Zbraně Avalonu (Roger Zelazny)

Kapitola šestá

Důležitější než rychlost pohybu je často nepřestat se pohybovat. Dokud přicházejí podněty, které udrží vaši mysl zaujatou, máte stále prostor k manévrování. A jak už jednou v pohybu jste, rychlost si zvolíte podle svého úsudku.

Tak jsem tedy jel, pomalu, ale bez přestání, užívaje svůj úsudek. Nemá smysl zbytečně unavovat koně. Rychlé změny prostředí jsou dost náročné i pro lidi. Zvířata, která nemají takový cvik v obelhávání sama sebe jako lidé, to snášejí ještě hůř; někdy z toho zcela zešílí.

Překročil jsem proud po malém dřevěném můstku a nějaký čas jel podél něj. Měl jsem v úmyslu vyhnout se městu samému, ale sledovat zhruba směr toku, až se dostanu blízko k pobřeží. Odpoledne bylo v plném rozmachu a cesta vedla v chládku stínu. Po mém boku spočíval Grayswandir.

Mířil jsem na západ, a po nějaké době se přede mnou zvedaly kopce. Opakoval jsem celý proces změny, dokud jsem se nedostal na místo, odkud bylo z výšky vidět město. Představovalo největší koncentraci lidí v této říši, tolik podobné mému Avalonu. Město neslo tentýž název a žilo a pracovalo zde několik tisíc lidí. Některé ze stříbrných věží chyběly, a proud protínal město v trochu jiném úhlu, více na jih. Za městem se řeka rozšiřovala — nebo byla rozšířena — snad osminásobně. Nad domy se vznášela trocha kouře z kováren a veřejných domů, lehce promíchávaná větříkem od jihu. Lidé jezdili na koních i chodili pěšky, řídili nákladní povozy i kočáry, pohybovali se úzkými ulicemi, vstupovali do obchodů, bytů a nocleháren, a zase z nich vycházeli. Hejna ptáků vzlétala a zase usedala tam, kde koně čekali na své majitele. Několik praporů a fanglí se neúnavně třepotalo; voda jiskřila a ve vzduchu nad ní se třpytil slabý opar. Byl jsem příliš daleko, abych slyšel jednotlivé zvuky, a veškeré cinkání, bušení, pilování, chřestění a skřípání mi splývalo v jednolitý šum. Přestože jsem nedokázal rozlišit konkrétní pachy, poznal bych i bez očí — čichem — blízkost města.

Jak jsem se tak na něj z výšky díval, padla na mne určitá nostalgie, zmatený závan snu, provázený slabou touhou po místě, jenž se jmenovalo jako to přede mnou a jež zmizelo v říši Stínů před dávnými časy. Život tam byl tak prostý a byl jsem tam šťastnější než kde jinde.

Ty dny byly ty tam, stalo se, co se stalo a mne teď zajímal výlučně Amber. Obrátil jsem se a pokračoval na jih, utvrzen ve své touze po úspěchu. Ambere, já nezapomněl…

Ale když někdo žije tak dlouho jako já, dosáhne takové úrovně vědomí, která ho dokáže zbavit naivních pocitů, když přijdou. To člověka odnaučí být sentimentální.

Slunce začalo oslňovat, stalo se zářícím kotoučem nad mou hlavou a kolem mne se rozječel vítr. Jak jsem jel, obloha žloutla víc a víc a byla čím dál zářivější, až vypadala jako poušť, rozpínající se nad námi od obzoru k obzoru.

Sjížděl jsem do nížiny a kopce se měnily ve skály, vystavujíce na odiv větrem tvarované skulptury bizardních tvarů a temných barev. Když jsem opustil jejich úpatí, zasáhla mě bouře prachu, takže jsem si musel zahalit tvář pláštěm a přimhouřit oči do úzkých štěrbin. Star zaržál, několikrát zafrkal a probíjel se dál vpřed. Písek, kámen, vítr a oranžovějící obloha, a pak břidlicovitá kupa mraků, do níž mířilo slunce…

Stíny se prodloužily, ustával vítr, až ustal… je slyšet jen klapot kopyt a dech… mrtvo, stahování mraků a slunce, které v nich mizí… hrom, který otřásá stěnami dne… nepřirozeně jasně viditelné objekty v dáli… chladný a modrý pocit elektřiny ve vzduchu… znovu hrom…

Teď se zprava přibližuje skleněná vlnící se opona deště… modré linie, v nichž se lámou mraky… teplota prudce padá, svět je náhle jednobarevný, jdeme vytrvalým tempem dál…

Hromový gong, oslepující bílý záblesk, opona se teď prohýbá směrem k nám… dvě stě metrů… sto padesát… dost!

Břicho mraku se kroutí, vrásní a rýhuje… vlhký pach země… rzáni koně… výbuch rychlosti…

Tenké čůrky vody kradoucí se z mraku; vsakují se do země, zem se jimi barví… vznikají bahnité bubliny, už kape i na nás… teď už souvisle prší… proudy vody všude kolem nás, voda stříká…

Na dohled před námi se vynořuje pahorkatina a Starovy svaly se napínají a uvolňují pod mým tělem, jak přeskakuje potůčky a stružky a probíjí se vlnící se, zvířenou vodní stěnou, teď začíná zdolávat stoupání, kopyta jiskří o kámen, jak jdeme výš, a zvuky klokotajícího, vířícího proudu za námi se slévají v neustávající řev…

Nahoře přestává pršet a zastavuji, abych si vyždímal šosy pláště… dole, vpravo a vzadu šplouchá šedé, bouří rozbrázděné moře o patu útesu, na němž stojíme…

Cesta znovu klesá směrem k jetelovým polím a padajícímu soumraku, za zády duní příboj…

Pronásledují nás hvězdy, zjevující se na temnícím východním nebi, a s nimi také ticho a noc…

Obloha je čistá a hvězdy září, a mezi nimi se potuluje jen několik malých obláčků…

Vyjící smečka rudookých stvoření, sledující nás pohledy… stín… mají zelené oči… stín… žluté… stín… jsou pryč…

Jen temné hroty s čepičkami sněhu, tísnící se jeden přes druhý všude kolem nás… zmrzlý sníh, suchý jako prach, se zvedá ve vlnách, hnán ledovými nápory vichru výšin… lehounký sníh podobný mouce… vzpomínka na italské Alpy a jízdu na lyžích… sněhové jazyky kloužou přes tváře skal… bílý oheň v nočním vzduchu… nohy rychle křehnou v promočených botách… Star je zmaten a frká, opatrně zkouší předem každý krok a potřásá hlavou, jako by nevěřil vlastním očím…

Stíny mění skálu, svah se zmírňuje, suchý vítr, sněhu ubývá…

Cesta se kroutí jako vývrtka, vede k teplu… dolů, stále níž do noci pod hvězdami, které se neustále mění…

Ty tam jsou sněhy, jimiž jsme se probíjeli před hodinou, teď vidíme rovnou pláň se zakrslými rostlinami… táhne se daleko, a noční ptáci vrávorají vzduchem, krouží nad hostinou zdechlin a vydávají drsné skřeky protestu, když jedeme kolem…

