Za cenu života (Lee Child)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

TŘICÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

MAHMEINIHO MUŽ se nacházel ve svém pokoji v Courtyard Marriottu. Telefonoval se samotným Mahmeinim. Rozhovor nezačal dobře. Mahmeini odmítl přijmout skutečnost, že Sepehr vzal roha. Bylo to pro něj nepochopitelné. Jako zpráva, že Sepehrovi narostla třetí ruka. Prostě lidsky nemožné. Mahmeiniho muž sdělil: „V tom baru rozhodně nebyl.“

„V době, když jsi tam přijel.“

„Nebyl tam ani předtím. Je to velice nepříjemný podnik. Vůbec se mi tam nelíbilo. Dívali se na mě jako na vraha. Jako na teroristu. Pochybuju, že by mě vůbec obsloužili. Na Asghara by se tam do pěti minut vrhli. A nezahlédl jsem žádné stopy po rvačce. Žádnou krev na podlaze. A ta by tam určitě zůstala. Asghar je ozbrojený a rychlý. A nesnáší idioty.“

Mahmeini navrhl: „Tak odjel někam jinam.“

„Prohledal jsem celé město. Což mi netrvalo moc dlouho. Zvedají po setmění chodníky. Není se kam schovat. Ve městě není.“

„Ženské?“

„Děláte si legraci? Tady?“

„Zkoušel ses mu znovu dovolat?“

„Pořád a pořád.“

Nastala dlouhá, velice dlouhá odmlka. Mahmeini, ve své kanceláři v Las Vegas, zpracovávání údajů, třídění, přeřazování, improvizace. Pravil:

„Dobře, musíme se pohnout z místa. Tahle záležitost je důležitá. Zítra se musí vyřídit. Tak to budeš muset zvládnout sám. Dokážeš to. Jsi dostatečně dobrý.“

„Nemám ale auto.“

„Ať tě svezou Safirovi kluci.“

„Už jsem o tom uvažoval. Změnila by se tím dynamika. Neměl bych velení. Stal by se ze mě doslova pasažér. A jak bych jim vysvětlil, že jsem dopustil, aby Asghar odjel a nechal mě na holičkách? Nemůžeme si dovolit vypadat jako blbci. Nebo slaboši. Ne před těmihle lidmi.“

„Tak sežeň jiné auto. Pověz ostatním, že jsi Asgharovi řekl, aby jel napřed, nebo někam úplně jinam, za jiným úkolem.“

„Sehnat jiné auto? Kde?“

Mahmeini poradil: „V půjčovně.“

„Šéfe, tohle není Vegas. Nenosí tady ani jídlo na pokoj. Nejbližší Hertz je na letišti. Do rána má určitě zavřeno. A stejně bych se tam nedostal.“

Další dlouhá, velice dlouhá odmlka. Mahmeini uvažoval, přehodnocoval, měnil plán za chodu. Zeptal se: „Viděli ostatní to auto, kterým jste přijeli?“

Jeho muž odpověděl: „Neviděli. Tím jsem si jistý. Dorazili jsme odděleně, v různou dobu.“

Mahmeini rozhodl: „Dobře. S tou dynamikou máš pravdu. Musíme mít jasné velení. A udržovat je v nejistotě. Takže provedeš následující. Do hodiny najdeš vhodné auto. Když budeš muset, tak ho ukradni. Pak zavolej ostatním na pokoj. Je mi úplně jedno, v kolik hodin. O půlnoci, v jednu, kdykoliv. Pověz jim, že jsme se rozhodli začít brzy. Řekni jim, že vyrážíš na sever. Dej jim pět minut, nebo odjeď bez nich. Bezhlavě naházejí věci do tašek a vyběhnou na parkoviště. Ty na ně budeš čekat v novém autě. Oni ale nebudou vědět, že je nové. A nevšimnou si, že chybí Asghar. Ne ve tmě. Ne ve všem tom zmatku. Pak dupni na plyn. Plnou parou. Abys tam dojel jako první. Až dorazí ostatní, povíš jim, že jsi vysadil Asghara za frontou a pohybuje se teď pěšky. To je ještě víc rozhodí. Budou se celou dobu ohlížet přes rameno. Přesně tak to uděláš. Upleteš z písku provaz.“

 

Mahmeiniho muž si oblékl kabát a odnesl svou tašku do vestibulu. Recepčnímu skončila směna. V zadní kanceláři se měl údajně zdržovat noční portýr, ale Mahmeiniho muž žádného nezahlédl. Prostě vyšel ven, s taškou v ruce, a začal se rozhlížet po autu, které by mohl ukrást. Což byl v mnoha směrech krok zpátky a potupa důstojnosti. Muži v jeho postavení měli krádeže aut dávno za sebou. Nic jiného mu ale nezbývalo. A pořád si pamatoval jak na to. Nečekaly ho žádné technické obtíže. Musel jen použít svou obvyklou preciznost. Problém spočíval v omezeném počtu výběru.

