Před sídlem zednářské lóže Gladius, vedle pomníku Marie Konopnické, stál policejní vůz s M-60 zamontovanou na věžičce. Na omítce podstavce sochy bylo červenou barvou napsáno: UNSERE MRCHA a o něco níže: TA MRCHA JE NAŠÍ VĚŠTKYNÍ A BÁSNÍŘKOU NEN Č. Vedle pomníku stála propagační cedule a na ní bylo pod sklem několik fotografií dokumentujících devastaci básnířčina hrobu na Lyczakowském hřbitově.
Julie
You´re so fine
So fine…
Rozběhl jsem se ulicí Eligiusze Niewiadomského, dříve Narutowicze a přeběhl jsem podél zdi zavřené textilní továrny. Na zdi byl přilepen obrovský plakát, přinejmenším devět krát devět metrů, představující nebožku matku Terezu. Na plakát někdo velkými červenými písmeny nasprejoval: GENOWEFA PIGWA[4]. Zabočil jsem do uličky vedoucí k Černé Hance.
A narazil přímo na Bílé Křižáky.
Bylo ji nejméně dvacet, všichni s dohola vyholenými hlavami. V kožených bundách, v olivově zelených T–shirtech, vatovaných moro kalhotech nebo woodland camo a těžkých paratrooperských kamaších. Pět z nich, ozbrojených pašovanými uzi[5] samopaly a policejními hecklerkochy, hlídalo motocykly. Jeden z nich právě maloval židovskou hvězdu na výkladní skříň obchodu Markéty Zamoyské. Jiný, stojící uprostřed ulice, držel na ramenou kombajn sharp a podupával si nohou v rytmu Saviour, hitu skupiny Megadeth z alba Lost in the Vagina. Skladba i album byly na indexu.
Zbytek Bílých Křižáků byl právě zaneprázdněn věšením individua v modré košili. Individuum v modré košili sebou zmítalo, křičelo a škubalo za zády svázanýma rukama. Bílí Křižáci ho kopali a tloukli, kam a kde se jen dalo, vlekouce ho ke kaštanu, na jehož větši už visela elegantní oprátka uvázaná z telefonního kabelu. Na chodníku ležel plastikový pytel s modročervenými pruhy. Kolem pytle byly rozházeny barevné blůzy, legginy, svetříky, několik balení dámských punčocháčů, videokazety a videokamera Panasonic.
No more lies, no more crap
I´m fed up
I´m sick
With your words slimy and slick
No more!
Don´t try to save my anymore
I´m not made in your likeness…
Bílý Křižák se sharpem na rameni udělal několik kroků ke mně, aby mi zastoupil cestu. K holeni měl připnutý těžký nůž Survival. Několik Bílých Křížáků se za mnou postavilo do řady a odřízlo mi cestu.
Sbohem Julie, pomyslel jsem si. Sbohem, walkmane. Buďte sbohem mé přední zuby.
„Hej!“ zařval náhle jeden z Bílých Křižáků. „Hej, ty hezoune! Jsi to ty?“
Navzdory šaškovskému oděvu jsem ho poznal. Byl to Mariusz Zdun, přezdívaný Lišáček. Syn gynekologa, jednoho z nejbohatších lidí ve městě. O starém Zdunovi se říkalo, že byl ve Správní Radě Art-B International AG a že má svůj podíl i ve Čtyřech Sestrách.
„Nech ho na pokoji, Mendo,“ řekl Lišáček tomu se sharpem. „Já ho znám, je to můj známý, dobrý Polák. Chodili jsme spolu do boudy.“
Byla to pravda. Lišáček chodil nějakou dobu do naší školy. Nechával jsem ho, aby ode mne opisoval. Nemělo to však žádný smysl, protože Lišáček téměř neuměl číst.
Individuum v modré košili, zvednuté Bílými Křižáky za nohy k z větve visící oprátce, divoce zařvalo, zaškubalo sebou, načež se vytrhlo svým strážcům z rukou a upadlo na chodník. Bílí Křižáci se na něj znovu vrhli, zkopali ho a znovu ho zvedli do výšky.
„Eee!“ vykřikl jeden z Bílých Křižáků s krucifixem houpajícím se na krku hned vedle uzi. „Lišáčku! Udělal bys líp, kdybys nám pomohl, a ne se vybavoval s tím šašourem!“
Toho jsem taky znal. Říkali mu Velký Gonzo[6], protože měl nos připomínající sifón od umývadla.
„Bude lepší, když odtud vypadneš, Jarku,“ řekl Lišáček a poškrábal se na vyholené hlavě. „Padej.“
Yeah, prayers and hate
Nothing but prayers and hate
To late
Black hounds lurking every where
Salivating and drolling
No more!
Don´t try to save me anymore…
V prvním patře se otevřelo okno.
„Buďte zticha!“ zařval z okna vychýlivši dědouš s lesklou pleší. Nad ušima měl dva šedivé oblouky, které mu propůjčovaly výraz právě se probudivšího puštíka.
„Ticho! Tady spí lidé! Co to tady, k sakru, vyvádíte?“
„Odpal, dědku!…
