A tady se začala ona velká tragédie rodiny Krocanů. Sympatický a chutný pták, který dal rodině její jméno, se litevsky řekne Kalakutas[8]. Hlava rodiny Krocanů, obvykle flegmatický a vážný Adam, dostal záchvat vzteku, když obdržel oznámení, že, samozřejmě, jeho žádost o litevské občanství bude pozitivně vyřízena, ale že se od tohoto okamžiku bude jmenovat Adam Kalakutas. Pan Adam se odvolal, ale Vlastenecký Svaz Levobřežní Litvy a Žmudi byl neoblomný a nesouhlasil se žádnými urážlivými polskými mutacemi, takovými, jako například Krocanskas nebo Krocankiskis. Koncepci, aby Adam byl nejdříve Američany naturalizován jako Turkey a teprve pak se vrátil do lůna své vlasti jako Terkulis, chápala rodina Krocanů jako zcela idiotickou a příliš finančně náročnou. Na námitku, že argumentace pana Adama zavánějí polským šovinismem, protože řečený kutas žádného rodilého Litevce ani neuráží a ani nezesměšňuje, pan Adam učeně a erudovaně poslal komisi do prdele, užívaje takové výrazy jako „polibte mi prdel“ a „papučoví zkurvysyni“. Do živého masa uražená komise poslala dokumenty ad acta a Krocana k čertu.
Tímto tedy se nikdo z rodiny Krocanů nestal Litevcem. Proto také můj kamarád Lešek Krocan chodil do téže školy i třídy jako já a nikoliv do polského gymnázia. Díky čemuž seděl právě nyní spolu se mnou v kráteru po bombě, místo toho, aby běhal po parku s AK–74 v uniformě barvy hovna, s Pogoní[9] na čepici a medvědem divize Plechavicius na levém rameni.
„Jarku?“ ozval se Krocan, přitisknutý ke zbytkům telefonní ústředny.
„Hm?“
„Řekni mi, jak to se vším… Ty jsi přece takový super éro, clever a vůbec… Jak to se vším vlastně je?“
„Co, tak je?“
„Tady je Polsko, ne? Tak proč si taky Freikorps a Litevci klidně válčí? V samém centru města? Ať se, k sakru, řežou u sebe, v Königsbergu… Tady je Polsko!“
Nebyl jsem přesvědčen o tom, že by Krocan měl pravdu.
Protože, víte, to bylo tak. Krátce po podpisu dohody s Bundesrepublikou o vytvoření nového landu s hlavním městem Allensteinem, bylo mezi obyvateli obcí Goldap, Dubenski, Wižajna, Szypliszki, Giby, Puńsk a Sejny vypsáno referendum. Výsledky referenda, jak to v takových případech obvykle bývá, se ukázaly velice nečekané a prakticky k ničemu. Nejméně osmdesát procent oprávněných totiž vůbec nepřišlo k urnám, zcela správně se domnívajíce, že je lépe jít do hospody, než k urnám. Nebylo tedy zcela jasné, jaká část obyvatelstva se pokládá za Východní Prusy, Severní Poláky, Levobřežní Litevce, Žmudíny či jiné Ječmence. Tak či onak, necelý měsíc po referendu překročil hranici litevský armádní sbor skládající se ze dvou divizí: pravidelné Gedyminas a dobrovolnické Plechavicius. Armádnímu sboru velel generál Stasys Zeligauskas. Litevci obsadili nerozhodné obce téměř bez jakéhokoliv odporu, protože větší část naší armády byla právě v Iráku, kde splácela polský dluh vůči Svobodnému Světu. Zbývající část naší armády byla také zcela zaneprázdněna, protože právě prováděla demonstraci síly na Těšínském Slezsku.
Zeligauskasův armádní sbor rychle obsadil Sejny. Suwałky se mu však obsadit nepodařilo, protože ho zadržely jednotky Grenztchutzu a 101. Airborne z Gdaňska. Ani Němci, ani Američani si nepřáli šaulisy příliš blízko Východního Pruska. Polská váda na to reagovala sérií protestních nót a podala oficiální protest do OSN, na což litevská vláda zareagovala tím, že v oficiální odpovědi uvedla, že o ničem nic neví. Zeligauskas – sdělil litevský velvyslanec – postupuje bez rozkazů na vlastní pěst, protože celou jeho rodinu tvoří už od nepaměti samí horlivce a horké hlavy, naprosto nechápající pojem disciplína.
Němci spolu s Američany a narychlo zmobilizovanými jednotkami Domobrany po určité době šaulisy vytlačili za linii Černé Hanky, ale ozbrojená střetnutí neustávala. Generál Zeligauskas se za živého boha nehodlal stáhnout za Curzonovu linii a vyhrožoval, že vyžene Němce ze Suwałszczyzny, protože Poláky by snad i snesl a toleroval je; vždyť konec konců nejsou ničím jiným, než soudobými autochtony, al…
