„Co to bylo?“ řekla Zuzana.
„Znělo to jako začátek výkřiku,“ rozhlédl se poněkud poplašeně oh bůh.
Zuzana otevřela dveře dokořán.
Venku nikdo nebyl.
Ale přesto se tam něco hýbalo. V rohu chodby zahlédla zvláštní pás temnoty, který se rychle smršťoval a mizel, zatímco další podobný stín mizel v zatáčce chodby.
A ve středu chodby stál pár bot.
Nevzpomínala si, že by tam ještě před okamžikem, když tudy procházeli, nějaké boty byly.
Začichala. Vzduch byl cítit krysami, vlhkem a plísní.
„Raději odsud zmizíme,“ řekla.
„A jak najdeme tu Violu... ve všech těch pokojích?“
„To nevím. Měla bych ji teoreticky dokázat... vycítit, ale nedokážu to.“ Zuzana vyhlédla zpoza rohu na konci chodby. Slyšela, jak někde nedaleko křičí nějací muži.
Spolu s oh bohem vyklouzli znovu na schodiště a vystoupili o další patro výš. Tam bylo ještě více pokojů a v každém z nich jedna vypáčená skříňka.
V rozích se pohybovaly stíny. Výsledný dojem byl takový, jako kdyby se neviditelný světelný zdroj pomalu přesouval sem a tam.
„To mi hodně připomíná váš... hm... dům tvého dědečka,“ zabručel oh bůh rozpačitě.
„Já vím,“ přikývla Zuzana. „Neexistují tam žádná pravidla, jen ta, která vytvořil on sám, jak se mu postupně zachtělo. Nedokážu si jeho představit, že by byl zvláště šťastný, kdyby mu někdo začal ničit knihovnu - „
Zarazila se. Když znovu promluvila, zněl v jejím hlasu odlišný tón.
„Tohle je místo určené dětem,“ řekla. „Pravidla tady udává to, v co věří děti.“
„No, tak to jsem si opravdu oddychl.“
„Myslíš? Nezdá se, že by věci byly v pořádku. V zemi Kačera pečené duše umějí kačeři snášet čokoládová vajíčka, ze stejných důvodů je Smrťova země černá a pochmurná. Lidé tomu věří, a proto tomu tak je. Je v tomto směru velmi úzkoprsý. Po celém domě má ozdobné vzory z lebek a kostí. A tohle místo - „
„Krásné kytičky a podivné nebe.“
„Já se obávám, že to bude mnohem horší, než si myslíš. A velmi, velmi podivné.“
„Ještě podivnější, než to bylo dosud?“
„Myslím, že není možné, aby tady člověk zemřel.“
„Ten chlápek, který spadl ze schodů, mi připadal dost mrtvý.“
„Ano, umřeš. Ale ne tady. Dostaneš se..., jak bych ti to... ano..., přesuneš se prostě někam jinam. Pryč. Už tě jednoduše nikdo nikdy nespatří. Tak by sis to asi představoval, kdyby ti byly tři roky. Dědeček říkal, že ještě před padesáti lety to tak nebylo. Vyprávěl mi, že když chodil k umírajícím tenkrát, často mu tehdy dost dlouho trvalo, než našel postel, na níž umírající ležel, protože se kolem ní tlačili všichni příbuzní, kteří si chtěli pořádně zaplakat. Teď se dětem jednoduše řekne, že babička odešla a už se nevrátí. Vzpomínám si, jak si Tylda myslela, že její strýček byl pohřbený v tom smutném pásku vyschlé trávy za zahradní besídkou spolu s Řimbuchem, Vouskem a všemi třemi Buclíky.“
„S jakými třemi Buclíky?“
„To byli tarbíci. Mají sklony hodně umírat,“ vysvětlovala Zuzana. „Trik je v tom, vyměnit je, když se dítě nedívá. Ty toho ale opravdu moc neznáš?“
„Ehm... haló?“
Hlas se nesl odněkud z chodby. Vydali se po zvuku a vešli do jednoho z pokojů. Tam seděla na podlaze Viola připoutaná za nohu k bílé bezpečnostní schránce. Její pohled byl plný napětí, které se změnilo v úžas a ten nakonec přešel v poznání.
„Nejsi ty-?“
„Ano, ano občas se potkáváme na Márách, a když jsi přišla pro Tyldin poslední zub, bylas tak hrozně šokovaná, že tě vidím, že jsem ti musela dát napít čokolády, aby ses uklidnila,“ řekla Zuzana, která se pokoušela rozvázat provazy. „Myslím, že nám nezbývá mnoho času.“
„A co je zač tady ten?“
Oh bůh se pokusil odhrnout si z čela loknu vlasů, která mu tam neustále padala.
„Ale to je jenom bůh,“ odpověděla Zuzana. „Jmenuje se Žlučoblij.“
„Piješ ty vůbec?“ zeptal se oh bůh.
„Co má tohle být za otáz-“
„Potřebuje to nutně vědět, aby se mohl rozhodnout, jestli tě nenávidí, nebo ne,“ vysvětlovala Zuzana. „Podle mě je to dobrá věc.“
„Ne, já nepiju,“ odpověděla Viola. „To je mi ale nápad. Dostala jsem modrou stuhu!“
Oh bůh se obrátil k Zuzaně a tázavě po…
