Dvanáct
Druhý den ráno zrušili tábor a vydali se dolů k průsmyku, který vedl k hranici. Horác nabídl Evanlyn černého bojového koně, který předtím patřil Deparnieuxovi. Když namítala, že je to mnohem lepší kůň než hnědák, na němž Horác jede, plaše se usmál.
„Možná je. Ale já jsem na Kikra zvyklý. Známe se.“ A tím záležitost skončila. Zajatec jel na jednom z koní, které vzali z temudžajského tábora. Další kůň vezl vaky a zásoby, jež až doteď nesl Cuk. Hraničářský koník pochopitelně hrdě nesl svého dlouho ztraceného pána.
Když se blížili k lesu na úpatí kopce, Cuk zase jednou projevil radost pohozením hlavou a zaržáním. Halt se s úsměvem otočil v sedle.
„Jsem rád, že je šťastný,“ řekl. „Ale pevně doufám, že nemá v úmyslu radovat se po celou cestu domů.“
Will se také usmál, naklonil se a poplácal koníkův huňatý krk.
„Brzy se uklidní,“ prohlásil. Po Willově doteku Cuk několik kroků poskočil a znovu pohodil hlavou. Abelard kupodivu udělal přesně to samé.
„A teď nakazil i mého koně,“ udiveně zvolal Halt. Uklidnil Abelarda několika tichými slovy a pak se znovu obrátil k Willovi. „V každém případě se zdá, že koně tě mají v oblibě. Já myslel…“ Zmlkl a větu nedokončil. Will sledoval, jak se jeho tělo pozorně napjalo, šedě oděný hraničář se otočil v sedle a pozorně se zadíval mezi stromy, které je nyní obklopovaly z obou stran.
„Zatraceně!“ zamumlal. Obrátil se k Horácovi a Evanlyn, kteří jeli vzadu a vedli koně se zajatcem, ale než stačil něco říct, z lesa se ozval dusot nohou, za jejich zády se vynořil oddíl ozbrojených bojovníků a odřízl jim ústup.
Halt se rychle zase otočil zpátky. Mezi stromy se objevila druhá část oddílu, rozvinula se do stran a uzavřela kruh.
„Skandijci!“ vykřikl Will, když spatřil rohaté helmice a kulaté dřevěné štíty mlčenlivých bojovníků. Haltovi poklesla ramena, měl na sebe zlost.
„Ano. Koně se nás pokoušeli varovat. Byl jsem tak posedlý představou, že Cuk se chová neobvykle, že jsem si to neuvědomil.“
Vpřed vystoupila hřmotná postava. Na hlavě měla helmici s obrovskými rohy a o pravé rameno nedbale opřenou oboustrannou bojovou sekeru. Za Haltovými zády se ozvalo hrozivé syknutí oceli škrtající o kůži, když Horác tasil meč. Aniž by se Halt otočil, řekl:
„Horáci, schovej ten meč. Myslím, že je jich moc, dokonce i na tebe.“
Jakmile se Horác pohnul, velká sekera se okamžitě zvedla a připravila se k ráně. Skandijec ji držel, jako by to byla hračka. Pak promluvil a Will sebou trhl, protože uslyšel známý hlas.
„Byl bych rád, kdybyste sesedli, jestli nejste proti.“
Will se neovládl a vyhrkl: „Erak!“ Muž přistoupil blíž a pozorně se zadíval na druhou postavu oblečenou v pláštěnce. Kapuce ukrývala Willovu tvář, takže jarl ho hned nepoznal. Teď si prohlédl chlapcovy rysy a zamračil se, když zjistil, že i další z jezdců je mu povědomý. Evanlyn byla zahalená v plášti, aby jí nebylo zima, takže zpočátku nepoznal ani ji. Teď si ale byl jist, že to musí být ona. Tiše zaklel, aby ho nikdo neslyšel, a pak se ovládl.
„Dolů!“ poručil. „A všichni.“
Když čtyři jezdci sesedali, Erak pokynul kroužku svých bojovníků, ať ustoupí. Se zájmem si všiml, že pátý jezdec je ke koni přivázaný a příkaz nemůže splnit. Ukázal dvěma svým mužům, ať zajatci z koně pomůžou.
Halt shodil kapuci pláštěnky z hlavy a Erak si pečlivě prohlížel jeho zachmuřenou, vousatou tvář. Když stál na zemi, vypadal ten muž překvapivě malý, zejména ve srovnání s urostlým Erakem. Will si chtěl sundat kapuci, ale Erak ho pokynem ruky zadržel.
„Teď to nech být,“ přikázal tlumeně. Nevěděl, kolik z jeho mužů by mohlo poznat bývalého otroka, který před řadou měsíců uprchl z Hallasholmu, ale něco mu říkalo, že čím méně jich bude, tím líp. Varovně pohlédl na Evanlyn.
„Ty taky,“ poručil a ona kývla hlavou na srozuměnou. Erak zaměřil svůj pohled zpět na Halta.
„Tebe už jsem viděl,“ řekl. Halt kývl.
„Jestli jsi jarl Erak, viděli jsme se krátce na břehu moře u bažin,“ řekl a v Erakových očích blesklo poznání. Povědomá mu nebyla mužova tvář, ale spíš d…
