člověk, jakého jsem kdy viděla. Potřeboval byste se aspoň týden prospat.“
„Máte pravdu, tedy ne s tím spánkem, ale vzpomínám si. Bez ohledu na rozkazy zavolám Stevensovi do Washingtonu a vystoupím na ostrově Gorda.“
„Omyl,“ opravil jej Poole. „Na Gordě nevystupujete jen vy, ale my všichni. Vy si možná chcete vyřídit pár starých účtů, ale my máme taky jeden a je pro nás s Cathy zatraceně důležitý. Jmenuje se Charlie - vzpomínáte si na něj?“
„Jo,“ přitakal Tyrell a upřeně se zadíval na poručíka. „Vysedáme na Gordě.“
„Támhle je letadlo!“ vykřikla Cathy a vymrštila se ze země. „Musím sebou hodit!“
„Věř mi,“ řekl poručík, „oni klidně počkají, až si uděláš trvalou.“
„Vezměte si ty obleky!“ vyštěkla majorka a odběhla po břehu do přilehlého lesa.
„Ašchelon,“ zašeptal hlas z Londýna.
„Až navěky,“ odvětila Baj. „Několik příštích dní vám možná nebudu moci zavolat v určených časech na příslušná telefonní čísla. Letíme do New Yorku a budeme mít napilno.“
„To nevadí. Všechno jde jak po másle. Jednoho z našich lidí právě přijali do bezpečnostní jednotky v dopravním oddělení na Downing Street.“
„To je skvělé.“
„A co vy, Baj?“
„Totéž. Okruh osob se rozšiřuje, ale podléhá přísnému výběru. Pomsta bude naše, příteli.“
„O tom jsem nikdy nepochyboval.“
„Vyřiďte zprávy ode mě do Paříže a Jeruzaléma, ale řekněte jim, aby se pro každý případ drželi našeho rozpisu časů a míst.“
„S Jeruzalémem jsem mluvil dneska ráno. Ten pruďas je nadšením úplně bez sebe.“
„Jak to?“
„V jedné restauraci v Tel Avivu natrefil na skupinku vyšších štábních důstojníků izraelské armády. Celý večer se pilo a jim se moc líbilo, jak zpívá. Pozvali ho na pár mejdanů.“
„Řekněte mu, ať si dá pozor. Jeho papíry jsou falešné jako jeho uniforma.“
„Lepšího tajného nemáme, Baj. Mimochodem, dva z těch důstojníků poznal. Jsou to prasata od řezníka Šarona.“
„Zajímavé,“ řekla Bajarattová po krátké odmlce. „Šaron by mohl být vítaný přídavek.“
„Přesně takhle to Jeruzalém myslí.“
„Ale ne za cenu dopadení. Vyřiďte mu to.“
„On to …
