19
Tyrell nechal dveře strážnice dokořán a rozběhl se po cestě směrem k průseku v ohromné travnaté ploše, kudy chtěl přeběhnout k přistávací dráze. Když však dorazil na trávník, zpomalil. Něco se mu nezdálo, ale zprvu nevěděl co. Vzápětí pochopil. Podvědomě očekával, že jak se bude blížit k dráze, spatří záři žlutavého světla. Nic však neviděl, jen tmu. Znovu se rozběhl, rychleji než předtím, a prosmýkl se úzkou mezerou ve vysokém živém plotu, jenž ohraničoval okraj dráhy.
Předpokládal, že uvidí Neilsenovou s Poolem a dvěma piloty, kteří na něj budou čekat na dráze. Nikdo tam však nebyl. Něco se muselo stát. Zasunul knihu návštěv pod jeden z keřů, nahrnul na ni hlínu, pak zvedl hlavu a pozorně se rozhlížel po letišti.
Ticho. Nic. Jen žlutavě bílé obrysy letounu Gulfstream.
Vtom přece jen cosi zahlédl - pohyb! Kde? Postřehl jej pouze koutkem oka - vpravo, šikmo napříč asfaltem, za ním. Zaměřil tedy pozornost tím směrem. Pomáhal mu v tom i svit měsíce, jehož paprsky jako by se odrážely od nějakých zrcadel. Byla to řídicí věž, která však svému označení příliš neodpovídala. Ve skutečnosti to nebyla věž, ale prosklená přízemní budova, nad níž se tyčila satelitní anténa ukotvená dráty ke střeše. Za jedním z velkých oken se kdosi pohnul a na zlomek vteřiny se mihl ve světle měsíce, jenž právě vykoukl zpoza mraků.
Pak nebe opět potemnělo. Hawthorne si lehl do trávy a plazil se zpátky k vysokému živému plotu. Za průsekem se postavil a rozběhl se kolem konce dráhy směrem k dalšímu průseku. Za necelou minutu se ocitl necelých sto metrů od přízemní „věže“. Dychtivě se nadechoval a pot, jenž se mu řinul po tváři i krku, mu zmáčel košili. Co když ti dva piloti přemohli Cathy i ozbrojeného poručíka? Uvážil však Pooleovy schopnosti a dospěl k názoru, že v takovém případě by se nejspíš střílelo. Žádnou střelbu však neslyšel.
Znovu pohyb! K ohromnému oknu se rychle přiblížila temná postava, či snad její stín. Stejně rychle však zase zmizela... Viděli ho proběhnout průsekem v živém plotu a teď ho pozorují. Hawthorneovi se náhle vybavily tři dny - či spíš tři noci stará vzpomínka na bezejmenný ostrov severně od průplavu Anegada... Oheň. Jeden z nejsilnějších vjemů pro člověka i zvíře, na padronově pevnosti v moři, navíc podbarvený zuřivým štěkotem bojových psů.
Tyrell zůstal za živým plotem a snažil se na zemi nahmatat vysušené stonky a spadané chrastí spálené letním sluncem. Pak se natáhl nahoru a hledal křehké větévky, jež by se daly zlomit. Čím dál šel, tím jich bylo víc. Zhruba za čtyři minuty horečné aktivity postavil hromádku téměř třicet centimetrů vysokou a šedesát centimetrů širokou. Byl to „předkrm“, jenž by dokázal zažehnout i mokré dřevěné uhlí. Sáhl do kapsy kalhot pro nezbytnou krabičku zápalek, kterou u sebe nosil od dob, kdy byl ještě silným kuřákem. Vytáhl jednu zápalku, ukryl ji v dlaních a škrtl. Zapálil základnu, vsunul krabičku do hranice a po čtyřech odlezl od ohníčku. Zahnul napravo a pokračoval podél další části přerušovaného živého plotu a pak ještě dál, až stanul na úrovni prosklené budovy. Její kovové dveře se nacházely necelých pětadvacet metrů od něj.
Oheň se šířil houštím mnohem rychleji, než si Hawthorne představoval. Děkoval bohům za to, že ve Virginii slunko tak pálí. Vlhké noční vánky z kopců ještě nedorazily. Vrchní část živého plotu byla suchá a zeleň uprostřed nezabránila plamenům, aby proudily nahoru a rychle se šířily oběma směry. Za malou chvíli vyšlehly temnotou zlověstné plameny, jež se hnaly napravo i nalevo jako po zápalných šňůrách. U velkého zadního okna se objevily dvě tmavé postavy - ne, byly tři. Chovaly se rozčileně. Kývaly a potřásaly hlavami, rozhazovaly rukama, vrhaly se na jednu stranu a hned zas na druhou. Utápěly se v nerozhodnosti a panice. Vtom se kovové dveře otevřely a tři postavy se objevily na prahu, jedna vepředu, dvě o krok zpět. Tyrell věděl, že Neilsenová ani Poole mezi nimi nejsou. Vytáhl z opasku devítimilimetrovou pistoli a položil si tři otázky: Kde je Cathy s J…
