Bylo to opravdu hluboké sněhové pole. Tu a tam napovídala hluboká propadlina o tom, že sníh byl rozhozen velkou silou padajícího těla, ale ostré okraje už se ohlazovaly větrem a padajícím sněhem.
Sedm žen v sedlech přistálo hladce a lehce a zvláštní bylo to, že ačkoli se na sněhu objevily otisky kopyt, nebyly v místech, kde se zvířata sněhu dotkla, ani ve chvíli, kdy po něm kráčela. Zdálo se, že ženy na koních někdo do světa přidal navíc, jako kdyby je někdo namaloval a pak už neměl dost času přidat k nim pozadí.
Zůstaly stát a chvilku čekaly.
„Toť vrcholně neuspokojivé,“ řekla Hilda (soprán). „Měli by tady býti. Že mrtvi jsou, to vědí, doufám?“
„Už prošly jsme vše vůkol, já skutečně si zoufám!“ rozhlížela se Gertruda (mezzosoprán).
„Dámy? Byly byste tak laskavé a sesedly z těch koní?“
Otočily se. Sedmá valkýra tasila meč a přátelsky se ně usmívala.
„To je ale drzost! Koukněte, vy nejste Grimhilda!“
„Ne, ale myslím, že bych na vás šest klidně stačila,“ odpověděla Vena a odhodila helmici stranou.
„Nacpala jsem ji jednou rukou do latríny. Myslím, že by pro vás bylo lepší, kdybyste prostě slezly z koní.“
„Lepší? Lepší než co?“ nechápala Hilda.
Paní McGeryová si povzdechla. „Než tohle,“ řekla.
Sníh kolem vyvrhl staré muže.
„Dobrej večer, slečno!“ řekl Cohen a uchopil Hildina koně za uzdu. „Takže, ráčíte udělat, co vám říká, nebo mám říct tuhle svýmu příteli Bleskovýmu, aby vás o to požádal osobně? Akorát, že on je tak trochu... drsnej.“
„Bu, bu, bu...!“
„Co si to dovolujete...“
„Já si dovolím cokoliv, slečinko. Tak a teď dolů, než vás shodím!“
„No tohle!“
„Promiňte? Hej, slyšíte? Promiňte!“ volala Gertruda.
„Jste mrtví?“
„Měli bysme bejt mrtví. Jenže já se mrtvej necejtim.“
„Já teda mrtvěj nejsem,“ zařval Bláznivý Humoš. „Srazím k zemi každýho, kdo by se mi odvážil říct, že sem mrtvej!“
„Máme pro vás nabídku, kterou nemůžete odmítnout,“ řekl Cohen a vyšvihl se na Hildina koně.
„Do sedel, hoši!“
„Ale... promiňte?“ ozvala se Gertruda, která patřila k lidem postiženým permanentní slušností.
„Měly jsme vás odnést do Síní věčného zabíjení. Medovina tam teče proudem a podávají se pečení vepři a mezi jídlem spolu hrdinové bojují! To všechno jen pro vás! Vždyť jste si to přáli!
Vybudovali to tam jenom pro vás!“
„Jo? No tak díky, ale my to neberem,“ odpověděl Cohen.
„Ale to je místo, kam by se měli odebrat všichni mrtví hrdinové!“
„Nepamatuju si, že bych něco v tomhle smyslu podepisoval,“ zavrtěl hlavou Cohen. Zvedl pohled k nebi. Slunce zapadlo a na obloze se objevily první hvězdy. Takže každá z nich je svět, hmm?
„Pořád ještě se k nám nechcete přidat, paní McGeryová?“ zeptal se.
„Ještě ne, hoši,“ usmála se Vena napůl smutně a napůl toužebně. „Myslím, že na to ještě nejsem připravená. Ale i můj čas přijde.“
„Dobrá. Dobrá. Takže my vyrazíme. Máme před sebou spoustu práce...“
„Ale –“ paní McGeryová se rozhlédla po okolním sněhu. Vítr už stačil zavát sněhem... tvary. Tady čněla ze závěje rukojeť meče, tam zas polovina sandálu. „Jste vlastně mrtví, nebo ne?“ zeptala se nakonec.
Cohen přeletěl pohledem sníh. „No, jak já to vidím, my si myslíme, že nejsme, tak proč bysme se měli starat o to, co si myslí někdo jiný? O to jsme se nikdy nestarali. Připravenej, Humoši? Tak za mnou, mládenci!“
Vena pozorovala, jak se valkýry, které se hádaly mezi sebou, pomalu pěšky vracejí k hoře. Pak čekala. Měla pocit, že bude následovat něco, na co stojí za to počkat.
Po nějaké chvíli uslyšela zařehtat dalšího koně.
„Sklízíš?“ zeptala se a otočila se, aby lépe viděla postavu na koni.
TO JE NĚCO, V ČEM TI, BOHUŽEL, NEMOHU UDĚLAT JASNO, odpověděl Smrť.
„Ale jsi tady,“ pokračovala Vena, i když se ted cítila být spíš paní McGeryovou než bojovnicí. Vena by pravděpodobně zabila pár valkýr jen proto, aby se ujistila, že ostatní dávají pozor na to, co říká, ale ony vypadaly tak strašně mladě.
JÁ JSEM, POCHOPITELNĚ, VŠUDE.
Paní McGeryová se zadívala ke hvězdám.
„Když byl hrdina za starých časů opravdovým a velkým hrdino…
