Kapitola třicátá druhá
Stig s Ingvarem se přidali k veslařům na lavicích. Díky šesti veslařům a silnému proudu Volavka rychle předstihla temudžajské jezdce, kteří se museli prodírat mezi hustými stromy na západním břehu.
Brzy se jim ztratili z dohledu, jak Volavka letěla po proudu. Ale Hal měl na čele ustaranou vrásku.
Lydia stojící vedle něj si jí všimla. „Co se děje?“ zeptala se. „Necháváme je daleko za sebou.“
„Stihnou urazit velký kus cesty, až se dostaneme k prvnímu přenášení. To bychom měli zvládnout v pohodě. Ale to druhé a třetí bude velmi těsné.“
„Budou riskovat útok? Konec konců, máme ša’šana jako rukojmí.“
„Podle ,jeho Výsosti‘ jsou v jeho armádě lidé, kteří by moc netruchlili, kdyby ho zasáhl zbloudilý šíp. Netroufli by si na to, dokud jsme na řece. To by bylo moc nápadné. Ale kdyby na nás zaútočili na břehu, mohla by se v tom zmatku snadno stát nějaká nešťastná chyba.“
Lydia pomalu přikývla. „Chápu, jak to myslíš,“ řekla. „Ale co s tím chceš udělat?“
Hal neodpověděl hned. Měl pocit, že kdyby svůj nápad vyslovil, musel by ho uskutečnit. Nakonec ale pokrčil rameny a řekl: „Možná budeme muset ty peřeje sjet.“
Lydia viditelně zbledla. „Myslíš, jako když jsme pronásledovali Zavaka?“
Když pronásledovali piráta, který ukradl andomal, byla řeka před nimi zablokovaná. Museli jet vedlejší trasou po strmé, divoké části řeky. Jako někdo, kdo byl na lodi a v námořnictví nováčkem, to Lydia považovala za příšernou zkušenost.
„Ano, tak. Možná to bude ještě horší. Tamta řeka byla širší a ne tak prudká.“ Zazubil se na ni, ale nebylo to moc přesvědčivé. „Pokud to zvládneme, získáme na jezdce velký náskok.“
„Pokud to zvládneme?“ zeptala se.
Hal se ošil a neodpověděl.
Dostali se k místu prvního přenášení a Hal najel přídí na břeh.
„Rychle!“ pobízel posádku, která seskákala přes zábradlí a začala Volavku táhnout ke stezce.
„Budeme ji odlehčovat?“ zeptal se Stig.
Hal zavrtěl hlavou. „Ne, potáhneme ji z kopce. Váha navíc nám pomůže. A ušetříme spoustu času.“
Naštěstí nemuseli jít daleko a stezka nebyla tak strmá jako ve dvou dalších případech. Spustili loď po svažité cestě, zatímco Lydia se držela vzadu a hlídala, zda se objeví pronásledovatelé. Dostali se opět k řece a znovu na ni spustili loď. Lydia přiběhla po stezce za nimi a vyškrábala se na palubu.
„Zatím po nich není ani vidu,“ řekla.
Hal vážně přikývl. Veslaři už naváděli loď do proudu uprostřed řeky. Hal dál prohlížel břehy za lodí. Po pronásledovatelích zatím nebylo ani stopy. Ale brzy se bude muset rozhodnout, zda loď přenesou i na dalším místě, nebo zda sjedou peřeje.
Blížili se k místu, kde bylo třeba přirazit k západnímu břehu, najet s lodí na břeh a přetáhnout ji po souši, když Thorn přišel za svým mladým přítelem.
„Ty chceš ty peřeje sjet, že?“ zeptal se ho tiše. Nebyl u Halova předchozího rozhovoru s Lydií, ale znal svého skirla už jako malého chlapce a viděl ten stále ustaranější výraz na jeho tváři, jak se blížili k místu druhého přenášení.
„Možná budeme muset,“ odpověděl Hal a znovu vrhl nervózní pohled na břeh řeky za nimi. „Jestli nás zastihnou uprostřed přenášení, bude po nás.“
„Udělali jsme si před Temudžaji docela slušný náskok,“ řekl Thorn zamyšleně. „Mohlo by to stačit.“
„A když nebude?“ řekl Hal.
Jeho starý přítel a učitel odevzdaně pokrčil rameny. „Pak budeme bojovat, jak nejlíp umíme. Když to bude vypadat, že prohráváme, zabijeme ša’šana.“
„Mezi Temudžaji jsou tací, kterým by to nijak zvlášť nevadilo,“ řekl Hal. „Zvlášť kdyby to vypadalo, že oni za nic nemůžou.“
Thorn našpulil rty v zamyšlené grimase. „Aha, odtud vítr fouká.“
„Odtud vítr fouká,“ řekl Hal a nastalo dlouhé ticho.
„Ať už se rozhodneš jakkoli, budeš to muset udělat co nejdřív. Za pár minut budeme u dalšího přenášení,“ řekl Thorn. Naklonil hlavu na stranu. „Poslouchej.“
Když to řekl, uslyšel Hal hukot peřejí, který přebíjel běžné šumění řeky. Byl to hluboký, dunivý zvuk, který neustále sílil. Otevřel a sevřel ruku na kormidelní páce. Pak se podíval…
