Bratrstvo 4: Otroci ze Sokora (John Flanagan)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola čtyřicátá

Den plynul a Bernardo pokračoval v popichování a týrání Ingvara – slovním i tělesném.

„No tak, tlusťochu,“ poškleboval se, „udělej trochu místa pro ty kolem sebe.“ Tohle rýpnutí nebo jeho různé obměny pokaždé doprovázelo bolestivé dloubnutí loktem nebo pěstí, většinou do Ingvarových žeber.

Občas změnil písničku a ptal se, proč si to Ingvar nechá líbit.

„Jsi zbabělec?“ ptal se. „Velký tlustý zbabělec? Ano, myslím, že jsi. Jinak bys mi to nedovolil. A ani tohle!“

Posledních pár slov doprovázela rána pěstí nebo šťouchnutí loktem. Čas od času uhodil Ingvara do ramene. Pokaždé to udělal bez varování, aby Ingvara zaskočil a přinutil ho zasténat bolestí. Když se dočkal této bezděčné reakce, zašklebil se a udeřil ho ještě jednou.

Ingvar přesto odmítal oplácet Bernardovi podobnou mincí. Věděl, že by to vedlo ke rvačce s Iberioncem, a o nic takového nestál.

Po několika hodinách narazil Ingvar na další problém. Halovi lehkovážně řekl, že ve vězení se dokáže spojit s araluenskými zajatci a připravit je na pokus o jejich záchranu. Ale když byl tady, nenapadal ho žádný způsob, jak toho dosáhnout. Zdálo se, že nebude možné promluvit si s araluenskými vězni v soukromí, pokud se mu vůbec podaří zjistit, kteří to jsou. Všem zajatcům rozhodně nemohl vytrubovat, že je někdo přijde zachránit. Netušil, kolik mezi nimi může být udavačů připravených vyzradit Ingvarovo tajemství za příslib lepšího zacházení ze strany strážných.

Nepochyboval však o tom, že několik takových se tu najde. Prvořadým kandidátem byl sám Bernardo. Poklesl na duchu. Dostal se do ošemetné situace, a dost možná zbytečně.

Nakonec – potom, co si ho Bernardo půl hodiny nevšímal – se Ingvar rozhodl, že se nějak pokusí navázat spojení s Araluenci. Až se mu to podaří, pokusí se vymyslet, jak je zpravit o chystaném pokusu o jejich záchranu a nevzbudit přitom podezření ostatních vězňů.

Zvedl hlavu a v obecném jazyce zavolal: „Jsou tu nějací Araluenci?“

Z druhé strany kobky, asi sedm kroků od Ingvara, mu okamžitě odpověděl něčí hlas. „Ano! Je nás tady dvanáct. Kdo se ptá?“

Ale než mohl Ingvar odpovědět, Bernardo se probral ze svého hrozivého ticha a obrátil se k němu.

„Proč tě to zajímá? Co si o sobě myslíš, že v mém vězení pokřikuješ otázky? A kdo ti řekl, že můžeš mluvit nahlas?“

Každou otázku doprovázalo zákeřné dloubnutí do žeber. Ingvar sebou pokaždé cukl, ale pomalu se v něm vzmáhal hněv. Zlost byla čím dál silnější, ale zatím se mu dařilo zachovat klid.

„Omlouvám se,“ řekl. „Mám přítele, který je Araluenec.“

„Kdo jsi? Ty jsi také Araluenec?“ zavolal hlas z druhé strany kobky. Jenže Bernardo se otočil k neviditelnému mluvčímu.

„Ty mlč!“ obořil se na něj. „Do toho, co je zač, ti nic není.“ Otočil se zpátky k Ingvarovi a oči mu planuly hněvem. „Odkud jsi? Nevypadáš jako Araluenec. Jak se jmenuješ?“

„Jsem Hellénec,“ odpověděl Ingvar. Usoudil, že jméno Ingvar nezní moc hellénsky, a tak ho trochu upravil, aby lépe odpovídalo jeho údajné národnosti. „Jmenuju se Ingvos.“

„Hellénec?“ ušklíbl se Bernardo. „Z barbarské země plné natvrdlých pasáků prasat. Jestli jsi Hellénec, řekni něco ve své barbarské řeči.“

Bernardo ve skutečnosti nestál o to, slyšet Ingvara mluvit hellénsky. Hledal prostě způsob, jak mladíka ponížit a tyranizovat, a tahle záminka mu přišla vhod. Nevědomky však Ingvarovi nabídl řešení jeho problému. Hellénskou zemi tvořilo odlehlé souostroví na východním konci Stálého moře. Nebylo pravděpodobné, že Iberionec jako Bernardo bude jejich řeč znát. Ty dva jazyky neměly nic společného. Ingvar se rozhodl použít podobný trik jako předtím s Mahmelem a promluvil ve skandijštině – která byla v Sokoru podobně cizokrajným jazykem jako hellénština. V rostoucím hněvu svá slova štědře prokládal urážkami.

„Tak dobře, ty přerostlý spratku. Poslechni si tohle: jsi protivný otrapa a smrdíš, jako bys vylezl z močálu.“

Jeden z Araluenců se krátce zasmál. Ingvar se honem otočil za smíchem, i když toho muže neviděl.

„Ty mluvíš skandijsky?“ zeptal se.

