Kapitola osmnáctá
„Předpokládám, že své povinnosti znáte?“ začal William a vyslal směrem k Halovi tázavý pohled.
Mladý kapitán přikývl. „Jsme s nimi zhruba obeznámeni. Hlídkovat u pobřeží, došlápnout si na piráty a vykradače vraků –“
„Říkáme jim novolunaři,“ vložil se do řeči Kolář. „Vyrážejí za novoluní, když měsíc nesvítí. Zapalují signální ohně a falešné majáky, aby nalákali lodě na skaliska.“
„Milí lidé,“ zachmuřil se Thorn. „Docela rád bych je chytil pod krkem.“
„To tedy ano,“ souhlasil William. „Potíž je v tom, že spousta obyčejných lidí má z jejich činnosti užitek, takže je těžké získat informace o tom, kde se chystají udeřit.“
„Jaký užitek?“ zeptal se Hal.
Tentokrát odpověděl Rozsévač. „Novolunaři mají ve zvyku očesat z lodí, které kvůli nim ztroskotají, všechno, co je cenné a dost malé na to, aby se dalo odnést. Zbytek nákladu nechají na místě shnít – nebo napospas lidem žijícím nedaleko vraku. Když se někde povalují lana, plátna nebo stavební dřevo, spousta lidí si je ráda vezme. A spousta domů na pobřeží je částečně postavena díky dřevu ze ztroskotaných lodí.“
„Naštěstí už dnes novolunařů není mnoho,“ ujal se slova opět William. „Hraničáři s nimi pořádně zatočili.“
Hal a Thorn si při zmínce o hraničářích vyměnili rychlý pohled. Ve Williamově hlase zaznívala téměř… zbožná úcta.
„Teď máme potíže hlavně s piráty a otrokáři,“ pokračoval náčelník. „V posledních letech dochází k velkému nárůstu obchodu s otroky. Může za to hlavně nový trh s otroky v Sokoru.“
Hal zamyšleně svraštil čelo. V duchu procházel nejčerstvější zprávy a poznámky k navigaci, které si nastudoval.
„Sokoro… to je v Aridě, že?“ zeptal se.
„Na jejím západním pobřeží,“ potvrdil William. „Otrokářské lodě připlouvají přes Úzké moře z Galiky a Teutlandu – dokonce až ze Sonderlandu. Provedou rychlý nájezd na pobřeží, zajmou půl tuctu otroků, pak pokračují podél pobřeží a ještě dvakrát nebo třikrát to zopakují. Pak otroky prodají na trhu v Sokoru.“
„A vy doufáte, že je dokážeme zastavit?“ zeptal se opatrně Hal.
Jurgen si hlasitě odfrkl. „Tak to hodně štěstí. Nikdo nikdy neví, kdy a kde zaútočí příště. Během pár hodin jsou zase pryč, a než se k nám dostane zpráva, že došlo k nájezdu, dávno už jsou někde na Úzkém moři.“
Hal si umínil, že si o tom musí zjistit mnohem víc. Jeho matka také bývala otrokyně a Halovi se ze srdce protivil každý, kdo se na takovémhle obchodu nějak podílel. Když byl Erak zvolen oberjarlem, Skandie naštěstí otrokářství zrušila. Pomyšlení na Eraka mu připomnělo něco dalšího, o čem se ještě nikdo nezmínil.
„Bylo mi řečeno, že budeme pronásledovat i pašeráky,“ nadhodil. „Je jich tady hodně?“
Všichni tři radní se po sobě podívali a pak William odpověděl, jako by nešlo o nic vážného.
„Ti nám starosti nedělají. Připadá mi, že nepáchají žádnou skutečnou škodu. Jenom přivážejí trochu brandy z Galiky a nějaké to hedvábí a krajky z Toskana. Komu to škodí?“
Možná že králi, pomyslel si Hal. Vždyť pašeráci se vyhýbali daním a clům, které si královská koruna účtovala za dovoz zboží do země. To znamenalo, že pašované zboží se mohlo prodávat za nižší cenu než podobné věci, které byly zákonně dovezeny a procleny. Hádal, že obyvatelé Cresthavenu možná patří mezi nejhorlivější zákazníky pašeráků.
Tušil, že Cresthaveňany by moc nepotěšilo, kdyby jeho loď byla při chytání pašeráků příliš úspěšná. Jurgen mu pohlédl do očí. Nejspíš uhodl, co se Halovi honí hlavou. Téměř nepostřehnutelně přikývl a jedním okem na Hala mrkl.
Když se nad tím Hal zamyslel, dospěl k názoru, že jeho sympatie patří spíš pašerákům a jejich zákazníkům než královským výběrčím. Skandijci odjakživa trpěli jistou přezíravostí k vladařským nařízením a výnosům. V Hallasholmu se považovalo za nevlastenecké platit daně oberjarlovi v plné výši. Od každého se čekalo, že bude trochu podvádět.
Ale Erak si na to sotva mohl stěžovat. Před svým zvolením patřil k nejnáruživějším neplatičům daní v zemi.
Některé věci jsou všude stejné, pomyslel si Hal. Uvědomil si, že Wil…
