TI OSTATNÍ
„Jé, mamí, ten pán veze na motorce pejská!“
Právě jsem zastavil a levou nohou šmátral po stojánku. Asi tak pětiletý špunt na mne mířil prstem a oči měl přes půl obličeje. Pées na něj zavrtělo ocasem.
Podzim v Praze vypadal stejně jako celou cestu z Ruska. Déšť, vítr, barevné listí, vůně hniloby a smrti. Matka se na mne poplašeně usmála a zrychleným krokem dítě odváděla pryč. Nedivil jsem se jí: večer, pochmurná stará čtvrt a několikatisícikilometrová cesta můj zevnějšek dvakrát nevylepšily. Navíc jsem měl pocit, že se mi kouří ze zad - pées mi posledních pár stovek kilometrů zahřívalo na volnoběh běžícím plamenometem krk.
Když kroky dvojice ustaly, na ulici padlo podzimní městské večerní ticho. Někde v dálce zacinkala tramvaj.
„Nazdar, negře,“ ze tmy nedalekého průchodu se odloupla břichatá postava. Na holé lebce se leskl odraz lucerny. Stojánek Hárlyho zaskřípal a pées přátelsky zaštěklo.
„Hnusáku. Seš nějakej opálenej.“ Stonožka skočil dlouhé salto, dopadl těsně u mě a naznačil pravý hák. Vykryl jsem ho předloktím, ale s člověkem, který má čtyři ruce, se boxuje dost těžko. Spodní pravou rukou mi lehce ťukl do žeber: „Plíce na kaši, srdce na pravý straně, páteř - ani nemluvím... Ztrácíš postřeh, negře.“
„Kdybys dvaadvacet hodin tuhnul na motorce, taky bys ztrácel.“
Pées vyskočilo a olízlo Hnusákovi obličej.
„No tak, Dolfi, fuj!“ Hnusák se zasmál a přidržel ho ve vzduchu za kůži na zádech.
„Jsou tu ostatní?“ zamkl jsem Hárlyho a zapnul alarm.
„Zrovna jsem přišel - když jsem slyšel to tvoje prdladlo,“ Hnusák se zašklebil - ví, jak narážky na Hárlyho sytý zvuk nesnáším.
„Patejli! Nedělejte kravál a pojďte nahoru!“ Ollieho hlas v mé hlavě zněl naléhavě.
„Pan Rio Parker si nás žádá,“ řekl jsem. Za okamžik už jsme procházeli oprýskanou chodbou se stěnami pokrytými mapami černé plísně a syrový vzduch páchl kanalizací.
* * * * *
První staré otlučené dveře, cesta výtahem, další chodba, zápach sto let neuklízené kuchyně, druhé dveře a dramatická změna prostředí. Z vyšlapaných dlaždic na kvalitní šedý běhoun předsíně s hypermoderním (pro tento Čas) automatickým identifikačním zařízením. Mne to identifikuje podle otisků prstů, Hnusáka podle sítnic. Stroj nás propustil.
* * * * *
Mám Ollieho kancelář rád. Tmavý koberec, zdi obložené knihovnami z černého dřeva, těžký černý stůl, lampa se zažloutlým stínítkem, vůně stáří, vosku a kvality, přítmí... Ollie seděl za stolem a nevypadal dobře. Slabý svit displeje mu z vrásek na čele dělal hluboké kaňony.
„Ahoj, Rio,“ řekl Hnusák a rozvalil se do svého oblíbeného ušáku.
„Rio,“ pozdravil jsem i já.
Ollie jen kývl a něco si soustředěně četl z obrazovky.
Ollie Parker, kterému přezdíváme Rio, je strašně tlustý. Hora sádla přetékající z popraskávajícího křesla na všechny strany. Hora sádla narvaná do obleku z tmavé látky, do hedvábné košile a černého motýlka.
Všechno tak o dvě čísla menší, než aby to bylo pohodlné.
Rio je náš zaměstnavatel - lépe zprostředkovatel práce - ale hlavním povoláním je trhač. Zatímco my zabíjíme lidi, on se svým počítačem zabíjí společnosti. Banky, továrny, holdingy a tak - trhá je na kusy a z těch kusů ždímá prachy.
„Ahoj kluci,“ konečně se na nás podíval. Má hluboký, příjemně modulovaný hlas. Ještě nikdy jsem v něm neslyšel tolik starostí jako teď. „Nalej nám, Patejli, prosím.“
„Kde je Elvira?“ zeptal se Hnusák.
„Letadlo mělo zpoždění, tak...“
Místností něco zasvištělo a papíry na Ollieho stole zavířily.
Elvira seděla v křesle vedle Hnusáka, jako by tam seděla minimálně hodinu, a čistila si brýle.
„Ahoj, Elviro,“ pozdravili jsme jednohlasně. Elvira kývla. Rio sáhl do šuplíku vpravo dole a strčil jí po stole velkou neotevřenou bonboniéru.
Elvira znovu kývla. Nám ostatním jsem nalil skotskou.
„Co se děje tak důležitýho, Ollie, žes nás svolal takhle narychlo?“ řekl Hnusák.
„Procesy se mezitím trochu zpomalily, takže...“ Rio se podezíravě zahleděl na pées, které spokojeně zafunělo, lehlo si na záda a natáhlo noh…
