TŘICÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA
BLÍŽÍCÍ SE AUTO bylo zhruba tři kilometry daleko. Jelo stovkou. Stovka byla na dvouproudou silnici ideální. Dvě minuty, usoudil Reacher. „Zůstaň sedět, Johne,“ rozkázal. „Přestaň uvažovat. Nastala pro tebe doba vrcholného nebezpečí. Budu postupovat s největší opatrností. Nejprve budu střílet a pak klást otázky. Nemysli si, že to neudělám.“
Fotbalista seděl nehybně za volantem malibu. Reacher se díval přes střechu auta. Bublina světla na jihu se stále pohybovala, stále poskakovala, třásla se, slábla a sílila, ale tentokrát souvisle, přirozeně, v rytmu. Jenom jedno auto. Nyní zhruba kilometr a půl daleko. Jedna minuta.
Reacher čekal. Záře se přelila do jednoho pronikavého paprsku nízko nad povrchem vozovky, potom do dvou pronikavých paprsků třicet čísel od sebe, oba oválné, oba nízko při zemi, oba modrobílé a ostré. Stále se blížily. Chvěly se, nadnášely a kmitaly, před pevným závěsem předních kol a rychlým motokárovým řízením, nejprve malá kvůli vzdálenosti a pak malá sama o sobě, protože byla namontovaná nízko na malém nízkém autě, na mazdě miata, mrňavé a červené, v tu chvíli zpomalující a zastavující, odraz jejích reflektorů jasný na žlutém laku malibu.
Pak Eleanor Duncanová zhasla světla, objela kufr malibu, napůl po silnici a napůl po krajnici, a zastavila s loktem na dveřích a hlavou otočenou k Reacherovi. Zeptala se: „Udělala jsem to správně?“ Reacher ji pochválil: „Úplně dokonale. Ten šátek tomu ještě krásně pomohl.“
„Usoudila jsem, že bude lepší než sluneční brýle. Ty by byly v noci příliš nebezpečné.“
„Patrně.“
„Vy jste se ale vystavil nebezpečí. Bezesporu. Mohl jste si to tady ošklivě odnést.“
„Je atlet. A mladý. Má dobrý zrak, dobrou koordinaci očí a rukou, rychlé svalové reakce. Měl bych čas uskočit.“
„Přesto. Mohl zničit obě auta. Co byste udělal potom?“
„Plán B zněl zastřelit ho a odjet s vámi.“
Eleanor Duncanová se na chvíli odmlčela. Pak se zeptala: „Potřebujete ještě něco?“
„Ne, děkuju. Vraťte se domů.“
„Doufám, že je vám jasné, že tenhle kluk poví všechno Sethovi. O tom, co jsem udělala.“
„Nepoví,“ přislíbil Reacher. „Nějak se spolu dohodneme.“
Eleanor Duncanová už nic neřekla. Jenom rozsvítila znovu světla, zařadila rychlost a odjela, rychle a bez zaváhání, noční vzduch rozechvělý ozvěnou jejího výfuku. Reacher se dvakrát ohlédl. Jednou, když byla kilometr daleko, a jednou, když úplně zmizela. Pak vklouzl na sedadlo spolujezdce do malibu, vedle fotbalisty Johna, a zavřel dveře. Glock držel pravičkou napříč přes své tělo. Nařídil: „Teď zaparkuješ vzadu za tou starou hospodou. Když se tachometr přehoupne přes osm kilometrů v hodině, střelím tě do boku. Bez okamžité lékařské pomoci budeš žít ještě dvacet minut. Potom zemřeš, v příšerných bolestech. Věř, na vlastní oči jsem to viděl. A musím přiznat, že víc než jednou. Je ti to jasné, Johne?“
„Ano.“
„Zopakuj to celé, Johne. Řekni, že je ti to jasné.“
„Je mi to jasné.“
„Jak moc je ti to jasné?“
„Nevím, co chcete slyšet.“
„Chci, abys mi řekl, že je ti to nad slunce jasnější.“
„Jak si přejete. Je mi to nad slunce jasnější.“
„Dobře, tak se do toho pusťme.“
Fotbalista zařadil rychlost, otočil volantem a opsal široký kruh, přehnaně pomalu, přehoupl se přes vzdálenější krajnici, přehoupl se přes přilehlou krajnici, přeskákal přes udusanou zem na starém parkovišti, projel podél jižní štítové stěny a pak zahnul ostře za budovu. Reacher nakázal: „Jeď rovně a pak zacouvej, mezi ty dva přístavky, jako bys parkoval napříč k chodníku. Požadují to v Nebrasce při řidičských zkouškách?“
Fotbalista odpověděl: „Řidičák jsem získal v Kentucky. Na střední škole.“
„Takže potřebuješ, abych ti vysvětlil, jak se to dělá?“
„Vím, jak se to dělá.“
„Dobře, tak mi to předveď.“
Fotbalista zajel před druhý přístavek, zarovnal s ním zadek auta a zacouval do mělkého výklenku ve tvaru U. Reacher nařídil: „Ještě o kousek dál. Chci, abys zajel zadním nárazníkem těsně na dřevo a svou stranou těsně k budově. Chci, aby sis ohnul zpětné zrcátk…