Měl dva požadavky. Za prvé, potřeboval alespoň trochu důstojné vozidlo. Ne příliš, ale alespoň trochu reprezentativní. Nemohl se například ukázat ve zrezavělé odepsané dodávce. Pošpinil by tím Mahmeiniho pověst a hlavně by ho snížil v očích Duncanových. Dojem není všechno, ale hodně toho urychlí. Lidé vidí, co chtějí, a částečně se podle toho chovají.

Za druhé, potřeboval auto, které není zbrusu nové. Nejnovější modely mají nejrůznější zabezpečení. Počítače, mikročipy v klíčích, odpovídající mikročipy v zámcích. Nic není samozřejmě nedobytelné, ale rychlé pouliční krádeže mají své hranice. Novější auta se nejlépe odtahují nebo převážejí na korbě a pracné dobývání se odehrává potajmu za pomoci ethernetových kabelů a laptopů. Osamělý muž v noci potřebuje něco jednoduššího.

Takže pohledný sedan od tradičního výrobce, ne nový, ale ani ne starý. Hračka ve Vegas. Nanejvýš pět minut. Ale ne ve venkovské Nebrasce. Ne v zemědělské oblasti. Mahmeiniho muž se právě vrátil z procházky po městě, kde hledal Asghara, a devadesát procent z aut, která zahlédl, byly pick-upy nebo prastaré terénní vozy, z devadesáti devíti procent opotřebované, pomlácené, zrezivělé a rozpadající se. Nebrasčané očividně neměli moc peněz, a i kdyby je měli, dávali nejspíš ostentativně přednost životu modrých límečků.

Mahmeiniho muž se zastavil, zachvěl se zimou a prošel své možnosti. Přehrál si v hlavě bloky, které předtím pročesal, pokusil se určit potřebnou hustotu, ale nedošel k žádnému výsledku. Zahlédl ukazatel k nemocnici, a nemocniční parkoviště jsou obvykle dobrá, protože doktoři si kupují nová auta a prodávají je mírně ojetá sestřičkám a studentům medicíny, ale pokud věděl, nemocnice se nacházela kilometry daleko, rozhodně příliš daleko, aby se tam vydal pěšky bez záruky na úspěch.

Tak začal na parkovišti Marriottu.

A také tam skončil.

Obešel hotel a narazil na tři pick-upy, dva se zabudovanými polními lůžky, na starý vyšisovaný chrysler s arizonskou poznávací značkou a promáčklým blatníkem, na modrý chevrolet impala, na červený ford taurus a na černý cadillac. Dodávky a starý chrysler nepřipadaly z daných důvodů v úvahu. Impala a taurus nepřipadaly v úvahu, protože byly příliš nové a jednoznačně z půjčovny, jelikož měly na zadních oknech čárové kódy, což téměř s naprostou jistotou znamenalo, že patří Safirovým a Rossiho mužům, a kdyby je povolal na parkoviště, načapali by ho, jak sedí v jednom z jejich vozů.

Zbýval tudíž cadillac. Správné stáří, správný styl. Místní, důstojný, ne přehnaně okázalý, čistý a naleštěný. Černá skla. V podstatě dokonalý. Na první pohled. Mahmeiniho muž si vedle něj postavil tašku, lehl si na zem a zasunul se hlavou pod motor. Na klíčích měl malou baterku. Rozsvítil ji a pustil se do práce. Auta téhle generace mají na rámu modul, který se aktivuje při čelním nárazu. Má dvě funkce. V nejhorším případě vystřelí airbagy. V lepším případě odemkne dveře, aby se omámený řidič mohl vypotácet do bezpečí. Obrovský dar pro všechny zloděje aut, tudíž ne příliš propagovaný a téměř okamžitě nahrazený důmyslnějším systémem.

