Kapitola 44 / Otázka šlupek
Agar svědčil, že když Pierce skočil do zavazadlového vozu, v prvním okamžiku ho ani on, ani Burgess nepoznali. »Valím světla a přisámbohu koumám, že je to ňákej umouněnej Indián nebo negr, jak byl černej, a slupky měl na mancáry, jako když dostal betální makes« – jako kdyby byl utržil pořádný výprask. »A jak je tak rozhadrovanej a celej černej, tož povídám, hlavado si na to zjednal extra křapíka. A pak merčím, přeci je to von, nojo, vosobně.«
Ti tři museli skutečně skýtat bizarní obrázek: hlídač Burgess, čistý a upravený ve své modré nádražácké uniformě, Agar vystrojený do parádních šatů, s mrtvolně napuchlým a zeleným obličejem a rukama, a konečně Pierce, zničeně skleslý na všech čtyřech, v rozervaných šatech a od hlavy k patám černý od sazí.
Všichni se však rychle vzpamatovali a pohotově se pustili do práce. Agar spěšně dokončil záměnu; trezory se svým novým pokladem olověných kulí byly opět uzamčeny a ve dveřích hytláku stálo pěkně v řadě pět kožených brašen se zlatými cihlami.
Pierce se ztěžka vyhrabal na nohy a vytáhl z vesty hodinky, nepřiměřeně čistý zlatý předmět na konci smolně černého řetízku. Odklápí víčko: bylo 8.37.
»Pět minut,« řekl.
Agar přikývl. Za pět minut budou projíždět nejpustším úsekem trati, kde měl podle Piercových příkazů čekat Barlow, aby vyházené brašny posbíral. Pierce se posadil a vyhlížel otevřenými dveřmi vagónu do krajiny uhánějící kolem.
»Neni vám šoufl?« zeptal se Agar.
»Ujde to,« řekl Pierce. »Ale nemůžu říct, že bych se těšil na zpáteční cestu.«
»Jo, sebralo vás to teda parádně,« řekl Agar. »Měl byste se vidět. Doufám, že se převlíknete, až se zas vrátíte do svýho kupé.«
Pierce přerývaně oddechoval a význam Agarových slov mu docházel jen pozvolna. »Jestli se převléknu?«
»Nojo, mrkněte se na svý šlupky,« řekl Agar. »Takhle ve Folkestonu vyvlíknout z vlaku, nebude brát úžas konce.«
Pierce zíral na zelené, zvlněné kopečky ubíhající kolem vlaku a naslouchal rachotu vagónu na železničním svršku. S tímhle problémem nepočítal a nebyl na něj připraven. Ale Agar měl pravdu: takhle, jako otrhaný kominík, ve Folkestonu vystoupit nemohl, už proto, že Fowler ho jistě vyhledá, aby se s ním rozloučil. »Nemám nic na převlečení,« řekl tiše.
»Co to povidáte?« řekl Agar, který ve větru svištícím do vozu otevřenými dveřmi špatně slyšel.
»Nemám s sebou nic na převlečení,« řekl Pierce. »Nikdy mě nenapadlo…« Odmlčel se a svraštil obočí, »Nevzal jsem si druhé šaty na převlečení.«
Agar se srdečně rozchechtal. »Tak to abyste markýroval vagabunda, jako já vám tady dělám múlo.« Agar se praštil do kolena. »Tomu řikám spravedlivost.«
»Nevidím na tom nic k smíchu,« odsekl Pierce. »Mám ve vlaku známého, který mě určitě vyhledá a všimne si té změny.«
Agarovo veselí bylo okamžitě totam. Podrbal se zelenou rukou na hlavě. »A kdybyste se na nádraží nevokázal, tak to tomu vašemu známýmu bude vrtat v makovici, co?«
Pierce přikývl.
»To ste teda v čertovský šlamastice,« řekl Agar. Rozhlédl se po vagónu, po různých kufrech a dalších zavazadlech. »Podejte mi ty klimáky, vodmáznu pár těch báglů, a to bysme se podívali, abych tam nevychmát ňáký šlupky, co vám budou sedět.«
Natáhl k Piercovi ruku pro svazek šperháků, ale Pierce hleděl na hodinky. K smluvenému místu zbývaly ještě dvě minuty. Třináct minut poté zastaví vlak v Ashfordu; v té době musí být už Pierce z hytláku pryč a zpátky ve svém kupé. »Na to není čas,« řekl.
»Je to jediná šance –« spustil Agar, ale náhle zmlkl. Pierce si ho zamyšleně měřil očima. »Tak to ne,« řekl Agar. »Děte do háje, na tohle nehraju.«
»Jsme skoro stejně velcí,« řekl Pierce. »Tak si pospěš.«
Odvrátil se a klimenťák se s mumlavým proklínáním začal svlékat. Pierce sledoval krajinu. Už to nebylo daleko: sklonil se a přitáhl brašny na samý okraj otevřených dveří.
Už viděl strom u cesty, jeden z orientačních bodů, které si vyhlédl dlouho předem. Za chvíli se ukáže kamenný taras… Tady je… a pak rezivý opuštěný dvoukolák. Spatřil káru.
V příštím okam…
