Kryptové a maskan
Když jsem se probudil, nacházel jsem se v nějaké tmavé místnosti a miloval se s dámou, kterou jsem v životě neviděl. Život dokáže tropit všelijaké podivnosti. Někdy i příjemné. Nenalezl jsem v sobě vůli tu příjemnou činnost přerušit, a tak jsem v ní pokračoval dál, a ona také, až jsme dospěli do okamžiku náhlého dávání a braní, onoho okamžiku harmonie a klidu.
Udělal jsem levou rukou gesto a nad našimi hlavami se rozzářilo malé světélko. Měla dlouhé, černé vlasy a zelené oči, vysoko posazené lícní kosti a široké obočí. Zasmála se, jakmile se objevilo světlo, a odhalila tak upíří špičáky. Na ústech však neměla jedinou stopu krve, a tak mi připadalo nepatřičné ohmatávat si krk, zda na něm nenajdu nějaké zranění. „Už je to tak dávno, Merline,“ pronesla tiše.
„Madam, vy jste mne zneužila,“ opáčil jsem.
„Nebylo to poprvé,“ zasmála se.
„Jak to?“ Až do této chvíle jsem si myslel, že jsem noc až na několik posledních okamžiků strávil spánkem.
„Jsme přece staří známí. Nevzpomínáš si?“ Když viděla mé váhání, dodala šibalsky; „Hádej, kdo jsem,“
„To není fér,“ namítl jsem, upřeně se dívaje do těch očí, hlubokých jako samo moře, a přejel prstem po obočí nad nimi. Byly mi něčím hrozně povědomé, ale ani za nic jsem nemohl přijít na to, čím.
„Přemýšlej,“ povzbuzovala mne. „Chci, aby sis na mne vzpomněl.“
„Nevím. Rhanda?“ hádal jsem.
„Tvá první láska, stejně jako ty moje,“ usmála se. „Stalo se to tenkrát v mauzoleu. Vlastně to byla jen nevinná dětská hra. Ale bylo to pěkné, nebo ne?“
„Bylo a stále ještě je,“ řekl jsem a pohladil ji po vlasech. „Ne, na tebe nikdy nezapomenu. Ale nikdy bych netušil, že se s tebou ještě někdy setkám – poté, co jsem našel vzkaz se zprávou, že tvoji rodiče nechtějí, aby sis se mnou hrála, protože mne považují za upíra.“
„Vypadals tak, můj princi Chaosu a Amberu. Tvé prapodivné schopnosti a kouzla, která ovládáš.“
Upřel jsem pohled na její ústa a ničím nezakrývané špičáky. „Zvláštní, že něco takového vadí rodině upírů.“
„Upírů? My nejsme upíři. Patříme mezi poslední z žijících kryptu. Jen pět rodin z nás zůstalo, ze všech, kteří kdy žili ve všech tajných stínech odsud až po Amber – a ještě dál, odsud až po Chaos.“
Přitiskl jsem ji k sobě a hlavou mi projížděl dlouhý seznam všeho, s čím jsem se v životě setkal. O notnou chvíli později jsem konstatoval; „Omlouvám se, ale nemám ponětí, co to krypt je.“
Za další chvíli odpověděla. „Moc bych se divila, kdybys měl. Odjakživa jsme byli dobře utajenou rasou.“ Otevřela ústa a já při tom kouzelném světle spatřil, jak se tesáky pomalu zatahují do normální lidské podoby. „Vynořují se i při jiných rozkoších, než je hodování,“ poznamenala.
„Takže je tedy přece jen užíváš jako upír,“ usoudil jsem.
„Nebo ghúl,“ pokrčila rameny. „Maso mají ještě chutnější než krev.“
„Kdo?“ podivil jsem se.
„Ti, bez nichž by na světě bylo lépe,“ odtušila. „Většina z nich prostě zmizí. Čas od času, když na nich hoduje nějaký vtipálek, pár kousků zůstane.“
Potřásl jsem hlavou.
„Dámo z rodu kryptu, nerozumím.“
„Přicházíme a odcházíme, kamkoli se nám zachce. Jsme národ, o němž nikdo neví, hrdý národ. Žijeme podle zásad své cti, jež nás chrání před odhalením z vašich řad. Dokonce i ti, kteří tuší naši existenci, nevědí, kde nás hledat.“
„A přece jsi za mnou přišla a všechno mi to povídáš.“
„Valnou část svého života tě sleduji. Nezradíš nás. I ty žiješ podle zásad.“
„Sleduješ mne valnou část svého života? Jak?“
Ale v tu chvíli jsme se začali věnovat něčemu jinému a rozhovor pro tu chvíli skončil. Nezapomněl jsem však na započaté téma. Jakmile jsme konečně leželi bok po boku, vrátil jsem se k němu. Tentokrát ale byla na mou otázku připravena.
„Jsem prchavým stínem v tvém zrcadle,“ odtušila. „Dívám se na tebe, a přece mne nevidíš. Všichni z nás mají nějaké koníčky, lásko má, někoho či něco, co je zajímá. A mým koníčkem jsi odjakživa ty.“
„Ale proč jsi teď za mnou přišla, Rhando?“ zeptal jsem se. „Po těch letech?“
Odvrátila se.
„Možná už brzy zemřeš,“ p…
