Kryptové a maskan (Roger Zelazny)

Kryptové a maskan

Když jsem se probudil, nacházel jsem se v nějaké tmavé místnosti a miloval se s dámou, kterou jsem v životě neviděl. Život dokáže tropit všelijaké podivnosti. Někdy i příjemné. Nenalezl jsem v sobě vůli tu příjemnou činnost přerušit, a tak jsem v ní pokračoval dál, a ona také, až jsme dospěli do okamžiku náhlého dávání a braní, onoho okamžiku harmonie a klidu.

Udělal jsem levou rukou gesto a nad našimi hlavami se rozzářilo malé světélko. Měla dlouhé, černé vlasy a zelené oči, vysoko posazené lícní kosti a široké obočí. Zasmála se, jakmile se objevilo světlo, a odhalila tak upíří špičáky. Na ústech však neměla jedinou stopu krve, a tak mi připadalo nepatřičné ohmatávat si krk, zda na něm nenajdu nějaké zranění. „Už je to tak dávno, Merline,“ pronesla tiše.

„Madam, vy jste mne zneužila,“ opáčil jsem.

„Nebylo to poprvé,“ zasmála se.

„Jak to?“ Až do této chvíle jsem si myslel, že jsem noc až na několik posledních okamžiků strávil spánkem.

„Jsme přece staří známí. Nevzpomínáš si?“ Když viděla mé váhání, dodala šibalsky; „Hádej, kdo jsem,“

„To není fér,“ namítl jsem, upřeně se dívaje do těch očí, hlubokých jako samo moře, a přejel prstem po obočí nad nimi. Byly mi něčím hrozně povědomé, ale ani za nic jsem nemohl přijít na to, čím.

„Přemýšlej,“ povzbuzovala mne. „Chci, aby sis na mne vzpomněl.“

„Nevím. Rhanda?“ hádal jsem.

„Tvá první láska, stejně jako ty moje,“ usmála se. „Stalo se to tenkrát v mauzoleu. Vlastně to byla jen nevinná dětská hra. Ale bylo to pěkné, nebo ne?“

„Bylo a stále ještě je,“ řekl jsem a pohladil ji po vlasech. „Ne, na tebe nikdy nezapomenu. Ale nikdy bych netušil, že se s tebou ještě někdy setkám – poté, co jsem našel vzkaz se zprávou, že tvoji rodiče nechtějí, aby sis se mnou hrála, protože mne považují za upíra.“

„Vypadals tak, můj princi Chaosu a Amberu. Tvé prapodivné schopnosti a kouzla, která ovládáš.“

Upřel jsem pohled na její ústa a ničím nezakrývané špičáky. „Zvláštní, že něco takového vadí rodině upírů.“

„Upírů? My nejsme upíři. Patříme mezi poslední z žijících kryptu. Jen pět rodin z nás zůstalo, ze všech, kteří kdy žili ve všech tajných stínech odsud až po Amber – a ještě dál, odsud až po Chaos.“

Přitiskl jsem ji k sobě a hlavou mi projížděl dlouhý seznam všeho, s čím jsem se v životě setkal. O notnou chvíli později jsem konstatoval; „Omlouvám se, ale nemám ponětí, co to krypt je.“

Za další chvíli odpověděla. „Moc bych se divila, kdybys měl. Odjakživa jsme byli dobře utajenou rasou.“ Otevřela ústa a já při tom kouzelném světle spatřil, jak se tesáky pomalu zatahují do normální lidské podoby. „Vynořují se i při jiných rozkoších, než je hodování,“ poznamenala.

„Takže je tedy přece jen užíváš jako upír,“ usoudil jsem.

„Nebo ghúl,“ pokrčila rameny. „Maso mají ještě chutnější než krev.“

„Kdo?“ podivil jsem se.

„Ti, bez nichž by na světě bylo lépe,“ odtušila. „Většina z nich prostě zmizí. Čas od času, když na nich hoduje nějaký vtipálek, pár kousků zůstane.“

Potřásl jsem hlavou.

