Přeběhl jsem pohledem všechny ciferníky a kontrolky: 320 kilometrů za hodinu; tlak a teplota oleje v normě; chladicí okruhy obou motorů; palivo... Pevněji jsem sevřel knipl. Mohl bych zrychlit skoro až na 500, ale... Mrkl jsem z okénka.
Stíhačka vlevo se pověsila pod naše šedozeleným plátnem potažené křídlo - byl to hnědými a zelenými skvrnami kamuflovaný Suchoj 801. Byť starý krám, znamená to měnitelný úhel nosných ploch, možnost kolmého startu... Pilot si všiml, že se na něj dívám, a lehce strojem zahoupal, aby mu bylo vidět pod břicho. Suchoj byl plně ozbrojený - osm štíhlých raket vzduch - vzduch mělo bílé trupy popsané červenými nápisy a černé špice. Vím, že tahle letadla mají ještě výsuvné výmetnice na neřízené rakety a rotační kanón - většinou třicítku.
„Žlutá jedna na pozici,“ ozval se mi ve sluchátkách pilotův hlas.
„Žlutá dvě na pozici,“ ozval se druhý.
„OK čtrnáct-patnáct! Okamžitě uposlechněte pokynů věže, nebo budete sestřeleni!“ Plukovník Vávra po Stonožkově poznámce chraplal ještě o trochu hůř. Tentokrát jsem na Hnusáka varovně zakroutil hlavou a ukázal na mikrofon. Sice nerad, ale neřekl nic.
„Žlutá jedna, žlutá dvě. Je to na vás, chlapci,“ řekl plukovník Vávra, a měl jsem pocit, že druhá věta zněla dost pomstychtivě.
* * * * *
Oběma stíhačkám vyrazily z trysek proudy ohně a se zběsilým zrychlením se širokými zatáčkami rozlétly do stran. Řev jejich motorů rozdrnčel náš stroj tak, že se ručičky přístrojů obligátně zbláznily.
* * * * *
„Pomóc! Pomóóóc! Na palubě OK čtrnáct-patnáct je rukojmí!“ začala se snažit Veronika, když jí došlo, že se to sestřelení týká i jí. „Jsem Veronika Braunerová, reportérka ACTION TEAMU!“
„Nezájem,“ řekl plukovník Vávra a tentokrát přerušil spojení on.
* * * * *
Suchoj nám proletěl asi patnáct metrů pod břichem - neletěl sice naplno, ale vzdušný vír - po počátečním propadu - vykopl náš hornoplošník až do mraků. Rychle jsem potlačil řídicí páku a vrátil se do volného vzduchu. Za snížené viditelnosti by nad námi stíhačky se svými přístroji měly zbytečnou převahu. Na paprskový šok, o který jsem se před chvílí pokusil, dobře stíněné stroje nezareagovaly - nespadly.
Nezbylo než to vybojovat.
„OK čtrnáct-patnáct, tady žlutá jedna. Provedeme ještě jeden varovný přelet, pak vás sestřelíme. Konec.“ Hlas pilota zněl profesionálně, kovově a trochu nadutě.
Podíval jsem se na Hnusáka. Ošklivě se usmál a kývl. Oba jsme se otočili na Veroniku. Naše tváře byly asi opravdu výmluvné, protože řekla: „Já mlčím.“ A opravdu zmlkla.
Plynulým pohybem jsem dal plynové páky skoro na plno a nastavil vrtule na maximální záběr. Letadlo se roztřáslo a zrychlilo na čtyři sta šedesát.
Hnusák otevřel okénko a kabinou začal burácet proud ledového vzduchu.
Vňňňáááu!!! Prosvištěla kolem nás druhá stíhačka tentokrát shora.
Obzor se otřásl a propadli jsme se o padesát metrů. Sevřel jsem knipl a vykopl čumák k nebi.
Hnusák vystrčil horní pravou ruku z okénka - měl v ní samopal.
„Žlutá jedna. Dolů s nima, Dvojko!“
Letadlo, co nás právě přelétlo, nasadilo na prudkou zatáčku. Vzduch zhoustlý rychlostí se mu zabělal na koncích křídel.
* * * * *
Není obtížnější věci, než z jednoho letícího letadla trefit druhé letící letadlo - bez zaměřovače, navíc malým samopalem s účinným dostřelem sotva sto padesát metrů. Pokud zrovna nejste bytost vyprojektovaná na to, abyste uměl střílet i mezi gravitačními pastmi Protivníků.
První dávka vykřesala na pancíři a bublině kabiny útočícího suchoje řadu červených jisker. Pilot se lekl a instinktivně trochu přitáhl - já jsem trochu potlačil.
Světlemodré břicho stíhačky se zalesklo.
Druhá Hnusákova dávka šla do raket.
Strhl jsem řízení a s plynem na doraz vypálil střemhlav k zemi.
Oslnivý záblesk, a v zrcátku jsem zahlédl obrovskou kouli ohně, ze které na všechny strany sršely rozžhavené trosky.
* * * * *
Vybral jsem těsně nad mlhou - křídla vibrovala, v draku letadla křupalo a kvílící motory se málem vytrhly z lůžek. Veroniku od…