Blížíme se pomalu k místům, kde se vlní traviny, hnané teplejším větříkem… zakašlání kočky na lovu… stínový let skákajícího zvířete, podobného jelenu… hvězdy se posouvají a v nohách se mi obnovuje cit…

Star řehtá, vzpíná se a prchá před něčím neviditelným… dlouho mi trvá, než ho uchlácholím, a ještě déle, než se přestane chvět…

Zmrzlé třásně měsíčního svitu dopadají na vzdálené vrcholky stromů… z vlhké země vychází světélkující opar… můry tančí v nočním světle…

Země se na okamžik vlní a krabatí, jakoby tu hory začínaly svůj růst… Každá hvězda má svého dvojníka… měsíc má tvar činky a je obklopen aurou… pláň a vzduch nad ní je pln létajících stínů…

Země jako dobíhající hodiny tiká čím dál pomaleji a ticho houstne… klid… neměnnost… hvězdy opět splývají se svými stíny…

Vyhýbáme se houstnoucím ostrůvkům stromů, stále na západ… mám dojem jakoby spící džungle: delirium hadů, skryté pod olejovou vrstvou…

Dál na západ, dál, dal… někam k řece s širokými a holými břehy, kudy bych se snáze dostal k moři…

Klapot kopyt, proplétáme se Stíny… noční vzduch mne chladí v tváři… krátký záblesk ostře se rýsujících bytostí na temných, vysokých zdech… zářící věže… vzduch sládne… obraz jakoby plave… Stíny…

Star a já jsme spojeni v jednu kentauří bytost, pokrytou jednolitou vrstvou potu… vdechujeme vzduch a každý výdech je tichou explozí úsilí… krk nám hoří a nozdry jsou v jedné výhni… polykáme cestu dál a dál…

Směji se, cítím pach vody, ze stromů po levici, je to blízko…

Noříme se mezi ně… hladké kmeny, pnoucí se rostliny, široké listy, kapky vlhkosti… pavučina, lesknoucí se v měsíčním světle, zápasící obrysy v ní… houbovitá rašelina… fosforeskující houby na padlých stromech…

Mýtina… spleť dlouhých travin…

Další stromy… a znovu zápach řeky…

O něco později zvuky… zase… bublání vody…

Blížím se, zvuk sílí, už jsme u něj… nebesa se spojují se zemí a řeka plyne a stromy jsou kolem… je čistá a vane od ní studená vlhkost… jdu doleva, kráčím k ní… lehce a tiše plyne, vstupuji do vln…

Pít… šplouchám se na mělčině a pak se ponořím celý… Star hltá vodu jako pumpa, až mu z nozder při frknutí létá vodní tříšť… proud mi šplouchá o boty… kape mi z hlavy, stéká po rukou… Star otáčí hlavu za mým smíchem…

Zase dál podél proudu, je čistý, teče pomalu, klikatí se… pak se narovnává, rozšiřuje a teče čím dál pomaleji…

Stromy houstnou, pak zase řídnou…

Stále pomalu dál, dlouho, dlouho…

Slabé světlo na východě…

Půda se svažuje a stromů ubývá… zase skály a tma se znovu ujímá vlády…

První matný náznak moře, slabý závan, který vzápětí zmizí… klapot kopyt v chladu noci… nový pach soli…

Stromy jsou ty tam, skály… tvrdé, příkré, zasmušilé… svah je stále příkřejší…

Záblesky mezi kamenitými svahy… křemeny, vyrvané ze svého místa, mizí v nyní zase spěchajícím proudu a šumění se ozvěnou mění v řev… soutěska klesá, rozšiřuje se…

Dolů, dolů… a ještě…

Na východě se znovu objevuje bledé světlo, kontrastuje s tmavou břidlicí… další pach soli, silnější…

Jílovitá břidlice a štěrk… zatáčka, dolů a je stále jasněji…

Stále vpřed…

Větřík a světlo, ještě víc… obejet skálu…

Přitahuji uzdu.

Pode mnou leží holé pobřeží s řadami oblých dun, z nichž jihovýchodní větry rvou zpěněný písek, a zčásti s ním zakrývají vzdálené obrysy ponurého ranního moře.

Sledoval jsem růžový film, který se na vodu rozléval od východu. Tu a tam byly v přesypávajících se píscích vidět temné stezky štěrku. Rozervané skalní masy se tyčily nad vzedmutými vlnami. Mezi masivními, stovky stop vysokými dunami a místem, kde jsem stál, ležela roztříštěná planina, posetá štěrkem a ostrohrannými kameny. Právě se probouzela z noci, nebo snad z pekelných temnot, aby uvítala první záři svítání a ožila stíny.

Ano, tak to mělo být.

Sesedl jsem z koně a pozoroval slunce, jak zatlačuje temnotu a nastoluje zářící den. Bylo to to ostré, bílé světlo, které jsem hledal. Zde, bez lidí, se nacházelo přesně to správné místo, tak jak jsem ho viděl před desítkami let během svého exilu na Stínu Země. Žádné buldozery, rypadla, černoši prosévající zeminu, žádné město Oranje-mund hlídané ze všech stran. Žádné rentgenové přístroje, elektrické dráty, ani ozbrojené stráže. Nic z toho tu nebylo. Ne, protože tento Stín nikdy nepoznal sira Ernesta Oppenheimera, a nikdy tu nevznikly Konsolidační diamantové doly jihozápadní Afriky, ani vláda, která by podporovala těžbu na pobřeží. Tady byla jen poušť jménem Namib, vzdálená asi čtyři sta mil na severovýchod od Kapského Města, pruh skalisek a dun o šíři od dvou do dvanácti mil, táhnoucí se po celém tom pustém pobřeží nějakých tři sta mil až k Richtersveldským horám, v jejichž stínu jsem právě stál. Zde, na rozdíl od využívaného dolu, se diamanty válely tak hojně, jako ptačí stopy, křižující se v písku. Vzal jsem si samozřejmě s sebou síto a hrabičky.

Vytrhl jsem se z myšlenek a udělal si snídani. Chystal se horký a dusný den.

 

Při pátrání na dunách jsem přemýšlel o Doylovi, malém rozčepýřeném klenotníkovi s cihlově rudou pletí a vousy tam v Avalonu. Klenotnická červeň? Na co potřebuji tolik klenotnické červeně — vždyť by to stačilo pro celou armádu klenotníků na tucet životů? Pokrčil jsem rameny. Proč ho to zajímá, dokud jsem schopen mu za ni zaplatit? No, kdyby se našel nějaký nový způsob využití a šlo na tom vydělat dost peněz, člověk by byl hlupák, kdyby… Jinými slovy, byl by pan Doyle schopen dodat mi takové množství červeně do týdne? Štěrbinou jeho úsměvu unikalo v pravidelných intervalech zakuckání, podobné smíchu. Do týdne? Ach, ne! Samozřejmě, že ne! To je k smíchu, naprosto vyloučené… Chápal jsem. No dobře, tak děkuji a snad by jeho kolega o pár domů dál mohl tu látku vyrobit a mohl by mít zájem o pár surových diamantů, které v krátké době očekávám… Diamanty jsem říkal? Okamžik. On sám má o diamanty zájem odjakživa… Ano, ale bohužel nemá dost klenotnické červeně. Zdvižená ruka. Možná, že se špatně vyjádřil, co se týče jeho schopnosti vyrobit brusný materiál. Jen to množství mu dělalo starosti. Ale ingrediencí je dostatek a recept na výrobu je opravdu jednoduchý. Ano, není důvod, proč by to pro mne nevyrobil. Do týdne, je-li to nutné. A teď co se týče těch diamantů… Než jsem opustil jeho krámek, dohoda byla uzavřena.