„Dámo z rodu kryptu, nerozumím.“

„Přicházíme a odcházíme, kamkoli se nám zachce. Jsme národ, o němž nikdo neví, hrdý národ. Žijeme podle zásad své cti, jež nás chrání před odhalením z vašich řad. Dokonce i ti, kteří tuší naši existenci, nevědí, kde nás hledat.“

„A přece jsi za mnou přišla a všechno mi to povídáš.“

„Valnou část svého života tě sleduji. Nezradíš nás. I ty žiješ podle zásad.“

„Sleduješ mne valnou část svého života? Jak?“

Ale v tu chvíli jsme se začali věnovat něčemu jinému a rozhovor pro tu chvíli skončil. Nezapomněl jsem však na započaté téma. Jakmile jsme konečně leželi bok po boku, vrátil jsem se k němu. Tentokrát ale byla na mou otázku připravena.

„Jsem prchavým stínem v tvém zrcadle,“ odtušila. „Dívám se na tebe, a přece mne nevidíš. Všichni z nás mají nějaké koníčky, lásko má, někoho či něco, co je zajímá. A mým koníčkem jsi odjakživa ty.“

„Ale proč jsi teď za mnou přišla, Rhando?“ zeptal jsem se. „Po těch letech?“

Odvrátila se.

„Možná už brzy zemřeš,“ pronesla po chvíli, „a já jsem si s tebou chtěla zavzpomínat na ty šťastné dny v Pralese.“

„Že brzy zemřu? Žiji v neustálém nebezpečí, to nemohu popřít. Jsem až příliš blízko trůnu. Mám však silné ochránce – a jsem silnější, než si lidé obvykle myslí.“

„Jak jsem již řekla, sledovala jsem tě,“ pokrčila rameny. „Nepochybuji o tvých schopnostech. Byla jsem svědkem mnoha tvých kouzel a některá z nich ani nechápu.“

„Jsi čarodějka?“

Potřásla hlavou. „Mé znalosti tohoto oboru jsou, přestože poměrně rozsáhlé, ryze akademické. Má moc tkví v něčem jiném.“

„V čem?“ naléhal jsem.

Pokynula směrem ke zdi. Upřeně jsem si ji chvíli prohlížel. Byla to běžná zeď, holá až na velké zrcadlo uprostřed. Rozhodil jsem rukama. „Nic zvláštního na ní nevidím.“

„Mohl bys to zesílit?“ kývla ke kouzelnému světélku.

Vyhověl jsem jí.

„A teď to světlo přesuň k zrcadlu.“

Učinil jsem i to. Zrcadlo bylo velmi tmavé, stejně jako všechno v Mandorově domě, kde jsem se rozhodl strávit tuto noc.

Vylezl jsem z postele a přešel pokoj. Zrcadlo bylo absolutně černé; neodráželo vůbec nic. „Zvláštní,“ poznamenal jsem.

„Nijak moc,“ opáčila. „Jakmile jsem sem vstoupila, uzavřela jsem jej a uzamkla. Stejně jako všechna ostatní zrcadla v tomto domě.“

„Přišla jsi sem tedy zrcadlem?“

„Ano. Žiju ve světě za zrcadlem.“

„A tvá rodina? A ty čtyři další, o nichž ses zmínila?“

„Všichni jsme si vybudovali domovy tam, kde končí pouhý odraz.“

„A tudy tedy cestujete z místa na místo?“

„Zásadně tudy.“

„Zjevně proto, abyste mohli sledovat své koníčky. A taky požírat lidi, kteří vám nejsou sympatičtí.“

„To taky.“

„Naháníš mi hrůzu, Rhando.“ Vrátil jsem se k posteli a posadil se na její okraj. Uchopil jsem její dlaň a sevřel ji. „Ale jsem rád, že té zase vidím. Škoda, žes nepřišla dřív.“

