ÚTERÝ, 5. ČERVNA
První lekce (doopravdickýho) řízení. Za instruktora nám přidělili vyčouhlýho chlápka kolem pětadvaceti jménem Pete. Dlouhý hnědý vlasy měl stažený gumičkou. Nebyl to zrovna „pánskej drdol“, ale dost se to tomu blížilo. Zácvikovým auťákem bylo menší SUV s velkým nápisem AUTOŠKOLA na střeše. Žádný viditelný promáčkliny nebo fleky od krve, což sem považoval za dobrý znamení.
„Tak jo,“ prohlásil Pete. „Vy dva zřejmě budete mít lekce společně. To je pro mě novinka.“
„Ale my máme každý svoji hodinu,“ upozornil sem ho. „Budeme s váma trávit celkem sto dvacet minut denně.“
„Nekonvenční,“ prohodil Pete. „Už některý z vás někdy auto řídil?“
Oba sme zavrtěli hlavou.
„Takže panicové, co?“ řek Pete. „Myslel sem si to. Fajn, kdo si chce sednout za volant jako první?“
„On,“ prohlásila Almy.
Pete se zatvářil zklamaně. Zásluhou svý vnímavosti sem poznal, že radši učí řídit hezkou holku než mě.
„Tak jo, lidi, ukažte mi pravou ruku.“
S Almy sme oba zvedli pravačku.
„A teď mi ukažte levou ruku.“
Zopakovali sme požadovanej úkon s opačnou prackou.
„Výborně. To mi dává naději, že když řeknu zahněte doprava, pojedeme správným směrem. Spousta mých žáků s tím poněkud válčí. Takže máme jasno v tom, co znamená levá-pravá?“
Almy přikývla. Já sem přikývl.
Vlezli sme si do auta. Já za volant, Pete na sedadlo smrti a Almy dozadu. Zapnuli sme si bezpečnostní pásy a Pete mi podal klíčky.
„Prostudovali jste si příručku?“ zeptal se.
„Ano,“ zalhali sme svorně.
„Dobře. Nicku, všimni si, že ty máš brzdový pedál a já mám brzdový pedál, ale volant je jenom jeden.“
„Jasně, chápu.“
„Fajn, to znamená, že pokud vybočíš z pruhu do cesty protijedoucího kamionu, nebude v mý moci nás zachránit.“
„Nemoh byste popadnout volant a prudce s ním škubnout?“ navrhl sem pln naděje.
„Doufej, že projevím tolik duchapřítomnosti. Takže pravidlo číslo jedna zní držet se ve vyhrazeném pruhu.“
Zauvažoval sem, jestli tatík o tomhle pravidle někdy slyšel.
„Další pravidlo číslo jedna zní, že červená znamená zastav a zelená znamená jeď. Fajn, Nicku, nastartuj a vyjeď z parkoviště na silnici.“
Nějakým zázrakem se mi to podařilo, i když auto přitom sebou divoce škubalo v důsledku prudkýho brždění.
„Sešlapuj tu brzdu zlehka, Nicku,“ doporučil mi Pete. „Zlehka a plynule. Nechci zakončit tuhle lekci v krčním límci.“
Přemístili sme se do nedaleký obytný čtvrti, kde byla maximální povolená rychlost čtyřicet kiláků v hodině a žádnej velkej provoz. Pak sem měl projíždět klikatejma uličkama mezi barákama. Dost děsivý, když se musíte protáhnout těsně kolem zaparkovanýho auta, abyste se vyhnuli přijíždějící dodávce FedExu. Samotnýho mě ohromilo, že se mi podařilo do ničeho nenabourat.
„Teď sem si vlastně vzpomněl, Pete,“ poznamenal sem, „že už sem auto řídil. Loni, když si máma dala o koktejl víc, ujel sem asi tak dva kiláky zpátky do motelu.“
„Takže žádný panic. Co máte vůbec za lubem, děcka? Učíte se řídit, abyste spolu mohli jet na líbánky?“
„To bohužel ne,“ odpověděl sem. „Almy je zabouchnutá do jednoho blbečka v Kansasu.“
„Ále, ten se nepočítá,“ prohlásil Pete.
„To jí opakuju pořád.“
„Já vás slyším,“ připomněla nám.
Zastavil sem na stopce a pak sešlápl plyn, že pojedu dál.
„Něco se pokazilo,“ řek sem. „Auto se ani nehne.“
„Držím nohu na brzdě, Nicku. Zleva se blíží auto.“
Jo, bylo asi tak půl bloku daleko. To bych zaručeně stihl.
Když moje hodina skončila, předal sem volant Almy.
„A teď si ukážeme, jak řídí doopravdičtí profíci, že, Almy?“ nadhodil optimisticky Pete.
„To doufám,“ odvětila roztřeseným hláskem.
Jezdili sme tam a zpátky stejnýma ulicema, akorát tentokrát rychlostí zhruba tak dvanácti kiláků v hodině.
„Až se dostaneš trochu do pohody, mohla bys kapánek zrychlit, Almy,“ poznamenal Pete. „Při tomhle tempu bychom mohli přehřát motor.“
„Ale proč?“ namítla. „Vždyť nespotřebovávám skoro žádný benzín.“
„Takhle se nevytvoří dostatečný proud vzduchu na chlazení,“ vysvětlil. „Proto se ty kabriolety s mávajícíma královnama krásy př…
