Povídky z druhé kapsy

POSLEDNÍ VĚCI ČLOVĚKA

„Být odsouzen k smrti je hrozná zkušenost,“ děl na to pan Kukla. „Já to znám, protože jsem kdysi prožil poslední chvíle před svou vlastní popravou. To se rozumí, že to bylo ve snu; ale sen patří stejně k životu člověka jako co jiného, třeba jen na okraj. Na tom okraji už nezbývá mnoho z tvé znamenitosti, člověče, nic z toho, čím se naparuješ v životě; ještě tam zbývá pohlaví, strach, samolibost a několik jiných věcí, za které se většinou stydíš; snad to jsou poslední věci člověka.

Jednoho odpoledne jsem se vrátil domů, uštvaný jako zvíře, tolik práce jsem měl za sebou; tak jsem si lehl na zem a usnul jsem jako kus dřeva. Zničehonic se mi zdálo, že se otevřely dveře a v nich stojí naprosto neznámý pán a za ním dva vojáci s nasazenými bajonety; já nevím proč, ale ti vojáci měli kozácké uniformy. Vstaňte, řekl neznámý hrubě, připravte se, zítra ráno bude na vás vykonán rozsudek smrti. Rozuměl jste?

Rozuměl, povídám; ale já nevím, proč vlastně –

Po tom nám nic není, utrhl se na mne ten pán. Tady máme rozkaz vykonat popravu. – A bouchl za sebou dveřmi.

Potom jsem zůstal sám a přemýšlel jsem. Totiž já nevím: když člověk přemýšlí ve snu, přemýšlí opravdu, nebo se mu jenom zdá, že přemýšlí. Byly to mé myšlenky, nebo se mně ty myšlenky jenom zdály, tak jako se nám zdají tváře? Já jenom vím, že jsem usilovně přemýšlel a přitom současně se těm myšlenkám divil. První, čím jsem se obíral, bylo jakési škodolibé uspokojení, že to je omyl, že zítra budu popraven nedopatřením a oni že z toho budou mít ostudu. Ale zároveň s tím ve mně rostl takový nepokoj: že budu opravdu popraven a nechám tu ženu a dítě; co s nimi bude, co

si proboha počnou – to vám byla skutečná bolest, tak jako by mně krvácelo srdce, ale současně přitom mě příjemně uspokojovalo, že myslím tak starostlivě na ženu a dítě. Tak vida, říkal jsem si, co je poslední myšlenka muže, který jde na smrt! Mne vám jaksi těšilo, že se oddávám tak velikému oteckému žalu; připadalo mně to skoro povznášející. To musím říci své ženě, liboval jsem si.

Ale tu mnou projelo leknutí: vzpomněl jsem si, že se popravy obyčejně konají tuze časně, za úsvitu, ve čtyři nebo v pět hodin ráno, a že tedy budu muset tak brzo vstávat, abych byl popraven. Já totiž nerad vstávám; a teď ta představa, že mne ti vojáci už za svítání zburcují, zatlačila všechno ostatní; mně kleslo srdce a já skoro plakal lítostí nad svým osudem. To bylo taková hrůza, že jsem se probudil a s úlevou si oddechl; ale své ženě jsem ten sen nevypravoval.“

„Poslední věci člověka,“ řekl pan Skřivánek a začervenal se rozpaky. „Já bych vám něco vypravoval, ale třeba se vám to bude zdát hloupé.“

„Nebude,“ ubezpečoval ho pan Taussig. „Jen spusťte!“

„Já nevím,“ mínil pan Skřivánek nejistě. „Já jsem se totiž jednou chtěl zastřelit, a tak – když tedy pan Kukla mluvil o tom okraji života – To je také takový okraj života, když se chce člověk zabít.“

„Jděte,“ řekl pan Karas, „a proč jste to chtěl udělat?“

„Z rozmazlenosti,“ pravil Skřivánek, červenaje se ještě víc. „Já totiž jsem... já vám neumím snášet bolest. A tehdy jsem dostal zánět trojklanného nervu – Doktoři říkají, že to bývá jedna z nejhorších bolestí, co kdy člověk... já nevím.“

„To je pravda,“ bručel doktor Vitásek. „Člověče, tak to vás lituju. Vrací se vám to?“

„Vrací,“ zapálil si Skřivánek, „ale teď už nechci... To bych vám toti…