Kapitola 10
Letecká základna v Kovízu. 17.09 hodin.
Přes komplex společnosti S-G k jednoposchoďové administrativní budově, která vypadala úhledně v odpoledním slunci a nad níž se jako patro tyčila radiová věž, spěchala Manuela. Měla lehkou kombinézu s emblémem S-G na zádech a kaštanové vlasy nacpané do letecké čapky s kšiltem, takže na první pohled vypadala spíše jako muž, ale její chůze byla ryze ženská.
Ve vstupní hale seděli tři z jejích íránských kolegů. Zdvořile vstali a usmáli se, pozorovali ji zpod těžkých víček.
„Dobré odpoledne, Excelence Pavúde,“ řekla ve fársí a usmála se. „Kapitán Ayre se mnou chtěl mluvit?“
„Ano, madam. Jeho Excelence je na věži,“ odpověděl přednosta kanceláře. „Smím vás doprovodit?“ S díky odmítla, a když přešla chodbu a stoupala po točitém schodišti, prohodil Pavúd opovržlivě: „Je to skandál, jak s námi flirtuje – schválně nás provokuje.“
„Je horší než prostitutka ze Staré čtvrti, Vaše Excelence,“ ušklíbl se znechuceně další muž. „Přísámbůh, ze všech nevěřících jsou Američani nejhorší, zvlášť jejich ženy. Tahleta, ta si přímo koleduje o malér…“
„Koleduje si o dobrého íránského kohouta.“ Malý muž se poškrábal.
Pavúd dodal: „Měla by nosit čádor, zahalovat se a chodit skromně. Jsme jen muži. Všichni máme děti. Myslí snad, že jsme eunuchové?“
„Zasluhovala by zbičovat za takovou provokaci.“
Pavúd si jemně promnul nos. „S pomocí boží k tomu brzy dojde – veřejně. Každý bude podléhat islámskému zákonu i trestům.“
„Prý Američanky nemají žádné chloupky.“
„To ne, jen si ta místa holí.“
„Chloupky nebo ne, Excelence, já bych to rád do ní vrazil, až by pištěla – radostí,“ prohlásil malý muž a všichni se rozesmáli.
„Ten její řimbaba to dělal každou noc od té doby, co přijela.“ Přednostovi zajiskřily oči. „Slyšel jsem v noci jejich vzdechy.“ Zapálil si cigaretu od nedopalku předešlé, vstal a podíval se z okna. Měl brýle a napínal zrak, na obloze v dálce spatřil blížící se vrtulník. Smrt všem cizincům, pomyslel si a v nejtajnějším koutku duše dodal: A smrt Chomejnímu a jeho parazitům! Ať žijeTúde a lidová revoluce!
Věž byla malá a dobře vybavená, ze všech stran měla skleněná okna. Sloužila nepřetržitě už mnoho let, takže S-G měla dost času pořídit moderní zařízení zajišťující bezpečné přistání za každého počasí. Freddy Ayre, zastupující Starka v době jeho nepřítomnosti, čekal na Manuelu.
„HXB na příjmu,“ řekl, když vyšla schody. „Vo –“
„To je bezvadné,“ přerušila ho nadšeně. Celý den se marně pokoušeli kontaktovat Starka. „Nedělej si starosti,“ uklidňoval ji Ayre, „vysílačka jim často nejde, stejně jako nám.“ Poslední zpráva byla ze včerejšího večera: sděloval jim, že zůstane na noc v Bandar-e Delám a bude je dnes volat.
„Je mi líto, Manuelo, ale Vévoda není na palubě. Letí Marc Dubois.“
„Došlo k nehodě?“ vychrlila celá vyděšená. „Je raněn?“
„Ale ne, nic takového. Když Marc před pár minutami volal, říkal, že Vévoda zůstal v Bandar-e Delám a že s mollou a posádkou se vrací on.“
„Víš určitě, že je to všechno?“
„Ovšem. Podívej,“ ukázal Ayre z okna, „tamhle je.“
Dvěstěšestka úhledné klesala ze slunné oblohy. Za ní se tyčilo k nebi Zágroské pohoří. Pod ním spousta naftových věží a neustálé ohně z odpadních plynů, které se průběžně spalovaly. Vrtulník usedl přesně doprostřed přistávací plošiny jedna. „HXB hlásí přistání,“ ozval se Marc Dubois z vysílačky.
„Roger, HXB,“ odpověděl Masil Tugul, Palestinec, operátor na věži, který u nich pracoval už řadu let. Přepojil na hlavní část základny. „Základno, už máme přehled o všech našich ptácích. HVU a HCF se vrátí před západem slunce.“
„V pořádku, S-G.“ Chvilku bylo ticho, pak se z hlavního kanálu základny ozval drsný hlas ve fársí. Pocházel z dvěstěšestky. Mluvil asi půl minuty, pak náhle zmlkl.
Masil zamumlal: „Inšá Alláh!“
„Kdo to, kčertu, byl?“ podivil se Ayre.
„Mollá Hosejn, ághá.“
„Hrome, co říkal?“ zeptal se Ayre a zapomněl, že Manuela rozumí fársí. „Mollá říkal ‚Ve jménu božím a ve jménu boží smrště, udeřte!‘ Pořád to opakoval,…
