Kapitola sedmá
Povoz monotónně skřípal a slunce už urazilo značnou část své dráhy na západ, přestože na nás stále vysílalo horké proudy denního světla. Vzadu mezi bednami chrápal Ganelon a já mu záviděl. Odpočíval už několik hodin, zatímco já už tři dny nespal.
Nacházeli jsme se dobrých patnáct mil od města a mířili jsme na severovýchod. Doyle ještě neměl hotovou celou naši objednávku, ale přesvědčili jsme ho, aby zavřel krám a urychleně ji dokončil. Znamenalo to několik hodin zatraceně nepříjemného zdržení. V té chvíli jsem byl příliš rozrušen, než abych mohl spát, a ani teď to nebylo lepší, neboť jsem musel hledat cestu Stíny.
Potlačil jsem únavu i večer, který nás obklopoval, a našel pár mraků, aby mne stínily. Jeli jsme po suché, hliněné silnici s hlubokými rýhami kol. Měla ohavný žlutavý odstín a praskala a drobila se pod kopyty našich koní. Z obou stran visela do cesty schlíplá stébla hnědé trávy. Stromy tu byly malé a zkroucené, se silnými a hrubými kmeny. Míjeli jsme četné plotny jílovité břidlice.
Dobře jsem Doylovi za jeho zboží zaplatil a koupil i pěkný náramek, který jsem nechal poslat Daře. Měl jí být doručen následující den. Diamanty spočívaly v opasku a Grayswandir vedle mé ruky. Star a Firedrake kráčeli pevným, pravidelným krokem. Vše bylo na dobré cestě.
Rád bych byl věděl, zda už se Benedikt vrátil domů, a jak mu bude asi dlouho trvat, než se dozví o všem, co jsem dělal. V žádném případě ještě nejsme z jeho dosahu. Dokázal sledovat stopu Stínem dost daleko, a naše stopa byla víc než dobrá. Neměl jsem však bohužel příliš na vybranou. Vůz jsem potřeboval a rychleji jsem jet nemohl — na další ďábelskou jízdu už mi nezbývalo sil. Měnil jsem Stíny pomalu a pečlivě, dobře si vědom otupělosti svých smyslů a rostoucí únavy. Spoléhal jsem na to, že narůstající změny a vzdálenost navrší bariéru mezi Benedikta a mne, a že se tato stane co nejdříve neproniknutelnou.
Během následujících dvou mil jsem změnil pozdní odpoledne zase v poledne, ale ponechal jsem si na obloze mraky. Potřeboval jsem polední světlo, ne horko. Pak jsem vyhledal lehký větřík. Zvyšovalo se tím riziko deště, ale stálo to za to. Člověk nemůže chtít všechno.
Potom na mne začala padat dřímota a uvnitř mi narůstalo pokušení probudit Ganelona, aby chvíli řídil a zvětšil náš náskok o pár mil vzdálenosti, zatímco budu spát. Jenže jsem se bál, že jsme na to ještě příliš blízko. Musel jsem toho ještě tolik udělat.
Chtěl jsem víc denního světla, ale také lepší silnici, a měl jsem už plné zuby té zatracené žluté hlíny a taky se něco muselo udělat s těmi mraky a nesměl jsem spouštět ze zřetele, kam jedeme…
Protřel jsem si oči a párkrát se zhluboka nadechl. Všechno se mi v hlavě začalo motat. Pravidelné klapání koňských kopyt a skřípání vozu mne začaly uspávat. Pomalu jsem přestal vnímat házení a natřásaní. Otěže mi volně visely v rukou. Hlava mi klesla na prsa a otěže vyklouzly. Naštěstí koně zřejmě dobře věděli, co se od nich očekává.
Po nějaké době jsme absolvovali dlouhé, mírné stoupání, které nás dovedlo opět do časného dopoledne. V té chvíli obloha dost potemněla a museli jsme projet několik mil a půl tuctu zákrut, než se mračna trochu rozehnala. Bouře by z naší cesty dokázala rychle udělat proud bahna. Při tom pomyšlení jsem sebou škubl, nechal nebe nebem a soustředil se znovu na cestu.
Přijeli jsme k polorozpadlému mostu, vedoucímu přes vyschlé říční koryto. Silnice na druhé straně byla hladší a méně žlutá. Jak jsme pokračovali dál, tmavla, tvrdla a byla čím dál rovnější. Tráva vedle ní se zazelenala.
Potom však začalo pršet.
Nějakou chvíli jsem s deštěm bojoval, rozhodnut se nevzdat trávy a tmavé, kvalitní cesty. Rozbolela mne hlava, ale déšť po čtvrt míli ustal a znovu vykouklo slunce.
Slunce… ach ano, slunce.
Rachotili jsme dál, kde se silnice svažovala do dolíku a klikatila se mezi světlejšími stromy. Sestoupili jsme do chladného údolí a překročili další můstek. Tentokrát pod ním byl úzký proužek vody, proudící středem širokého …
