Kapitola 40 / Planý poplach
Když se ráno 22. května dostavil skotský hlídač McPherson na nástupiště nádraží London Bridge, aby nastoupil svou denní službu, vítala ho nečekaná podívaná. Vedle zavazadlového vozu stála žena v černém – podle všeho služka, ale docela hezká – a žalostně naříkala.
Příčinu jejího žalu nebylo těžké vypátrat, neboť vedle nebohé dívky spočívala na plochém zavazadlovém vozíku prostá dřevěná truhla. Ačkoli rakev byla dřevěná a bez všech okras, po jejích stranách bylo vyvrtáno několik otvorů. Na víku rakve byla připevněna jakási miniaturní věžička se zvonečkem, od jehož srdce byl dírou protažen provázek do nitra rakve.
Pravda, podívaná to byla nečekaná, ale pro McPhersona nebyla žádnou záhadou – ostatně pro nikoho ze současných viktoriánců. Stejně tak ho nepřekvapilo, když se přiblížil k rakvi a ucítil odporný pach pokročilého tělesného rozkladu, vycházející z větracích otvorů a naznačující, že dočasný obyvatel truhly je už nějaký ten den po smrti. To bylo také plně srozumitelné.
V průběhu devatenáctého století došlo v Anglii i ve Spojených státech k zvláštní posedlosti myšlenkou předčasného pohřbu. Z tohoto bizarního zaujetí nám zůstaly jen makabrózní prózy Edgara Allana Poea a dalších, kde se předčasný pohřeb v té či oné formě objevuje velice často. Modernímu myšlení to připadá nadsazené a fantastické; těžko dnes chápeme, že předčasný pohřeb byl pro viktoriánce zdrojem nefalšovaného, takřka hmatatelného strachu, který sžíral všechny členy společnosti, od nejpověrčivějšího dělníka až po nejvzdělanějšího intelektuála.
Na tento obecně rozšířený strach se nemůžeme dívat jako na prostou neurotickou obsesi. Právě naopak: existovala řada svědectví, která vedla rozumného člověka k víře, že k předčasným pohřbům skutečně dochází a že takovýmhle příšerným koncům bývá zabráněno pouze nějakou šťastnou náhodou. Případ zdánlivě utopeného desetiletého chlapce, který se udál roku 1853 ve Walesu, měl široký ohlas: »Rakev už spočinula v zejícím hrobě a dopadly na ni první hroudy hlíny, když tu se ozval hrozný hluk a rány přicházející z jejího nitra. Hrobníci zanechali práce a ruče rakev otevřeli, načež hošík vystoupil ven a volal po svých rodičích. A přesto byl tentýž hošík před mnoha hodinami prohlášen za mrtvého a lékař se vyslovil, že nenachází stop dechu, puls byl nehmatný a pokožka studená a šedá. Sotvaže matka na svého synka popatřila, upadla v těžké mrákoty a dlouhou dobu ji nemohli vzkřísit.«
Mnoho případů předčasného pohřbu postihovalo oběti zdánlivého utopení či zásahu bleskem, ale vyskytovaly se i další příčiny, proč mohl člověk upadnout do stavu »zjevné smrti či hlubokého nevědomí«.
Ve skutečnosti budila značné pochybnosti už sama otázka, kdy je člověk mrtvý – podobně jako o století později, kdy měli být lékaři postaveni před problém etiky transplantace živých orgánů. Připomeňme si však, že ještě do roku 1950 lékaři nevěděli, že zastavené srdce lze znovu přimět k činnosti; a v roce 1850 existovalo mnoho příčin, aby spolehlivost jakéhokoli indikátoru smrti byla přijímána se skepsí.
Viktoriánci řešili svoji nejistotu dvěma způsoby. Tím prvním bylo odložit pohřeb o několik dní – týden nebyl ničím mimořádným – a vyčkat nezvratného čichového dokladu, že drahý zesnulý tento svět definitivně opustil. Viktoriánská ochota odkládat pohřeb co nejdéle zabíhala mnohdy do krajnosti. Když roku 1853 zemřel vévoda z Wellingtons rozpředla se veřejná diskuse o způsobu jeho státního pohřbu; Železnému vévodovi nezbývalo než čekat, až se všechny neshody urovnají, a k jeho pohřbu došlo nakonec po více než dvou měsících od jeho smrti.
Druhá metoda odvrácení předčasného pohřbu byla technického rázu; viktoriánci vynalezli dlouhou řadu důmyslných varovných a signalizačních zařízení, jejichž prostřednictvím mohl zesnulý ohlásit své zmrtvýchvstání. Bohatí jedinci se nechávali pochovat s dlouhou železnou trubkou vedoucí z rakve na zem a důvěryhodný rodinný sluha pak držel na hřbitově dnem i nocí nepřetržitou hlídku měsíc i d…
