Kapitola 69
Teherán – nedaleko univerzity. 23.58 hodin.
Šahrazád stála v mrazivé tmě v předních řadách vedle Zelených pásek, jež chránily masu islámistů neklidně se vlnících za nimi. Všichni stáli pohromadě a zpívali „Alláhhhu akbarrr“, živoucí bariéra proti dvěma až třem tisícům hlučících levičáckých studentů a agitátorů, kteří se blížili zdola po silnici. Baterky a pochodně, pár hořících aut, pušky, hole, klacky. Prsty sevřela automatickou pistoli v kapse, v druhé připravený granát. „Bůh je veliký!“ vykřikla.
Nepřítel se rychle blížil, viděla zaťaté pěsti, výkřiky z obou stran zaznívaly výhružněji a výhružněji, hlasy chraptivější, nervy napjatější. Srážka obou zástupů byla nevyhnutelná. „Není Boha kromě Boha…“ Nepřátelé byli už tak blízko, že rozeznávala jednotlivé tváře. Náhle si uvědomila, že to nejsou žádní ďáblové, ale většinou studenti, ženy a muži jejího věku, statečné ženy bez čádoru s nezakrytými vlasy, volající po ženských právech, hlasovacím právu a svobodách, což znělo naprosto rozumně.
V duchu se přenesla na ženskou demonstraci, kdy všechny ve svých nejlepších šatech a s vlajícími vlasy žádaly svobodu a spravedlnost pro všechny ve slavné islámské republice, kde navždy hodlala žít s Tomem a svým budoucím synkem. A pak se jí před očima vynořil i fanatik s nožem, který krásnou budoucnost ohrozil, jenže Ebráhím ho zadržel. Ebráhím, studentský vůdce, ji chránil. Ach Ebráhíme, kde jsi dnes večer? Jsi tu s nimi a vedeš je jako tehdy nás? Znovu bojuješ za svobodu, spravedlnost a ženská práva, nebo jsi v Kovízu zahynul mučednickou smrtí, když jsi zabil falešného mollu, vraha tvého otce? Tvůj otec byl zavražděn stejně jako můj.
Ale… ale otce zabili islámisté, ne levičáci, napadlo ji najednou. A imám pořád zastává názor, že všechno má být jako za dob Proroka… a Mašang… Tommyho vyhnal a mě donutil k rozvodu a chce mě násilím provdat za toho páchnoucího starce. Nebudu mít žádná práva!
„Co tu vlastně dělám?“ vyděsila se v sílícím zmatku. „Měla bych být na druhé straně. S nimi a ne tady… ne, to ne, tady ne! Co moje dítě, můj chlapeček, je to pro něj nebezpečné a –“
Ozval se výstřel z pušky, pak další a vypukla nepřehledná vřava. Přední řady chtěly ustoupit a zadní je tlačily vpřed. Šahrazád se ocitla v sevření, které ji neslo s sebou. Cítila, jak ji dav unáší, nohama se sotva dotýkala země. Nějaká žena vedle ní pronikavě vykřikla a zmizela pod nohama lidí, jeden stařec klopýtl a zhroutil se na zem. Kdosi jí vrazil loket do žaludku, vykřikla bolestí a strach se změnil v hrůzu. „Tomíííí! Pomoc…,“ zakvílela.
Asi sto yardů před ní tlačil dav studentů Toma Locharta proti stánku obchodníka; kabát měl potrhaný, čepici ztratil a byl zoufalý jako ještě nikdy. Hodiny hledal v davu studentů Šahrazád, přesvědčený, že tam musí být. Kam jinam by šla? Určitě ne do bytu toho studenta, o kterém mluvila Džárí. Ebráhím nebo jak se jmenoval. Nic pro ni přece neznamenal. Zničeně si pomyslel, že by snad bylo lepší, kdyby byla u něj než tady. Ach Bože, ať ji najdu!
Kolem prošly zpívající ženy, vesměs v západních šatech, džínách a kabátech, a pak ji spatřil. Vrhl se k ní, ale byl to omyl. Omluvil se a znovu si razil cestu na kraj, zatímco pár demonstrujících za ním hodilo nadávkou. Dívka měla podobný lyžařský oblek jako Šahrazád, stejné vlasy a byla asi téhož věku. Nesla marxisticko-islámské heslo a Lochart, šílený z toho zklamání, jí v duchu nadával a nenáviděl ji za její hloupost. Na jeho sluch útočily výkřiky z jedné i druhé strany, rozčilovaly ho, měl chuť popadnout klacek a to zlo z nich vymlátit.
Ach Bože, pomoz mi ji najít. „Bůh je veliký,“ pobrukoval. Jeho srdce jásalo, i když byl bez sebe starostí. Vědomí, že je muslim, pro něj znamenalo zásadní změnu. Teď mě přijmou, jsem jeden z nich. Mohu chodit, do jaké mešity chci, udělám pouť do Mekky, barva ani rasa pro Boha nic neznamená. Jen víra. Věřím v Boha a v jeho proroka Muhammada. Nebudu fundamentalista ani šíit. Budu ortodoxní sunnita. Najdu si učitele a budu studovat ara…
