Kapitola čtyřicátá
Den plynul a Bernardo pokračoval v popichování a týrání Ingvara – slovním i tělesném.
„No tak, tlusťochu,“ poškleboval se, „udělej trochu místa pro ty kolem sebe.“ Tohle rýpnutí nebo jeho různé obměny pokaždé doprovázelo bolestivé dloubnutí loktem nebo pěstí, většinou do Ingvarových žeber.
Občas změnil písničku a ptal se, proč si to Ingvar nechá líbit.
„Jsi zbabělec?“ ptal se. „Velký tlustý zbabělec? Ano, myslím, že jsi. Jinak bys mi to nedovolil. A ani tohle!“
Posledních pár slov doprovázela rána pěstí nebo šťouchnutí loktem. Čas od času uhodil Ingvara do ramene. Pokaždé to udělal bez varování, aby Ingvara zaskočil a přinutil ho zasténat bolestí. Když se dočkal této bezděčné reakce, zašklebil se a udeřil ho ještě jednou.
Ingvar přesto odmítal oplácet Bernardovi podobnou mincí. Věděl, že by to vedlo ke rvačce s Iberioncem, a o nic takového nestál.
Po několika hodinách narazil Ingvar na další problém. Halovi lehkovážně řekl, že ve vězení se dokáže spojit s araluenskými zajatci a připravit je na pokus o jejich záchranu. Ale když byl tady, nenapadal ho žádný způsob, jak toho dosáhnout. Zdálo se, že nebude možné promluvit si s araluenskými vězni v soukromí, pokud se mu vůbec podaří zjistit, kteří to jsou. Všem zajatcům rozhodně nemohl vytrubovat, že je někdo přijde zachránit. Netušil, kolik mezi nimi může být udavačů připravených vyzradit Ingvarovo tajemství za příslib lepšího zacházení ze strany strážných.
Nepochyboval však o tom, že několik takových se tu najde. Prvořadým kandidátem byl sám Bernardo. Poklesl na duchu. Dostal se do ošemetné situace, a dost možná zbytečně.
Nakonec – potom, co si ho Bernardo půl hodiny nevšímal – se Ingvar rozhodl, že se nějak pokusí navázat spojení s Araluenci. Až se mu to podaří, pokusí se vymyslet, jak je zpravit o chystaném pokusu o jejich záchranu a nevzbudit přitom podezření ostatních vězňů.
Zvedl hlavu a v obecném jazyce zavolal: „Jsou tu nějací Araluenci?“
Z druhé strany kobky, asi sedm kroků od Ingvara, mu okamžitě odpověděl něčí hlas. „Ano! Je nás tady dvanáct. Kdo se ptá?“
Ale než mohl Ingvar odpovědět, Bernardo se probral ze svého hrozivého ticha a obrátil se k němu.
„Proč tě to zajímá? Co si o sobě myslíš, že v mém vězení pokřikuješ otázky? A kdo ti řekl, že můžeš mluvit nahlas?“
Každou otázku doprovázalo zákeřné dloubnutí do žeber. Ingvar sebou pokaždé cukl, ale pomalu se v něm vzmáhal hněv. Zlost byla čím dál silnější, ale zatím se mu dařilo zachovat klid.
„Omlouvám se,“ řekl. „Mám přítele, který je Araluenec.“
„Kdo jsi? Ty jsi také Araluenec?“ zavolal hlas z druhé strany kobky. Jenže Bernardo se otočil k neviditelnému mluvčímu.
„Ty mlč!“ obořil se na něj. „Do toho, co je zač, ti nic není.“ Otočil se zpátky k Ingvarovi a oči mu planuly hněvem. „Odkud jsi? Nevypadáš jako Araluenec. Jak se jmenuješ?“
„Jsem Hellénec,“ odpověděl Ingvar. Usoudil, že jméno Ingvar nezní moc hellénsky, a tak ho trochu upravil, aby lépe odpovídalo jeho údajné národnosti. „Jmenuju se Ingvos.“
„Hellénec?“ ušklíbl se Bernardo. „Z barbarské země plné natvrdlých pasáků prasat. Jestli jsi Hellénec, řekni něco ve své barbarské řeči.“
Bernardo ve skutečnosti nestál o to, slyšet Ingvara mluvit hellénsky. Hledal prostě způsob, jak mladíka ponížit a tyranizovat, a tahle záminka mu přišla vhod. Nevědomky však Ingvarovi nabídl řešení jeho problému. Hellénskou zemi tvořilo odlehlé souostroví na východním konci Stálého moře. Nebylo pravděpodobné, že Iberionec jako Bernardo bude jejich řeč znát. Ty dva jazyky neměly nic společného. Ingvar se rozhodl použít podobný trik jako předtím s Mahmelem a promluvil ve skandijštině – která byla v Sokoru podobně cizokrajným jazykem jako hellénština. V rostoucím hněvu svá slova štědře prokládal urážkami.
„Tak dobře, ty přerostlý spratku. Poslechni si tohle: jsi protivný otrapa a smrdíš, jako bys vylezl z močálu.“
Jeden z Araluenců se krátce zasmál. Ingvar se honem otočil za smíchem, i když toho muže neviděl.
„Ty mluvíš skandijsky?“ zepta…
