Asi po dvaceti minutách pées slabě zavrčelo a ve stejné chvíli Veronika řekla: „Cítím kouř.“
„Dolfi taky. Co je to za kouř?“
„Kouř. Normální kouř,“ pokrčila Veronika rameny. „Jako když něco hoří.“
„Ale hoří co,“ řekl jsem netrpělivě. Čich je jeden ze smyslů, který mám normálně lidský - lidský za tři sta let, tedy dost špatný.
„Dřevo,“ upřesnila Veronika.
Za dalších pět minut už se skoro úplně setmělo, slábnoucí déšť docela ustal, úvoz zatočil, a pak jsem uslyšel zvuky značící přítomnost mnoha lidí promísené psím štěkáním a koňským dupáním a frkáním - to také znám z filmů.
* * * * *
„Jsme určitě v Americe,“ řekla Veronika, když úvoz vyústil na velkou, nepravidelnou, podupanou a rozbahněnou louku.
Na louce stálo snad šedesát různě velkých špičatých stanů, několik uprostřed bylo větších a dva úplně uprostřed byly největší a visely na nich urousané barevné prapory. Všechny stany měly na prověšených zmáčených bocích černá znamení kříže a plály mezi nimi tři velké hranice a několik menších ohňů, u kterých posedávaly desítky podivně oblečených lidí. V načervenalém měňavém světle bylo vidět, že látka největšího stanu je zdobená něčím blýskavým. Od lesa z druhé strany přicházela skupina mužů táhnoucí kusy dřeva - právě vstoupili do světla. Vlevo, nedaleko od nás, bylo zaparkováno snad čtyřicet koní a stádečko menších rohatých tvorů - krávy se jim, tuším, říkalo - všechna zvířata jedla a smrděla. Celé to ostatně smrdělo - pach nemytých, zapařených lidských těl je mi důvěrně známý z mého Času.
„O koních se asi neříká ,zaparkováno‘?“
„Ustájeno na noc,“ poučila mě Veronika. Vzápětí zamyšleně dodala:
„Pravda, stáj tu taky není.“
Člověk v pomlácené orezlé přilbici přecházející mezi námi a koňmi asi něco zaslechl a zahleděl se naším směrem. Byl ale oslněný ohni, tak jsme pro něj stáli v černočerné temnotě. V té chvíli si nás ale všimli psi pobíhající táborem a začali naším směrem zuřivě štěkat. Pées potichu zavrčelo.
„Buď tady natáčejí film, nebo je to jeden z těch ,návratů‘. To se tady v Americe prý dost rozmáhá, poslední dobou.“ Protože jsem nic neříkal, Veronika v poučování pokračovala: „Znáte to, jedni si postaví vesnici a žiji jako lovci mamutů, jiní si postaví týpí a žijí jako Indiáni, jiní si vezmou přilby a meče...“
Muž u koní namířil naším směrem dlouhou bodnou zbraň a něco hrubým hlasem vykřikl přes rameno. Byla to sice angličtina, ale nářečí, kterému jsem téměř nerozuměl.
„Tak co myslíte, je to film, nebo návrat?“ Veronika na muže v přilbici bezstarostně zamávala, „všechno to vypadá tak fortelně, kulisy obyčejně bývají fórovější, takže spíš návrat. Myslíte, že nás provedou?“
„To bezesporu.“
Mezi stany se zahemžilo, muži začali zapalovat louče, křičeli na sebe a ve spěchu si z vysokých jehlanů rozebírali tyčovité zbraně, nebo už v rukou měli neohrabané meče. Proti tomu, jaký používala Elvira, vypadaly nebezpečně asi jako klacky.
„Hrají to opravdu realisticky, sledujte ten úžasný starý jazyk!“ natěšeně začala poskakovat Veronika, „myslíte, že mě nechají udělat reportáž?“
„Realisticky. To máte pravdu - obzvlášť támhleten na kříži,“ ukázal jsem na druhou stranu tábora. Kříž byl zpoloviny ve tmě, ale když se Veronika soustředila, i její oči v odlescích plamenů odhalily, co na něm visí.
Já už jsem věděl, co se mi zdálo divného při výstupu na oběžné dráze.
Už jsem věděl, proč je tu tak čistý vzduch a proč mi nefunguje přijímač v čipu. Na jednu stranu bylo to poslední zjištění příjemné (čip je v pořádku), na druhou stranu byla všechna zjištění dost děsivá.
„To je panečku figurína! Myslíte, že nás taky budou mučit?“ Veronika mě vesele plácla do ramene. „To byl vtip! To bude, pane, reportáž!“
„To bude,“ řekl jsem temně. Já jsem svůj první skok časem také zpočátku nechápal, nevěřil mu a snažil se vše podivné vysvětlit známými postupy. Jenom jsem se divil, že Veronika necítí zápach hnijícího masa, neklamně se mezi všemi těmi smrady linoucí od kříže.
* * * * *
„Stůjte naprosto klidně,“ řekl jsem.
Ko…