„Přišla jsem,“ namítla. „Používala jsem však uspávací kouzla, jaká umí jen náš rod.“

„Kéž bys mne byla vzbudila.“

Přikývla. „I já bych byla ráda zůstala s tebou, nebo si tě vzala domů. Ale v období života, které právě prožíváš, jsi všemi uznaný hromosvod, přitahující nebezpečí ze všech stran.“

„Taky mi to tak připadá,“ souhlasil jsem. „Ale když je to tak, proč jsi tedy přišla teď, nechala se vidět a všechno jsi mi řekla?“

„Ta hrozba se rozšířila. Ohrožuje už i nás.“

„Ale já myslel, že se nebezpečí, které k sobě přitahuji, už zmenšilo,“ namítl jsem. „Odrazil jsem Dariny a Mandorovy pokusy o vládu nade mnou a zčásti jsem pochopil, oč se jim jedná.“

„Budou však intrikovat dál.“

Pokrčil jsem rameny. „Mají to v povaze. Vědí, že to vím, a že jsem se stal jejich protivníkem. Vědí, že jsem na ně nyní připraven a stále v pohotovosti. A bratr Jurt. Myslím, že jsme pochopili jeden druhého. Co se Julie týče. s tou jsme se usmířili. Máme –“

Zasmála se. „Julie už využila vašeho ,usmíření‘ k tomu, aby se pokusila znovu proti tobě poštvat Jurta. Dívala jsem se. Vím to. Ponouká ho k žárlivostí občasnými náznaky, že stále stojí víc o tebe než o něj. Ve skutečnosti však nechce nic jiného než tě odstranit, a spolu s tebou i těch sedm, co s tebou soupeří o trůn, stejně jako i všechny další, kdo by soupeřit mohli. Pak by se stala v Chaosu královnou.“

„Není Daře rovnocenným soupeřem,“ namítl jsem.

„Od té doby, co přemohla Jasru, má o sobě dost vysoké mínění. Nedošlo jí, že Jasra zlenivěla a nechala se přemoci úskokem, nikoli Juliinými silami. Julie však své síly značně přeceňuje. A to je také její slabina. Bude se s tebou přátelit, aby ukolébala tvou ostražitost a zároveň proti tobě štvát tvého bratra.“

„Díky tobě jsem varován, avšak kromě mne je už jen šest uchazečů o trůn. Jsem první na řadě – poté, co další půltucet mých předchůdců neblaze skončil. Říkala jsi sedm. Pak je tedy ještě jeden, o němž nevím?“

„Neví o něm nikdo, protože se skrývá,“ odpověděla. „Neznám jeho jméno, ale jsem si jista, žes ho už viděl – u tvého strýce Suhuye, u jezírka. Vím jak vypadá v podobě příslušníka Chaosu i v podobě lidské. Vím také, že i Mandor jej považoval za schopného protivníka, pokud by se střetli ve svých pletichách. Naopak on sám se podle mého názoru stáhl do naší říše kvůli Mandorovi. Bojí se ho.“

„Obývá svět za zrcadlem?“

„Ano, ačkoli dosud neví, že v něm žijeme i my. Nalezl jej takřka neuvěřitelnou náhodou, ale zatím si myslí, že učinil báječný objev – že našel tajnou cestu, jak se dostat téměř kamkoli, vidět takřka vše, aniž by byl pozorován. Naši lidé se mu však vyhýbají a používají zákrut našeho světa, které nezná. I tak tímto objevem značně pokročil směrem k trůnu.“

„Pokud se dokáže dívat – či dokonce naslouchat – z jakéhokoli zrcadla, aniž by byl spatřen; pokud se odtud může kdykoli vynořit, zavraždit kohokoli a zase stejnou cestou zmizet – ano, pak je opravdu blízko trůnu.“

Z nočního vzduchu náhle čišel chlad. Rhanda vytřeštila oči. Přesunul jsem se k židli, kde jsem zanechal své svršky a jal jsem se oblékat.