 

Potkal jsem mnoho lidí s utkvělou představou, že střelný prach exploduje, i když to samozřejmě není pravda. Prach pouze rychle hoří, a vytváří tlak plynů, který vymrští kulku z hrdla nábojnice hlavní ven. Prach je zapálen rozbuškou, a teprve to skutečně vybuchuje, když do ní vrazí trn, uvolněný spouští. Celá léta jsem s typickou rodinnou předvídavostí experimentoval s velkým množstvím hořlavin. Byl jsem zklamán zjištěním, že střelný prach nelze v Amberu zažehnout, a že stejně netečná je celá řada dalších rozbušek, a jen slabou útěchou mi bylo, že ani mým příbuzným nebyly v Amberu palné zbraně nic platné. O mnoho později, když jsem během návštěvy Amberu leštil náramek, který jsem přinesl Deirdre, odhodil jsem použitý hadřík do krbu a tak jsem objevil tu úžasnou vlastnost klenotnické červeně z Avalonu. Naštěstí se jí v krbu octlo jen malé množství a já byl v té chvíli v místnosti sám.

Byla z něj skvělá rozbuška, a když se smíchal s dostatečným množstvím inertního materiálu, mohl dobře hořet.

Ponechal jsem si tu informaci pro sebe s pocitem, že jednoho dne ji bude možno využít k vyřešení jistých základních vztahů v Amberu. Naneštěstí, než nadešla vhodná doba, došlo k onomu konfliktu s Erikem a poznatek šel i s ostatními vzpomínkami k ledu. Když jsem je zase získal nazpět, štěstěna mi rychle přihrála Bleyse, jenž se právě chystal na Amber zaútočit. V té době mě zase tak moc nepotřeboval, přesto mne ale přibral do spolku. Mám dojem, že mne také hlídal. Kdybych ho vybavil střelnými zbraněmi, stal by se neporazitelným a já bych byl zbytečný. Co bylo důležitější, kdyby se nám bylo podařilo zmocnit se Amberu, vedlo by to k napjaté situaci, protože většina vojska, stejně jako důstojníků, byla věrná jemu. Pak bych potřeboval něco dalšího, abych vyrovnal poměr sil, řekněme pár bomb a automatické zbraně.

Kdybych se znovu stal sám sebou i jen o měsíc dřív, všechno mohlo být jinak. Mohl jsem možná sedět v Amberu, a nemusel jsem tu teď stát vysušený, odrbaný a vyčerpaný, s další pekelnou jízdou před sebou a řadou problémů, které bude nutno vyřešit.

Vyplivl jsem písek, abych se nezakuckal, až se budu smát. K čertu s tím, každý z nás má svá kdyby. Měl jsem lepší věci na přemýšlení, než co by se bylo mohlo stát. Jako třeba s Erikem…

Pamatuji si ten den, Eriku. Byl jsem předveden v řetězech a před trůnem sražen na kolena. Už jsem se mezitím korunoval sám, abych tě ponížil, a byl za to ztlučen. Když jsem korunu dostal do rukou podruhé, hodil jsem ji po tobě. Ale tys ji chytil a smál ses. Byl jsem rád, že se nepoškodila, když už nezpůsobila žádnou újmu tobě. Taková krásná… celá stříbrná, se sedmi hroty, a vykládaná smaragdy, které předčí všechny diamanty. Na každém spánku po dvou velkých rubínech… Korunoval ses sám v ten den, s veškerou arogancí a pompou, i když spěšně. První slova, která jsi po korunovaci pronesl, jsi zašeptal do mého ucha, dřív než v sále odumřela ozvěna provolání na tvou počest. Pamatuji si každé slovo. „Větší slávu už tvé oči nikdy nespatří.“ To jsi řekl. A pak jsi zavolal stráže: „Odveďte Corwina ke kováři a nechtě mu vypálit oči z hlavy! Dopřejte mu, aby si slávu dnešního dne pamatoval jako poslední, co kdy uvidí! A pak ho uvrhněte do nejhlubšího z žalářů Amberu, kde jeho jméno upadne v zapomnění!“

„Teď vládneš Amberu,“ řekl jsem nahlas. „Ale já mám zase oči a nikdy jsem nezapomněl, ani nebyl zapomenut.“

Ne, pomyslel jsem si. Zabedni se ve svém království, Eriku. Zdi Amberu jsou vysoké a silné. Nevycházej z nich. Obklop se kruhem ocelových ostří. Opevni se ve svém domě a zavrtej se hluboko jako krtek. Víš, že dokud jsem naživu, nebudeš nikdy v bezpečí, a já ti řekl, že se vrátím. Už jdu, Eriku. A vezmu s sebou z Avalonu pušky, prolomím tvé dveře a rozpráším tvé obránce. A pak tam spolu budeme stát, jako už jsme stáli na chvíli jednou, než ti přišli tvoji lidé na pomoc. Ten den jsem tě připravil jen o pár kapek krve. Tentokrát tě připravím o všechnu.

Sebral jsem další veliký diamant, už asi šestnáctý, a strčil ho do pytlíku za pasem.

 

Když jsem tak sledoval zapadající slunce, přemítal jsem o Benediktovi, Julianovi a Gérardovi. Co je spojovalo? V každém případě se mi nelíbila žádná kombinace, v níž se nacházel Julian. Gérard mi nevadil. Tenkrát v táboře jsem usínal klidně, když mě napadlo, že Benedikt mluví právě s ním. Pokud se ale spřáhl s Julianem, byl to důvod ke zvýšené opatrnosti. Jestli mě někdo nenáviděl ještě víc než Erik, pak to byl Julian. Kdyby o mně věděl, pak jsem byl ve velkém nebezpečí. Na střet jsem ještě nebyl připraven.

Předpokládal jsem, že Benedikt mohl najít morální ospravedlnění k tomu, aby mě v této chvíli prozradil. Koneckonců věděl, že cokoli jsem dělal — a bylo mu jasné, že i dělat hodlám — směřovalo k další válce v Amberu. Chápal jsem jeho pocity a dokonce jsem s nimi i sympatizoval. Jeho snahou bylo zachování říše. Na rozdíl od Juliana to byl zásadový člověk, a já litoval, že není na mé straně. Spoléhal jsem na to, že můj úder bude tak rychlý a bezbolestný, jako vytržení zubu v narkóze, a že se brzy nato naše zájmy opět spojí. Když jsem se teď seznámil s Darou, měl jsem o důvod víc: bylo by to i pro její dobro.

