Kapitola dvacátá druhá
Samotná loď byla také příjemným překvapením. Byla malá, lehká jako racek, a když ještě trochu přibylo denního světla, pohled na zpěněnou vodu ženoucí se kolem štítnice mu ukázal, jak rychle dokáže plout. Dvojčata se ve střední části lodi věnovala své práci, neustále zvedala oči, kontrolovala nastavení plachty a prováděla drobné úpravy, aby z lodě vymáčkla nejvyšší možnou rychlost. Gilan čas od času obrátil pohled za záď k bílé brázdě zčeřené vody, kterou nechávali za sebou. Byla rovná jako ostří meče. Uznale pokýval hlavou. Věděl, že rovná brázda svědčila o schopnostech kormidelníka, a Halovi se bez většího úsilí dařilo držet přímý směr.
Když slunce vystoupalo na šířku dlaně nad východní obzor, Hal zavolal na Stefana a ukázal na pozorovatelnu na předním vazu. Stefan po příčlích trčících na obě strany vyšplhal až nahoru, takže se jeho hruď ocitla ve stejné výšce jako hlava volavky na konci vazu. Ze všeho nejdřív přelétl očima celý obzor. Jednalo se o obvyklý postup. Hledali sice Nočního vlka, ale bylo by pošetilé přehlížet možnost, že na dohled je další – a možná i nepřátelské – plavidlo.
Stefana uspokojilo, že zbytek obzoru je čistý, rychle dal Halovi záporný signál a soustředil se na třicetistupňový úsek před lodní přídí. Čekali, že Tursgudovu loď uvidí právě tam – pokud se jim ovšem podařilo snížit její náskok.
Stefan si zaclonil oči proti prudké sluneční záři a přejížděl jimi sem a tam po přední části obzoru. Všichni na palubě k němu upírali zraky a netrpělivě čekali na jeho hlášení. Najednou strnul, napřímil se a soustředil pohled na jedno určité místo. Gilan si všiml, že to místo se nachází mimo část obzoru, kde očekávali otrokářskou loď.
„Vidím plachtu!“ křikl.
Posádkou projela vlna vzrušení. Lydia se postavila na levobok, chytila se stěhu a vytáhla se na zábradlí. Snadno na něm udržela rovnováhu, i když se loď pohupovala na vlnách. Jednou rukou si zaclonila oči a druhou se přidržovala lana.
„Není to ona!“ křikla po chvíli. „Má žlutý trup.“ Pár vteřin nato Stefan její hlášení potvrdil.
„Lydia má pravdu. Není to Noční vlk. Vypadá to na obchodní plavidlo,“ oznámil. „Rozhodně to není vlčí loď.“
Gilana ani nepřekvapilo, že Lydia má bystřejší zrak než Stefan. Zkoumavě se na ni zahleděl. Pořád si nebyl jistý, kam ji má v posádce zařadit. Nepocházela ze Skandie, to bylo jasné. Měla tmavé vlasy a olivovou pokožku, zatímco většina Skandijců byla modrooká a světlovlasá. Že pocházela odjinud, naznačovala i její štíhlá postava.
Zbytek posádky polevil v napětí a Lydia slezla ze zábradlí. Gilan se podíval na Hala. Zajímalo ho, jak se k té zprávě postaví. Mladý skirl si všiml jeho pohledu a odevzdaně pokrčil rameny.
„Nevěřil jsem, že ji chytíme tak rychle,“ poznamenal. Pak se pousmál a dodal: „Ale pořád můžeme doufat.“
„Vy toho otrokáře odněkud znáte?“ zeptal se Gilan.
Halovi přelétl po tváři stín. „Jsme si poměrně jistí, že je to odpadlík jménem Tursgud,“ sdělil Gilanovi. „Už jsme s ním měli co do činění.“ Zasmušilý tón Halova hlasu Gilanovi prozradil, že jeho zkušenosti s Tursgudem nebyly zrovna nejpříjemnější.
„A nemáte ho zrovna v oblibě?“ nadhodil.
Hal o své odpovědi chvíli přemýšlel. „Tursgud je ničema, lhář a podvodník. Při soutěži našich bratrstev se potápěla jiná loď a on její posádce nepomohl, klidně by ji nechal, ať se utopí, jenom aby vyhrál. A před nějakou dobou urazil Lydii a Ingvar mu dal co proto.“
Gilan se podíval směrem k přídi, kde Ingvar vyprávěl Edvinovi a Stefanovi nějaký vtip. „Ingvar, ta chodící hora?“ zeptal se.
Hal se při tom popisu usmál. „Přesně ten.“
„Hádám, že Tursguda to dost bolelo.“
„A jak. Tedy ne že bych ho litoval. Nikdy jsme se neměli rádi, ale teď se z něj stal odpadlík. Když jsme se plavili přes Bílé moře, narazili jsme na galickou loď, kterou přepadl a nechal ji, aby se potopila. Nemám ho rád a nelíbí se mi, jak kazí pověst skandijských mořeplavců. A aby toho nebylo málo, teď ještě bere zajatce a prodává je do otroctví. Otrokáře nesnáším.“
Gila…
