Kapitola čtyřicátá šestá
Z horní řady lavic měl Hal s ostatními dokonalý výhled na celý potemnělý trh s otroky. Krčili se v přítmí zastřešené stavby nad vstupním tunelem a čekali, až se něco začne dít.
Snad celou věčnost panovalo na trhu s otroky skličující ticho a tma. Pak odněkud z dálky zaslechli křik a vzápětí také zvon bijící na poplach. Výstraha se šířila od jednoho člověka k druhému a po chvíli Volavky rozeznaly jejich volání: „Hoří!“
Následoval další křik – nezřetelný a tlumený. Slovům nebylo rozumět, ale jejich naléhavý tón nešlo přeslechnout.
Rozezněl se další zvon. Tento se nacházel mnohem blíž a Halovi došlo, že musel být poblíž strážnice přímo v aréně. V oknech strážnice naproti se začínala objevovat světla a někdo křičel nějaké rozkazy. Po několika vteřinách se z dveří v přízemí začali rojit napůl oblečení, napůl vyzbrojení vojáci. Mohutná brána se s hlasitým vrzáním otevřela, muži se seřadili do oddílů a poklusem vyrazili ke zlatému trhu.
Hlavní budova posádky se nacházela třicet kroků od nich a světla už se rozsvěcela i tam. Hal usoudil, že nadešla vhodná chvíle. Zmatek teď byl největší, muži se ptali, co se děje, a spěchali na svá místa.
Poklepal Jesperovi na rameno. „Jdeme.“
Jesper už předtím lano uvázal k podpěře jedné z lavic. Nyní ho jen hodil přes okraj, aby konec lana dopadl na písčité dno tunelu mezi řadami lavic. Chytil se provazu a ručkoval po něm dolů. Pak po laně sešplhal Stig a po něm Thorn. Starý mořský vlk se dolů dostal celkem snadno. Ovinul si lano kolem pravé paže nad dřevěnou palicí a udělal na něm smyčku. Pak uchopil provaz levou rukou, chodidly ho obemkl nad jedním z uzlů, spustil se přes zábradlí a rychle sjel dolů do písku.
Po Thornovi se do tunelu spustil Hal a všichni společně se zastavili před velkými dřevěnými dveřmi vedoucími do Mahmelovy úřadovny. Jesper se probíral svou sbírkou klíčů a šperháků a nakonec jeden z nich vybral. Strčil ho do zámku a mírně pootočil. Pak vytáhl šperhák se zaobleným koncem a zlehka ho zasunul do zámku. Oči zavřel soustředěním. Cítil, jak zaoblený šperhák přejíždí po západkách zámku a postupně je stlačuje.
Pak se ozvalo zřetelné klapnutí a Jesper otevřel oči a zazubil se na Hala.
„Až po tobě,“ prohlásil a uklonil se.
Hal vytáhl meč. Tiché zaskřípání oceli na kůži a mosazi pochvy bylo zvláštně uklidňující. Držel meč u boku s čepelí namířenou k podlaze, vzal za kliku a zatlačil do dveří. Přitiskl se k nim a pustil Stiga s Thornem před sebe, jak se domluvili.
Oba Skandijci skočili do místnosti. Pohybovali se po špičkách a jejich měkké boty nevydaly sebemenší zvuk. Viděli, že prostor přímo před nimi je prázdný, a tak se rozestoupili do stran a se zbraněmi v rukou pokračovali vpřed.
V místnosti nikdo nebyl.
Mahmelův stůl, největší kus nábytku v místnosti, byl úhledně zakryt přehozem z jakési lehké látky. Židle stála těsně u stolu. Nesvítila tam žádná lampa a jediným zdrojem světla byly velké otevřené dveře za nimi. Hal ukázal na lucernu položenou na stole.
„Rozsviťte ji,“ nařídil a Stig jeho příkaz pohotově splnil. Knot okamžitě chytil, vzápětí se rozhořelo nažloutlé světlo a vrhlo na stěny místnosti veliké mihotavé stíny čtyř Skandijců.
„Nikdo není doma,“ řekl Stig a trochu se uvolnil. Sklonil válečnou sekeru, opřel ji hlavicí o podlahu a rozhlížel se po prázdné místnosti.
„Dole jich bude spousta,“ prohlásil Thorn.
Jesper už mířil ke druhým zamčeným dveřím a prohrabával se svými šperháky. Otevřenými dveřmi k nim doléhal nezřetelný povyk a hlasité zvonění dvou zvonů bijících na poplach.
„Divím se, že se nikdo nešel podívat nahoru, co se děje,“ řekl Stig, ale Hal zavrtěl hlavou.
„Nejspíš to tam dole neslyší. Jsou dost hluboko pod zemí.“
Hala navíc napadlo, že strážní v kobce mají nejspíš nakázáno nevšímat si žádného poplachu mimo trh s otroky. Jejich úkolem bylo hlídat otroky v prostorném žaláři pod arénou, nic víc.
„Chcete tam stát a klábosit celou noc, vy dva?“ ozval se Jesper. Dveře vedoucí ke schodům už mezitím stačil otevřít.…
