Kočár se lehce pohupoval a sem tam zaskřípěl; nejhlasitějším zvukem byl pravidelný dusot koňských kopyt. Dalija cítila, jak se Dande i Rosi uvolňují a přestávají se k ní křečovitě tisknout. Doufala, že za chvílí usnou. Po prvotním strachu se děti rychle uklidnily, chyběla jim představivost, neuvědomovaly si, jaká nebezpečí je na cestě čekají.
„Jedeme rychle, hodně rychle,“ poprvé od doby, kdy mávala na věž, v níž věznili jejího manžela, na drobného muže sedícího naproti ní promluvila.
Nevěřila mu, nejvíc ze všeho připomínal nějakou malou šelmu, která vykrádá kurníky a pokaždé po sobě zanechá spoušť.
„Ano, rychleji než se zevnitř zdá. Ten kočár je speciálně upravený pro rychlou jízdu,“ přitakal, věnoval jí letmý pohled a dál sledoval okénkem rychle ubíhající krajinu.
„A můj muž?“ zeptala se.
„Právě teď by měl odcházet z vězení,“ řekl její průvodce. „S mým společníkem.“
„Utíká z vězení,“ pochopila.
„Ano,“ přitakal.
„On, on to nedokáže,“ zavrtěla hlavou. „Neodváží se něčeho takového, je prostě příliš zbabělý.“
Malý muž se odvrátil od výhledu ven a znovu se na ni zadíval.
„Bude muset, pochybuji, že ho B. nechá na půl cesty. Proč jste se stala jeho ženou, když sama víte, že je zbabělý?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.
„Co vy víte o životě!“ vybuchla náhle. „Stará se o své děti a je hodný! To je víc, než může ženská v tomhle světě očekávat. Teď jedu bůhví kam a vlastně ani nevím proč! A vy mě ještě budete poučovat!“
Dande sebou trhl a Dalija se zarazila. Nechtěla děti vzbudit. Její zlost zrozená ze strachu zmizela stejně náhle, jako se objevila. Kočár náhle začal víc kodrcat, jak najeli na horší cestu, přitiskla děti pevněji k sobě.
„Vy dobře víte, proč jedete pryč. Tam by vás už nic dobrého nečekalo. Váš muž je čaroděj a oni by vás i s dětmi použili jako páku na něj,“ odpověděl jí klidně, jako by její výbuch neregistroval. „Když by na to přišlo, klidně by vás mučili, aby jej přinutili dělat to, co chtějí.“
„Proč bych vám to měla věřit?“ zeptala se klidněji, než se cítila.
Náhle jí její volba připadala neuvěřitelná.
„Teď už to není důležité, jsme na cestě,“ odpověděl.
Chvíli o jeho slovech přemýšlela.
„Ano. Jsem sama ženská na cestě se dvěma dětmi a s cizím mužem, na kterého se musím spoléhat, jedu neznámo kam, můj manžel je ve vězení a nevím, jestli ho ještě někdy uvidím. Taková byla moje volba,“ pronesla tiše.
Kočár zpomalil, na okamžik je ohlušilo skřípění brzdy.
„Pravda, nepředstavil jsem se,“ řekl muž. „Můžete mi říkat pan Lasička. Jeden dobrák mi dal takovou přezdívku a ona se bohužel ujala.“
Jak příhodné, pomyslela si.
To už kočár stál, slyšeli zesilující zvuk kroků. Ne kroků, ale vojenského pochodu, uvědomila si.
Lasička odhrnul kůži nahrazující okna kočáru a Dalija se naklonila, aby se mohla podívat také.
Po cestě se k nim přibližovala pravidelná formace mužů. Tváře měli pokryté prachem, oči zarudlé, jako by byli na cestě už dlouho a moc toho nenaspali, přesto byl jejich krok dlouhý a rázný. Všichni měli stejné drátěné košile, někteří navíc ocelové nárameníky nebo hrudní pláty. Polovina mužů byla vyzbrojena štíty a meči v pochvách u boku, druhá nesla své zbraně – dlouhé obouruční meče na ramenou. Uprostřed zástupu se tyčila standarta se stylizovanou tygří hlavou.
Jak se přibližovali, Dalija viděla, že muži nesou ještě další zbraně. Někteří kuše, jiní hlavice kopí, která mohla být v případě potřeby nasazena na ratiště. Všechny štíty zdobila stejná tygří hlava.
„Varatchiova těžká pěchota. Jak to, že tady jsou sakra tak rychle? Museli přejít přes hory…“ slyšela Lasičku mumlat si pro sebe.
Jeho tón ji znepokojil, ale mlčela.
Když kolem nich vojáci bez zájmu procházeli, cítila, jak ji z jejich pravidelného kroku, vrzání kůže a skřípění zbraní a zbrojí jímá strach. V jejich organizovanosti byla síla.
Muž pochodující stranou od oddílu se zastavil u vozu. Dalije padl do oka prsní plát zbroje, zdobený opět tygří hlavou. Velitel, pochopila.
„Dobré ráno, pane. Nechtěli jsme vám stát v cestě…
