Kapitola 71
Al Šargáz – hotel International. 13.55 hodin.
Kasigi se proplétal obsazenými stolky na terase s výhledem na plavecký bazén. „Ach, pane Gavallane, zdravím vás. Dobrý den, kapitáne Scraggere, omlouvám se, že jdu pozdě.“
„To nic, pane Kasigi, posaďte se, prosím.“
„Děkuji vám.“ Měl na sobě lehký tropický oblek, a přestože se tak necítil, vypadal vyrovnaně. „Moc se omlouvám, nenávidím pozdní příchody, ale v Zálivu je vyloučeno přijít včas. Jedu z Dubaje a ta doprava… Myslím, že vám už můžu blahopřát. Slyšel jsem, že Smršť měla naprostý úspěch.“
„Pořád nám ještě chybí jeden vrtulník s dvěma muži, ale vcelku jsme měli velké štěstí,“ řekl Gavallan, ale žádná radost z něj ani ze Scraggera nevyzařovala. „Dáte si něco k jídlu nebo raději drink?“ Původně měli schůzku na oběd, o niž požádal Kasigi, ve dvanáct třicet. Podle dohody Gavallan a Scragger nečekali, oba už měli kávu.
„Brandy a minerálku; velké brandy, prosím, a minerální vodu k tomu. Oběd si nedám, nemám hlad,“ zalhal Kasigi, bylo mu trapné jíst, když oni už byli po obědě. Usmál se na Scraggera: „Jsem rád, že jste zase se svými lidmi a vrtulníky. Blahopřeju!“
„Je mi líto, že jsem vám tenkrát nemohl pořádně odpovědět, ale teď už to jistě chápete.“
„Samozřejmě, hned jak jsem o tom slyšel, jsem pochopil. Na zdraví!“ Žíznivě se napil minerálky. „Pane Gavallane, teď, když už je po Smršti, možná byste mi pomohl vyřešit mé problémy v Iran-Todě.“
„To bych velice rád, samozřejmě, ale nejde to. Moc mě to mrzí, ale nemůžeme. Zkrátka to nejde. Myslím, že teď je to jasné.“
„Možná by se to dalo nějak udělat.“ Kasigi ani na okamžik neuhnul pohledem. „Slyšel jsem, že máte pro své vrtulníky pevnou lhůtu do dnešního západu slunce. Když tu pak ještě budou, obstaví je.“
„Doufejme, že to jsou jen další zvěsti.“
„Jeden z našich diplomatů informoval našeho velvyslance, že to je definitivní rozhodnutí. Byla by tragédie přijít po takové úspěšné akci o všechny stroje.“
„Víte jistě, že to je definitivní?“ Gavallan se cítil úplně vyhaslý.
„Můj velvyslanec si tím byl jistý.“ Nasadil příjemný úsměv. „Dejme tomu, že bych vám tuto lhůtu pomohl prodloužit do zítřejšího západu slunce. Pak byste mi pomohli vyřešit problémy v Iran-Todě?“
Oba se na něj užasle zahleděli. „Pane Kasigi, vy byste dokázal tu lhůtu prodloužit?“ Bylo to neuvěřitelné.
„Já ne, ale náš velvyslanec možná ano. Za hodinu s ním mám schůzku. Požádám ho o to – možná by mohl zapůsobit na íránského velvyslance nebo na šejka, možná na oba.“ Kasigi viděl, jak to Gavallana zaujalo a odmlčel se; byl zkušený a nechtěl vyplašit rybu málem chycenou. „Jsem dlužníkem kapitána Scraggera. Nezapomněl jsem, že mi zachránil život a změnil plán své cesty, aby mě odvezl do Bandar-e Delám. Přátelé by si měli pomáhat, že? Možná že na úrovni velvyslanců… že by to šlo.“
„Japonský velvyslanec? Panebože, to by bylo možné?“ Jeho srdce se rozbušilo novou nadějí. „Naši rozhodně nic dělat nemohou, dali mi to jasně na srozuměnou. Ocenil bych vaši pomoc, to rozhodně ano. Myslíte, že by to dokázal?“
„Kdyby chtěl, tak ano. Myslím, že ano.“ Kasigi usrkl brandy. „Stejně jako vy byste mohli podat pomocnou ruku nám. Můj nadřízený vás nechává pozdravovat, zmínil se o vašem společném příteli, Siru Ianu Dunrossovi.“ Viděl, jak Gavallanovy oči zareagovaly, a dodal: „Před dvěma dny spolu povečeřeli.“
„Jestli bych měl nějak pomoci… v čem přesně je váš problém?“ A v čem je háček a kolik to bude stát? říkal si v duchu. A kde je Ian? Třikrát jsem se mu pokoušel zavolat, ani jednou to nevzal.
„Potřebuji pro Iran-Todu co nejdřív tři dvěstědvanáctky a dvě dvěstěšestky na roční kontrakt. Je to životně důležité, aby se závod dostavěl, a místní výbor mi slíbil podporu – jestliže začneme okamžitě. Pokud ne, je všechno ohrožené.“
Včera večer dostal od hlavního inženýra Watanabeho kódovaný dálnopis: „Náčelník výboru Zataki je jako rozzuřený žralok kvůli únosu vrtulníků S-G. Jeho ultimátum zní: Buď se okamžitě začne pokračovat s výstavbou – a na to potřebujem…