Řekl mi toho před odjezdem příliš málo, než aby mě tím uklidnil. Neměl jsem ani ponětí, zda skutečně hodlá zůstat celý týden v poli, nebo zda už teď nespolupracuje s amberskými vojsky na líčení pasti pro mne, stavbě vězení, či kopání hrobu. Musel jsem si pospíšit, i když jsem toužil v Avalonu pobýt déle.

Záviděl jsem Ganelonovi, ať už pil, spal s děvkami, pral se v kterékoli krčmě nebo bordelu, nebo byl na lovu kdekoli za městem. Vrátil se domů. Měl jsem ho ponechat jeho radovánkám, i když mi nabídl svůj doprovod až do Amberu? Ale ne, určitě by se ho zeptali na můj odchod — a to dost nevybíravě, kdyby se k tomu dostal Julian — a potom by stejně musel opustit zemi, kterou považuje za svou, pokud by ho ovšem vůbec pustili. Pak by se stal bezpochyby znovu psancem, a musel by již potřetí prokázat své kvality. Ne, dodržím svůj slib. Půjde se mnou, bude-li o to ještě stát. Jestliže svůj názor změnil, nu — skoro jsem mu záviděl perspektivu avalonského psance. Moc rád bych tu zůstal déle; jezdil bych s Darou po kopcích, toulal se krajinou, plavil se po řekách…

Přemýšlel jsem o té dívce. Informace o její existenci trochu měnila situaci, jen jsem si nebyl jistý jak. Přes velké nenávisti a drobné nelásky máme my Ambeřané velký smysl pro rodinnou sounáležitost; vždycky jsme žhaví vyslechnout novinky o někom jiném a vždy toužíme zjistit, jak se v měnící se situaci mění pozice těch ostatních. Přestávka na rodinné klepy byla bezpochyby příčinou smrti několika našich příbuzných. Někdy o nás přemýšlím jako o bandě starých dam, střídajících pobyt v sanatoriu s překážkovými závody.

Nemohl jsem Daře vyprávět o všech těchto věcech, protože ještě pořádně neměla jasno ani sama o sobě. Ale to se časem naučí. Jakmile se o její existenci dozvědí ostatní, dostane se jí nepochybně dokonalého školení. Poté, co se ode mne dozvěděla o své výjimečnosti, je to jen otázka času, kdy k tomu dojde a kdy se zapojí do rodinných vztahů. Během našeho rozhovoru jsem se cítil trochu jako zrádce, ale měla ksakru právo to vědět. Museli na ni přijít, dřív či později, a čím dřív k tomu dojde, tím dřív si proti tomu taky vybuduje obranu. Je to pro její dobro.

Jistě, bylo možné — dokonce pravděpodobné — že její matka i babička prožily své životy, aniž cokoli věděly o svých schopnostech…

A co jim to bylo platné? Jak mi prozradila Dara, zemřely stejně násilnou smrtí.

Bylo možné, že by na ně dosáhla Stínem dlouhá ruka Amberu? A že by mohla udeřit ještě jednou?

Benedikt dokázal být stejně prohnaný, tvrdý a nebezpečný jako kdokoli z nás, když o to stál. Dokonce tvrdší. Aby se ochránil, bojoval by s kýmkoli z nás, a bezpochyby by ho i dokázal zabít. Nepochybně došel k názoru, že ji ochrání, když udrží její existenci v tajnosti a ji samou v nevědomosti. Kdyby se o mém činu dozvěděl, určitě by se na mne rozzuřil a měl by další důvod, proč mě rychle sprovodit ze světa. Ale já to neudělal z nějaké zvrácenosti. Přál jsem si, aby zůstala naživu, a zdálo se mi, že tomu její chování zrovna neodpovídá. Než se vrátím, bude mít dost času si to všechno promyslet. Bude chtít vědět spoustu věcí a já využiji příležitosti, abych ji dopodrobna a důkladněji varoval.

Zaskřípal jsem zuby: nic z toho nebude nutné. Až povládnu v Amberu já, všechno se změní. Musí…

Proč ještě nikoho nenapadl nějaký způsob, jak změnit základní rys lidské povahy? Dokonce i s vymazanými vzpomínkami a uvržen do života na cizí svět jsem zůstal tím starým Corwinem. Kdybych nebyl spokojen s tím, čím jsem, stálo by to za zoufalý pokus na nějaký způsob přijít.

V tišině řeky jsem smyl prach a pot, přemýšleje přitom o té černé cestě, kde přišli mí bratři k takovému úrazu. Potřeboval jsem se toho ještě spoustu dozvědět.

Ani při koupeli jsem se příliš nevzdaloval od Grayswandiru. Kdokoli z nás je schopen vystopovat Stínem druhého, zvlášť když je stopa ještě teplá. Koupel proběhla nerušeně, přesto jsem svůj meč na zpáteční cestě třikrát použil, byť na věci méně prozaické, než jsou mí bratři.

Ale s jejich útokem bylo stejně nutno počítat, takže jsem podstatně zrychlil tempo.

 

Byla ještě tma, ač do svítání nebylo daleko, když jsem vstoupil do stájí Benediktova sídla. Uklidňoval jsem koně, který trochu zdivočel: mluvil jsem na něj a chlácholil ho, přičemž jsem ho vydrbal dosucha. Pak jsem mu přinesl dostatečnou zásobu potravy a vody. Ganelonův Firedrake mě vítal z protější kóje. Umyl jsem se u pumpy za stájí a váhal, kde bych se mohl aspoň trochu vyspat.

Potřeboval jsem si odpočinout. Pár hodin spánku by mi na nějaký čas stačilo, ale nechtělo se mi spát pod Benediktovou střechou. Dostali by mě moc snadno; tvrdil jsem sice vždycky, že chci umřít v posteli, ale představoval jsem si to tak, že mě jako starého pána rozšlápne slon při milování.

Rozhodně jsem neměl odpor k Benediktovým zásobám pití, a tak jsem dostal chuť na kapku něčeho silnějšího. V budově byla tma, tiše jsem vešel a vyhledal příborník.

Nalil jsem si pořádnou dávku, hodil ji do sebe, nalil další a odnesl ji k oknu. Viděl jsem dost daleko. Zámeček stál na kopci. Benedikt si vybral dobré místo.

„Bílá je cesta v měsíčním svitu,“ zarecitoval jsem, překvapen zvukem vlastního hlasu. „Prázdný měsíc nad vším stojí…“

„Stojí. To víš, že stojí, Corwine,“ zaslechl jsem Ganelonovu odpověď.

„Nevěděl jsem, že tu sedíš,“ pronesl jsem tiše, aniž bych se odvrátil od okna.

„To asi proto, že sedím tak potichu.“

„A tak,“ vzal jsem to na vědomí. „Jak moc jsi opilý?“

„Nijak moc,“ uklidnil mne. „Zatím. Ale kdybys byl tak hodný a donesl mi pití…“

Otočil jsem se. „Proč si ho nenaliješ sám?“

„Každý pohyb mě bolí.“

„Ach tak.“ Nalil jsem sklenici a donesl mu ji. Pomalu ji zvedl, kývnutím poděkoval a usrkl. „Tak je to dobré,“ povzdychl. „Možná mi to trochu znecitliví rány.“

„Byl jsi v boji,“ všiml jsem si.

