35
14.38
Anděla Capellová prošla východem číslo sedmnáct Národního letiště v zajetí cestujících a bulvárních novinářů, kteří na ni pokřikovali otázky. Pak si všimla „mladého barona“ a jeho tetičky. Jeden z letištních úředníků je právě odváděl do své soukromé kanceláře.
„Je mi to moc líto, Paolo! Celé tohle divadlo ti muselo být strašně nepříjemné.“
„Všichni tě mají rádi! Proč by mi to mělo vadit?“
„Mně to tedy vadí. Utěšuje mě jen to, že měsíc po skončení seriálu na mě lidi zapomenou a budu slýchat věty jako ,Nebývala snad tohle kdysi Anděla Capellová?“'
„To se nestane!“
Bajarattová je vyrušila a podala Angele zapečetěnou obálku.
„Otec Dante Paola chce, aby si jeho syn přečetl instrukce až zítra ráno.“
„Proč?“
„To vám neřeknu, protože to sama nevím, Angelino. Můj bratr má svoje způsoby a já se v nich nevrtám. Vím jen to, že mám práci jinde a Dante Paolo mi říkal, že by zítra ráno rád odletěl do New Yorku a zašel k vám na návštěvu.“
„Jestli mi to dovolíš, Andělo,“ pravil Nicolo s otázkou v hlase a svraštil obočí strachem.
„Jestli ti to dovolím? Je to úplná senzace! Koupila jsem rodičům dům u jezera v Connecticutu. Můžeme tam společně zajet na víkend a já ti ukážu jednu herečku, která umí vařit, ty můj šlechtici!“
Dveře. náhle otevřel úředník letiště, jenž je předtím doprovodil do místnosti. „Slečno Capellová, právě jsme mluvili s vaším studiem. Dostala jste souhlas. Přepravíme vás do New Yorku soukromým letadlem. Bude to mnohem jednodušší a nikdo vás nebude obtěžovat.“
„Mě neobtěžuje, když mě někdo obtěžuje. Ti lidé jsou moje publikum, pane.“
„No víte, oni v letadle pořád vstávají ze sedadel a ucpávají uličky.“
„Aha, chápu. Takže vlastně obtěžují vás.“
„Jde o bezpečnost, slečno Capellová.“
„Ach tak. To vám ovšem nemohu vyčítat, pane.“
„Děkuji pěkně. Jestli vám to nebude vadit, rádi bychom odletěli hned. U vchodu sedmnáct je hrozná vřava.“
Anděla se otočila k Nicolovi. „Hele, šlechtici, jestli chceš, tak mi můžeš dát pusu na rozloučenou. Nejsou tady fotografové, ani můj otec.“
„Díky, Andělko.“
Objali se, něžně se políbili a mladá televizní hvězdička vyšla z místnosti v doprovodu úředníka aerolinií. V nadité hnědé obálce si odnášela čtyřiadvacet tisíc amerických dolarů.
15.42
„Dostali jste ho?“ zeptal se Hawthorne do telefonu. „Už skoro tři hodiny jsme o vás neslyšeli! To se mi vůbec nelíbí!“
„A já jsem zase nic neslyšel o dvou Izraelcích, kteří mi mají přinést zásadní informaci, a to se mi líbí ještě míň, komandére,“ řekl ministr zahraničí Palisser, jenž se ze všech sil snažil ovládnout svůj hněv.
„Co je s Meyersem?“
„Je pod přísným dohledem, to je všechno, s čím prezident souhlasil, pokud se neobjeví pádnější důkazy. Naprosto jasně řekl, že zatknout hrdinu Meyersova formátu by pro jeho vládu byl velice nepopulární krok. Navrhl, abychom s vaší informací šli do Senátu. Ať si to hezky vylížou páni senátoři.“
„Má v gatích, co?“
„Řeknu to takhle: Nemůže se rozhodnout.“
„Fajn, kde je Meyers?“
„Právě teď sedí ve své kanceláři. Co dělá, ví jen sám Bůh.“
„Napíchli jste mu telefon?“
„Okamžitě by to poznal. Na to zapomeňte.“
„Něco od CIA?“
„Vůbec nic. Mluvil jsem s prozatímním ředitelem osobně a on o ničem neslyšel. Londýn zřejmě zkrachoval, jinak by MI6 i naše vlastní jednotka bily na poplach. Navíc se zdá, že úniků informací je tolik, že se je neodvážím dát prošetřovat ani prostřednictvím našich údajně bezpečných kanálů.“
„Existuje jedna stará poučka, pane ministře. Když úkol nevyjde, nechme ho rychle a tiše vyšumět. A jestli se o něm někdo zmíní, tak nemáte tušení, o čem to sakra mluví.“
„Co bychom teď měli dělat, Hawthorne? Nebo přesněji, co můžete dělat vy?“
„Něco, co se mi z duše protiví, ale nedá se nic dělat. Půjdu za Phyllis Stevensovou.“
„Myslíte, že by mohla něco vědět a že bude schopná vám to říct?“
„Určitě, a třeba to ani sama netuší. Vždycky měla k Henrymu přehnaně opatrovnický vztah. Postavila kolem něj betonovou zeď, přes kterou se nikdo nedostal. Je to oblast, kterou jsme…