Mahmeiniho muž našel modul. Obyčejnou plechovku, hranatou a malou, levnou a primitivní, obalenou zaschlým blátem, s dráty vycházejícími z ní. Mahmeiniho muž vytáhl nůž a šťouchl koncem střenky do modulu. Odloupla se trocha bláta, ale nic jiného se nestalo. Mahmeiniho muž usoudil, že bláto tlumí dopad, tak vyhodil čepel a modul zepředu oškrábal. Pak nůž zase zavřel a zkusil to znovu. Nic se nestalo. Mahmeiniho muž se rozhodl, že je jedno, jestli ho někdo uslyší, a zkusil to potřetí, s hlasitým bouchnutím, které zabralo. Omezený elektronický mozek cadillaku přijal zprávu a pochopil, že došlo k čelní srážce, příliš mírné na airbagy, ale závažné natolik, aby spustil druhou funkci. Seshora se ozvala čtyři trhaná cvaknutí a odemkly se dveře.

Technika. Nádherná věc.

Mahmeiniho muž se vysoukal zpod auta a postavil se. O minutu později měl tašku na zadním sedadle a seděl na předním pro řidiče. Bylo posunuté hodně dozadu. Místo na nohy by měl i obr. Nic jiného ostatně nečekal. Přesně, jak řekl Rossiho muž. Američtí burani jsou obrovští. Nahmatal tlačítko, posunul sedadlo dopředu, o kousek a další kousek, o celých třicet čísel, a pak narovnal opěradlo a pokračoval v započatém díle. Špičkou nože vypáčil zámek řízení, sundal kryt, stáhl izolaci z drátů, které potřeboval, a spojil je. Naskočil motor a zazvonění oznámilo, že není zapnutý bezpečnostní pás. Mahmeiniho muž si ho zapnul, vycouval, otočil a zastavil v úzkém pruhu rovnoběžném s dlouhou stranou H, motor běžící tiše na volnoběh, topení zahřívající vnitřek.

Pak vytáhl svůj telefon a zavolal přes centrálu Marriottu na pokoje, nejdřív Safirovým mužům a pak Rossiho. Pověděl jim přesně to, co mu nařídil Mahmeini. Změnil se plán, akce začíná dřív, přesouvá se s Asgharem okamžitě na sever a mají pět minut, aby si zabalili, a když to nestihnou, odjedou bez nich.

 

SUV byl GMC yukon se zlatou metalízou a několika kusy nadstandardního vybavení. Uvnitř měl béžovou kůži. Bylo to hezké auto. Kluk John na něj byl očividně hrdý a Reacher chápal proč. Těšil se, až s ním bude nadcházejících dvanáct hodin jezdit, nebo jak dlouho jeho zbývající pobyt v Nebrasce ještě potrvá.

Zeptal se ho: „Máš mobil, Johne?“

John na klíčový okamžik zaváhal a odpověděl: „Ne.“

Reacher ho pokáral: „A vedl sis tak dobře. Teď jsi to ale pokazil. Samozřejmě že máš mobil. Jsi součástí organizace. Měl jsi hlídku. A není ti ještě třicet, což znamená, že ses nejspíš narodil s mobilem v ruce.“

Fotbalista pravil: „Uděláte se mnou to samé, co jste udělal s ostatními.“

„Co jsem udělal?“

„Zmrzačil jste je.“

„Co udělali oni mně?“

Fotbalista neodpověděl. Nacházeli se na dvouproudé silnici, severně od motelu, v monotónní zemědělské krajině, ukrajovali rovnoměrně vzdálenost, před sebou nic jiného než světlo z reflektorů. Reacher seděl natočený bokem, levičku na koleni, pravé zápěstí opřené o levé předloktí, glock zlehka v pravé ruce.

Požádal: „Dej mi svůj mobil, Johne.“ Zahlédl pohyb ve fotbalistových očích, záblesk úvahy, zúžení víček. Férové varování. Fotbalista nadzvedl zadek ze sedadla, sundal ruku z volantu a sáhl si do kapsy kalhot. Vytáhl telefon, úzký a černý, jako čokoládová tyčinka. Přendal si ho do druhé ruky, ale vyklouzl mu a spadl Reacherovi k nohám. Reacher se usmál. „Dobrý pokus, Johne,“ pravil. „Teď se sehneš, abys ho zvednul, není-liž pravda? A dáš mi pravou pěstí do zátylku. Nejsem včerejší, abys věděl.“

Fotbalista na to nic neřekl.