„Tak tak,“ zaskuhral. „V několika.“

„Pak nes svá zranění statečně, abych o tobě nemusel ztratit dobré mínění.“

„Ale zvítězil jsem!“

„Pane Bože! Kde jsi nechal těla?“

„Oh, tak zlé to s nimi zase nebylo. Tohle mi udělalo jedno děvče.“

„Pak bych řekl, že sis za své peníze užil vrchovatě.“

„Tam o tohle vůbec nešlo. Mám pocit, že jsem nám nadělal problémy.“

„Nám? Jak to?“

„Já nevěděl, že je to paní domu. Přišel jsem v dobré náladě a myslel jsem, že je to nějaká komorná…“

„Dara?“ zatrnulo mi.

„Jo jo, přesně ta. Plácl jsem ji po zadku a chtěl po ní polibek nebo dva —“ zasténal. „Pak mě popadla. Zvedla mě ze země a držela mě nad hlavou. Řekla mi, že je paní tohoto domu. Potom mě pustila… V plné zbroji vážím osmnáct kamenů a padal jsem z pěkné výšky.“

Napil se znovu a já vyprskl.

„Ona se taky smála,“ komentoval to žalostně. „Pomohla mi vstát a netvářila se zle a já se samozřejmě omluvil. Ten tvůj bratr musí ale být chlap. Nikdy jsem nepotkal tak silnou dívku. To, co s mužským dokáže…“ v jeho hlase zazněla úcta. Pomalu potřásl hlavou a chrstl zbytek sklenice. „Bylo to děsivé — ani nemluvě o trapnosti,“ uzavřel.

„Ona tvou omluvu přijala?“

„Ale ano. Tvářila se celkem velkoryse. Řekla mi, abych na celou věc zapomněl a slíbila, že ona učiní totéž.“

„Tak proč teď nejsi v posteli a nespíš?“

„Čekal jsem, jestli se nevrátíš. Chtěl jsem s tebou mluvit jako první.“

„Podařilo se ti to.“

Pomalu vstal a zvedl sklenici. „Pojďme ven.“

„To je dobrý nápad.“

Vzal s sebou karafu s brandy, což jsem rovněž považoval za dobrý nápad, a šli jsme po cestě, vedoucí zahradou za dům. Nakonec se Ganelon svalil na starou kamennou lavičku pod letitým dubem, dolil obě číše a napil se z té své. „A má i dobrý vkus, co se pití týče, ten tvůj bratr,“ dodal. Posadil jsem se vedle něj a začal si plnit dýmku. „Když jsem se omluvil a řekl jí, kdo jsem, chvíli jsme si povídali,“ pokračoval. „Jakmile zjistila, že jsem přijel s tebou, chtěla vědět všechno, co vím o Amberu, Stínech, tobě, a celém zbytku rodiny.“

„Řekls jí něco?“ zeptal jsem se a zapálil si.

„Nemohl bych jí říci nic, i kdybych chtěl,“ přiznal. „Nic z toho nevím.“

„To je dobře.“

„Ale tím jsem o tom začal přemýšlet. Nevěřím, že jí Benedikt vůbec něco říká, a je mi jasné proč. Budu si dávat pozor, co vypustím z úst v její přítomnosti, Corwine. Je až příliš zvědavá.“

Potáhl jsem z dýmky a přisvědčil jsem. „Má k tomu důvody, a velmi dobré. Rád ale slyším, žes před ní držel jazyk, přestože jsi byl opilý. Děkuji, žes mi o tom řekl.“

Pokrčil rameny a napil se. „Po pořádném výprasku člověk vystřízliví. Kromě toho tvůj prospěch je i prospěchem mým.“

„To je pravda. Jak se ti zamlouvá tato varianta Avalonu?“

„Varianta? To je můj Avalon,“ pronesl. „Zemi obývá nová generace lidí, ale místo je totéž. Byl jsem dnes na Thornských polích, tam, kde jsem ve tvých službách rozprášil bandu Jacka Haileyho. To místo bylo totožné.“

„Thornská pole…“ opakoval jsem, ponořen ve vzpomínkách.

„Ano, je to můj Avalon,“ trval na svém, „a já se sem vrátím, abych zde prožil stáří, pokud přežiji Amber.“

„Stále ještě chceš jít se mnou?“

„Celý svůj život toužím Amber navštívit — tedy od té chvíle, kdy jsem o něm prvně slyšel. Od tebe, v těch šťastných dobách.“

„Opravdu si nevzpomínám, co jsem říkal. Musely to být pěkné báchorky.“

„Byli jsme tu noc oba nádherně opilí, a zdálo se to být jen krátká chvíle, co jsi vyprávěl, a přitom jsi čas od času plakal. Vyprávěls mi o té mohutné hoře Kolvir a o zelených a zlatých věžích města, o promenádách, silnicích, terasách, květinách, horách… Zdála se to být krátká chvíle, ale vyprávěl jsi skoro celou noc, neboť když jsme se nakonec dovrávorali do postele, začalo už svítat. Bože! Mohl bych ti teď skoro nakreslit mapu té země! Musím to místo vidět, než zemřu.“

„Nepamatuji se na tu noc,“ opáčil jsem pomalu. „Musel jsem být velmi, velmi opilý.“

Uchechtl se. „Občas jsme v těch starých dobách mívali dobré nápady,“ pokračoval. „A ještě stále si nás tu pamatují. Vzpomínají na nás jako na ty, kteří tu žili před velmi dávnými časy a většina historek je ještě špatně. Ale vem to čert! Kolik lidí mění příběhy, které vypráví?“

Mlčel jsem, kouřil a myšlenkami jsem byl kdesi daleko zpět.

„…což mě vede k tomu, že bych se tě rád na něco zeptal.“

„Spusť.“

„Rozkmotří tě útok na Amber hodně s Benediktem?“

„Odpověď na tuhle otázku bych si sám přál vědět,“ pokrčil jsem rameny. „Myslím, že ano, alespoň zpočátku. Ale má akce by měla skončit dřív, než tam dorazí on, v odpověď na tísňové volání některého z mých nepřátel. Tedy než dorazí s posilami. On osobně se tam dostane okamžitě, když mu někdo z Amberu pomůže. Ale to by jim nebylo k ničemu. Ne. Spíš než by dopustil roztržení Amberu, bude podporovat kohokoli, kdo bude schopen udržet říši pohromadě. Tím jsem si jist. Jak jednou svrhnu Erika, Benedikt bude usilovat o ukončení války a bude loajální s mou vládou, jen aby už byl klid. Zpočátku ale převrat schvalovat pochopitelně nebude.“

„O to mi šlo. A vznikne tím do budoucna mezi vámi hodně zlé krve?“

„Myslím, že ne. Tohle je čistě politická záležitost. My dva se známe skoro celý život, a naše vzájemné vztahy byly vždycky lepší, než vztahy nás obou s Erikem.“

„Chápu. Do téhle akce s tebou jdu já a Avalon zůstane zřejmě Benediktův. Proto by mě zajímalo, jak by se zachoval, kdybych se sem jednoho dne vrátil. Bude mě nenávidět za to, že jsem ti pomáhal?“

„Silně pochybuji. To není jeho styl.“

„Pak mi dovol, abych šel ještě dál. Bůh ví, že jsem zkušený válečník, a pokud dobudeme Amber, dokážu to i před ním. Když je tak zraněný, myslíš, že by mě mohl potřebovat jako polního velitele pro svá vojska? Znám tuto krajinu dokonale. Mohl bych ho vzít na Thornská pole a popsat mu celou bitvu. K čertu! Sloužil bych mu dobře — stejně dobře, jako jsem sloužil tobě.“ Zasmál se: „Promiň. Lépe než tobě.“

Uchechtl jsem se a usrkl z číše.

