Nedokázala těmi dveřmi projít. Odolávaly všem jejím pokusům. Několikrát se o ně ošklivě narazila. Zuzana se tedy pokusila vzít za kliku.
Slyšela, jak oh bůh udiveně vydechl. Jenže ona už byla zvyklá na budovy, které byly větší uvnitř než zvenčí. Její dědeček praktický význam rozměrů nikdy nepochopil.
Druhá věc, která upoutala okamžitě oko každého, byla schodiště. Začínala naproti sobě v prostoru, který teď vypadal jako obrovská kulatá věž, jejíž horní konec se ztrácel v jakémsi oparu. Spirály schodišť se točily do nekonečna.
Zuzaniny oči se vrátily k té první věci.
Byla to obrovská kuželovitá hromada ve středu podlahy.
Byla bílá. Třpytila se ve studeném světle, které sem přicházelo odněkud z mlhy nahoře.
„Jsou to zuby,“ řekla.
„Myslím, že budu zvracet,“ řekl oh bůh roztřeseným hlasem.
„Na zubech není nic strašného,“ ohlédla se po něm Zuzana. Nešlo jí to ale od srdce, protože na hromadu byl ve skutečnosti pohled velmi děsivý.
„Copak jsem říkal, že se bojím? Mám akorát znovu kocovinu... ach, jejky, jejky...“
Zuzana velmi opatrně přistoupila k hromadě.
Byly to samé malé zuby. Dětské zuby. Nevěděla, kdo je tady shromáždil, ale ať to byl kdokoliv, byl v tomto směru velmi důsledný. Několik se jich odkutálelo o kus dál a leželo rozsypáno po podlaze. Poznala to v okamžiku, kdy na jeden šlápla a ten praskavý zvuk a kluzký pocit v ní vyvolaly zoufalé přání, aby se už nic podobného neopakovalo.
Ten, kdo je tady vysypal, byl však týž člověk, který pak kolem oné obscénní hromady nakreslil po podlaze značky křídou.
„Je jich tak hrozně moc,“ zašeptal Žlučoblij.
„Nejméně dvacet milionů, když vycházíme z průměrné velikosti mléčného zubu,“ odpověděla mu Zuzana. Byla mírně šokovaná, když si uvědomila, že její odpověď přišla téměř automaticky.
„Jak to můžeš vědět?“
„Objem rotačního kužele,“ odpověděla Zuzana, „Velké vé, jako objem, se rovná jedna třetina krát pí er na druhou krát malé vé, jako výška. Vsadím se, že slečnu Cílenou nikdy nenapadlo, že se mi to bude hodit na místě, jako je tohle.“
„To je úžasné. A to jsi spočítala z hlavy?“
„Tady něco není v pořádku,“ řekla Zuzana tiše. „Nemyslím si, že to je to, co by měla víla Zubnička dělat. Všechna ta námaha, aby dostala zuby, a pak by je tady měla sypat na hromadu? Ne. Každopádně tady vidím nedopalek cigarety. Nezdá se mi, že by si víla Zubnička balila vlastní cigára.“
Upřela pohled na křídové značky na podlaze.
Hlasy kdesi nahoře ji přinutily pozvednout oči. Měla dojem, že zahlédla hlavu, která se naklonila přes zábradlí a pak se rychle stáhla zpět. Nestačila si tvář pořádně prohlédnout, ale byla si jistá, že rozhodně nepatřila žádné víle.
Znovu se obrátila ke křídovému kruhu načrtnutému kolem zubů. Někdo chtěl mít všechny zuby na jednom místě a nakreslil na zem kruh, aby těm, kteří je přivezou, ukázal, kam je vysypat.
Kolem kruhu pak bylo nakresleno několik menších značek.
Měla skvělou paměť na detaily. Byla to další z dědičných rodinných vlastností. A teď se jí jeden z takových detailů začal pohybovat v hlavě jako ospalá včela.
„Och, to ne,“ vydechla. „Nikdo by se přece neodvážil zkusit -“
Někdo vykřikl; jakýsi hlas tam nahoře v té zářivě běli.
Po schodišti, které k ní bylo blíž, se skutálelo tělo. Byl to malý hubený muž středního věku. Technicky vzato stále ještě to byl hubený muž středního věku, ale dlouhé spirálovité schodiště k němu ani zdaleka nebylo laskavé.
Tělo se několikrát překulilo po bílé mramorové podlaze, kousek po ní klouzalo a zůstalo ležet jako malá hromádka bez kostí.
Rozběhla se k němu, ale než k němu dorazila, tělo zmizelo a nezbylo po něm nic kromě krvavé skvrny.
Zachřestění podobné zvuku rolniček ji znovu přinutilo zvednout oči ke schodišti. Teď se po něm dolů řítilo páčidlo, skákalo jako pstruh v peřejích, pak se na posledních několika schodech odrazilo, vysokým obloukem a špičkou napřed dopadlo na dláždění, do kterého se zarazilo, a s tichým bzukotem rozvibrovaného kovu zůstalo stát.
