Kapitola třetí
Vzpomínal jsem, jednoho dne ráno, na všechno to, co se odehrálo. Představoval jsem si své bratry a sestry, jako kdyby hráli karty, i když jsem věděl, že tomu tak není. Vzpomínal jsem na sanatorium, kde jsem se probudil, na bitvu o Amber, na to, jak jsem prošel Vzorem v Rebmě, a na čas, strávený s Moirou, jež možná právě teď náleží Erikovi. Vzpomínal jsem to ráno na Bleyse a Randoma, Deirdre, Cainea, Gérarda a Erika. Samozřejmě, že to bylo ráno před onou bitvou, a my tábořili v kopcích nedaleko Kruhu. Po cestě jsme zažili několik útoků, ale byly krátké, spíše partyzánské přepady. Rozprášili jsme vždy útočníky a pokračovali dál. Když jsme dosáhli místa, které se nám zalíbilo, rozbili jsme tábor, postavili stráže a odpočívali. Při spánku nás nikdo nerušil. Probudil jsem se s myšlenkou, zda o mně mí bratři a sestry také přemýšlejí tak jako já o nich. Byla to velmi smutná myšlenka.
V soukromí malého hájku jsem naplnil helmu mýdlovou vodou a oholil si vousy. Pak jsem se pomalu oblékl do oděvu ve svých osobních barvách. Byl jsem zas tvrdý jako kámen, temný jako zem a podlý jako samo peklo. Dnes nastal ten den. Nasadil jsem si přilbu, navlékl řetízkové brnění, zapjal pás a na bok připnul Grayswandir. Pak jsem si stříbrnou růží připevnil na krk šátek a v té chvíli mne objevil posel, jenž mi měl oznámit, že vše je téměř připraveno.
Políbil jsem Lorraine; trvala na tom, že pojede s námi. Nato jsem osedlal svého koně, grošáka jménem Star, a vyrazil k čelu vojska.
Tam už na mne čekali Ganelon s Lancelotem. „Jsme připraveni,“ sdělili mi.
Zavolal jsem si své důstojníky a dal jim instrukce. Zasalutovali. Otočili se a odjeli ke svým jednotkám.
„Už brzy,“ poznamenal Lancelot, zapaluje si dýmku.
„Co dělá ruka?“
„Už je v pořádku, po tom včerejším cvičení.“
Otevřel jsem hledí a zapálil si také.
„Oholil jste si vousy,“ všiml si Lancelot. „Nemohu vás bez nich poznat.“
„Lépe mi tak padne helma,“ vysvětlil jsem.
„Hodně štěstí nám všem,“ pronesl Ganelon. „Nevím o tom, že by byli nějací bohové, ale pomůže-li nám někdo takový, uvítám to.“
„Existuje jen jeden Bůh,“ řekl Lancelot. „Modlím se, aby On byl s námi.“
„Amen,“ dodal Ganelon, kdy si zapaloval dýmku. „Pro dnešek.“
„A zvítězíme,“ na to Lancelot.
„Ano,“ souhlasil jsem. Slunce se dotklo východu a ranní ptáci vzlétli. „I já mám ten pocit.“
Když jsme dokouřili, vyklepali jsme dýmky a zastrčili je za pás. Zapnuli jsme poslední těsnění a přezky na naší zbroji a Ganelon nás vyzval: „Dejme se do toho.“
Mí velitelé ohlásili splnění příkazů. Mé oddíly byly připraveny.
Sjeli jsme dolů s kopce a shromáždili se před Kruhem. Vevnitř se nic nehýbalo a žádný voják nebyl v dohledu.
„Přemýšlím, kde je asi Corwin,“ svěřil se mi Ganelon.
„Je s námi,“ odpověděl jsem. Podíval se na mne podivným pohledem a zřejmě si poprvé všiml růže. Rychle přikývl.
„Lanci,“ pokynul mu, když jsme se sešikovali. „Vydej povel.“
A Lancelot vytáhl meč. „Vpřed!“ vykřikl a ozvěna se odrážela od okolních kopců.
Než se něco začalo dít, byli jsme už půl míle hluboko v Kruhu. Na čele nás jelo asi pět set, všichni na koních. Pak se objevila temná jízda a my se s ní utkali. Po pěti minutách se jejich řady prolomily a my pokračovali dál.
Poté jsme zaslechli hrom. Zablesklo se a začalo pršet.
Bouřkový mrak konečně praskl.
Úzká linie pěšáků, ozbrojených většinou píkami, nám přehradila cestu a odevzdaně čekala. Možná to zavánělo pastí, ale vrhli jsme se na ně.
Nato nás jízda napadla ze stran.
Obrátili jsme se a započal opravdový boj. Trval snad dvacet minut; pak jsme se stáhli, a vyčkali, až dorazí náš hlavní voj.
Po jeho příjezdu nás asi dvě stovky vyrazilo vpřed…
Muži. Byli to muži, jež jsme zabíjeli — a kteří zabíjeli nás. Muži šedých tváří se zarputilým výrazem. Ale já chtěl něco víc. Něco konkrétního…
Byl to semimetafyzický problém prostoru, vzdálenosti a času. Kolik jich sem mohlo projít touto branou? Nebyl jsem si jist. Brzy…
Vyjeli jsme na vrchol stoupání, a daleko před námi se dole rýso…