„Ano, obleč se,“ řekla.

„Ale to ještě není všechno, že ne?“

„Ne. Ten tajný uchazeč o trůn nalezl a přivedl něco, co hrozí zničit celou naši mírumilovnou říši. Kdesi, neznámo kdo, objevil maskana.“

„Co je to maskan?“

„Bytost z našich legend, tvor, o němž jsme se domnívali, že byl v našem zrcadlovém světě už dávno vyhuben. Jeho rod téměř krypty zničil. Je to děsivá stvůra; zneškodnění té, o níž jsme se domnívali, že je poslední, si vyžádalo životy celé jedné z našich rodin.“

Připjal jsem si pás s mečem a natáhl vysoké boty. Přešel jsem pokoj k zrcadlu a přidržel dlaň před matným, černým povrchem. Ano, toto byl zřejmě zdroj náhlého chladu.

„Zavřela jsi je a uzamkla?“ ujistil jsem se. „Všechna zrcadla v okolí?“

„Ten, který se skrývá, poslal maskana, aby zrcadly pronikl k devíti jeho protivníkům v boji o trůn a zničil je. Teď pátrá maskan po tom desátém: po tobě.“

„Rozumím. Dokáže maskan prolomit tvé zámky?“

„Nevím. Rozhodně ne snadno. Ten chlad však přináší právě on. Číhá přímo za zrcadlem. Ví už, že jsi tady.“

„Jak vypadá?“

„Jako okřídlený úhoř s mnoha tlapami a ostrými drápy. Na délku měří dobrých deset stop.“

„A pokud ho pustíme dovnitř?“

„Napadne tě.“

„A co když za zrcadlo vstoupíme sami?“

„Napadne tě.“

„Z kterého konce je silnější?“

„Nemyslím, že by v tom byl nějaký rozdíl.“

„Krucinál! Nemohli bychom vstoupit jiným zrcadlem a překvapit jej?“

„Snad.“

„Zkusíme to. Pojď.“

Vstala, rychle se oblékla do krvavě rudých šatů a následovala mne stěnou do místnosti, která se pro běžného smrtelníka nacházela několik mil odsud. Stejně jako většina šlechticů Chaosu, i bratr Mandor dával přednost rezidenci, roztroušené po jednotlivých kouscích po kraji. Na protější stěně, mezi psacím stolem a velkými hodinami, odměřujícími čas Chaosu, viselo dlouhé zrcadlo. Hodiny, jak jsem si všiml, se chystaly právě odbíjet, nepříliš pochopitelně pro běžného pozorovatele. Výborně. Vytáhl jsem meč.

„O tomhle ani nevím,“ podivila se.

„Nalézáme se trochu dál od místnosti, kde jsem spal. Zapomeň na to. Proveď mne do vaší říše.“

„Asi bych tě měla varovat,“ řekla. „Podle toho, co se vypráví, se dosud nikomu nepodařilo zabít maskana mečem nebo jen s pomocí kouzel. Maskani dokážou absorbovat magii, a stejně tak i fyzické údery. Vydrží a přežijí i ta nejstrašnější zranění.“

„Máš tedy lepší návrh?“

„Zastraš ho, zažeň či uvězni. Možná to bude lepší, než se jej pokoušet zabít.“

„Dobrá, zkusíme to. Jestli se dostanu do maléru, jsi v tom se mnou.“

Neodpověděla, ale vzala mne za ruku a vkročila do zrcadla. V okamžiku, kdy jsem ji následoval, začaly prastaré hodiny Chaosu odbíjet svůj nepravidelný, chaotický rytmus. Prostor uvnitř zrcadla se zdál být stejný jako pokoj před ním, jen zrcadlově převrácený. Rhanda mne vedla až k nejvzdálenějšímu místu, které se ještě z pokoje odráželo, a pak zahnula za roh. Vstoupili jsme do podivně zkřiveného, zšeřelého města věží a velkých domů, jaké jsem nikdy neviděl. Ve vzduchu se tu a tam vznášely shluky klikatých, křivých linií. Rhanda se k jednomu shluku přiblížila, vsunula do něj volnou ruku a vkročila do něj, táhnouc mne za sebou. Vynořili jsme se na křivé ulici, lemované pokřivenými domy.

