Kapitola devátá
Opustili jsme s Ganelonem Švýcarsko ve dvou nákladních autech. Přivezli jsme si je z Belgie a já do toho svého naložil pušky. Jedna vážila odhadem deset liber, takže tři sta jich vycházelo tak na tunu a půl, což nebylo tak strašné. Když jsme naložili munici, zbývalo stále ještě spousta místa na palivo a zásoby.
Vzali jsme to samozřejmě zkratkou přes Stín, abychom se vyhnuli lidem, kteří postávají na hranicích a zdržují provoz. Pryč jsme odjeli stejným způsobem; já jel vpředu, abych otvíral cestu.
Vedl jsem nás přes zemi temných kopců a úzkých vesniček, kde jsme potkávali jen koňské potahy. Když obloha zežloutla jasně citrónovou barvou, tažná zvířata začala být pruhovaná a pokrytá peřím. Jeli jsme mnoho hodin, a konečně se objevila černá cesta; chvíli běžela paralelně s námi a pak se odpojila jiným směrem. Nebe prošlo snad tuctem změn a obrysy země tály a splývaly z kopců v rovinu a zase nazpět. Drkotali jsme po špatných silnicích a klouzali po povrchu tak hladkém a tvrdém jako sklo. Přeťali jsme naší cestou tvář hor a obkroužili vínově temné moře. Prokousávali jsme se bouřemi a vánicemi.
Trvalo mi den a půl, než jsem je zase našel, nebo to možná byl jiný Stín, ale tak podobný, že to nevadilo. Ano, ty, které jsem již jednou využil. Malé, silně chlupaté tvory s dlouhými řezáky a zatažitelnými drápy. Zato ale měli prsty, schopné stisknout spoušť a zbožňovali mne. Z mého návratu měli radost, a pranic nevadilo, že jsem před pěti lety nechal zemřít výkvět jejich populace v nějaké cizí zemi. Bozi se nemají vyslýchat, ale mají být milováni, ctěni a posloucháni. Byli dost zklamaní, že jsem jich chtěl jen několik stovek a několik tisíc dobrovolníků jsem musel odmítnout. Morální výčitky mne tentokrát netrápily; dalo se to chápat i tak, že díky této skupině ta předešlá nezemřela nadarmo. Samozřejmě, že jsem to tak nebral, ale někdy, si libuji v sofistických cvičeních. Mohl jsem je taky považovat za žoldnéře, bojující za duchovní odměnu. Jaký je v tom rozdíl, jestli bojují za peníze nebo za víru? Ostatně, když jsem potřeboval vojáky, byl jsem schopen platit obojím.
Ovšem tihle zůstanou celkem v bezpečí; budou jediní v Amberu vládnout mocí palných zbraní. I v jejich vlasti byla má munice neúčinná a museli jsme pochodovat Stínem pěkných pár dní, než jsme se dostali do míst podobných Amberu natolik, že začala být funkční. Háček byl v tom, že tím byl také tento Stín skutečně blízko Amberu. Proto jsem se během výcviku držel stranou, nebylo totiž nepravděpodobné, že se tu nachomýtne nějaký z mých bratrů. Už se staly i daleko méně pravděpodobné věci.
Cvičení trvalo skoro tři týdny, než jsem usoudil, že to stačí. Pak jsme jednoho jasného, mrazivě svěžího rána zrušili tábor a vydali se na pochod Stínem, kolony pěších vojáků a před nimi nákladní auta. Jakmile se dostatečně přiblížíme k Amberu, auta přestanou fungovat — ostatně už začínala zlobit — ale hodlal jsem je k dopravě využít, co nejdéle to půjde.
Tentokrát jsem měl v plánu zdolat vrchol Kolviru od severu, než abych se pokoušel o výstup od moře. Všichni muži se dokázali v Amberu orientovat, byl určen způsob i útoku střeleckých oddílů a jeho provedení bylo prakticky ozkoušeno.
Zastavili jsme se na oběd, dobře se najedli a pokračovali dál a stíny pomalu klouzaly nazpět, jak jsme je míjeli. Nebe se zbarvilo temnou, ale výraznou modří, barvou amberské oblohy. Země, černá mezi skalami, kontrastovala s jasnou zelení trávy. Listoví stromů a křovin mělo vlhký lesk. Vzduch byl sladký a čistý.
Do soumraku jsme dosáhli obřích stromů okraje ardenského lesa. Utábořili jsme se pod širým nebem a postavili silnou stráž. Ganelon, jenž teď nosil khaki oblečení a baret, seděl se mnou dlouho do noci nad mapami, které jsem nakreslil. K horám nám stále zbývalo čtyřicet mil.
Auta vypověděla poslušnost následující odpoledne. Prošla několika proměnami, motory několikrát zhasly, až definitivně odmítly nastartovat. Odtáhli jsme vozy do nedaleké rokle a zakryli větvemi. Pak jsme si rozd…
