Seděl jsem s nohama na stole svlečený do půl pasu a na břiše jsem hýčkal velký džbán piva. Sklenici jsem neměl, pivo by v ní jen zbytečně teplalo. Pokud by to stihlo, samozřejmě. Znovu jsem se napil. Chutnalo dobře, prostě ječmen, slad, kapka chmelu, prostá a současně dokonalá chuť, ne jako ty patoky říznuté durmanem, blínem nebo jinými svinstvy. Slunce se už blížilo k horizontu, ale vedro nepolevovalo. I když jsem se nehýbal, cítil jsem, jak mi úžlabinou mezi prsními a pak břišními svaly stéká pot. Nevadilo mi to, horko mi nikdy nevadilo. To mě znovu přivedlo k přemítání o ještěrech. Člověk, pro kterého pracuju, mi jednou řekl, že pradávní ještěři, nazýval je dinosaury, měli rádi teplo stejně jako ti dnešní. Na rozdíl od nich byli však mnohem větší a měli dva mozky, aby dokázali svá obrovská těla vůbec zvládnout. Muselo být těžké zabít pohybující se horu masa desetkrát, dvacetkrát větší, než je největší slon. Já mám sice jen jeden mozek, malý a notně omezený, ale stejně jako oni jsem velký a těžký a stejně jako kdysi ty ohromné ještěry, i mě je těžké zabít. Někdy bych řekl až příliš těžké. Jednou bych chtěl nějakého toho dinosaura vidět.
Moucha zabzučela a usedla mi na předloktí. Vrzl schod, pak další, někdo kráčel nahoru. Nebydlel jsem v hostinci sám. Možná nešel za mnou. Pomalu jsem přiblížil levačku k mouše. Byla to velká moucha, když kladla vajíčka do masa, do mrtvol roztroušených na bojišti nebo tlejících někde v temném zákoutí, určitě si dokázala vybojovat to nejlepší místo, aby její potomstvo co nejlépe prospívalo. To já nedokázal.
Kroky se vytratily, jako by po schodech nikdo nešel. Právě to mi prozradilo, že návštěvník míří za mnou. Pohnul jsem rukou, ne zbytečně rychle, ale ne tak pomalu, aby moucha uletěla. Sevřel jsem ji palcem a ukazovákem a zbyl z ní jen černý marast.
„Slušní lidi klepou,“ řekl jsem v okamžiku, kdy se dveře pohnuly.
Za nimi stál pan Lasička. Malý, bystrý, rychlý a velmi opatrný. Nikdy nepochopím, jak někdo tak opatrný jako on může vykonávat tu nejnebezpečnější práci, co si dokážu představit – krást císaři lidi s nadáním ovládat magii přímo pod nosem. Na druhou stranu, já nemám tu nejlepší představivost.
„Vy ani já nepatříme mezi slušné lidi,“ řekl místo pozdravu.
„Asi ne,“ souhlasil jsem.
Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Pak minutu bez hnutí stál, náhle dveře otevřel a vyhlédl zpátky na chodbu. Co viděl, ho uspokojilo, a zase pomalu a tiše zavřel. Podíval se na nůž, který náhle držel v ruce, a vypadal, že je tou skutečností překvapen. Zavrtěl hlavou a vrátil ho do pouzdra na opasku. Nosil ho rukojetí dolů, aby mohl tasit co nejrychleji. Jak říkám, opatrný.
„Kolik byste musel vyprázdnit takových džbánů, abyste se opil?“ zeptal se mě.
Dopřál jsem si další doušek. Pivo chutnalo pořád skvěle, i když už začínalo teplat.
„Já se z piva nedokážu opít. Jsem na to příliš těžký,“ odpověděl jsem.
Pan Lasička si přitáhl židli a posadil se zády k rohu tak, aby viděl dveře i okno do pokoje.
„Z vás by se snadno udělali tři chlapi,“ zavrtěl nevěřícně hlavou a zamyšleně mě pozoroval. „A přitom na vás není víc tuku než na štíhlé sedmnáctileté holce.“
„Dva chlapi, víc ani o fous,“ odbyl jsem ho a sevřel prsty desku stolu.
Tiskl jsem ho stále silněji, až jsem cítil, že se dřevo síle poddává. Když jsem skončil, byly v desce zřetelně vidět otisky mých prstů – a já měl na kůži pět malých modřin tam, kde maso neodolalo tlaku a krev se vylila do podkoží. Chvíli jsem modřiny pozoroval.
„Když mě bodnete do srdce tím svým ocelovým párátkem, umřu jako kdokoliv jiný,“ zkonstatoval jsem nakonec.
„Možná, ale když vás tak vidím, musím pochybovat.“
Podal jsem mu džbán. Přikývl na znamení díku a bez dalších řečí se napil. Měl za sebou dlouhý den, prozrazoval to prach v záhybech šatů, oči zarudlé od slunce i všudypřítomného prachu, který se v tomhle vyprahlém kraji vznášel ve vzduchu neustále.
„Dobré pití,“ ocenil a vrátil mi džbán.
„Mám špatné zprávy,“ řekl jsem.
„Já také,“ odpověděl. „My dva se o…
