STŘEDA, 20. KVĚTNA
U snídaně shodila máma další bombu. Jeden její bejvalej kolega z Normandie si párkrát někam zavolal a našel jí džob.
„A budeš dělat co?“ zeptal sem se.
„Tancovat na výletní lodi. Vyplouvá z Miami. Takže si sbal věci, miláčku. Dneska odjíždíme do Los Angeles.“
„Ale, mami, L. A. neleží zrovna na cestě do Miami.“
„To já vím. Ještě musím napřed něco vyřídit.“
Páni, tak my budeme žít v Miami. To mi připadalo docela fajn. Miami je skvostný město, který toho nabízí daleko víc než jenom bizardní tematický kasina. Mají tam oceán, pláže a padesát tisíc holek v bikinách. Kdo ví, třeba se mi jednoho dne podaří sebrat odvahu, abych některou z nich oslovil.
„Tak tancovat, jo?“ nadhodil sem. „A vědí, jak vypadáš?“
„S tím si nedělej starosti. Tělo na to pořád mám. A zbytek kouzla obstarám mejkapem.“
„Jasně. Když to říkáš. Kdy odjíždíme?“
„Za deset minut. Takže sebou hejbni.“
Další dlouhá nudná jízda. Kalifornie je údajně děsně malebná, ale cesta z Las Vegas to teda rozhodně nedokazuje. Nakonec sme zastavili před ošuntěle vyhlížejícím bytovým domem poblíž křižovatky Vermontský a Pico. V dálce na východě byly vidět vysoký budovy centra L. A.
„Není to zrovna nóbl čtvrt, ale mělo by to být tady,“ prohodila máma, když zaparkovala v červený zóně. Vyťukala nějaký číslo, kdosi řek „Haló“ a ona zavěsila. „Fajn, miláčku, něco bych od tebe potřebovala. Zaneseš tenhle dopis do bytu 22B a předáš ho člověku, který ti otevře dveře.“
„A to má bejt jako kdo?“
„Prostě jeden můj kamarád. Bude to v pohodě. Nemáš se čeho bát.“
„Ty nepudeš se mnou?“
„Ne, musím zůstat v autě a hlídat naše věci.“
„A proč si ten tvůj kámoš nemůže pro ten dopis přijít sám dolů?“
„Prostě to udělej! Jasný? Jednou v životě prokaž své mámě laskavost. Už tak mám ze všeho nervy nadranc.“
„No jo, tak dobře.“
Popadl sem ten dopis a vystoupil z auta. Byt 22B se nacházel na prvním poschodí. Zaklepal sem na dveře a podal dopis obstarožnímu chlápkovi, co mi votevřel.
„Kdo k čertu jsi?“ zeptal se.
Vypadal, že by potřeboval oholit a možná i kratší pobyt v hospicu.
„Nejsem nikdo. Moje máma chce, abyste si přečet tenhle dopis. Neptejte se mě proč.“
„Snažíš se mi něco prodat? Má to něco společnýho s Ježíšem?“
„Nic z výše zmíněnýho, pane. Prostě si ten dopis vemte, jo? Máme naspěch.“
„Tak dobře. Ale ty zůstaň přesně tam, kde stojíš.“
Chlápek si přečet dopis a najednou děsně zblednul.
„Tohle je totálně šílený,“ zalapal po dechu. „Kde je tvoje máma?“
„Čeká dole v autě.“
Popad ze stolku vedle dveří klíče. „Na to se ještě podíváme. Přece mi nemůže jen tak provýst něco takovýho!“
Jenže máma jaksi v autě nečekala. Vlastně ani po tý káře nebylo nikde ani vidu. A v koutě vstupního vestibulu ležely naskládaný moje bágly.
Teď sem pro změnu zpopelavěl zase já. Cítil sem, jak mi krev odtíká z mozku, a celej sem se rozklepal.
„To jsou tvoje tašky?“ zeptal se chlápek ostře.
„Bohužel už to tak vypadá,“ přitakal sem, zatímco sem se usilovně snažil potlačit slzy.
„Jaký má tvoje máma sakra telefonní číslo?“
Huhňavě sem ho ze sebe vykoktal, on ho naťukal do svýho mobilu, a když se mu ozval její záznamník, zaryčel: „Tobě přeskočilo, Kerri? Okamžitě se sem vrať! Myslím to vážně! Tohle je totálně na hlavu! Je to ta nejnezodpovědnější věc, o jaký jsem kdy vůbec slyšel! Žádám tě, aby ses okamžitě vrátila!“
Vyčkávali sme dvacet značně napjatejch minut, ale máma se neukázala. Povzdychl si a podíval se na mě. „Tvoje máma se totálně zcvokla. Věděl jsi o tom?“
„Vůbec ne. Ale začínám mít pocit, že ste to možná trefil.“
„Zavolám policii. Přesně to udělám. Vyhlásí pátrání po jejím voze. Tohle je jednoznačný zanedbání rodičovský péče!“
„Jo. Taky mně to tak připadá.“
Společně sme vytahali moje bágly nahoru do bytu, ale poliše nezavolal. Usadil se do křesla a zahleděl se do stropu. Odložil sem svý tašky a snažil se nekoukat na něj. Začínal sem mít matnej pocit, že už sem toho chlapa někde viděl.
„Jak se jmenuješ, kluku?“ zeptal se konečně.
„Nicholas F. Davidson.“
„Po…
