Analíza stále poplakávala. Posadil jsem se k ní a objal jsem ji. Udělal jsem to správně, no ne? Byla taková malá a bezbranná v tom zasraném Parku Krále Sobieského, kde kolem dokola zuřila posraná válka.
„Jarku?“ Analíza potáhla nosem.
„Ano?“
„Nemám kalhotky?“
„Cože?“
„Nemám kalhotky. Táta mě zabije, když se vrátím bez kalhotek.“
To nebylo vyloučeno. Inženýr Budischevský byl znám svou tvrdou rukou a ještě tvrdší morálkou. Byl tím doslova posedlý, ale zdá se mi, že už jsem vám o tom říkal. V duchu jsem viděl Analízu na křesle – aeroplánu v ordinaci doktora Zduna, který má vydat potvrzení o jejím pohlavním zneužití. Doktor Zdun, který už několik let nevydělává tolik, jako dříve, se přímo vyžíval v takových potvrzeních, protože bez takového potvrzení by byly velké problémy se sňatkem v kostele. Jestliže dívka nebyla plnoletá, klidně mohla skončit v polepšovně ve Waplewu. Jen samotné potvrzení, pokud se nepletu, stálo kolem šesti tisíc zlotých. Celý majetek.
„Anči?“
„Ano?“
„Udělali ti něco…? Vždyť víš, co. Promiň mi, že se tě na to ptám. Vím, že je mi po tom houby, ale…“
„Ne… nic mi neudělali. Stáhli mi kalhotky a… dotýkali se mě. Nic víc. Oni měli strach, Jarku… Dotýkali se mě a stále se rozhlíželi kolem sebe, ani neodložili ty svý pušky…“
„Tiše, Anči, tiše.“
„…smrděli tím, no, strachem, potem, dýmem, smrděli tím, co smrdí tady dole, tím, co zůstává po výbuchu… A tím, čím smrdí uniformy, víš, něčím takovým, od čeho slzí oči. Nikdy na to nezapomenu… pořád se mi o tom bude zdát…“
„Tiše, Anči.“
„Ale nic mi neudělali,“ zašeptala. „Nic. Jeden chtěl… Celý se třásl… Udeřil mě… Udeřil mě do tváře. Ale pak mě nechali a utekli… Jarku… To už nejsou lidi… Už ne…“
„Jsou to lidi, Anči,“ řekl jsem přesvědčivě, dotýkaje se dopisu šustícího v mé kapse.
„Jarku?“
„Ano?“
„Mám to říct knězi? O tom, co mi udělali?“
To děvče zcela určitě nebylo dnešní. Evangelicko – neopolitický vliv inženýra Budischevského v ní docela zahlušil pud sebezáchovy. „Ne, Anči. Knězi o tom neříkej.“
„Ani při zpovědi ne?“
„Ani při zpovědi. Analízo. Copak jsi v hodinách náboženství spala? Máš se zpovídat z hříchů. Jestliže něco ukradneš nebo když budeš vyslovovat jméno Boží nadarmo. Jestliže nebudeš ctít otce svého. Ale nikde není psáno, že se musíš vyzpovídat z toho, když ti někdo násilím stáhne kalhotky.“
„Ee,“ řekla nejistě Analíza. „A co hřích neposkvrněnosti? Copak to nevíš? Kněz říká, že ty i tvůj otec jste hluší a slepí ateisté nebo tak nějak… Že ty jsi… Jak se to říká? Aha, že ty vůbec nechápeš nebo nechceš chápat podobenství. Ne, musím se vyzpovídat… Táta mě zabije…“
Analíza sklonila hlavu a zase začala vzlykat. Nu což, nebylo jiné východisko. Překonal jsem v sobě oprávněný hněv na kněze Kociuba. Chlap, který sedí spolu se ženou v kráteru po bombě, se musí o ni umět postarat. Uklidňovat ji. Dát jí pocit bezpečí, nemám pravdu? Mám pravdu nebo ne?
„Analízo,“ řekl jsem něžně. „Kněz Kociub se mýlí. Hned ti zdůvodním, že se opravdu vyznám v katechnizmu a v Bibli. Je totiž psáno… v dopise Ambrože k Efezanům…“
Analíza přestala plakat a podívala se na mě s otevřenými ústy. Neměl jsem na vybranou. Dále jsem tvrdil, že v Ambrožově dopise…
„ … je psáno,“ kecal jsem, maje přitom velice vážný výraz ve tváři, „že přišli karacéni…“
„Snad saracéni, ne?“
„Nepřerušuj mě. Přišli, jak říkám, saracéni a ti … no… celníci k Ambrožovi a řekli: 'Opravdu se, svatý muži, dopustila hříchu Židovka, které římští legionáři násilím stáhli kalhotky?' A Ambrož nakreslil do písku kolečko a křížek.“
„Co?“
„Nepřerušuj mě. A řekl: 'Co vidíte?' 'Vidíme kolečko a křížek', řekli celníci. 'Pravím Vám tedy ', řekl Ambrož, 'že to je důkaz, že se nedopustila hříchu ona dívka a uděláte lépe, když odejdete do svých domovů, protože nejste bez viny a nemyslete si, že nebudete za to souzeni. Běžte tedy, protože vám říkám: hned vezmu kámen do ruky a hodím jím po vás'. A odešli celníci velice zahanbeni, protože zbloudili tím, že neprávem obvinili onu dívku. Pochopilas, Anko?“
Analí…
