5
Chvilku poté Roland oslovil Bena Slightmana. Předák stál pod jedním držákem s pochodní, na nějž si opatrně pokládal šálek kávy a talířek s koláčem. Roland měl také koláč a kávu. Na trávníku stál stan pro děti, který se pro tuto chvíli stal stánkem občerstvení. Z něj se vinula dlouhá fronta čekajících lidí. Ozýval se tlumený hovor, ale skoro nikdo se nesmál. Poblíž byli Benny a Jake, házeli si spolu míčem a chvílemi zapojili do hry i Ocha. Brumlák spokojeně štěkal, ale chlapci vypadali stejně zamlkle jako lidé ve frontě.
„Mluvil jsi dnes večer dobře,“ pochválil ho Slightman a ťukl svým šálkem o Rolandův.
„To říkáš?“
„Tak. Samozřejmě už byli připravení, to jsi asi věděl, ale Faraday tě musel překvapit, a s tím sis poradil dobře.“
„Jenom jsem pověděl pravdu,“ řekl Roland. „Jestli Vlci ztratí dost svých vojáků, poberou, co můžou, aby ztráty vynahradili. Legendy živí samy sebe a dvacet tři roků je spousta času, aby taková legenda pořádně narostla. Callští předpokládají, že v Hromové tišině jsou tisíce Vlků, možná miliony, ale já si to nemyslím.“
Slightman se na něho díval jako uhranutý. „Proč ne?“
„Protože všechno přestává fungovat,“ odpověděl Roland prostě a dodal: „Potřebuji, abys mi něco slíbil.“
Slightman se na něho ostražitě podíval. Čočky brýlí zablikaly ve světle pochodně. „Jestli můžu, Rolande, tak slíbím.“
„Postarej se, aby tu tvůj chlapec ode dneška za čtyři noci byl také. Jeho sestra je mrtvá, ale pochybuji, že tím přestává být pro Vlky dvojencem. Nejspíš pořád ještě má to, pro co si přicházejí.“
Slightman se ani nenamáhal zakrývat, jak se mu ulevilo. „Tak, bude tu. Ani mě nenapadlo, že by to mělo být jinak.“
„Dobrá. A mám pro tebe úkol, jestli se ho chopíš.“
Ostražitý pohled se vrátil. „Jaký by to měl být úkol?“
„Zpočátku jsem byl toho názoru, že šest lidí bude stačit, aby se postarali o děti, zatímco my se budeme vypořádávat s Vlky, ale potom se mě Rosalita zeptala, co bych udělal, kdyby se děti polekaly a zpanikařily.“
„Aha, ale budeš je mít v jeskyni, ne?“ zeptal se Slightman ztišeným hlasem. „V jeskyni nemůžou děti utíkat daleko, i kdyby se opravdu vylekaly.“
„Dost daleko, aby narazily někde do stěny a rozbily si hlavu nebo ve tmě spadly do nějaké díry. Jestli se dá na bezhlavý úprk jenom jediné, protože se poleká jekotu, kouře a střelby, pak by mohly všechny ve tmě spadnout do nějaké jámy. Rozhodl jsem se, že by děti mělo hlídat takových deset lidí. Chtěl bych, abys byl jedním z nich.“
„Rolande, jsem polichocen.“
„Má to znamenat ano?“
Slightman přikývl.
Roland se na něho pozorně zahleděl. „Víš, že jestli prohrajeme, pak ti, co se budou starat o děti, nejspíš zemřou?“
„Kdybych si myslel, že prohrajete, nikdy bych nesouhlasil, abychom tam s dětmi šli.“ Odmlčel se. „Nebo abych tam posílal toho svého.“
„Děkuji ti, Bene. Jsi dobrý člověk.“
Slightman ztišil hlas ještě víc. „Který důl to bude? Gloria, nebo Hejl?“ A když Roland hned neodpovídal: „Samozřejmě pochopím, jestli mi to radši neřekneš –“
„Tak to není,“ přerušil ho Roland. „Ale ještě jsme se nerozhodli.“
„Ale pošlete děcka do jednoho z nich?“
„Ach, tak, kam jinam?“ řekl Roland roztržitě a začal si balit cigaretu.
„A vy se pokusíte dostat se nad ně?“
„To by nevyšlo,“ řekl Roland. „Špatný úhel.“ Poklepal si na hrudník nad srdcem. „Musíme je zasáhnout sem, nezapomeň. Jinam… to je k ničemu. Ani kulka, která projde zbrojí, zombii moc neublíží.“
„Je to problém, že?“
„Je to příležitost,“ opravil ho Roland. „Znáš ten štěrkový jazyk, který se táhne ven pod přístupovými štolami do starých granátových dolů? Co vypadá jako dětský bryndák?“
„Tak?“
„Tam se skryjeme. Pod ním. A až přijedou k nám, zvedneme se a…“ Roland namířil na Slightmana palec a ukazovák a naznačil, že mačká spoušť.
Předákova tvář se rozsvítila úsměvem. „Rolande, to je geniální!“
„Ne,“ odporoval Roland. „Pouze jednoduché. Ale co je prosté, je obvykle nejlepší. Myslím, že je zaskočíme. Obklíčíme je a postřílíme. Už jednou se mi to vyplatilo. Není důvod, proč by to nemělo vyjít znovu.“
„Ne, to asi není.“
Roland se rozhlédl. „Radši bychom o takových věcech tady neměli mluvit, Bene. Vím, že ty nic neprozradíš, ale –“
Ben horlivě přikyvoval. „Už nic neříkej; Rolande, rozumím.“
Míč se dokutálel Slightmanovi k nohám. Jeho syn zvedl ruce a usmál se. „Tati! Hoď mi ho!“
Ben hodil, a prudce. Míč proletěl vzduchem přesně jako Mollyin talíř v dědečkově vyprávění. Benny vyskočil, chytil ho jednou rukou a zasmál se. Otec se na něho laskavě usmál, pak pohlédl na Rolanda. „Pěkná dvojice, že? Ten tvůj a můj?“
„Tak,“ řekl Roland a skoro se usmál. „Jsou skoro jako bratři, to je jisté.“
