Kupodivu to nebyl zásah, ale hlava pées, která se prorvala látkou.
Kolem ní byly obtočené dvě velké ruce; v zrcátku jsem viděl, jak hlavu nasměrovaly, a vzápětí z chlupaté mordy vytryskl nádherný oblouk bílooranžového plamene.
Ještě jsem snad nezažil, aby pées použilo plamenomet na plný výkon.
* * * * *
Přirovnal bych to k tomu, jako byste se pokoušeli plivnout do oka hyperaktivnímu myšohryzovi, který se zapletl s rotační futrovačkou. Jen to bylo ještě složitější.
Ale ty ruce kolem hlavy pées byly Hnusákovy.
Cákance napalmu zasáhly stíhačku do štítu kabiny a levého křídla. Při tom, jak kolem stroje fičel vzduch, to hořelo opravdu pěkně. Tenhle napalm se sfouknout nedá. Hoří i ve vzduchoprázdnu.
Suchoj zakopl, sklouzl po křídle a převrátil se. Pilot se sice katapultoval, ale plápolal jako pochodeň.
* * * * *
„Síly Pozemské federace opět zvítězily,“ řekl Hnusák a zase jednou se připoutal. Horní ruce měl začouzené do černa.
To už jsme letěli těsně pod mraky, v klidu, motory si spokojeně burácely v úsporném režimu a rafičku kompasu udržoval ve správném směru autopilot.
„Co se stalo? Kde to jsem?!“ začala se probírat Veronika.
„Jak to umíte s jehlou?“ tentokrát jsem se odpoutával já - musel jsem prohlédnout letadlo.
„S jehlou? Proč s jehlou?“ po obličeji jí přeběhlo několik stupňů údivu, ale nakonec je zastřel známý zarputilý výraz: „A kde je ta druhá stíhačka?! A kam to letíme?!“ zase zvyšovala hlas. „To... to je únos!“ ukončila nelogicky.
„Někdo musí zašít trup... Únos? A kdo to na mě ve Kbelích volal: ,Nenechávejte mě tadýýý!‘?“ Za věrné napodobení jejího tónu jsem sklidil výraz opravdu nevraživý. „Berte to jako reportáž, hm... Třeba ACTION TEAM mezi nebem a zemí,“ usmál jsem se.
„Pfff!“ udělala na mě, prudce odvrátila hlavu a zkřížené ruce založila na prsa. To, že se nezmínila, že ji Hnusák chtěl vyhodit z letadla, znamenalo, že to buď brala jako hrubý vtip, nebo to nechtěla připomínat.
„Když se to nezašije,“ natáhl jsem, „to letadlo by mohlo i spadnout. A to víte, slečno, nám hned tak něco neuškodí,“ zaklepal jsem jí na koleno a prostrčil prst jednou z řady dírek ve své bundě - to jak mne na zemi nabrala dávka z automatické pušky.
Slečna Braunerová polkla.
„Někdo má čtyři ruce, někomu nevadí, když se do něj střílí, a někdo je docela obyčejná ženská, byť z ACTION TEAMU. A když spadne takové letadlo...!“ Nemyslel bych, že někdo tak bledý jako Veronika, může ještě zblednout.
„A máte dost nití?“ Vzápětí se jí zablesklo v očích: „S tou reportáží to nebyl tak špatný nápad... Řeknete mi, jak to, že vám nevadí, když vás střelí do břicha, a jak to, že váš kamarád má čtyři ruce?“ otočila hlavu na Hnusáka. „A kam vlastně letíme?“ zase na mě. „A řeknete mi to na diktafon?“
V té chvíli jsem pochopil, která je pro reportéra AcTION TEAMU ta nejdůležitější z vlastností: NEODBYTNOST.
Tentokrát jsme s Hnusákem zkusili kamenné obličeje. Jako umlčovadlo byly - řekněme - částečně uspokojivé.
* * * * *
Vzadu to na jednu stranu vypadalo dobře, na druhou už ne.
Janice spala připoutaná v křesle a na hubeném obličeji měla mírný, až bych řekl laskavý úsměv; pramen prošedivělých vlasů se jí svezl na tvář a sbírku pohlednic si tiskla k břichu - jeden z třicetimilimetrových projektilů vysekl nepravidelný otvor asi deset centimetrů nad její hlavou, vyryl jí žlábek do boku levé podrážky a podlahou zase vylétl ven - naštěstí nevybuchl. Pées leželo v druhém křesle, zuby zaťaté do bezpečnostního pásu - zakňučelo na mě, zavrtělo oháňkou, ale klidu kolem očividně nevěřilo.
„Pejskůůů,“ pokusila se ho Veronika pohladit. Mezi rozchlípnutými pysky se objevily ohněm zčernalé zuby.
„Seznámíme se příště,“ zvedla Veronika ruce k ramenům. Jenom jsem zavrtěl hlavou a odešel do zadních partií stroje.
Tam to bylo špatné: kusy roztrhané látky frčely ve větru a polámané duralové výztuhy vypadaly jako rozbitý hrudník nějakého dinosaura - byl zázrak, že nám ještě neupadla kormidla - natož, že stále fungovala. Ale na třetí s…
