ČÁST PRVNÍ
HRAD
ARALUEN
KAPITOLA PRVNÍ
„Prr, Tome! Stůj, kamaráde!“
Tom byl oráčův kůň. Střední věk už měl za sebou a podobně jako většina jeho mírného plemene se dávno smířil s tím, že se musí donekonečna plahočit sem a tam a tahat pluh, který do úrodné půdy Halderova hospodářství vyrýval rovnoběžné brázdy. Na to, aby ho jeho majitel Devon Halder zastavil uprostřed brázdy, nebyl zvyklý a otočil k němu huňatou hlavu.
Stejně jako kůň, ani Devon už nebyl nejmladší. Pracovní halenu, kterou měl na sobě, pokrývaly vrstvy zasychajícího bláta.
Když se Devona toho večera v místní krčmě ptali, co ho přimělo zastavit se a ohlédnout, nedokázal si vzpomenout. Snad zaslechl slabounké zavrzání kůže a lanoví nebo zašustění plachty ve svěžím vánku.
Ať to bylo, co chtělo, stačilo to k tomu, aby Devon zastavil Toma a otočil se čelem k řece za sebou. Při pohledu, který se mu naskytl, jím projel záchvěv leknutí.
Necelých sto padesát stop od něj plula loď a hladce klouzala proti proudu řeky.
Hned ho napadlo, že je to vlčí loď. Devon byl dost starý na to, aby si pamatoval časy, kdy objevení skandijské vlčí lodi na řece bylo předzvěstí náhlého a zběsilého útoku. Napnul svaly, chystal se běžet do nedaleké vesnice a rozhlásit poplach, ale v posledním okamžiku se zarazil.
Doby, kdy Skandijci přepadali vesnice na araluenském pobřeží a řekách, už byly dávno pryč. Na druhý pohled bylo navíc jasné, že tohle ve skutečnosti není vlčí loď.
Jistě, měla podobný tvar a konstrukci. Její trup byl štíhlý a zdálo se, že dokáže vyvinout značnou rychlost. Neměla široké křivky plavidla schopného pojmout objemný náklad. Na jejím stěžni však nevisela velká čtvercová plachta jako ty, které používaly vlčí lodě. Místo toho byla vybavena trojúhelníkovou plachtou, nataženou podél lodního trupu a připevněnou k dlouhému, elegantně zakřivenému ráhnu, které trčelo vysoko nad trupem.
Byla menší než vlčí loď. Na předním vazu neměla vyřezávanou vlčí hlavu s vyceněnými tesáky a naježenou srstí za krkem, ale řezbu ve tvaru ptačí hlavy. A na plachtě byl symbol letícího ptáka – elegantního mořského ptáka s roztaženými křídly. Volavka, došlo Devonovi.
Nebylo však pochyb, že čtyři kruhové dřevěné štíty vyztužené kovem a rozmístěné podél štítnice na pravoboku byly skandijského původu. Všiml si i pátého, trojúhelníkového štítu, umístěného tak, aby chránil kormidelníka.
Členové posádky – alespoň ti, které viděl – byli oblečeni po skandijském způsobu. Měli na sobě vesty a kamaše z vydělané kůže a ovčí vlny, upevněné pomocí řemenů, které jim vedly křížem přes tělo. Nikde však neviděl rohaté helmy, kterými skandijští mořští vlci prosluli a které dokázaly zasadit strach do srdce každého poctivého rolníka. Místo toho měli někteří z nich tmavé vlněné čepice stažené přes uši, aby jim nebyla zima.
Sotva si je prohlédl, postava u kormidla zvedla ruku na pozdrav. Devon si zaclonil oči a podíval se na kormidelníka pozorněji. Zdálo se, že je velice mladý a na Skandijce poměrně štíhlý. Zato chlap vedle něj vypadal každým coulem jako mořský vlk, pomyslel si Devon. Byl mohutný a rozcuchané šedé vlasy mu vlály ve větru. Když si ho Devon prohlížel, všiml si, že tenhle druhý muž má místo pravé ruky dřevěný hák.
Rozhodně mořský vlk, pomyslel si. Jenže potom mohutný chlap zvedl ruku na pozdrav jako předtím kormidelník. Devon jim taky opatrně zamával – podezření ho pořád ještě neopouštělo. Ta loď byla sice malá, ale rozhodně se jednalo o nájezdnickou loď. Byla rychlá, štíhlá a dost možná nebezpečná. A jak dosvědčovaly štíty na její štítnici, posádku tvořili bojovníci. Ostražitě sledoval, jak proplouvá kolem něj. Zvolna se přesouvala doprostřed koryta a chystala se proplout zákrutem řeky. Kormidelník a jeho společník spustili ruce a zdálo se, že o starého oráče a jeho koně ztratili zájem.
„Dneska večer bude mít ten chlapík v krčmě o čem vyprávět,“ zazubil se Tnorn. „Nic tak vzrušujícího se mu nejspíš nepřihodilo od chvíle, kdy se mu před pěti dny zasekl pluh o kořen stromu.“
Ha…
