ŠEDESÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA
DOKTOR S MANŽELKOU čekali v pick-upu Dorothy Coeové na dvouproudé silnici. Reacher s Dorothy před nimi zastavili, všichni vystoupili a zadívali se společně na pozemek Duncanových. Z domů zbyly jen tři komíny a hromada popelavě šedivého dřeva, které stále hořelo, ale už ne s předešlou prudkostí. Kouř se spojoval do širokého sloupce, který vypadal, že stoupá do nekonečna. Slunce dosáhlo vrcholu a zbytek oblohy byl modrý.
Reacher upozornil: „Čeká vás spousta práce. Přizvěte všechny ostatní. Chopte se krumpáčů, lopat a vykopejte velké díry. Opravdu velké díry. Aby se do nich vešel veškerý odpad. Pak je zasypte, ale nechte trochu místa. Dorazí jejich dodávka a řidič se provinil stejně jako ostatní.“ Doktor se zeptal: „Musíme ho zabít?“
„Jestli chcete, můžete ho pohřbít zaživa.“
„Vy teď odjíždíte?“
Reacher přikývl. „Jedu do Virginie,“ upřesnil.
„Nemohl byste den dva zůstat?“
„Velení teď máte vy všichni, nejenom já.“
„Co ti fotbalisté u mě doma?“
„Propusťte je a nakažte jim, aby zmizeli z města. S radostí uposlechnou. Nic jim tady nekyne.“
Doktor namítl: „Mohli by o tom někomu povědět. Nebo někdo možná viděl kouř. Z dálky. Možná sem přijedou policajti.“
Reacher poradil: „Kdyby přijeli, hoďte to všechno na mě. Povězte jim, jak se jmenuju. Až zjistí, kde jsem, budu někde úplně jinde.“
Dorothy Coeová pomohla Reacherovi s prvním úsekem cesty. Nastoupili společně do yukonu a podívali se na ukazatel stavu paliva. Zbývalo ho dost na sto kilometrů. Dohodli se, že Dorothy odveze Reachera padesát kilometrů na jih, vrátí se zpátky, a pak bude tankování Johnův problém.
Prvních patnáct kilometrů ujeli v tichosti. Potom minuli opuštěný hostinec, prázdná dvouproudá silnice vyrazila rovně dopředu a Dorothy se zeptala: „Co vás čeká ve Virginii?“
„Žena,“ odpověděl Reacher.
„Vaše přítelkyně?“
„Jenom žena, se kterou jsem mluvil po telefonu. Chtěl bych se s ní osobně setkat. I když si tím teď nejsem tak jistý. Alespoň zatím. Ne když jsem v takovémhle stavu.“
„Co vám na vašem stavu vadí?“
„Můj nos,“ objasnil Reacher, dotkl se pásky a oběma rukama si ji uhladil. Dodal: „Bude trvat pár týdnů, než se zase budu moct ukázat na veřejnosti.“
„Jak se ta vaše žena ve Virginii jmenuje?“
„Susan.“
„Myslím, že byste za ní měl jet. Jestli jí bude vadit, jak vypadáte, nestojí za setkání.“
Zastavili na ničím zajímavém místě, které muselo ležet přesně napůl mezi Apollo Inn a barem Cell Block. Reacher otevřel dveře a Dorothy se ho zeptala: „Bude to tady pro vás v pořádku?“
Reacher přikývl.
Ujistil ji: „Jsem v pořádku úplně všude. Budete v pořádku zpátky doma?“
„Nebudu,“ odpověděla. „Ale povede se mi lépe než předtím.“
Seděla za volantem, klidná, schopná žena, zhruba šedesátnice, statná a zemitá, upracovaná, ztrhaná nelehkým životem, šedivějící, ale radostnější než dřív. Reacher nic neřekl, vystoupil na krajnici a zavřel dveře. Dorothy na něj krátce pohlédla přes okénko a pak odvrátila pohled, otočila se přes šířku silnice a rozjela se na sever. Reacher si stáhl čepici přes uši, vrazil si ruce do kapes, aby mu nebyla zima, a pustil se do čekání na stop.
Čekal dlouho, velice dlouho. Prvních pár hodin kolem něj vůbec nic neprojelo. Pak se na horizontu objevilo auto a celou minutu trvalo, než se zvětšilo natolik, aby se daly rozeznat podrobnosti. Byl to malý zahraniční vůz, patrně japonský, honda nebo toyota, starý, modrý a vyšisovaný. Koupě ze šesté ruky. Reacher se postavil a zvedl palec. Auto zpomalilo, což mnoho neznamenalo. Čirý reflex. Řidič střelil očima doprava a sundal automaticky nohu z plynu. Vlastně řidička, mladá, patrně studentka. Měla dlouhé světlé vlasy. A vzadu v autě až nahoru vyrovnané nejrůznější harampádí.
Věnovala Reacherovi necelou vteřinu a pak šlápla na plyn a vyrazila nejméně stovkou, ve víru studeného vzduchu, štěrku a za kvílení pneumatik. Reacher sledoval, jak odjíždí. Patrně správné rozhodnutí. Osamělé ženy by neměly stavět uprostřed pustiny neudržovaným obrům s lepicí páskou na …