„Díky ti,“ řekl jsem. „Za varování a za příležitost k útoku.“

Stiskla mi dlaň.

„Nedělám to jen pro tebe, ale i pro svou rodinu.“

„Já vím.“

„Nedělala bych to, kdybych nevěřila, že máš šanci proti tomu netvorovi uspět. V takovém případě bych tě jenom varovala a řekla ti, co vím. Ale vzpomínám dodnes na jeden den, tenkrát v Pralese, kdy jsi mi slíbil, že budeš mým ochráncem. Tenkrát jsi mi připadal jako opravdový hrdina.“

Usmál jsem se vzpomínce na onen nevlídný den. Četli jsme si tenkrát v mauzoleu báje o hrdinských činech. V jakémsi záchvatu rytířskosti jsem ji vyvedl ven a za burácení hromu s ní stanul mezi náhrobky neznámých smrtelníků – Dennise Colta, Remo Williamse, Johna Gaunta – a přísahal jí, že ji budu chránit, pokud to někdy bude potřebovat. Políbila mne a já doufal, že se záhy vynoří nějaké zlé síly, proti kterým bych se mohl vrhnout. Ale nic takového se nestálo.

Kráčeli jsme kupředu a Rhanda počítala dveře. Před sedmými se zastavila. „Tyto,“ šeptla, „vedou zákrutami naší říše k místu za zamčeným zrcadlem v tvém pokoji.“

Pustil jsem její dlaň a protáhl se kolem ní.

„Tak dobrá,“ pokývl jsem. „Nastal čas odmaskovat maskana.“ Vykročil jsem vpřed. Maskan mi ušetřil námahu s blouděním v zákrutech zrcadlové říše; vynořil se přímo přede mnou.

Na délku měřil deset či dvanáct stop a nenašel jsem na něm žádné oči – jen rychle vířící bičíky, které hustě pokrývaly to, co jsem považoval za hlavu. Podél sytě růžového těla se táhl z jedné strany dlouhý, zelený pruh, zatímco z druhé modrý. Tvor zvedl konce bičíku tři čtyři stopy nad zem a zakroutil sebou. Vydal skřípavý zvuk a otočil se směrem ke mně. Pod bičíky, na spodní straně těla, se skrývala velká, široká tlama, podobná žraločí; několikrát se otevřela a zase zavřela, přičemž pokaždé odhalila množství zubů. Z ústního otvoru odkapávala na zem zelená, jedovatě vyhlížející tekutina a tvořila loužicky, z nichž stoupala pára.

Čekal, jsem, až se bytost přiblíží, a ona se blížila. Studoval jsem způsob, jakým se pohybuje – a jak se ukázalo, pohybovala se docela rychle, pomocí spousty maličkých nožiček. Pozvedl jsem před sebe meč, postavil se do střehu a očekával útok. Přitom jsem si v duchu opakoval kouzelné formule.

Tvor se přiblížil, a já jej udeřil svými kouzly Splašená střela a Zášleh. Pokaždé znehybněl a čekal, až kouzlo proběhne jeho tělem. Vzduch přímo mrazil a od netvorovy tlamy a středu těla stoupala pára. Jako by ta bytost vstřebala sílu mých kouzel a strávila ji v řetězci entropie. Jakmile pára zmizela, maskan znovu vyrazil ke mně a já jej zasáhl kouzlem Nástroje šílené moci. Znovu se zastavil, znehybněl a linula se z něj pára. Tentokrát jsem přispěchal a udeřil jej mohutnou ranou meče. Zazvonilo to jako zvon, ale nic jiného se nestalo a já se stáhl zpět.

