SOBOTA, 4. SRPNA
Kdeže já a takový štěstí. Probudila mě vůně čerstvě upečenejch skořicovejch bochánků. Někdo zaklepal na dveře mý ložnice. Otevřely se a dovnitř nakoukl Frank.
„Levák říkal, že nám prodá snídani, Nicku. Zbyly ti v tom školním fondu ještě nějaké prachy?“
„Nezaplatil ti náhodou dvacet babek za svůj portrét?“
„Jo, ale ty potřebuju na jídlo při zpáteční cestě.“
„Aha, no jasně. Jen mi napřed dopřej chvilku, ať se osprchuju.“
„Nevadilo by, kdybych přitom nakreslil tvůj akt?“
„Vypadni odsaď!“
Levák nám prodal dvě kontinentální snídaně po osmi dolarech.
„Jak se ti spalo venku pod širákem, Franku?“ zeptal se.
„Spalo se mi dobře, ale když jsem se probudil, měl jsem celý tělo pokrytý jemnou vrstvičkou nějakýho písku.“
„Za tím budou nejspíš ty kamiony s naftovejma motorama na dálnici,“ usoudil Levák.
„Nenašel by se tam ještě jeden skořicovej bochánek?“ požádal Frank.
Levák mu ho šoupnul na talíř. „Ale jenom proto, že jsi hladovějící umělec.“
Ze svýho pokoje se přišoural Pete.
„Kdo vyplácal všecku teplou vodu?“ uhodil na nás.
„Já to nebyl,“ bránil se Frank. „Osprchoval sem se zahradní hadici za domem.“
„To je dobře,“ řek Pete. „Horký vody se ani nedotkneš. Leváku, moh bych dostat bochánek a kafe na sekeru?“
„Tak teda jo,“ souhlasil Levák, „ale pokud nezaplatíš do zítřka, jseš mrtvej.“
Po snídani sme s Frankem propátrali na mým komplu Craigslist, jestli tam nejsou nějaký slibný miaty pro Kal.
„Vyznáš se v autech?“ zeptal sem se.
„Mámina starýho mustanga sem udržoval v pojízdným stavu od osmi let. Zrovna v květnu sem na něm předělával ventily.“
„Mají miaty ventily?“
„V podstatě všecky auta mají ventily, Nicku. Až na některý starý saaby a podobně s dvoutaktním motorem. Ty mají písty.“
„To sem pochopitelně věděl, Franku,“ zalhal sem. „jenom sem tě zkoušel.“
Narazili sme na jednu nabídku z Beverly Hills: tři roky starou miatu s pětatřiceti tisícema najetejch kilometrů a automatickou převodovkou za ani ne polovinu ceny novýho vozu. Zavolal sem tomu chlápkovi. Byl doma a ochotnej nám ho hned předvést. Tak sem brnknul Kal. Ano, měla zájem. Byla u Coopera a ten chtěl jít taky. Řek sem jí, aby sedli do Ubera a hned vyrazili na tu adresu, že se tam sejdeme.
„Nesmíme otálet,“ prohlásil sem. „Prodejce už na ni dostal nějaký nabídky.“
„Ále, to oni tvrdí vždycky. Chtějí vytvořit iluzi horečné poptávky.“
„Jsi u Coopera velice brzo po ránu, drahoušku. Nebo jsi tam strávila noc?“
„To bys rád věděl!“
S Frankem sme na místo dorazili první. Byl to bytovej dům pár bloků od místa, kde bydlela Almy. Prodejcem byl mladej chlápek zhruba Petova věku. Zeptal se mě, jestli sem nedávno neztratil slona.
„Jo, to jsem já,“ povzdychl sem si. „Proč to auto prodáváte?“
„Moje holka je v tom.“
Další dvousedadlovej sporťák znehodnocenej zanedbanou antikoncepcí. Až příliš běžná tragédie v životě Američanů.
Zatímco sme si povídali, Frank okouknul auto. Prováděl všelijaký ty kejkle, jaký dělávaj lidi, co se vyznají v mechanice. Zahrnovalo to i občasný nakukování pod kapotu s běžícím motorem.
Auto mělo tmavěmodrou metalízu a černou plátěnou střechu. Daleko, daleko lákavější kousek než Toyota Matrix, akorát že v něm nemůžete píchat.
Konečně se na scéně objevili Kal a Cooper.
„Můžu ho vzít na testovací jízdu?“ otázal se Cooper, zatímco si za pomoci bílý hole tápavě hledal cestu.
Prodejce se zatvářil dost vyděšeně.
„To vaše autíčko je přímo kouzelné,“ rozplývala se Kal. „Měla bych zájem. Můžu ho zkusit projet?“
„Jasně,“ odpověděl. „Ale musím jet s váma.“
„Jak milé,“ prohlásila. „O to to bude zábavnější.“
Tahle holka byla zkrátka zrozená k flirtování.
Když si to odfičeli, představil sem Franka Cooperovi.
„A ty jsi kdo?“ zeptal se Cooper.
„Jsem Nickův nevlastní brácha.“
„Myslel jsem, že jeho nevlastní bratr je Scott.“
„Je to celý dost komplikovaný, Coopere,“ vložil sem se do toho. „Franku, Cooper je slepý. Že je to zajímavé?“
„To musí být, ehm, dost nepříjemné,“ poznamenal Frank.
„Aspoň je to skvělé téma pro navázá…