Reacher dodal: „Takže ho necháme, kde je. Kdyby začal zvonit, necháme naskočit hlasovou schránku.“

„Musel jsem se pokusit.“

„To má být omluva? Dal jsi mi slovo.“

„Zlámete mi nohy a vyhodíte mě na okraj silnice.“

„To je trochu pesimistické. Proč bych ti lámal obě?“

„Nedělám si legraci. Ti čtyři kluci, které jste zranil, už nebudou nikdy pracovat.“

„Nebudou nikdy pracovat pro Duncanovy. Existují ale i jiné druhy práce. Daleko lepší.“

„Například?“

„Můžou kydat hnůj na slepičí farmě. Můžou se kurvit v Tijuaně. S oslem. Obojí je lepší než pracovat pro Duncanovy.“ Fotbalista na to nic neřekl. Jen pokračoval v cestě. Reacher se zeptal: „Kolik ti Duncanovi platí?“

„Víc, než kolik bych vydělával doma v Kentucky.“

„Za co konkrétně?“

„Hlavně za to, že jsem prostě tady.“

Reacher se otázal: „Kdo jsou ti Italové v převlečnících?“

„Nevím.“

„Co chtějí?“

„Nevím.“

„Kde jsou teď?“

„Nevím.“

 

Byli v modré impale, už šestnáct kilometrů od Marriottu, Roberto Cassano za volantem, Angelo Mancini vedle něj. Cassano měl co dělat, aby neztratil Safirovy kluky v červeném fordu, a obě auta měla co dělat, aby neztratila z dohledu Mahmeiniho muže. Velký černý cadillac se hnal jako o závod. Skoro sto třicítkou. O hodně víc než pohodlnou rychlostí. Řítil se, kolébal a plul. Byl na něj uchvacující pohled. Angelo Mancini z něj nedokázal odtrhnout oči. „Je z půjčovny?“ zeptal se.

Cassano byl daleko tišší. Samozřejmě zaměstnaný řízením, rozhodně soustředěný na šílenou jízdu po úzké silnici, ale také uvažoval. Usilovně uvažoval.

Pravil: „Myslím, že není z půjčovny.“

„Tak odkud je? Jak se sem dostal? To mají ti chlapi v každém státě vlastní auta? Jenom pro jistotu? Jak je to možné?“

„Nevím,“ odvětil Cassano.

„Nejdřív jsem si myslel, že je to limuzína. Objednaná se šoférem. Ale není. Za volantem sedí ten skrček. Zahlédl jsem ho jen na chvíli, ale je to on. Ten, jak si na tebe dovoloval.“

Cassano podotkl: „Nebyl mi sympatický.“

„Mně také ne. A teď je mi ještě nesympatičtější. Jsou větší než my. Větší, než jsme si mysleli. Mají ve všech státech připravená auta. Přiletí firemním letadlem a na letišti na ně čeká vlastní auto. Co to má znamenat?“

„Nevím,“ zopakoval Cassano.

„Je to pohřební auto? Vlastní teď Íránci pohřební služby? Tak by to přece mohlo fungovat. Mahmeini zavolá na nejbližší pohřební službu a poručí, přistavte mi jedno z vašich aut.“

„Neřekl bych, že Íránci převzali podnikání v pohřebnictví.“

„Tak jak to mají zařízené? Kolik máme států? Padesát, správně? To znamená nejméně padesát připravených aut.“

„Dokonce ani Mahmeini nemůže operovat ve všech padesáti státech.“

„Možná ne na Aljašce a na Havaji. Ale očividně má auta v Nebrasce. Jak vysoko na seznamu může Nebraska stát?“

„Nevím,“ řekl znovu Cassano.

„Dobře,“ podrobil se Mancini. „Máš pravdu. Musí být z půjčovny.“

„Řekl jsem ti, že není z půjčovny,“ namítl Cassano. „To není možné. Není to současný model.“

„Udeřily těžké časy. Možná teď půjčují starší auta.“

„Není to ani model z minulého roku. Ani z předminulého. Je to v podstatě starožitnost. Auto pro starce. Takovýmhle cadillakem jezdil sousedovic dědeček.“

„Možná tady mají půjčovnu vraků.“

„K čemu by ji Mahmeini potřeboval?“

„Tak co to má znamenat?“

„V podstatě je jedno, co to znamená. Nedíváš se na celý obraz. Uniká ti jedna podrobnost.“