„Jako kdyby polykal má kouzla a vylučoval chlad,“ křikl jsem.

„To už zaznamenali i jiní,“ opáčil Rhanda.

V té chvíli tvor překroutil své tělo, takže se ohavná tlama octla nahoře, a prudkým výpadem se vrhl na mne. Vrazil jsem mu meč do chřtánu právě ve chvíli, kdy se po mně napřáhly dlouhé drápy a mnohé z nich se mne zachytily. Byl jsem vržen zpět a na zem; tvor zavřel tlamu a já zaslechl praskavý zvuk. V ruce mi zůstal z meče jenom jilec. Nestvůra mi ukousla čepel. Chřtán se rozevřel znovu a já s úděsem hmátl po zdroji nových sil.

Brána hrotenu byla otevřena a já bytost udeřil syrovou silou odkudsi z hloubi Stínu. A znovu tvor ztuhl a vzduch kolem mne zamrazil. Vytrhl jsem se z jeho drápů, krváceje z mnoha drobných ran. Odkulil jsem se z dosahu a vstal, nepřestávaje netvora šlehat hrotenem. Pokusil jsem se jej ostrými výboji energie rozsekat na kusy, ale nestalo se nic víc, než že tvor zamrzl v růžovou sochu a údery absorboval.

Sáhl jsem do Stínu a nalezl jiný meč. Jeho hrotem jsem narýsoval vzduchu obdélník, s jasně zářícím terčem ve středu. Sáhl jsem do něj vší silou své vůle a touhy. Za okamžik jsem pocítil kontakt.

„Tati! Cítím tě, ale nevidím!“

„Fantome,“ zvolal jsem, „bojuji o život svůj, a bezpochyby i o životy mnoha dalších. Pojď mi pomoci, pokud můžeš.“

„Snažím se. Ale dostal ses do nějakých podivných končin. Cosi jako by mi bránilo vstoupit.“

„K čertu!“

„Souhlasím. Tomuto problému už jsem na svých cestách čelil. Žádné jednoduché řešení na to neznám.“

Maskan se dal opět do pohybu. Pokusil jsem se kontakt přes trumf udržet, ale ten slábl čím dál víc. „Otče!“ vykřikl Cyklický fantom, jak ztrácel spojení. „Zkus-“ Ale už byl pryč. Couvl jsem a vrhl pohled na Rhandu. Kolem ní teď stály tucty kryptů, oděných v černém, bílém nebo rudém. Začali zpívat podivnou, žalmu podobnou píseň, jako by náš boj potřeboval stejně truchlivý doprovod. Zdálo se, že maskan vlivem té písně zpomalil a mně bleskla hlavou velmi dávná vzpomínka.

Zvrátil jsem hlavu a vydal naříkavý pokřik, který jsem jednou zaslechl ve snu a nikdy jej nedokážu zapomenout.

Můj přítel přišel okamžitě.

Kergma, žijící rovnice, sem klouzal – nebo klouzala či klouzalo, rodem jsem si u této bytosti nikdy nebyl jistý – ze všech stran a koutů. Sledoval jsem to a vyčkával, až se složí dohromady. Kergma, spolu s Glait a Gryllem, byl mým přítelem z dětství.

I Rhanda si zjevně pamatovala bytost, která mohla vstoupit kamkoli, neboť jsem zaslechl její užaslé vydechnutí. Kergma proplynul kolem a ovinul se kolem Rhandy v gestu přátelského pozdravu, načež se stejně přivítal se mnou.