„Nebude to tak jednoduché,“ namítl jsem. „Ten nápad se mi samozřejmě líbí. Jen si nejsem úplně jistý, jestli bys někdy získal jeho důvěru. Příliš by to vypadalo jako nějaké moje spiknutí.“

„Zatracená politika! Tak jsem to nemyslel! Neumím nic jiného, než bojovat, a mám rád Avalon!“

„Já ti věřím. Ale bude ti věřit on?“

„Když má jen jednu ruku, bude potřebovat spolehlivého muže. Mohl by —“

Rozesmál jsem se, ale rychle jsem se ovládl, protože smích mohl být slyšet hezky daleko a nechtěl jsem se taky dotknout Ganelonových citů. „Promiň. Nepochopil jsi přesně situaci. Nechápeš, s kým jsme tu noc ve stanu mluvili. Možná ti připadal jako obyčejný člověk, navíc i mrzák. Ale tak to není. Já sám se Benedikta bojím. Liší se od ostatních bytostí, ať už stínových či opravdových. Je Pánem zbraní Amberu. Dokážeš si představit tisíc leť? Několik tisíc? Dokážeš pochopit člověka, který se skoro každý den takto dlouhého života zabýval aspoň chvíli zbraněmi, taktikou, strategií? Nenech se zmást tím, žes ho poznal jako vládce malého královstvíčka, velícího skromné armádě a prořezávajícího svůj ovocný sad. Jeho hlava je nabitá poznatky z vojenské vědy. Často cestoval ze Stínu do Stínu, aby mohl sledovat různé varianty téže bitvy, jen za trochu změněných podmínek, a ověřil si tak své válečné teorie. Velel už armádám tak nesmírným, že bys mohl řadu dní sledovat jejich pochod, a ještě bys nedohledal konce jejich řad. Přestože je oslaben ztrátou paže, nechtěl bych se s ním utkat, ať už se zbraní v ruce nebo bez ní. Ještě štěstí, že nemá žádné ambice na trůn, protože jinak už by na něm seděl. Kdyby to tak bylo, v ten okamžik bych zanechal svého úsilí a složil mu slib věrnosti. Bojím se Benedikta.“

Ganelon dlouho mlčel, a já se napil, neboť jsem měl sucho v krku.

„To jsem samozřejmě nevěděl,“ pronesl po chvíli. „Budu tedy šťasten, když mě nechá se do Avalonu vrátit.“

„To nechá. Vím to.“

„Dara mi řekla, že od něj dnes dostala zprávu. Rozhodl se ukončit svůj pobyt v poli. Zítra se tu pravděpodobně objeví.“

„Zatraceně!“ zavrčel jsem a vstal. „V tom případě sebou budeme muset pohnout. Doufám, že Doyle už nám tu látku připravil. Musíme tam ráno zajít a pospíšit si. Chtěl bych být pryč, než se Benedikt vrátí!“

„Máš už tedy ty drahokamy?“

„Mám.“

„Mohu se na ně podívat?“

Odvázal jsem si od pasu sáček a podal mu ho. Otevřel ho a vyjmul několik kamenů. Položil si je na dlaň levé ruky a špičkami prstů je pomalu obracel. „Nevypadají nijak zvláštně, alespoň co mohu při tomto světle posoudit. Počkat! Září! Ne…“

„Nejsou samozřejmě broušené. Ale přesto držíš v ruce docela slušné jmění.“

„Úžasné,“ shrnul, když je sypal zpět do sáčku a zavíral jej. „A pro tebe je tak snadné je získat.“

„Tak snadné to zas nebylo.“

„Přesto mi připadá nespravedlivé, že si někdo může takhle rychle pomoci ke štěstí.“ Vrátil mi je.

„Dohlédnu na to, aby sis také trochu pomohl ke štěstí, až naše práce skončí,“ slíbil jsem. „Bude to taková náhrada za tu funkci, kterou ti nenabídne Benedikt.“

„Když teď vím, co je zač, tím víc jsem odhodlán dostat se do jeho služeb.“

„Uvidíme, co se s tím dá dělat.“

„Díky, Corwine. A jak teď zařídíme odjezd?“

„Ty si běž lehnout a trochu si odpočiň, protože tě brzo ráno vzbudím. Myslím, že Starovi a Firedrakeovi se to příliš zamlouvat nebude, ale půjčíme si jeden z Benediktových povozů, zapřáhneme koně a vyrazíme do města. Pokusím se náš rychlý odjezd nějak zamaskovat. Pak si pospíšíme ke klenotníkovi Doylovi, naložíme svou zakázku a zmizíme do Stínu tak rychle, jak jen to bude možné. Čím rychleji, tím hůř bude Benedikt hledat naši stopu. Jestliže získáme ve Stínu půldenní náskok, bude prakticky bez šance.“

„Proč by tak měl stát o to, začít se za námi honit?“

„Nevěří mi ani za mák — a má proč. Čeká, až se pohnu. Je mu jasné, že zde něco potřebuji zařídit, a neví co. Rád by na to přišel, aby tak mohl zažehnat další hrozbu pro Amber. Jakmile zjistí, že jsme odjeli nadobro, bude mu jasné, že jsem dosáhl svého a půjde nás hledat.“

Ganelon zívl, protáhl se a dopil. „Souhlasím; měli bychom si teď odpočinout, abychom měli na ten spěch dost sil. Po tom, co jsi mi řekl o Benediktovi, už mne méně překvapuje další věc, o níž jsem s tebou chtěl mluvit — i když mě stále ještě vyvádí z míry.“

Zvedl se, opatrně sebral karafu a ukázal dolů po stezce: „Když půjdeš tímto směrem, mineš živý plot, který ohraničuje tuto zahradu, vstoupíš do lesa, ležícího pod ní a budeš pokračovat ještě nějakých dvě stě kroků, přijdeš na místo, kde ti po levé ruce zůstane malý shluk mladých stromků a vstoupíš náhle do prolákliny snad čtyři stopy pod úrovní stezky. V ní je čerstvý hrob, udusaný a překrytý listím a větvičkami. Objevil jsem ho, když jsem se šel nedávno trochu projít, abych utišil bolest z ran.“

„Jak víš, že je to hrob?“

Vyprskl. „Obvykle se tak říká jámám, v nichž jsou zakopány mrtvoly. Je to dost mělké, a já se tam trochu šťoural holí. Leží tam čtyři těla — tři muži a jedna žena.“

