DVACÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA
REACHER BYL VE SVÉM POKOJI v přízemí v Courtyard Marriottu, po kolena ve starých policejních zprávách. Plochým šroubovákem rozřízl lepenku na všech jedenácti krabicích a z každé vzal první stránku, aby krabice seřadil podle posloupnosti. Naskládal je do řady a pak je začal rychle, nahrubo procházet, přímo od samého začátku.
Záznamy byly, přesně jak očekával, velice podrobné. Jednalo se o velice citlivý případ, který vzbudil velkou pozornost, a podílely se na něm tři úřady, státní policie, Národní garda a FBI. Okresní policejní oddělení si dalo nesmírně záležet na tom, aby postupovalo profesionálně. Když se na případu podílí víc složek, zákonitě spolu soutěží a okresní policejní oddělení nechtělo prohrát. Zaznamenalo každý krok, pokrylo všechna vodítka, chránilo si pečlivě záda. Ty záznamy byly jako tenounké kousky historie. Vznikly v době, kdy se nepoužívaly počítače. Byly psané na stroji, patrně na starém elektrickém IBM. Měly nevyrovnané řádky a chyby zamazané bílou vodičkou. Samotný papír byl skvrnitý, zahnědlý, tenký, křehký a zatuchlý. Chyběly stohy údajů o voláních z mobilních telefonů, protože tenkrát nikdo mobilní telefony neměl, dokonce ani policie. Stejně tak chyběly i vzorky DNA. A souřadnice GPS.
Ty záznamy vypadaly úplně stejně jako záznamy, které Reacher kdysi sám vytvářel, na začátku své vojenské kariéry. Dorothy zavolala na policii z domu souseda, v osm hodin večer, v neděli na počátku léta. Ne 911, ale na místní centrálu. Svědčil o tom zápis telefonátu, patrně ne z nahrávky. Nejspíš zrekonstruovaný podle toho, co si pamatoval seržant na příjmu. Dorothy se jmenovala příjmením Coeová. Její jediná dcera Margaret byla naposledy viděna více než šest hodin předtím. Byla to hodná holka. Bezproblémová. Neměli s ní žádné potíže. Nebylo proč. Měla na sobě zelené šaty a odjela na růžovém kole.
Seržant na příjmu zavolal kapitánovi a kapitán zavolal detektivovi, kterému právě skončila denní směna. Detektiv se jmenoval Miles Carson. Carson vyslal na sever hlídkové vozy a začalo pátrání. Bylo hezké počasí, hodinu se stmívalo a pak padla tma. Samotný Carson dorazil během čtyřiceti minut. Následujících dvanáct hodin proběhlo velice podobně, jak vylíčila Dorothy u snídaně. Obcházení domů, pátrači s baterkami, výzvy megafonem, aby obyvatelé prohledali každou stodolu a přístavek, celonoční motorizované hlídky, za prvního ranního světla příjezd psů, podpora státní policie, vrtulník zapůjčený od Národní gardy.
Miles Carson byl velice pečlivý detektiv, ale nedosáhl žádného výsledku.
Reacher by ze zásady zkritizoval pár věcí. Například neviděl důvod, proč povolali psy teprve za svítání. Psi můžou pracovat ve tmě. Ale tahle otázka byla stejně sporná, protože Margaretin pach zmizel v okamžiku, kdy nasedla na kolo, rozplynul se ve vzduchu, odnesl ho vítr, gumová kola ho oddělila od země. Psi ji vystopovali k vlastní příjezdové cestě a to bylo všechno. Výzvy megafonem, aby obyvatelé prohledali své pozemky, byly také podivně absurdní. Protože co měl podniknout viník? Sám se udat? I když na Carsonovu obranu musel Reacher uznat, že tenkrát se ještě nepředpokládalo, že by se mohlo jednat o nekalou hru. Carson se o místním podezření poprvé dozvěděl v devět hodin následujícího rána, když se Dorothy Coeová zhroutila a vysypala všechno na Duncanovy. Výslech trval hodinu a pokryl devět stránek. Pak se do toho Carson pustil s plnou vervou.
Duncanovi ale vypadali od počátku nevinně.
Dokonce měli alibi. Pět let předtím prodali rodinnou farmu a nechali si jen akr pozemku ve tvaru T, který obklopoval jejich tři domy a příjezdovou cestu, a jak už to tak na venkově bývá, nikdy se nedostali k tomu, aby vyznačili své nové hranice. Jejich území končilo tam, kde soused vyoral poslední brázdu. Nakonec se však rozhodli, že kolem svého pozemku postaví dřevěnou ohradu. Velkou, bytelnou a mnohem mohutnější, než bývalo zvykem. Najali si na ni čtyři místní výrostky. Čtyři kluky, kteří u nich pracovali celou neděli, od úsvitu…
