Bylo to teplé podvečerní slunce, stále hřející, ale bez kousavých zubů. Mám rád teplo, mám rád slunce, občas si připadám jako jeden z těch velkých ještěrů, které člověk může potkat v kamenitých pouštích vnitrozemí Kontinentu. Ve slunci si připadám silnější, rychlejší, prostě jako bych opravdověji žil.
Za ty dlouhé roky už jsem ztratil respekt před rituálem arény a na nějaké psychologické hrátky se cítím příliš starý a líný. Právě proto jsem si stoupl do písku zápasiště ve chvíli, kdy vyvolávač pronesl mé jméno, a vykašlal jsem se na všechny hrůzu nahánějící přívlastky, kterými mě ozdobil. Nevím, proč okolo toho lidi nadělají pokaždé tolik řečí. Jsem prostě chlap, který umí zabíjet jiné chlapy. A to lépe než kdokoliv jiný.
Písek byl jemný, po předchozích soubojích dobře udusaný těžkým válcem, a díky tomu jsem se bořil minimálně.
Zatímco jsem stál a vychutnával si teplo slunce, které patřilo pánovi i kmánovi, dokonce i takovému parchantovi, jako jsem já, lidé skandovali mé falešné jméno a aplaudovali. Proč? Překvapovalo mě to. Možná proto, že jsem na místním zápasišti nezabil žádného ze svých protivníků. Nebylo proč. Byli jako jehňata nahnaná na porážku, hříbata ve spárech tygra. Nelitoval jsem je, ale přišlo mi zbytečné je zabíjet. Možná jsem měkl. Možná, každý má své chyby.
Mžoural jsem do bílého písku a poslouchal kroky svého posledního soupeře. Posledního, protože s ním jsem měl prohrát. Zaplatil jsem mu za to dost slušnou sumu a navíc pečlivě secvičil choreografii našeho nadcházejícího souboje. Byl právě tak mladý a dobrý, aby mu to před diváky prošlo. Kroky se přibližovaly a zněly špatně. To nebyl můj muž, ten se pohyboval v jiném rytmu. Vzhlédl jsem a spatřil neznámého chlapa. Hloupé ženské by se možná líbil, chytrá by se mu zdaleka vyhnula. Já v něm viděl nebetyčné sebevědomí, krutost a pohrdání ostatními. Nebyl zbytečně vysoký, nebyl zbytečně robustní. Vyvážená postava a pohyby dokonalého zabijáka. Zaposlouchal jsem se do projevu hlasatele. Jonatán Guagin odstoupil pro zdravotní problémy. Soubojový pavouk se kvůli tomu změnil a proti mně nastoupil kapitán Lumoc.
Neviděl jsem žádný z jeho zápasů, pouze jsem věděl, že ze svých čtyř soupeřů jednoho zabil a dva zmrzačil. To nic neznamenalo. Aréna je místo, kde se muži bojí, a proto, aby přežili, se chovají jako zvířata, jako dravci bojující o život s jinými dravci. Když jsem ho však sledoval, jak přichází, věděl jsem, že on se nebojí, že si situaci vychutnává, a naopak pátrá po stopách strachu ve mně. Snadno by objevil celé pláně sežehlé strachem, děsem, hrůznými představami, vzpomínkami, a vůbec by je nemusel hledat. Ale ne teď, ne tady, v aréně. Cítil jsem, jak má předchozí otupělost vyvolaná dlouhým čekáním na skutečnou akci mizí.
„Víš, kdo jsem?“ zeptal se, když se postavil na značku a hlasatel začal druhé kolo našeho představování.
Kolo, ve kterém byly naše činy v aréně líčeny patřičně krvavě a s nadsázkou, aby vyvolaly vášně, ještě než souboj začne.
„Jo, vím,“ odpověděl jsem suše.
Trochu ho to nadzvedlo, ale méně, než jsem čekal. Přenesl se přes můj pohrdavý nezájem s podivuhodnými nadhledem.
„Nikdy jsem neprohrál,“ prozradil mi s jedovatým úsměvem, zatímco hlasatel přistoupil ke třetímu kolu své práce.
Co arénový vyvolávač vykřikoval teď, to si později lidé už nepamatovali, bylo to slizké, oplzlé a krvelačné. Taková je aréna, probouzí ty nejnižší, nejbestiálnější pudy. Ve mně ne. Kupodivu mi to vadí, cítím se kvůli tomu méně člověkem.
„Taky jsem nikdy neprohrál,“ řekl jsem jen tak na zkoušku.
„Všechno je jednou poprvé. Tohle už jsem slyšel snad padesátkrát,“ zakřenil se, jako bych mu sedl na lep.
Nechápal jsem, o co mu jde.
„Nechám tě umírat dlouho. Tak, aby ses svíjel na lavici ranhojiče až do rána,“ slíbil mi.
Rozhlédl jsem se po běsnících tribunách. Místní hlasatel byl skutečně třída a svou práci uměl zatraceně dobře. Lidé šíleli a slunce dál tak příjemně hřálo. Skoro mi přišlo škoda, že tahle chvíle zanedlouho skončí.
„No, přesně to si za…