„Jak jsou staré?“

„Moc ne. Řekl bych, že tam leží jen pár dní.“

„Nechals to, jak to bylo?“

„Nejsem hlupák, Corwine.“

„Promiň. Ale dělá mi to vážné starosti, protože tomu vůbec nerozumím.“

„Zřejmě dělali Benediktovi nějaké problémy a on jim tu laskavost oplatil.“

„Možná. Jak vypadali? A jakou smrtí zemřeli?“

„Nebylo na nich nic zvláštního. Mohli být tak středního věku a měli podřezaná hrdla, kromě jednoho chlapíka s ránou v břiše.“

„To je divné. No, je dobře, že odjíždíme. Máme dost svých problémů, než abychom se nechali zatahovat i do místních.“

„Souhlasím. A teď pojďme do postele.“

„Běž napřed. Já ještě musím cosi dodělat.“

„Uposlechni své vlastní rady a běž si trochu odpočinout,“ prohodil, otáčeje se zpět k zámečku. „Ne abys tu seděl a trápil se.“

„Nebudu.“

„Pak tedy dobrou noc.“

„Na shledanou ráno.“

Sledoval jsem ho, jak se vrací. Měl samozřejmě pravdu, ale já ještě nemohl jít spát. Prošel jsem si znovu plány, abych se ujistil, že jsem nic nepřehlédl, dopil sklenici a postavil ji na lavičku. Pak jsem vstal a začal se procházet, přičemž jsem značil svou cestu obláčky tabákového dýmu. Přes rameno mi trochu svítil měsíc a do svítání chybělo odhadem ještě pár hodin. Mé rozhodnutí strávit noc mimo dům se nezměnilo, a tak jsem začal přemýšlet o vhodném místě, kde by se dalo přespat.

Samozřejmě jsem se zatoulal po stezce dolů ke stromovému remízku. Krátká prohlídka místa odhalila, že tu nedávno někdo kopal, ale neměl jsem náladu na exhumaci v měsíčním světle a zcela mi stačilo Ganelonovo ujištění, co tu našel. Nejsem si jist, proč jsem sem šel. Asi mé sklony k morbidnosti, pomyslel jsem si. Přesto jsem si ale rozmyslel utábořit se nablízku.

Zamířil jsem do severozápadního rohu zahrady a našel si místo, které nebylo vidět ze zámečku. Rostl tu vysoký živý plot a dlouhá, měkká a sladce vonící tráva. Rozprostřel jsem plášť, sedl si na něj a stáhl si boty. Položil jsem chodidla do chladné trávy a vzdychl.

Už to nebude trvat dlouho, rozhodl jsem se. Od Stínů k diamantům, od nich ke zbraním a pak do Amberu. Už jsem byl vprostřed cesty. Ještě před rokem jsem hnil v cele a překračoval hranici mezi zdravým rozumem a šílenstvím tak často, až pro mě přestala existovat. Nyní jsem byl volný, silný, se zdravýma očima a měl jsem plán. Nyní jsem byl hrozbou, hledající znovu své naplnění, hrozbou ještě smrtelnější, než dřív. Tentokrát nebylo mé štěstí svázáno s plány někoho jiného. Tentokrát jsem byl sám strůjcem svého úspěchu i prohry.

Ten pocit byl příjemný, stejně jako tráva a alkohol, který mi koloval v žilách a hřál mě sálavým plamenem. Vyčistil jsem si dýmku, odložil ji, natáhl se, zívl a začal usínat.

Vtom jsem zaznamenal vzdálený pohyb. Zvedl jsem se na lokti a podíval se. Nemusel jsem čekat dlouho. Po cestě šla pomalu nějaká postava a často se zastavovala. Pohybovala se tiše. Zmizela za stromem, kde jsem s Ganelonem seděl a delší dobu se neobjevovala. Po svém vynoření popošla ještě několik tuctů kroků, zastavila se a zřejmě se upřeně zadívala mým směrem. Nato pokračovala stále blíž.

Když minula shluk křoví a vyšla ze stínu, dotkl se její tváře měsíční svit. Zjevně si to uvědomovala; usmála se na mě, zpomalila a zastavila se přede mnou.

„Vyložila jsem si to tak, že se vám nelíbí naše komnaty, lorde Corwine,“ pronesla.

„Ne tak zcela,“ odporoval jsem. „Noc je tak krásná, že se ve mně probudilo mé tulácké já.“

„Něco tě muselo probudit i včera v noci,“ konstatovala, „a to i když pršelo.“ Sedla si vedle mě na plášť. „Spal jsi uvnitř nebo venku?“

„Byl jsem venku, ale nespal jsem. Vlastně jsem nespal od té chvíle, kdy jsme se viděli naposled.“

„Kde jsi byl?“

„Dole u moře. Prosíval jsem písek.“

„To zní dost neradostně.“

„Taky to neradostné bylo.“

„Od té chvíle, co jsme se procházeli Stínem, jsem dost přemýšlela.“

„To si dovedu představit.“

„Ani já jsem se příliš nevyspala. Proto jsem tě taky slyšela, jak přicházíš a mluvíš s Ganelonem. Věděla jsem, že když se vrátil sám, ty musíš být někde venku.“

„To jsi hádala správně.“

„Musím do Amberu, víš. Projít Vzorem.“

„Já vím. Projdeš jím.“

„Ale brzo, Corwine. Brzo!“

„Jsi ještě mladá, Daro. Máš spoustu času.“

„Kašlu na to! Celý svůj život čekám — dokonce aniž o tom vím! Copak se tam nějak nemůžu dostat hned?“

„Ne.“

„Proč ne? Můžeš mě vzít na rychlý výlet přes Stíny, dovést mě do Amberu, nechat mě projít Vzorem…“

„Pokud by nás nezabili okamžitě, mohli bychom být šťastni, kdyby nás dali do sousedních cel — nebo natáhli na skřipce vedle sebe. Samozřejmě jen do té doby, než by nás oba popravili.“

„Proboha proč? Jsi přece princ toho města. Máš právo dělat, co uznáš za vhodné.“

Rozesmál jsem se. „Jsem psanec, má drahá. Kdybych se vrátil do Amberu, budu popraven — budu-li mít štěstí. Když ne, udělají se mnou ještě něco horšího. Ale jak tak sleduji vývoj posledních událostí, řekl bych, že mě spíš zabijí rychle. Tuto laskavost by jistě dopřáli i mým společníkům.“

„Oberon by nic takového neudělal.“

„Kdyby ho k tomu někdo dostatečně vyprovokoval, myslím, že udělal. Ale o něho nejde. Oberon už není, a můj bratr Erik se usadil na trůn a sám sebe nazývá králem.“