Lámanou skandijštinou mu odpověděl jiný hlas. „Já mluvím. Já obchodoval se skandijskou lodí ve službě v Cresthaven. Prodával jim ryby.“

„Mlčte!“ rozkřikl se Bernardo. Přesunul pohled z Ingvara na Araluence a potom zpátky k Ingvarovi. „Mlčte! Tohle je moje vězení, já rozhoduju, kdo bude mluvit a kdo ne!“

„Opravdu?“ opáčil Ingvar a vrátil se k obecnému jazyku.

Sílící hněv v něm smazal váhavost, kterou cítil předtím. „Myslel jsem, že tohle vězení patří Sokořanům.“

Několik dalších otroků kolem něj se zasmálo. Bernardo je umlčel zlostným pohledem, pak popadl Ingvara za tuniku a přitáhl ho k sobě, takže se jejich tváře nacházely jen na palec od sebe. Na Ingvara dopadaly kapičky slin zuřícího Iberionce.

„Nebudeš žertovat! Rozumíš? Budeš dělat to, co ti řeknu!“

Jenže Ingvar se konečně rozhodl, že čeho je moc, toho je příliš. Hněv, který do této chvíle připomínal žhnoucí uhlík, se rozhořel mocným plamenem. Jsem skandijský válečník, pomyslel si. Člen bratrstva Volavek. A Volavky zvítězily nad Tursgudem při výcviku bratrstev, získaly zpátky ukradený andomal, potopily Zavakovu pirátskou loď a při tom skolily i samotného Zavaka. V Ingvarovi se vzedmula pýcha. Člen Volavek dokáže všechno, co si usmyslí, a byl nejvyšší čas, aby to ten všivý iberionský násilník také zjistil.

Otočil se k Bernardovi a třemi rychlými levými háky zasáhl Iberionce do tváře. Pěst pokaždé letěla sotva deset palců, ale měla za sebou úctyhodnou sílu Ingvarova mohutného předloktí a ramena.

Bernardovi se při první ráně zvrátila hlava vzad a pak se naklonila dopředu, právě včas, aby na ni dopadla druhá a třetí rána. Ingvar zaslechl zapraskání kostí. Zlomil Bernardovi nos. Iberionec ze sebe vyrazil přidušený výkřik. Po rychlém sledu drtivých ran byl trochu omráčený. Pak Ingvar švihl tři stopy dlouhým řetězem, který ho poutal ke zdi, přehodil ho jako smyčku kolem Bernardova krku a pevně ji utáhl.

Bernardo kvůli řetězu nemohl dýchat, vzpouzel se, ale nebylo mu to nic platné. Ingvar ho držel pevně. Trochu se zaklonil a ještě utáhl smyčku. Bernardo se sápal nehty po Skandijcových rukou, marně kopal nohama do kamenné podlahy a po krátkém zápase upadl do bezvědomí.

Teprve potom Ingvar řetěz pustil. Bernardo se přerývaně nadechl a spadl na bok.

„Dobrá práce,“ řekl otrok nalevo od Ingvara – ten, který ho předtím proklínal za to, že se natlačil moc blízko k němu. Když viděl, jak snadno se Ingvar s vězeňským tyranem vypořádal, napadlo ho, že by nebylo od věci ukázat Ingvarovi, že proti němu nic nemá. Ingvar na něj upřel pohled.

„Koledoval si o to,“ prohlásil.

Druhý vězeň horlivě přikývl. „To tedy ano!“

Ingvarovi bylo najednou mnohem líp. Černá nálada pochybností a zoufalství se rozplynula a proudila jím vítězoslavná hrdost. Bernardo se po zlém naučil, že se nevyplácí chovat se k Volavkám s přezíravostí a opovržením. Jako člen bratrstva Volavek měl navíc Ingvar podporu nepřemožitelných válečníků, jako byli Thorn a Stig.

A především si uvědomil, že se může spolehnout na vynalézavost svého skirla. V tu chvíli věděl, že se z téhle polízanice dostane. Hal a jeho druhové ho v tom nenechají. Bez ohledu na to, jaké nesnáze nebo nebezpečí se jim postaví do cesty, Hal najde způsob, jak je překonat.

Pohrdavě odstrčil Bernardovo bezvládné tělo stranou a znovu promluvil ve skandijštině.

„Hlavu vzhůru, Araluenci! Mí druhové vás přijdou zachránit a odvezou vás zpátky do Araluenu. Ale nikomu ani muk, rozumíte?“

Araluenec, který uměl skandijsky, přeložil Ingvarova slova svým společníkům. Potom zavolal: „Kdy? Kdy přijdou?“

Ingvar zaváhal. V kobce klidně mohli být další otroci, kteří ovládali skandijštinu, a nechtěl prozradit příliš mnoho podrobností. „Někdy v příštích několika dnech,“ odpověděl neurčitě. „Nechte si to pro sebe, a až přijde čas, dělejte to, co já.“

Bernardo vedle něj sebou omámeně zavrtěl a s vlhkým zamlaskáním se nadechl zlomeným, zploštělým nosem. Ingvar ho několik vteřin sledoval, pak si vzpomněl na dlouhé hodiny posměšků a trápení, které musel přetrpět, a dloubl ho loktem do žeber.

Tvrdě.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024