Kapitola druhá
Lydia byla na lovu. Vyšla do hor za Hallasholmem, sledovala klikaté stezky zvěře, hledala stopy a jiné známky přítomnosti zvířat. Proslýchalo se, že v okolí se potuluje kanec, ale Lydia zatím neviděla nic, co by svědčilo o tom, že na těch zvěstech bylo něco pravdy.
Při předchozí výpravě objevila vysoko v kopcích jednoduchou loveckou chatu a utábořila se v ní. Střecha byla na několika místech děravá a Lydia strávila celé první odpoledne tím, že ji spravovala a ucpávala mezery mezi zkroucenými prkny ve stěnách. Bylo jasné, že v chatě už dlouho nikdo nebyl.
Když chatu opravila, uložila do ní svou výstroj. Pak vyměnila tlející lana v provazovém lůžku a dala vařit vodu do starého potlučeného kotlíku, který pověsila nad ohniště. Hladové plameny prozářily chatu radostným mihotavým světlem. Byla za jejich teplo vděčná. Sice už přišlo léto, ale noci byly v horách chladné. Kolem nerovných stěn hvízdal večerní vítr.
Všimla si, že několik předchozích obyvatel vyrylo svá jména do stěn chaty. Ani jedno jméno nebylo vyřezáno v nedávné době. Přejížděla po nich prsty. Arn. Johan. Detmer. Jedno jméno bylo vyryto ve stěně naproti ostatním a zjevně nebylo skandijské. A nebylo ani mužské. Zvědavě si ho prohlédla.
„Evanlyn,“ zašeptala. Přemýšlela, kdo to asi mohl být a co na takovém místě žena vůbec dělala.
„Možná lovila, stejně jako já,“ řekla si. Vytáhla nožík a zručně vyřezala své jméno pod jméno té druhé ženy. Spokojeně si prohlédla svou práci. Evanlyn. Lydia.
„My holky musíme držet při sobě,“ poznamenala.
Hodila do sebe večeři – vařené brambory se slaninou – a šla se natáhnout.
Druhého dne ráno nastražila několik pastí na drobnou zvěř a ptáky. Její atlatl byl na takovou kořist moc hrubou zbraní – roztrhal by ji na kusy a k jídlu by nezbylo nic. Objevila stopy vysoké zvěře a vydala se po nich. Stopy však byly několik dní staré a ona nenašla žádnou jinou známku zvířete, které je zanechalo. Tak už to na lovu chodí, pomyslela si. I když jste sebezkušenější, někdy se prostě vrátíte s prázdnýma rukama.
Ne že by jí na tom kdovíjak záleželo. Lovecká výprava byla jen záminka, aby se mohla na několik dní dostat z Hallasholmu – a na chvíli se zbavit pozornosti Rollonda.
Rollond byl vrstevníkem Stiga a Hala. Vedl bratrstvo Vlků, které s Halem a jeho Volavkami už dva roky soupeřilo. Byl vysoký, urostlý a neobyčejně pohledný. Z nezávazných rozhovorů věděla, že členové bratrstva Volavek ho uznávají a dokonce ho mají rádi. Párkrát zaslechla něco o tom, že jim v době výcviku jejich bratrstev pomohl. Navíc byl v Hallasholmu oblíbený. Jeho posádka skončila v soutěži třetí, ale Vlkům se přesto dostalo té cti, že směli nastoupit do posádky jedné z nejslavnějších vlčích lodí v přístavu – a Rollond byl jmenován zástupcem velitele.
Potíž byla v tom, že Rollond byl do Lydie šíleně zamilovaný. Nejdřív na něj byla milá, protože byl sympatický a přitažlivý. Jeho hluboké city však neopětovala.
V jednom kuse ji někam zval: na výlet do přírody, na rybářskou výpravu, dokonce na loveckou expedici. Čas od času souhlasila, ale většinou se na něco vymluvila. Vymýšlet si uvěřitelné výmluvy však bylo čím dál těžší, a rozhodně nechtěla ranit Rollondovy city. Koneckonců se jednalo o člověka, kterého bylo snadné mít rád.
Jenže ona ho nechtěla mít ráda až moc. Přátelé? Klidně. Ale kdyby z toho mělo být něco víc, cítila by se svázaná, stísněná.
Lydia byla svobodná duše a tak trochu samotářka. O samotě strávila většinu dětství, lovila, stopovala zvěř a toulala se hustými lesy rostoucími na útesech nad jejím rodným městem. Do Hallasholmu přišla teprve nedávno a představa, že by se o ní mělo mluvit jen jako o „Rollondově dívce“, se jí příčila. Nechtěla, aby si na ni dělali názor jen podle někoho jiného. Pořád se ještě snažila vybudovat si ve svém novém domově svou vlastní totožnost.
Samozřejmě se o ní vědělo, že patří k posádce Volavky, a vyneslo jí to určitou úctu. Pořád se těšila ze společnosti a přátelství bratrstva Volavek. Když za nimi přišla,…