„Jaká?“

„To auto už stálo u hotelu. Zaparkovali jsme vedle něho, vzpomínáš? Pozdě odpoledne, když jsme se vrátili. Ti chlapi tady byli před námi. A víš, co to znamená? Znamená to, že byli na cestě předtím, než Mahmeiniho vůbec požádali, aby je poslal. Odehrává se tady něco hodně divného.“

* * *

GMC yukon se zlatou metalízou sjel doleva z dvouproudé silnice vedoucí ze severu na jih a zamířil na západ do Wyomingu, po další dvouproudé silnici, která byla úplně stejně rovná a monotónní jako ta první. Reacher si představil projektanty a inženýry, jak se před stoletím skláněli s pravítky a ořezanými tužkami nad pergamenovými mapami a tabulkami, rýsovali se zaujetím cesty, vysílali pracovní čety a otvírali vnitrozemí. Zeptal se: „Jak je to ještě daleko, Johne?“

Fotbalista odpověděl: „Už tam skoro jsme,“ z čehož se jako obvykle vyklubalo relativní prohlášení. Skoro tam jsme znamená v některých místech padesát až sto metrů. V Nebrasce patnáct kilometrů a patnáct minut. Pak Reacher zahlédl hlouček tlumených světel, napravo od silnice, zdánlivě uprostřed naprosté pustiny. Auto zpomalilo a zabočilo, v dalším dokonale pravém úhlu, a vydalo se na sever po asfaltce odlišné od standardní okresky. Soukromá příjezdová cesta, vedoucí k čemusi, co vypadalo jako napůl dostavěné, napůl zbourané průmyslové zařízení. S betonovým obdélníkem velikosti fotbalového hřiště, který možná sloužil jako staré parkoviště, ale spíš jako podlaha továrny, která buď nikdy nevznikla, nebo ji úplně odstranili. Po všech čtyřech stranách se táhl drátěný plot sahající do výšky hlavy a zakončený hrozivými kotouči žiletkového drátu. Tu a tam měly sloupy plotu světla, jako lampy doma na zadním dvoře, s šedesáti– nebo stowattovými žárovkami. Celé to obrovské prostranství bylo prázdné, až na dvě šedivé zavřené dodávky zaparkované na parkovišti, kde bylo podle vyznačených pruhů místo pro tři.

Přístupová cesta byla na jednom konci přehrazená vraty, kterými se vjíždělo na betonový obdélník a vyjíždělo ven. Pak pokračovala k dlouhé jednopatrové cihlové budově nezaměnitelného stylu. Klasická průmyslová architektura čtyřicátých let minulého století. V budově sídlily kanceláře postavené kdysi pro továrnu, která stávala hned vedle. Továrna sloužila téměř jistě vojenskému účelu. Když si vláda mohla za války vybrat, kde stavět, sáhla po bezpečném vnitrozemí, na hony vzdáleném pobřežnímu ostřelování, pustošícím letadlům a potenciální invazi. Nebraska a ostatní státy v srdci Ameriky byly takových míst plné. Ta šťastnější, kterým se podařilo proniknout do divokých plánů studené války, patrně stále fungovala. Ta, ve kterých se vyráběly jen obyčejné válečné výrobky jako boty, náboje a obvazy, zmizela ještě dřív, než uschnul inkoust na smlouvě o příměří.

Fotbalista John oznámil: „Tady to je. Bydlíme v té kancelářské budově.“

Budova měla plochou střechu s cihlovým parapetem a dlouhou řadou stejných oken, malé tabulky orámované bíle natřenou ocelí. Uprostřed se nacházely nevýrazné dvoukřídlové dveře a za nimi vestibul s matnými baňatými světly po stranách. Před dveřmi byl krátký betonový chodník, který vedl z prázdného obdélníku velikosti dvou tenisovým kurtů postavených podélně za sebou, vytvořeného z dlažebních kamenů, léty popraskaných a prorostlých plevelem. Patrně parkoviště pro vedoucí pracovníky, kdysi za dávných časů. Uvnitř se nesvítilo. Budova tam jen stála, temná a netečná.

Reacher se zeptal: „Kde jsou ložnice?“

John odpověděl: „Napravo.“

„A tvoji kámoši v nich teď spí?“

„Ano. Pět z nich.“

„Plus ty. Což dělá dohromady šest zlomených nohou. Tak se do toho pusťme.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024