Kapitola 2 / Hlavado
Oním pozoruhodným gentlemanem byl Edward Pierce, který na muže, předurčeného k tak široké známosti, že i sama královna Viktorie projevila přání setkat se s ním – nebo být alespoň přítomna jeho popravě – zůstává dodnes neobyčejně tajuplnou postavou. Pierce byl vysoký, hezký muž, starý něco přes třicet let, s módně zastřiženým rudým plnovousem, jaký poslední dobou nosili zvláště státní úředníci. Svou řečí, vystupováním i oblékáním budil dojem gentlemana a zámožného člověka. Byl to zřejmě velice okouzlující muž, obdařený neodolatelným šarmem. Tvrdil o sobě, že je sirotkem z urozené středoanglické rodiny, že studoval ve Winchesteru a posléze v Cambridgi. Byl známou postavou mnoha londýnských společenských kruhů a počítal mezi své přátele ministry, poslance parlamentu, cizí vyslance, bankéře a další celebrity. Ačkoli byl starým mládencem, udržoval dům číslo 14 v Harrow Road v elegantní londýnské čtvrti. Většinu roku však trávil na cestách a říkalo se o něm, že navštívil nejen kontinent, ale i New York.
Současní pozorovatelé patrně jeho aristokratickému původu uvěřili, v novinářských článcích se o Piercovi často hovořilo jako o »šelmě« ve smyslu ušlechtilého zvířete, v němž se probudil dravec. Už sama představa, že by urozený muž vstoupil na dráhu zločinu, byla tak znepokojující a dráždivá, že se ji vlastně nikomu nechtělo vyvracet.
Přesto však neexistuje jediné spolehlivé svědectví, že by Pierce pocházel z vyššího stavu, dokonce z jeho minulosti před rokem 1850 neznáme s určitostí takřka nic. Moderní čtenáři, pro něž je pojem »pozitivní identifikace« běžnou životní realitou, mohou být nejasnostmi Piercovy minulosti zmateni. Nicméně v době, kdy křestní listy byly novotou, fotografie uměním v plenkách a otisky prstů věcí zcela neznámou, prokázat s jistotou něčí totožnost bylo obtížné a Pierce si dal obzvláště záležet, aby za sebou zametl všechny stopy. Pochybnosti jsou i kolem jeho jména: v průběhu procesu tvrdili různí svědkové, že ho poznali jako Johna Simmse, Andrewa Millera nebo Roberta Jefferse.
Podobně sporné dohady vyvolaly jeho očividně značné příjmy. Jedni říkali, že byl tichým společníkem Jukesovy velice úspěšné firmy vyrábějící kroketovou výstroj. Kroket – vyslovoval se tenkrát »krouky« – se stal přes noc nejoblíbenější zábavou sportovně založených mladých dam a domněnka, že bystrý mladý obchodník, který do takového podniku investoval skromné dědictví, si musel přijít na pěkné peníze, byla zcela opodstatněná.
Druzí tvrdili, že Pierce vlastnil několik hostinců a menší flotilu drožek, v jejímž čele stál hrozivě vyhlížející drožkář jménem Barlow s bílou jizvou přes celé čelo. To je pravděpodobnější, neboť v hospodské a drožkářské živnosti byly styky s podsvětím nadmíru prospěšné.
Přesto ovšem nelze vyloučit, že byl Pierce skutečně urozeným mužem, kterému se dostalo aristokratického vychování. Musíme mít na paměti, že pro Winchester a Cambridge byly v oněch dobách charakterističtější prostopášnosti a divoké pitky než vážné a střízlivé studium. Nejskvělejší vědecký mozek viktoriánské éry, Charles Darwin, zasvětil převážnou část svého mládí hazardním sázkám a koním a většina urozených mládenců měla zájem spíš o nabytí »univerzitní výchovy« než univerzitní hodnosti.
Je také pravda, že viktoriánské podsvětí poskytovalo pomocnou ruku mnoha ztroskotaným vzdělancům. Stávali se »voráči«, neboli pisateli falešných doporučujících dopisů, anebo padělateli, kteří »tlačili šustlavý«. Někdy se také stali skořápkáři nebo lepšími podvodníky, boudaři. Obvykle však byli tito vzdělanci drobnými zlodějíčky, dojemnými troškaři, zasluhujícími spíš politování než zatracení veřejnosti.
Edward Pierce proti tomu ve svém přístupu ke zločinu zacházel nesporně mnohem dále. Ať už jeho příjmy pocházely odkudkoli, ať už byla jakákoli pravda o jeho minulosti, jedno je jisté: byl to mistrný chmaták, neboli zloděj, který za léta nashromáždil dostatečný kapitál, aby mohl financovat velkorysé zločinné operace, a stal se tak tí…
