Holýma rukama (Miroslav Žamboch)

Lord Varatchi uznale pokývl hlavou.

„Ten tlustý muž, to je kdo?“ zeptal se.

Baron Coglio se přinutil tvářit naprosto neutrálně. Právě přišel o nejlepšího šermíře své malé armády. Ale on nespoléhá na nejlepší šermíře, ale na nejlepší organizaci, připomněl si v duchu svou zásadu, a to mu pomohlo překonat zklamání.

„Netuším, pane,“ odpověděl po pravdě. „Ale budu se snažit najmout ho jako učitele šermu a zápasu pro své oddíly.“

„To je důvod těchhle her?“ zareagoval překvapivě přímočaře Varatchi.

Coglio před ním musel v duchu znovu smeknout. Ne protože poznal, proč investuje své skrovné prostředky do poměrně nákladných slavností, ale protože svůj názor vyjádřil přímo a bez skrupulí. To mezi císařskou šlechtou nebylo běžné. Každý se snažil využít i těch nejmenších střípků informací ke svému prospěchu. Na druhou stranu – Varatchi pravděpodobně paběrkovat nepotřeboval. Ale jeho přímost mohla mít i jiný smysl.

„Ano,“ přiznal baron. „A právě zabil mého nejlepšího, i když problémového šermíře.“

„Zajímalo by mě, jak by ten muž obstál oproti mým lidem,“ zamyslel se nahlas Varatchi a pohledem střelil ke dveřím, za kterými stáli dva spoří mlčenliví muži.

Coglio se jich stejnou měrou bál a stejnou měrou je obdivoval. Měl talent vůdce a manipulátora a dokázal rozpoznat, že dvojice je naprosto oddána jedinému – zabíjet ve jménu svého pána.

„Ale je to váš muž,“ pokrčil skoro lítostivě rameny Varatchi.

Coglio využil nastalé pauzy, aby jim dolil víno. Při tak důvěrném jednání nestrpěl přítomnost žádného služebnictva a kvůli utajení se byl ochoten v cizích očích i ponížit. Na druhou stranu odhadl, že Varatchimu se bude jeho opatrnost zamlouvat. Podle toho, jak se druhý muž císařství tvářil, soudil správně. Stejně tak si byl ale Coglio vědom, že Varatchiho slibům je dobré věřit jen velmi opatrně. Lord buď našel v dohodě skulinu, nebo nezůstal nikdo, kdo by mohl jeho věrolomnost napadnout. Na druhou stranu existovalo pár mužů, kteří spolupráce s lordem nikdy nelitovali a postavili na ní svou kariéru. Coglio by se mezi ně rád zařadil, současně si však byl vědom, že je nutné a moudré zkoumat skutečné pohnutky konání císařova bratrance.

„Rád bych vám ukázal toho, kvůli kterému jste se tady osobně objevil. V to jsem ani nedoufal,“ přešel Coglio k věci.

Varatchi se na něj podíval a přikývl.

„Pokud je pravda, co jste mi napsal, je ten muž skutečně poklad. Pojďme tedy.“