„Přátelé moji! Tak dlouho jsme mne už nezavolali ke svým hrám! Stýskalo se mi po vás!“

Maskan se vlekl kupředu, navzdory písni kryptů, jako by překonával její moc. „Tohle není hra,“ odpověděl jsem. „Pokud tohoto tvora včas nezničíme, zničí on nás.“

„Pak jej tedy musím vyřešit. Všechno živé žije v rovnici, v komplexu rovnic, které lze rozluštit. To už jsem vám přece dávno říkal.“

„Ano. Pokus se o to. Prosím.“

Ustal jsem ve svých útocích na netvora; měl jsem strach, abych nenarušil Kergmovy kalkulace. Pomalu jsem couval, meč a hroten stále v pohotovosti. Kryptové ustupovali se mnou.

„Velmi nebezpečné řešení,“ oznámil nakonec Kergma „A nádherná životní rovnice. Zastav ji tou svou hračkou.“

Zmrazil jsem netvora opět hrotenem. Píseň kryptů pokračovala.

Po další dlouhé odmlce se Kergma ozval opět. „Existuje zbraň, která toho tvora dokáže za náležitých okolností zničit. Musíš však pro ni sáhnout. Je to křivý meč, který už jsi jednou držel v ruce. Visí na stěně baru, v němž jsi kdysi popíjel s Lukem.“

„Meč Šaršoun?“ podivil jsem se. „Ten že ho dokáže zabít?“

„Po kouscích, a za náležitých okolností.“

„A ty ty okolnosti znáš?“

„Vyřešil jsem je.“

Sevřel jsem pevněji zbraň a udeřil maskana silou ze hrotenu. Zaskřípěl a ztuhl. Nato jsem odhodil meč, který jsem držel a sáhl – daleko, daleko do Stínu. Dlouho mi trvalo, než jsem našel, co jsem hledal, a musel jsem při tom překonávat značný odpor. Připojil jsem tedy ke své síle i sílu hrotenu a hledaný předmět se octl před mýma očima. Po dlouhé době jsem opět držel v ruku zářící, křivou čepel Šarsounu. Napřáhl jsem se, abych jím maskana udeřil, ale Kergma mne zastavil. Zaútočil jsem tedy jen výbojem síly ze hrotenu.

„Tak ne. Tak ne.“

„A jak tedy?“

„Potřebujeme Dysonovu variaci zrcadlové rovnice.“

„Tak ji udělej.“

Všude kolem mne, maskana a Kergmy se bleskově objevily zrcadlové stěny. Vznesli jsme se do vzduchu a klouzali směrem ke středu koule. Ze všech stran se na nás dívaly odrazy naší nesourodé trojice.

„Teď. Ale musíš dát pozor, aby se maskan nedotkl stěny.“

„Nezapomeň tu rovnici. Možná ji budu potom ještě k něčemu potřebovat.“

Udeřil jsem nehybného maskana Šaršounem opět. Znovu zazněl tón, podobný zadunění zvonu a netvor vydal vlnu chladu.

„Ne,“ ozval se Kergma. „Nech ho rozmrznout.“

Čekal jsem tedy, až se tvor začne hýbat, což znamenalo, že mne za okamžik znovu napadne. Nic však není jednoduché. Zvenčí ke mně stále doléhal tlumený zpěv.

Maskan se vzpamatoval rychleji, než bych byl čekal. Já však znovu švihl ostřím a odsekl mu půlku hlavy. Zdálo se, že se dělí do mnoha zrcadlových, jako pavučina tenkých odrazů, které se rozlétají všemi směry.

„Povedlo se!“ zařval jsem a odsekl jsem dlouhý kus z netvorova boku. Scéna s odrazy se opakovala. Tvor však postupoval i nadále vpřed a já udeřil znovu. Další kus kroutícího se těla odlétl stejným způsobem. Kdykoli zavedlo tvora jeho kroucení k zrcadlové stěně, zastoupil jsem mu cestu a zahnal jej zpět doprostřed, odsekávaje další a další kusy těla.

Znovu a znovu se bytost vrhala proti mně nebo proti stěně. Pokaždé jsem reagoval stejně. Maskan však nezemřel. Bojoval jsem dál, až se přede mnou kroutila už jen špička ocasu.