„Kdy se to stalo?“

„Před několika lety, měřeno časem Amberu.“

„Proč by tě Erik měl chtít zabít?“

„Pochopitelně proto, že bych jinak zabil já jeho.“

„A zabil bys ho?“

„Zabil, a taky zabiju. Myslím, že docela brzo.“

Obrátila ke mně oči. „Proč?“

„Abych mohl obsadit trůn sám. Víš, mám na něj právo. Erik ho uzurpoval. Jen nedávno jsem uprchl z několikaletého vězení a utrpení v jeho rukou. Udělal však chybu, když si dovolil ten luxus nechat mě naživu, aby se mohl kochat mojí zbědovaností. Nikdy ho nenapadlo, že by se mi mohlo podařit utéci a vrátit se, abych ho vyzval k novému střetnutí. Ostatně by to nenapadlo ani mne. Ale když už jsem měl to štěstí a mohu se o to pokusit znovu, dám si pozor, abych neudělal tutéž chybu co on.“

„Ale vždyť je to tvůj bratr.“

„Mohu tě ujistit, že jen málokdo si je toho vědom víc než on a já.“

„Jak rychle si myslíš, že dosáhneš — svého?“

„Jak jsem ti říkal minule: jestli se dostaneš k Trumfům, ozvi se mi tak za tři měsíce. Když se k nim nedostaneš a vše půjde podle mého plánu, spojím se s tebou brzy po tom, co se ujmu vlády. Měla bys mít možnost vstoupit do Vzoru dřív, než uplyne rok.“

„A když tvé plány selžou?“

„Pak budeš muset čekat déle. Dokud se Erik neujistí o nezvratnosti své vlády a dokud ho Benedikt neuzná za krále. Jenže to Benedikt udělat nechce. Je už z Amberu dlouho pryč, a Erik si myslí, že už není mezi živými. Kdyby se teď objevil, musel by zaujmout pozici buď pro Erika, nebo proti němu. Pokud by se Benedikt postavil za něj, pak bude pokračování Erikovy vlády zajištěno, a Benedikt za to nechce nést zodpovědnost. Kdyby se postavil proti němu, bude to znamenat novou válku — a ani o to Benedikt nestojí. On sám po koruně netouží. Jen tím, že zůstane zcela utajen, může mít klid. Kdyby se objevil a odmítl zaujmout stanovisko, jemu by se asi nic nestalo, ale znamenalo by to v podstatě totéž, jako kdyby Erikovy nároky neuznal a vznikly by z toho zase problémy. Kdyby se objevil s tebou, vydal by se jim v šanc, protože by tě Erik použil k nátlaku na Benedikta.“

„Když tedy prohraješ, už se nikdy do Amberu nedostanu?“

„Líčím ti jen situaci, tak jak ji vidím já. Bezpochyby je tu mnoho faktorů, o nichž nevím. Byl jsem dlouho mimo dění.“

„Musíš zvítězit!“ vyhrkla. Pak ji něco napadlo: „Bude tě děda podporovat?“

„Pochybuji. Jenže to by byla úplně jiná situace. Já na rozdíl od Erika vím jak o něm, tak i o tobě. Nebudu po Benediktovi vyžadovat podporu. Dokud se nepostaví proti mně, budu spokojen. A budu-li jednat rychle, účinně a úspěšně, pak se proti mně nepostaví. Nebude sice nadšen, až zjistí, že o tobě vím, ale až pochopí, že ti nemíním ublížit, vše se zase urovná.“

„Proč nepoužiješ mě? Bylo by to logické.“

„To by bylo. Jenže jsem zjistil, že tě mám rád,“ pokrčil jsem rameny. „Takže je to mimo veškerou diskusi.“

Rozesmála se. „Okouzlila jsem tě!“

Vyprskl jsem. „Dá se to tak říci: okouzlilas mě svými křehkými způsoby a hrotem svého meče.“

Náhle vystřízlivěla. „Děda se vrací zítra ráno. Řekl ti o tom tvůj přítel Ganelon?“

„Ano.“

„Jak to mění tvé plány.“

„Musím si zatraceně pospíšit a zmizet odtud dřív, než se vrátí.“

„Jak se na to bude tvářit?“

„Nejdřív se pořádně rozzuří na tebe, že jsi tady. Pak bude chtít vědět, jak se ti podařilo dostat se zpátky a kolik jsi mi toho o sobě prozradila.“

„Co mu mám říct?“'

„Popiš mu pravdivě, jak ses dostala domů. Bude mít o čem přemýšlet. Co se mne týče, tvá ženská intuice ti naznačila, že není radno mi důvěřovat, a tak jsi použila stejnou pohádku jako na Juliana s Gérardem. K tomu, kde jsem já: spolu s Ganelonem jsme si půjčili vůz a vyrazili do města se slovy, že se vrátíme hodně pozdě.“

„A kam máte namířeno doopravdy?“

„Na krátko skutečně do města, ale zpátky se už vracet nebudeme. Chci získat zpočátku co největší náskok, protože by mě Benedikt mohl Stínem sledovat.“

„Pokud vám to pomůže, zdržím ho, jak jen budu moci. Ty by ses byl na mě nepřišel podívat, než bys odjel?“

„Chystal jsem se, že si o tomhle popovídáme ráno. Svou nespavostí jsi to uspíšila.“

„Pak mne má nespavost těší. Jakým způsobem hodláš dobýt Amber?“

Potřásl jsem hlavou. „Ne, milá Daro. Všichni princové, kteří spřádají intriky, musí mít pár malých tajemství. Toto k těm mým patří.“

„Udivuje mne, že je v Amberu tolik nedůvěry a pletich.“

„Proč? Tytéž konflikty existují v různých formách všude. Jsou neustále kolem tebe, protože všechny stíny zrcadlí Amber.“

„Je to těžko pochopitelné…“

„Jednou to pochopíš. Zatím na to zapomeň.“

„Pak mi prozraď ještě jednu věc. Přestože jsem ještě neprošla Vzorem, dokážu alespoň z části Stíny ovládat. Řekni mi podrobněji, jak to děláš ty. Chci se tomu umění naučit lépe.“

„Ne!“ odmítl jsem. „Nebudu ti se Stínem mást hlavu, dokud na to nebudeš připravena. Je to nebezpečné, i když Vzorem projdeš, a bez toho je to přímo šílenství. Měla jsi štěstí, ale nepokoušej osud znovu. Pomohu ti víc, když ti nepovím ani slovo.“

„Co se dá dělat,“ pokrčila rameny. „Promiň. Myslím, že to ještě nějakou dobu vydržím.“

„Taky si myslím. Ještě nějaké námitky?“

„Ne. I když —“ zasmála se. „Stejně by mi asi nepomohly. Musíš vědět, o čem mluvíš. Jsem ráda, že ti záleží na tom, co se se mnou stane.“

Něco jsem zamručel a Dara natáhla ruku a dotkla se mé tváře. Nato jsem se k ní otočil. Její tvář se ke mně pomalu blížila, úsměv byl ten tam, rty se pootevřely a oči měla téměř zavřené. Když jsme se políbili, ucítil jsem, jak její ruce sklouzly po mém krku a ramenou, zatímco mé hledaly stejná místa na jejím těle. Můj úžas roztál ve sladkém opojení a na jeho místo nastoupilo teplo a jisté vzrušení.

Jestli tohle Benedikt někdy zjistí, bude na mne víc než jen trochu rozzloben…