Kapitola dvanáctá
Hal usoudil, že cvičné střelbě na cíl už věnovali dost času. Vyzvedli prám a vytáhli ho na palubu. Stig ke svému uspokojení objevil v plátně trojúhelníkovou díru.
„Trefil jsem ho,“ řekl vítězoslavně, když společně s Thornem ukládali prám na přídi lodi.
Jakmile opět pokračovali v cestě, Hal dal Lydii znamení, ať za ním přijde ke kormidlu.
„Mrzí mě, že sis nemohla zastřílet,“ omlouval se. „Trvalo to déle, než jsem čekal – i vzhledem k tomu, že jsme museli vylovit Kluf.“
Lydia pokrčila rameny. „Určitě ještě bude příležitost.“
„Až dorazíme do Araluenu, budeme cvičit s cílem, který umístíme na pobřeží. Díky tomu nepřijdeme o všechny naše šípy.“ Hal se pousmál. „Koneckonců jsem to já, kdo je pak musí vyrábět.“
„To zní fér,“ řekla Lydia. „A navíc, kdybych minula, se Stigem by nebylo k vydržení. Užíval by si právo chvástat se po zbytek plavby.“
Hal zavrtěl hlavou. „Vlastně ani ne,“ řekl a ztlumil hlas. „Když jsme vypustili prám, ta díra už v plátně byla.“
Hodinu nato zahlédli poškozenou galickou loď.
Hlídku na přídi měl zrovna Edvin. „Loď!“ zvolal a ukázal na jihozápad.
Hal nejdřív nic neříkal. Když se ale Volavka vyhoupla na další vlnu, nízko na hladině uviděl tmavý obrys. Stefan, který měl nejbystřejší oči, vyskočil na zábradlí na pravoboku a opřel se o jedno z tlustých lan.
„Přišla o stěžeň!“ křikl. „Je v maléru!“
Hal rychle pohlédl na vějičku třepotající se na zadním vazu. Vítr vál od severovýchodu, křižovat tedy nebylo třeba. Otočil kormidelní páku a obrátil Volavku k druhé lodi. Jakmile se jim vítr opřel do zádě, Ulf a Wulf rozvinuli plachtu, aby ho mohli plně využít.
„Půjdeme na palubu a podíváme se, jestli loď nepotřebuje pomoc,“ rozhodl Hal. „Stigu, Jespere, Stefane, Ulfe a Wulfe – vy půjdete se mnou. Ingvare, zahákuj ji a drž ji u našeho boku. Edvine, pojď dozadu, převezmeš kormidelní páku.“
Když se přiblížili, poznal, že druhá loď má nejspíš díru v trupu. Její příď se nacházela mnohem níž než záď a nemotorně se kymácela na vlnách. Byla to obchodní loď – pomalá plachetnice s širokým trupem a spoustou místa pro náklad. Stěžeň měla zlomený tři stopy nad palubou, takže teď se zašmodrchaným lanovím a oplachtěním trčel přes bok. Hal viděl, jak s ním dva členové posádky marně zápolí, zatímco další tři byli na přídi a pokoušeli se opravit poškozený trup.
„Ulfe, Wulfe, pomozte jim odříznout ten stěžeň. Thorne, můžeš taky přiložit ruku k dílu.“ Hal věděl, že Thorn dokáže levou rukou zacházet se sekerou – dokonce to s ní uměl mnohem lépe než většina sekerníků, kteří byli praváci. Pozorněji se zadíval na trojici mužů na přídi. V lodním boku zela trojúhelníková zubatá trhlina.
„Stefane, Edvine, vytáhněte stanovou plachtu. Přehodíme ji přes tu díru v boku.“
K nouzovému ucpání díry byl zapotřebí velký kus plátna, obvykle plachty, který se provlékl pod lodí na přídi a posunoval se k zádi, dokud nezakryl díru. Když se plátno pevně utáhlo, průtok vody do lodi se výrazně snížil. Tuto techniku se naučili při výcviku bratrstev a jednou už ji použili – když do Vlčího větru narazila pirátská loď Havran ve vodách u města Limmatu.
„Můžu něco udělat?“ zeptala se Lydia. Bylo jí jasné, že tohle je jedna ze situací, se kterými neměla zkušenosti. Byla to otázka mořeplaveckých dovedností. Chlapci věděli, co dělat, a kdyby se jim pokoušela pomoct, jenom by jim překážela.
Než Hal odpověděl, přelétl očima obzor.
„Zůstaň tady a drž hlídku,“ požádal ji. „Potřebujeme vědět, jestli ti, kteří jí to udělali, nejsou pořád někde poblíž.“
„Myslíš, že by mohli být?“ zeptala se.
Chvíli se hryzal do rtu. „Popravdě řečeno, asi spíš ne. Ale bylo by dost nepříjemné, kdyby se vrátili a potopili nás, zatímco bychom se snažili zachránit jinou loď.“
Jejích rtů se dotkl slabý úsměv. „To by bylo opravdu hodně nepříjemné. Postarám se, aby se to nestalo.“
Hal přikývl, ale jeho pozornost teď zaměstnávalo něco jiného, protože už se přiblížili k neovladatelné obchodní lodi. Muži na palubě viděli, že se Volavka blíží, a shlukli se …