„Kergmo,“ řekl jsem, „odeslali jsme větší část toho tvora do nenávratna. Můžeš teď pozměnit rovnici? Dodal bych ti pomocí hrotenu dostatek hmoty, abys mi mohl vytvořit nového maskana – takového, který by se vrátil k tomu, jenž vyslal jeho předchůdce, a považoval by jej za kořist.“

„Myslím, že to půjde,“ souhlasil Kergma. „Mám to chápat tak, že necháš poslední kus starého maskana jako potravu pro nového?“

„Ano, přesně tak.“

A tak se také stalo. Když stěny zmizely, třel se mi jako kočka o nohy nový maskan – černý, s červeným a žlutým pruhem. Zpěv ustal.

„Běž a najdi toho, který se skrývá,“ rozkázal jsem mu. „Učiň s ním to, co chtěl on učinit s námi.“

Tvor rychle zmizel za nejbližším zákrutem.

„Co jsi to udělal?“ ptala se Rhanda. Vylíčil jsem jí to.

„Ten, který se skrývá, tě nyní bude považovat za nejnebezpečnějšího ze svých protivníků,“ pokývla hlavou. „Pokud zůstane naživu. Pravděpodobně vystupňuje svou snahu tě zabít, ať už přímo či nepřímo.“

„To je dobře,“ pochválil jsem si. „V to také doufám. Přinutím ho k otevřenému střetu. Teď se už nebude cítit v bezpečí ani ve vašem světě; nikdy si nebude jist, kdy ho dohoní nový maskan.“

„To je pravda,“ uznala. „Jsi můj opravdový ochránce,“ dodala a políbila mne.

V tu chvíli se, zničehonic, objevila tlapka a dopadla na meč, který jsem dosud držel. Její dvojče mi před nosem zamávalo dvěma proužky papíru. Nato promluvil tichý hlas: „Pořád si půjčuješ meč, aniž bys zaplatil. Udělej to tedy laskavě aspoň teď, Merline. Ten druhý účet je za minule.“ Nahmatal jsem pod pláštěm kuličkovou tužku a podepsal účet právě ve divili, kdy se zhmotnil i zbytek kočky. „Bude to čtyřicet dolarů,“ oznámila šelma. „Dvacet babek stojí půjčení na každou započatou hodinu.“

Zalovil jsem po kapsách a nalezl žádaný obnos. Kočka se zazubila a začala opět mizet. „S tebou se dobře obchoduje,“ pronesla ještě přátelsky. „Zase brzy přijď. První drink bude na účet domu. A přiveď Luka. Skvěle zpívá.“

Skrz blednoucí kočičí obrysy jsem zaznamenal, že zmizela i rodina kryptu.

Kergma se přisunul blíž. „Kde jsou ostatní? Glait a Gryll?“

„Glait jsem nechal v lese,“ odpověděl jsem. „Ale myslím, že už bude zpátky ve váze Pána větrů v Gramblově muzeu v sídle Sawallů. Jestli ji potkáš, vyřiď jí, že mne ten velký tvor nesežral – a že se jedné noci zase spolu napijeme teplého mléka a budem si vyprávět báje. Gryll, jak se domnívám, je ve službách mého strýce Suhuye.“

„Ach ano, Pán větrů, to byly časy,“ povzdechl si. „Ano, musíme se někdy sejít a zase si spolu zahrát. Díky za zavolání.“ Nato se rozplynul do všech koutů a stran a zmizel, stejně jako ostatní.

„Co teď?“ zeptal se mne Rhanda.

„Já osobně jdu domů a do postele,“ opáčil jsem. „Půjdeš se mnou?“

Zaváhala, ale pak přikývla. „Skončíme noc tak, jak jsme ji začali.“

Prošli jsme sedmými dveřmi a dívka odemkla mé zrcadlo. V tu chvíli jsem věděl, že až se probudím, bude už zase pryč.