Kapitola 8 / Svatá země
V letech 1801 až 1851 se Londýn rozrostl trojnásobně. S počtem dvou a půl miliónu obyvatel byl zdaleka největším městem světa a každý cizí návštěvník žasl nad jeho rozlehlostí. Nathaniel Hawthorne nenacházel slov, Henry James byl fascinován a zděšen strašlivou silou jeho obyvatel, Dostojevskému připadal »nezměrný jak moře… biblický pohled, nějaké proroctví z apokalypsy, jež se před vašima očima přihodilo skutkem«.
A přesto se Londýn dále rozšiřoval. V polovině století bylo stále rozestavěno na čtyři tisíce nových obytných domů současně a město doslova explodovalo do všech stran. Nyní již známý vzorec expanze dostal dokonce své jméno – »útěk do předměstí«. Odlehlá místa, která ještě na přelomu století byla malými vesnicemi a osadami – Marylebone, Islington, Camden, St. John’s Wood a Bethnal Green – byla plně zastavěna a nedávno zbohatlé střední vrstvy opouštěly střed města a stěhovaly se do těchto oblastí, kde byl čistší vzduch, méně obtížného hluku a celková atmosféra mnohem příjemnější a »venkovštější«.
Určité starší části Londýna si samozřejmě podržely ráz vysoké elegance a bohatství, ale začasto těsně sousedily s nejhroznějšími a nejotřesnějšími brlohy. Bezprostřední sousedství velkého bohatství a nejsprostší nuzoty zanechávalo v cizích návštěvnících také hluboký dojem, zvláště proto, že slumy či doupata, byly útočištěm a plemeništěm »kriminální třídy«. V Londýně byly čtvrti, kde mohl zloděj vykrást panské sídlo a doslova přejít ulici a ztratit se v spletitém bludišti uliček a barabizen na spadnutí, napěchovaných lidskými tvory, a tak nebezpečných, že se tam neodvážil pronásledovat pachatele ani ozbrojený policista.
O genezi slumů se toho moc nevědělo; už sám termín »slumy« přešel do obecného povědomí teprve po roce 1890. Ale matně se již rýsoval dnes dobře známý model: část města je vyřazena z dopravního provozu nově zbudovanými ulicemi, které ji míjejí, obchod vyklidí pole a jeho místo zaujmou nevítané průmyslové podniky, jež s sebou přinesou rámus, zamoří vzduch a ještě umenší přitažlivost celého okolí; nakonec si nikdo, kdo si může dovolit žít někde jinde, takové místo k bydlení nevybere a tato část města upadá, přestává být udržována a zakrátko je přelidněna nejnižšími vrstvami obyvatel.
Stejně jako dnes existovaly i tehdy tyto slumy částečně proto, že svým majitelům přinášely vysoký zisk. Obytný dům o osmi pokojích mohl pojmout i sto nocležníků, z nichž každý platil týdně šilink nebo dva za bydlení v »pelešné pospolitosti« a spal až s dvaceti členy stejného nebo opačného pohlaví v jedné místnosti. (Snad nejbizarnějším příkladem noclehování této doby byly slavné přístavní »pencové šibeničárny« pro námořníky. Opilý námořník zde mohl strávit noc za jedinou penci, zavěšen horní částí těla přes provazy ve výši prsou jako prádlo na šňůře.)
Zatímco někteří majitelé nájemných domů, neboli štrozokáren, žili v místě – a často místo činže brali kradené zboží – mnoho těchto domácích pánů bylo zámožnými občany, domácími in absentia, kteří zaměstnávali hrubiánské správce, aby za ně vybírali činži a udržovali jakéstakés zdání pořádku.
V té době bylo několik známých doupat kolem ulic Seven Dials, Rosemary Lane, Jacob’s Island a Ratcliffe Highway, ale žádné nedosáhlo větší slávy než šest akrů půdy ve středním Londýně, kde se nacházelo hnízdo brlohů St. Giles, zvané také Svatá země. Doupata St. Giles ležela v samé blízkosti divadelní čtvrti kolem náměstí Leicester Square, nedaleko střediska prostitutek Haymarketu a módních obchodů na Regent Street, tedy v strategicky výhodné poloze pro každého zločince, který se právě potřeboval »vypařit«.
Dobová líčení popisují Svatou zemi jako »neprostupné nakupení domů tak starých, že snad jen zázrakem dosud se nezřítily, mezi nimiž se vinou a kroutí úzké křivolaké uličky. Soukromí je zde pojmem neznámým, kdokoli se v tyto končiny odváží vkročit, najde ulice – jen ze zdvořilosti tak zvané – plné pobudů a povalečů a jen zpola zasklenými okny spatří místnosti př…
