Mágové se narovnali a dva nebo tři z nich se usmáli.
Jen oh bůh zůstal v předklonu s očima přilepenýma ke křišťálové kouli, tvář pokřivenou zlomyslným úšklebkem.
„Najednou máme erupci!“ vykřikl a vítězoslavně udeřil pěstí do vzduchu. „Ano! Ano! Ano! Přišla bída na kozáky, co? Hahá! Jak se ti líbí ta jablka?“
„Víte, jsou to hlavně jablka,“ upozorňoval ho děkan.
„No, mně se zdá, že je tam ještě mnoho jiných věcí,“ zabručel Výsměšek. „Zdá se, že jsme obrátili tok příčinných souvislostí...“
„A bude to nastálo?“ obrátil se k němu s nadějí oh bůh.
„Obávám se, že nikoliv. Koneckonců jsi bůh kocoviny, takže se všechno vrátí k původnímu stavu, jakmile účinek léku pomine.“
„Potom asi nemám mnoho času. Přineste mi... co bych si tak... deset litrů dvanáctky, nějakou vodku s pepřem a láhev kávového likéru! A s paraplíčkem! Jistě by se nám pod ten opasek vešla ještě jedna, ten pacholek, ale počkej, já ti dám, podíváme se, jak se ti to bude líbit, panáčku!“
Zuzana ho chytila za ruku a odtáhla ho k nejbližší lavici.
„Neudělala jsem všechno pro to, abych tě dostala do střízlivého stavu, jen kvůli tomu, aby ses zase nadral jako peří.“
Zamrkal na ni. „Ne?“
„Potřebuju, abys mi pomohl.“
„Pomohl ti s čím?“
„Říkal jsi, žes nikdy předtím nebyl člověk, nebo ne?“
„No...“ Oh bůh se pokusil sám sebe prohlédnout. „Je to zvláštní. Pamatuju si, že jsem měl vždycky bolení hlavy..., ale nikdy jsem neměl hlavu. To není tak docela v pořádku, že ne?“
„Ale potenciálně jsi existoval?“ zeptal se Výsměšek.
„Myslíte, že jsem existoval?“
„Myslíte, že existoval?“ přidala se Zuzana.
Výsméšek se odmlčel. „Ale ne,“ řekl po chvilce. „Obávám se, že za to mohu já, nebo ne? Řekl jsem mladému Ctibumovi o pití a kocovině, to si vzpomínám, a...?“
„A tak jste ho stvořil?“ svraštil děkan obočí. „Tomu se mi opravdu nechce věřit, Vzoromile! Pch! Jen tak, z čistého vzduchu? Co kdybychom to mohli dělat všichni, no? Má někdo chuť stvořit si nějakého nového skřítka?“
„Jako třeba šotka Plešoděje?“ rozveselil se lektor Zaniklých run. Ostatní mágové se zasmáli s ním. „Já neplešatím!“ vykřikl dotčeně děkan. „Mám jenom v některých místech vlasy dost daleko od sebe.“
„Jasně, část na hlavě a druhou část na hřebenu,“ neodpustil si lektor Zaniklých run.
„Nemyslím, že by bylo třeba dělat si legraci z někoho, kdo plešatí,“ řekl Výsměšek. „A kromě toho, víte, co se říká o holohlavých mužích, děkane.“
„Jo, to vím, říká se ,podívejte se na něj, jakou má pleš’,“ přisadil si lektor Zaniklých run. Děkan mu v poslední době lezl na nervy.
„Tak naposled,“ zařval děkan, ,já nepleš-“
Zarazil se.
Ozvalo se zvláštní tiché klingleklingleklingleklingle.
„Rád bych věděl, odkud se to ozvalo.“
„Ehm,“ začal děkan, „nemám náhodou něco na hlavě?“
Ostatní mágové k němu upřeli pohledy.
Pod kloboukem se mu něco hýbalo.
Velice opatrně zvedl ruku a smekl.
Mrňavoučký skřítek, který mu seděl na temeni hlavy, svíral v každém pářátku hrst děkanových vlasů. V náhlém světle provinile zamžikal.
„Stalo se něco?“ zeptal se.
„Okamžitě to ze mě sundejte!“ zaječel hystericky děkan.
Mágové váhali. Měli jisté, i když velmi vzdálené znalosti teorie o tom, že velmi malá stvoření mohou přenášet choroby, a i když byl skřítek přece jen o něco větší, nikdo nestál o to chytit chorobu řídnoucích vlasů.
Zuzana ho lapla jediným zručným pohybem.
„Ty jsi skřítek Plešoděj?“ zeptala se.
„A kdo jiný?“ odsekl na to skřítek a zakroutil se jí v ruce.
Děkan si zoufale prohrábl vlasy.
„A co jsi dělal s mými vlasy?“ zeptal se popuzeně.
„No, myslím, že některé z nich jsem musel rozdělit po tvých hřebenech,“ odpověděl po pravdě skřet, „ale z některých jsem myslím utkal takové malé kulaté rohožky, které ucpávají odpad jak ve vaně, tak v umyvadle.“
„Co chceš říct tím myslím ?“ zajímal se Výsměšek.
„Okamžik,“ přerušila ho Zuzana.
„Jen chviličku,“ řekla. Obrátila se k oh bohovi. „Kde jsi byl, ale přesně, než jsi zjistil, že ležíš ve sněhu?“
„No... tak jako... myslím, že všude,“ odpověděl oh bůh. „Všude, kde se …
