Narazil jsem štít na štít, muž nepočítal s mou rychlostí a silou a přepadl na záda. Rozsekl jsem mu paži, srážku využil ke změně směru a překvapivě se dostal přímo před dalšího. Sekl shora dolů, já nastavil horní hranu štítu, po záseku trhl levačkou, a já mu tak vyškubl zbraň z ruky. Tlakem štít na štít jsem rozbil jeho kryt a bodl ho do krku. Poslední dva mě sevřeli do kleští. Kryt mečem na levého, rychlá otočka, vodorovný úder štítem na jeho parťáka. Nestačil uskočit, zhroutil se po zásahu do boku, navázaný sek přes spánek, a už jsem stál proti poslednímu. Vyrazil proti mně, pak si uvědomil, že je poslední, a na okamžik zpanikařil. Naznačil jsem sek shora, vytáhl štít příliš vysoko a na okamžik si zakryl výhled.
Protáhl jsem se kolem jeho čepele a změnil sek v hákový úder jílcem přímo do spánku. Na místě šel k zemi
Zastavil jsem se a rozhlédl. Cveng stál pořád u dveří.
„Rychle,“ křikl jsem, „musíme ven z hradu.“
Už jsem myslel, že ho budu muset táhnout za sebou, ale po chvíli strnulosti se dal konečně do běhu. U brány jsem pro strýčka příhodu sebral halapartnu. Zřejmě patřila někomu z těch čtyř, kteří se na nás vrhli.
Náš útěk neprobíhal podle plánu, ale pořád jsme měli slušnou šanci. Město bylo plné návštěvníků, navíc pod hradem tábořilo velké množství lidí. Na dvou místech na nás čekali připravení koně. Já sice nebyl žádný skvělý jezdec a vzhledem k mé hmotnosti mě v sedle dohoní každý normální chlap. Stačilo však získat aspoň minimální náskok a dorazit k prvnímu rozcestí za městem. Tam už čekali dva jezdci, kteří měli odvést pozornost pronásledovatelů. Navíc, Coglio přišel o devět lidí, téměř čtvrtinu svého ozbrojeného oddílu. Ti zbylí nebudou do našeho pronásledování hrr a budou se snažit držet pohromadě. A také by každou chvíli mělo vypuknout pár požárů.
Seběhli jsme z mírného svahu dolů mezi stany a provizorní stánky, stále panoval klid, všichni vyspávali včerejší opici.
Písčitá půda skřípala pod nohama, Cveng víc a víc lapal po dechu, z hradu se nesly výkřiky. První domy znamenaly, že už nás z hradeb nebude vidět. Začínal jsem věřit, že to dokážeme.
„Na třetí křižovatce doleva, pak hned znovu doleva, a tam na nás čekají koně,“ zachrčel jsem.
S uspokojením jsem zahlédl sloup černého dýmu linoucí se zpod hradeb a zdálo se, že konečně začíná hořet i věž. Panika hrála v náš prospěch.
Prudce jsme zabočili, prach pod nohama klouzal, musel jsem strhnout Cvenga za rukáv, aby nepřeběhl přes další odbočku. Pod pergolou bíle omítnutého stavení na konci ulice měla čekat naše zvířata. Jenomže cestu nám najednou zatarasila zeď, uběhl jsem ještě pár desítek metrů a rozeznal, že to není zeď, ale řada mužů se štíty a meči. Posledních pár kroků – stál jsem proti železem okované hrázi tvořené císařskou obrněnou pěchotou.
„Zpátky, zkusíme je oběhnout,“ štěkl jsem na Cvenga spíš ze setrvačnosti, než že bych tomu doopravdy věřil.
Ti chlapi zde určitě nebyli náhodou, a ještě než jsem se zastavil, slyšel jsem, jak se ti zadní někam ženou. Pravděpodobně aby nás obklíčili. Vrátil jsem se o pár kroků, abych se aspoň podíval do jedné z bočních uliček. Reagovali tak rychle, jak jsem se obával – už byla uzavřená.
„Zkusíme se z toho vylhat,“ uklidňoval jsem Cvenga, který se při pohledu na vojáky začal třást.
Už několikrát jsem byl svědkem, jak se Lasička vymluvil z problémů, ze kterých bych se já nevysekal za žádnou cenu.
„Dobré ráno,“ řekl jsem hlasitě. „Tady s mým přítelem spěcháme, ujela mu žena a on se ji snaží zastavit dřív, než spáchá nějakou nepředloženost. Co kdybyste uhnuli kousek stranou a nechali nás projít!“
Odpovědělo mi uchechtnutí.
„Pronásleduješ manželku zbrocený krví s halapartnou v ruce a mečem za pasem?“ zeptal se někdo. „Tak to musí být pěkná saň, radši ji nechte běžet,“ doporučil nám.
Vtipálek.
Před řadu vojáků předstoupil muž s o poznání kvalitnější výstrojí. Zřejmě velitel.
„Teď vás zastavíme, a pokud se ukáže, že je všechno, jak říkáte, necháme vás jít,“ oznámil.
Sloupy dýmu už by přehlédl jen sl…
