Oba mágové na něj nevěřícně zírali.
ŽERTUJI VELMI ZŘÍDKA, dodal Smrť.
V témže okamžiku se ozval výkřik hrůzy.
„To vypadalo jako kvestorův hlas,“ zamračil se arcikancléř. „A to si v posledních několika hodinách vedl tak skvěle.“
Příčina kvestorova výkřiku ležela na podlaze jeho ložnice.
Byl to muž. Mrtvý muž. Žádný živý člověk nemohl mít na tváři takový výraz.
Několik mágů tam dorazilo dříve. Výsměšek si prorazil cestu hloučkem.
„U všech bohů!“ vykřikl. „Jaký obličej! Vypadá, jako kdyby zemřel hrůzou! Co se stalo?“
„No,“ ozval se nejistě děkan, „pokud tomu dobře rozumím, tak kvestor otevřel skříň a našel toho chlapa uvnitř.“
„Skutečně? Nikdy by mě nenapadlo, že by byl starý dobrý kvestor tak strašidelná postava, aby dokázal někoho takhle vyděsit k smrti.“
„Ale ne, arcikancléři. Tahle mrtvola na něj z té skříně vypadla.“
Kvestor stál v rohu a na tváři měl svůj obvyklý výraz člověka, kterému otřes mozku omylem přivodil dobrou náladu.
„Jste v pořádku, starý brachu?“ obrátil se k němu Výsměšek. „Kolik je jedenáct procent z 1276?“
„Sto čtyřicet celých třicet šest,“ odpověděl kvestor bez zaváhání.
„Svatá pravda, přesně, takže je jako rybička,“ usmál se spokojeně arcikancléř.
„No to si nejsem vůbec jistý,“ ohradil se profesor Neurčitě mlhavých studií. „To, že dokáže různé nesmysly s čísly, ještě neznamená, že je jinak v pořádku.“
„To ani nemusí,“ odpověděl přes rameno Výsměšek. „Má se zabývat čísly, to je jeho práce. Ten chudák má možná nějakou tu pavučinu v mansardě, ale já o tom četl. Je to jeden z těch jakoby šílených artistů, co vůbec nejsou šílení.“
„Autistů,“ opravil ho děkan trpělivě. „To slovo je autista, Výsměšku.“
„Klidně. To jsou ti chlápci, co vám dokážou říct, jestli prvního zelence před sto lety byla sobota, nebo pondělí -“
„- úterý -“ řekl kvestor.
„- ale nedokážou si zavázat tkaničky u bot,“ pokračoval Výsměšek. „A co dělala mrtvola v jeho skříni? A žádám, aby nikdo neříkal věci jako ,celkem nic’ nebo ,začínala páchnout’ a podobné nechutnosti. Mrtvolu ve skříni už jsme nenašli od té ošklivé záležitosti s arcikancléřem Zapnikolem.“
„Všichni jsme přece Zapnikola varovali, že je ten zámek příliš tuhý,“ ozval se děkan.
„Jen tak pro zajímavost, proč se chtěl vlastně kvestor v téhle noční době hrabat ve skříni?“ zajímal se Výsměšek.
Většině mágů se na tvářích objevily přihlouplé výrazy.
„My... totiž, víte..., hráli jsme si na sardinky, arcikancléři,“ odpověděl v rozpacích děkan.
„Co to má být?“
„No, to je jako na schovávanou, ale každý hledá každého, a když někoho najdete, tak se k němu musíte v jeho úkrytu přidat,“ vysvětloval děkan.
„Poslyšte, v tomhle bych si rád udělal naprosté jasno,“ zabručel arcikancléř. „Mí služebně nejstarší mágové strávili celý večer tím, že si hráli na schovávanou?“
„Hm, ono to nebylo celý večer,“ odpověděl profesor Neurčitě mlhavých studií. „Hráli jsme taky Honzo, vstávej a slovní kopanou, ale toho jsme museli nechat, protože starší pAsák udělal strašlivou scénu, když jsme mu odmítli uznat, že slovo ksindl začíná písmenem x.“
„Společenské hry? Vy?“
Děkan se přišoural blíž.
„To paní Nováková,“ zamumlal. „Když se k ní nechceme přidat, vždycky se rozpláče.“
„Kdo je paní Nováková?“
„No přece víla Fajnálada,“ odpověděl lektor Zaniklých run zachmuřeně. „Když jí na všechno neřeknete ano, roztřese se jí brada jako vepřový sulc. Je to nesnesitelné.“
„Prostě jsme se spojili, abychom se jí pokusili zabránit v pláči,“ převzal štafetu slova děkan. „Je neuvěřitelné, jak může být jedna jediná ženská tak podmáčená.“
„Když nejsme veselí, okamžitě z ní začnou tryskat slzy,“ stěžoval si profesor Neurčitě mlhavých studií. „Starší pAsák jí teď právě předvádí nějaké žonglérské kousky, aby ji trochu obveselil.“
„Ale vždyť on neumí žonglovat!“
„No právě, myslím si, že to jí trochu vylepšilo náladu.“
„Chcete mi tím vším snad říci, že mí mágové pobíhají kolem a hrají si dětské hry jen proto, aby rozveselili nějakou na mysli pokleslou vílu?“
„Hm... ano.“
„A já si myslel, že b…
