Když Pletiplot dorazil k úpatí věže, třásl se a nebylo to jen námahou. Běžel přímo ke dveřím a byl by vyběhl ven, kdyby ho David Mezinima nezachytil.
„Pusť mě! Jde to po mně!“
„Koukněte na ten jeho ksicht,“ zvolal Kočičák. „Vypadá, jak když viděl strašidlo!“
„Jo, bodejť, ale není to strašidlo,“ zablekotal Pletiplot. „Je to horší než strašidlo - „
David Mezinima mu uštědřil hlasitý políček.
„Seber se! Vohlídni se! Nic tě nehoní! Každopádně dyby vo něco šlo, můžeme bojovat, ne?“
Hrůza měla chvilku času, aby o něco ustoupila. Pletiplot se ohlédl ke schodišti. Nic tam nebylo.
„Dobrá,“ řekl David Mezinima, který pozoroval Pletiplotovu tvář. „A teďka... co se stalo?“ Pletiplot sklopil pohled k zemi.
„Já myslel, že je to ta skříň,“ zamumlal. „No tak, smějte se...“
Nikdo se nesmál.
„Jaká skříň?“ zeptal se Kočičák.
„No, když sem byl malej...“ Pletiplot zmateně zamával rukama. „Když už to chcete vědět, tak smě mívali takovou velikánskou almaru. Dubovou. A vona měla... jako dyž... na dveřích byl takovej... strašnej... ksicht.“ Rozhlédl se po jejich tvářích, které byly stejně dřevěné jako vzpomínaná skříň. „Teda von to nebyl vopravdickej vobličej, byly tam takový... jako dyž... vozdoby vokolo klíčový dírky, něco jako kytky a listí a takový věci, ale dyž ste na to koukali... správným způsobem..., byl to jako dyž takovej ksicht. A voni mi ji dali do pokoje, páč se nikam jinam nevešla, byla hrozně veliká a v noci... dycky v noci... prostě v noci -“
Byli to dospělí muži, přesněji řečeno žili už několik desetiletí, což se v některých společnostech považuje za totéž. Ale ani jeden z nich ještě neviděl muže tak zničeného strachem.
„No tak?“ řekl Kočičák drsně.
„...tak vona... šeptala různý věci,“ řekl Pletiplot tichým roztřeseným hláskem, který zněl jako myší pískot v hladomorně.
Podívali se po sobě.
„Jaký věci?“ řekl David Mezinima.
„Já nevím! Dycky sem měl hlavu pod polštářem! A vůbec, sou to jenom takový věci z doby, dyž sem byl malý dítě, jasný? Táta se jí nakonec zbavil. Spálil ji. A já se na to koukal.“
V duchu se všichni otřásli jako lidé, jejichž mozky se z temnot vynořily zpět na světlo.
„To je, jako to bejvalo se mnou a s tmou,“ řekl Kočičák.
„Ale nezačínej s tím zasejc,“ řekl David Mezinima. „A i kdyby, teď už se tmy nebojíš. Ses tím vlastně proslulej. Makal sem s tebou ve všech možnejch sklepech, podzemních chodbách a takovejch místech. Dyť si kvůli tomu dokonce dostal i svý méno. Kočičák. Protože ve tmě vidíš jako kočka.“
„Jo, jasně... dyž to hodně zkoušíš, tak se s tim nakonec vyrovnáš,“ řekl Kočičák. „Protože dyž seš velkej, víš, že sou to akorát stíny a tak. A kromě toho, už to dávno nejni ta tma, jakou sme mívali ve sklepě.“
„Jo, tak voni mívali u vás ve sklepě speciální druh tmy, když si byl malej?“ ušklíbl se David Mezinima. „Takže už to nejni ta tma, co mají dneska?“
Jízlivost nezabrala.
„Nejni to ta samá,“ odpověděl Kočičák jednoduše. „V našem sklepě to bej vála docela jiná tma.“
„Naše máma nás dycky zflákala, dyž sme vlezli dolů do sklepa,“ řekl David Mezinima. „Mívala tam dole palírnu.“
„Jo?“ řekl Kočičák odněkud z daleka. „No, náš táta nás zase dycky zlískal, dyž sme z toho sklepa, kam nás zavřel, zkoušeli utýct. A teď už o takovejch věcech držte huby.“
Nebylo tam živé duše. Ani mrtvého těla.
„To přece nemoh přežít, co myslíte?“ řekl David Mezinima.
„Viděl sem ho, dyž prolít kolem,“ řekl Kočičák. „Krky nejsou stavěný na to, aby se vohejbaly v takovým úhlu - „
Zašilhal nahoru.
„Kdo se to tam hejbá?“
„A jak se hejbou jejich krky?“ vypravil ze sebe s námahou Pletiplot.
„Rozdělme se!“ řekl David Mezinima. „A tentokrát si rozdělíme ty schody. Tak se nebudou moct dostat dolů!“
„Co je to za lidi? Co tady dělaj?“
„Co tady děláme my?“ zavrčel Broskyňa. Vypoulil oči a rychle se ohlédl za sebe.
„Myslíte, že si přídem na svý peníze? Dyž sme se dali do holportu s nim?“
„Jo...“ řekl Broskyňa a vykročil za ostatními. „Hm... slyšeli ste teďka ten zvuk?“
„Jakej zvuk?“
„Takový ňáký cvakání, šm…
