Úžasná Zeměplocha – Otec prasátek (Terry Pratchett)

TÁMHLE DOLE, řekl Smrť.

Přitáhl opratě tak prudce, že kanci dostali smyk a skončili rypáky proti původnímu směru jízdy.

Albert se snažil vyhrabat ze závěje medvídků, v níž podřimoval.

„Co se děje? Co se děje? Do něčeho jsme narazili?“ ptal se.

Smrť ukázal dolů. Prostíralo se tam nekonečné sněhové pole a jen slabé světlo svící, které tu a tam blikalo v okéncích zavátých chaloupek, prozrazovalo, že i tady existuje nicotný lidský život.

Albert se rozhlédl a pak si uvědomil, co Smrť objevil.

„To je nějakej šílenec, co putuje sněhem,“ řekl. „Podle toho, jak vypadá, byl asi někde na dříví. Na toulky venku moc špatná noc,“ pokračoval. „A já jsem taky venku, když už o tom mluvíme. Heleďte, mistře, jsem si jistý, že už jste udělal až až, abyste zajistil -“

TAM DOLE SE NĚCO DĚJE. HO, HO, HO.

„Podívejte, on bude jistě v pořádku,“ bručel Albert, který se křečovitě držel boku saní, mířících příkře dolů. Na sněhu na okamžik zableskl pruh světla, když nosič dřeva otevřel dveře sněhem zapadané chatrče. „Podívejte támhle! Dva lidé mu spěchají v patách, vidíte, ale jsou obtíženi balíčky a dalšími věcmi, vidíte? Přece jen bude mít nakonec hezké Prasečnice, tak co? Teď bychom mohli obrátit a -“

Smrťovy modře planoucí důlky přehlédly celou scénu do poslední podrobnosti.

TO NENÍ V POŘÁDKU.

„Ale ne... už ho to bere zas.“