Kapitola 50 / Páčení rozumů
Poprvé pan Harranby vyslýchal Pierce 22. listopadu. Deník jeho pobočníka Jonathana Sharpa udává, že »H. se dostavil do úřadu časně, pečlivě oblečen a v nejlepší náladě. Místo obvyklého čaje si poručil šálek kávy. Poznámky k metodě, jak se Piercovi dostat na kůži, atd. atd. Řekl, že podle jeho názoru bez předchozího zpracování z Pierce nic nevypáčíme.«
Po pravdě řečeno, výslech byl pozoruhodně krátký. V devět hodin ráno byl Pierce přiveden do kanceláře, kde byl požádán, aby se posadil na židli, stojící o samotě uprostřed místnosti. Harranby usedl za stůl a s obvyklou příkrostí vypálil první otázku.
»Znáte muže jménem Barlow?«
»Ano,« řekl Pierce.
»Kde se teď nachází?«
»Nevím.«
»Kde se nachází žena jménem Miriam?«
»Nevím.«
»Kde,« řekl pan Harranby, »jsou peníze?«
»Nevím.«
»Zdá se, že spoustu věcí nevíte.«
»Ano,« řekl Pierce.
Harranby ho chvíli odhadoval očima. Zavládlo ticho. »Možná,« řekl Harranby, »že pobyt ve »Skále« vaši paměť osvěží.«
»Pochybuji,« řekl Pierce, aniž by dal najevo nějakou známku úzkosti. Krátce poté byl z místnosti odveden.
Když Harranby se Sharpem osaměl, řekl: »Zlomím ho, tím si buďte jistý.« Téhož dne Harranby zařídil, aby byl Pierce z newgateského vězení převezen do káznice v Coldbath Fields, přezdívané také Bastilla. Zločinci, kteří teprve čekali na soud, obvykle do »Skály« nepřicházeli. Policie tam však často ukládala lidi, z nichž měly být ještě před procesem »vypáčeny rozumy«.
»Skála« byla nejobávanějším ze všech anglických vězení. Její charakteristické rysy popisuje Henry Mayhew, který ji navštívil roku 1853. Na prvním místě stály samozřejmě veverčí klece, těsné komůrky seřazené vedle sebe »podobně jako výklenky na veřejných záchodcích«, kde vězňové střídavě v patnáctiminutových intervalech šlapali kolo o čtyřiadvaceti lopatkách. Dozorce vysvětloval přednosti veverčí klece takto: »Jak vidíte, vězňové se nemohou pevně postavit, poněvadž jim lopatky pořád ujíždějí pod nohama, a právě proto se už za chvíli unaví. Navíc jsou tyhle cely tak těsné, že je tam za chvíli horko jako v peci a po čtvrthodině se dá uvnitř stěží dýchat.«
Ještě horší bylo cvičení s koulemi, které bylo tak kruté, že z něho muži nad čtyřicet let bývali osvobozeni. Vězňové se postavili do kruhu na tři kroky od sebe. Na daný povel zdvihl každý muž čtyřiadvacetilibrovou dělovou kouli, přenesl ji na místo svého souseda, položil na zem a vrátil se na své původní místo, kde už na něho čekala další koule. Toto cvičení trvalo vždy celou hodinu.
Nejobávanějším trestem však byla »klika«, pískem naplněný buben, kterým se otáčelo ruční klikou. Toto zařízení bylo obvykle vyhrazeno pro vzpurné vězně.
Denní režim v Coldbath Fields byl tak vysilující, že i po krátkém šestiměsíčním trestu odtud mnozí vycházeli »bez špetky mrdu v těle« – s poznamenaným tělem, nervy nadranc a podlomenou vůlí, takže jejich vlohy ke zločinu byly vážně narušeny.
Pierce jako vězeň teprve očekávající soud nemohl být přímo vsazen do šlapáku ani přikázán ke cvičení s koulemi nebo ke klice, ale jinak byl povinen dodržovat všechna nařízení vězeňského řádu, a když například porušil zákaz mluvení, mohl být potrestán několika hodinami kliky. Můžeme tedy předpokládat, že ho bachaři nezřídka obvinili z přestoupení nějakého zákazu a pak ho »zpracovávali«.
Dne 19. prosince, po čtyřech týdnech pobytu ve »Skále«, byl Pierce předveden do Harranbyho kanceláře poruhé. Harranby předtím k Sharpovi poznamenal, že »teď něco uvidíme,« ale druhý výslech byl stejně krátký jako první:
»Kde se nachází Barlow?«
»Nevím.«
»Kde se nachází slečna Miriam?«
»Nevím.«
»Kde jsou peníze?«
»Nevím.«
Pan Harranby znachověl, na čele mu naběhly žíly, a hlasem překypujícím vztekem Pierce propustil. Když byl Pierce odváděn, zdvořile popřál panu Harranbymu veselé vánoce.
»Nestydatost toho muže,« zapsal si později pan Harranby, »byla nad veškerou představivost.«
Pan Harranby byl v tomto období vystaven značnému tlaku hned z několika stran. Bankovní dům H…
