Kapitola čtvrtá
Jeli jsme a jeli, Ganelon a já, divokými, tajemnými cestami, jenž vedou do Avalonu, dolů alejemi snů a nočních můr, pod mosazným korábem slunce a horkými, bílými ostrovy noci, a jeli jsme, dokud nezezlátly a neprokvetly úlomky diamantů a dokud na obloze neplul měsíc jako labuť. Den byl stále zelenější jarem. Překročili jsme mohutnou řeku a hory před námi zmrazila noc. Vypustil jsem šíp své vůle směrem k půlnoci; nad hlavami se nám vznítil a po celé své dráze na sever hořel jako meteor. Jediný drak, na něhož jsme narazili, byl chromý a rychle se odplazil do úkrytu, ožehávaje kopretiny, jak sípal a hekal. Směr naší cesty ukazovaly šipky tažných ptáků jasných barev, a čiré hlasy jezer opakovaly naše slova, když jsme jeli kolem. Dal jsem se po cestě do zpěvu a po nějaké době se přidal i Ganelon. Byli jsme na pochodu už přes týden, a země a nebe a vítr mi zvěstovaly, že už jsme blízko Avalonu.
Když se slunce schovalo za kamením a den odumřel a zhasl, utábořili jsme se v lese blízko jednoho z jezer. Šel jsem se tam vykoupat, zatímco Ganelon vybaloval věci. Voda byla chladná a osvěžující. Ráchal jsem se v ní dost dlouhou chvíli.
Během koupání jsem měl pocit, jako bych slyšel několik výkřiků, ale nebyl jsem si jistý. Přesto jsem se rychle oblékl a spěchal zpět do tábora.
Cestou jsem to zaslechl znovu: plačtivé vysvětlování, nářek, prosby. Přiblížil jsem se a zjistil, že rozmluva je v plném proudu.
Dorazil jsem na malou mýtinu, kde jsme se usadili. Naše věci byly rozhozené po okolí a byl vybudován zaklad ohniště.
Ganelon seděl pod velkým dubem. Ten člověk visel na něm.
Byl mladý a měl čisté vlasy a pleť. Na první pohled na něm nebylo vidět o moc víc. Zjistil jsem, že je obtížné udělat si rychlý obrázek o vzezření, velikosti a rysech muže, který visí několik stop nad zemí.
Ruce měl svázané za zády a visel z nízké, silné větve za provaz, upevněný kolem pravého kotníku.
Mluvil — v rychlých, krátkých větách, jak odpovídal na Ganelonovy otázky. Tvář měl vlhkou potem a slinami. Nevisel nehybně, ale houpal se sem a tam. Na tváři měl odřeninu a košilí mu prosvítalo několik krvavých skvrn.
Na okamžik jsem se zastavil, a než jsem zasáhl do děje, chvíli jsem přihlížel. Ganelon by ho takto nepověsil bezdůvodně, nebyl jsem proto zasažen vlnou sympatií k oběti. Ať už měl Ganelon jakýkoli důvod, aby ho takto vyslýchal, bylo mi jasné, že i mne budou zajímat mladíkovy odpovědi. Zajímalo mne také, co se z té situace mohu dozvědět o Ganelonovi, jenž byl nyní něčím jako spojencem. A když se budu pár minut držet stranou, to na situaci zas tak moc nezmění…
Jak tělo zpomalovalo své kývání, Ganelon ho šťouchl špičkou meče do hrudní kosti a divoce ho opět rozhoupal. Tím lehce poranil kůži a objevila se nová krvavá skvrna. Chlapec vykřikl. Z jeho vzezření jsem teď rozpoznal, že je skutečně velmi mladý. Ganelon zvedl meč tak, že jeho hrot mířil několik palců za místo, kudy při zpětném zhoupnutí projde mladíkovo hrdlo. V posledním okamžiku s ním ucukl zpět a uchechtl se, když hoch zasténal a vykřikl: „Prosím vás!“
„Vyklop zbytek,“ požadoval Ganelon. „Řekni všechno.“
„To je všechno!“ křičel ten druhý. „Už víc nevím!“
„Jak to že ne?“
„Hnali se pak pryč! Nic už jsem neviděl!“
„Proč jsi nejel za nimi?“
„Jeli na koních. Já koně neměl.“
„Proč jsi tedy nešel za nimi pěšky?“
„Byl jsem omámen.“
„Omámen? Ty ses bál! Ty jsi dezertoval!“
„Ne!“
Ganelon napřáhl meč a znovu s ním v poslední chvíli uhnul.
„Ne!“ ječel mladík.
Ganelon opět pohnul mečem.
„Ano,“ řval jeho protějšek. „Bál jsem se!“
„A pak jsi utekl?“
„Ano! Stále jsem běžel! Byl jsem stále na útěku od…“
„A nevíš nic o tom, co se dělo dál?“
„Ne.“
„Lžeš!“
Meč se pohnul.
„Ne!“ svíjel se jinoch. „Prosím vás…“
Pokročil jsem vpřed: „Ganelone…“
Podíval se po mně a zašklebil se, přičemž stáhl ruku s mečem. Chlapec se tni díval do očí.
„Co se to tu děje?“
Ganelon plácl chlapce do vnitřní strany stehna tak, že hoch vykřikl. „Zloděj a dezertér — a vypráví zajímavou bách…
