Takže... sedm a vyhrál jsem,“ opakoval Cohen. „Sedm bodů a vyhrál jsem, je to tak?“
„Ano. Přesně tak,“ přikývl Osud.
„Tak to mi připadá jako šance jedna k milionu,“ řekl Cohen. Vyhodil kostku vysoko do vzduchu a ta, jak stoupala a začala zvolna zpomalovat, vydávala tiché svis, svis, podobné svistotu lopatek větrného mlýna.
Dosáhla vrcholku dráhy a začala klesat.
Cohen stál naprosto nehybně a upíral na ni oči. Pak jeho meč vyletěl z pochvy a zatočil se ve složité křivce vzduchem. Ozvalo se tiché vzzcc, ve vzduchu se zeleně zablesklo a... ...na stole se překulily dva stejně velké kusy kostky přeťaté přesně v půli. Jedna dopadla a na horní straně měla šestku.
Druhá jedničku. K minstrelovu úžasu začali dva nebo tři bohové tleskat.
„Byli jsme dohodnuti?“ nadhodil Cohen s mečem stále ještě napřaženým.
„Opravdu? A slyšel jsi někdy rčení ,Osud neošidíš’?“ pozvedl Osud obočí.
Bláznivý Humoš se vztyčil ve svém křesle. „A slyšels ty někdy rčení ,Di se vycpat, kámo’?“
Stříbrná horda se jako jeden muž, nebo snad jeden bůh, srazila do hloučku a tasila zbraně.
„Žádný boj!“ zvolal Slepý Io. „To je tady pravidlem! Od toho máme svět, aby se tam bojovalo.“
„To nebyl švindl!“ vrčel Cohen. „Švindl je, když někdo nechá po světě povalovat staré svitky, které mají nalákat hrdiny do chřtánu smrti! To je švindl!“
„Ale kde by byli hrdinové bez tajemných map?“ podivil se Slepý Io.
„Mnoho z nich by bez nich bylo pořád ještě naživu,“ odsekl mu Cohen. „Nebyly by z nich figurky v nějaké pitomé hře!“
„Ty jsi přesekl tu kostku v půli!“ vrtěl hlavou Osud.
„Řekni mi, kde se v pravidlech píše, že je to zakázané! A vůbec, ukaž mi pravidla! Copak, pane Osud? Chceš to zkusit ještě jednou? Konec, nebo zdvojit sázku? Zdvojíme sázku?“
„Mufíf pvipuftit, ve to byla dobvá vána,“ ozval se teď i Ofiler.
Několik ostatních menších bohů přikývlo.
„Cože? To jste ochotní tady stát a dovolit jim, aby nás porazili? “ rozhlížel se Osud.
„Porazili tebe, můj pane,“ vmísil se do hovoru nový hlas. „Já tvrdím, že vyhráli. On ošidil osud.
Myslím, že když už se někomu podaří ošidit Osud, je soukromý názor Osudu zcela nepodstatný.“
Davem prošla vznešeným krokem Dáma. Bohové se rozestupovali, aby jí umožnili volně projít.
Poznali zhmotnělou legendu, když ji viděli na vlastní oči.
„A ty seš která?“ vyštěkl Cohen, stále ještě rudý vztekem.
„Já?“ Dáma rozpřáhla ruce. Na dlani každé ruky jí ležela kostka, na jejíž horní straně bylo vidět jediný osamělý bod. Pak trhla zápěstími, kostky vyletěly vzhůru, spojily se, prodloužily, spojily, změnily se v syčícího hada, který se zazmítal ve vzduchu – a zmizel. „Já... jsem Šance milion ku jedné,“ řekla.
„Jo?“ řekl Cohen, na kterého to očividně udělalo menší dojem, než by podle minstrela mělo. „A kde jsou ty další šance?“
„Ty ostatní, to jsem taky já.“
Cohen si mírně odfrkl. „Tak nejsi žádná dáma.“
„Ale to není příliš –“ začal minstrel.
„Jasně, nic takovýho jsem neměl řikat, co?“ zamračil se na něj Cohen. „Čekalo se ode mě, že řeknu ‚Jejkote, paninko, moc zavázanej’, žejo? Ale já nejsem zavázanej. Říká se, že štěstí přeje odvážnejm, ale já řikám, že jsem viděl příliš mnoho odvážnejch jít do bojů, ze kterejch se nevrátili.
K čertu s tím vším... Co je to s tebou?“
Minstrel upíral oči na boha stojícího na okraji davu.
„To jsi ty, že ano?“ zavrčel vztekle. „Ty jsi Glotkin, že?“
Malý bůh o krok ustoupil, ale pak udělal chybu, protože se pokoušel zachránit své božství.
„Umlkni, smrtelnice!“
„Ty naprosto... dokonale... patnáct let! Patnáct příšerných let, než jsem ochutnal česnek! A kněží tam u nás na venkově nás budili velmi brzo, chodili s námi do lesa a tam jsme museli rozšlapat všechny houby, které jsme našli! Víš, kolik u nás v městečku stála malá tabulka čokolády a co udělali lidem, které s čokoládou chytili?“ Minstrel rozhodil hordu jako kuželky a s lyrou pozdviženou jako obušek vyrazil k ustupujícímu bohovi.
„Rozdrtím tě bleskem!“ zakvičel Glotkin a v obranném gestu pozvedl ruku.
„To nemůžeš! Ne tady! Něco …
