Zanedlouho již Jason Rivet seděl na ošoupaném prkně s dírou a statečně se potýkal s reakcí organismu na první pořádné jídlo za poslední dva dny, odháněl mouchy a zíral na svět skrze srdíčko vyříznuté ve dveřích. To je ale divná osada, myslel si, dokonce i záchod tu mají nějaký zvláštní. Určitě to bude nějaké začarované místo, tesař Stoughton neměl pravdu, když se mi posmíval. A zajímalo by mě, zauvažoval, kam se poděl mistr tesař, co měl namířeno za tou kráskou, Annabel Prentissovou. A taky by mě zajímalo, kde je a co dělá Izmael Sassamon. Jestlipak něco vystopoval?
První stopy, na které narazil Izmael Sassamon, vedly od plotů k říčce. Indián od vody slyšel bušení tlouků. Žádná z pradlen však nemohla být stíhanou Hargravesovou. Ta totiž kulhala na jednu nohu a Izmael už se na její stopy vynadíval, že by je poznal i v noci.
Zatočil za dřevník a vyšel za zeleninovou zahradou, ve špalíru slunečnic. Nasál dým a brzy určil i jeho zdroj – paseku. Dvě ženy v kloboucích se sítěmi, z nichž jedna byla soudě dle vzrůstu spíše ještě dívka, vybíraly med a vykuřovaly včely bzučící nad úly. Izmael včelařky chvíli pozoroval, z povinnosti, pro úplnou jistotu. Vyšší měla podobnou postavu jako stíhaná Hargravesová. Ale, jak se po chvíli Indián ujistil, nebyla to ona. Pohybovala se jinak.
Šel dál. Za dalším plůtkem, v otevřené stodole, narazil na Faith Clarkovou. Matku malé Verity.
Uklonil se, sklonil nízko hlavu a chtěl ženu minout, aniž by zvedl oči. Když procházel, chytila ho za rukáv. Chtěl se vytrhnout, ale nepustila ho. Indián se plaše rozhlédl, řádně vyděšený.
„Neboj se,“ řekla.
To se ti lehko řekne, Jenkijko, pomyslel si. Za něco podobného, za mnohem nevinnější kontakt s bílou ženou, ho před dvěma lety nelítostně do krve zmrskali.
„Nikdo nás nevidí a neuvidí.“ Žena jako by mu četla myšlenky. „A já jsem ti chtěla položit pár otázek, biblický Izmaeli Sassamone. První zní: uvědomuješ si, že se vůbec nejmenuješ Izmael Sassamon?
Neuvědomuješ,“ opáčila, když neodpověděl, když se jeho snědá, jakoby hrubě vyřezávaná tvář ani nepohnula. „A z kterého kmene pocházíš, to víš? Odpověz.“
„Passamaquodové,“
Uprostřed dřevníku, mezi třískami a pilinami, stál velký pařez na štípání dřeva. Faith Clarková se sklonila a položila na něj několik předmětů. Izmael Sassamon se zachvěl. Uvnitř. Navenek nedal najevo ani stín údivu.
Vampum z bílých a nachových mušlí. Tři sepjatá orlí pera. A pokomokon, sukovitá palice z tvrdého dřeva.
„Je vskutku pozoruhodná,“ pokračovala žena a upřeně na něj hleděla, „a zároveň smutná shoda okolností, že právě ty sloužíš jako honicí pes u potomka baptistického kazatele a prostitutky z East Endu, vytažených z vězení v Newgate, násilím naloděných a poslaných do Nového Světa. Ty totiž nejsi Passamaquoda a tvé jméno nezní Izmael.“
Ani tentokrát na sobě Indián nedal nic znát.
„Nejsi Passamaquoda a tvé jméno nezní Izmael,“ zopakovala zpěvavě Faith Clarková. „Jsi z rodu Losů, z kmene Vampanoahů, a jmenuješ se Pokumtuk, syn Vahunsy, jenž byl synem Ninigreta. Ta, jíž jsi považoval za matku, ukryla tvé pravé jméno i původ, zatajila je, aby se nevědělo, že jsi dítětem Menomini, sestry Metacometa, velkého náčelníka Vampanoahů. Ano, ano, toho samého, jehož Jenkíjové nazývali Král Filip, vůdce velkého povstání v roku tisícím šestistém sedmdesátém pátém. Toho, jehož jméno dosud budí mezi Jenkíji strach. Mají ho spojené s požáry a prolitou krví.“ Eia ei ei, eia ei Eia ei, ho oho ei Ate, heie lo Ate, heie lo
Ani si neuvědomil okamžik, kdy se začal pohupovat a tiše prozpěvovat do rytmu.
„Chvějte se, Jenkíjové! Přicházejí Vampanoahové, táhnou Narraganseci, táhnou Nešuové, táhnou válečníci Nipmuků a Pequotů! Pomsta! Prolijeme vaši krev, Jenkíjové, utopíme vás v moři, zpoza nějž jste přišli, abyste nám kradli zemi, vraždili nás a šířili své choroby. Pomsta! Dobrý bílý je mrtvý bílý! Pamatuješ, Pokumtuku, synu Vahunsy? Bylo ti sotva šest let, ale musíš si to pamatovat! Jak byla přelévána krev Jenkíjů noži a tomahavky válečníků, ja…
