Temná věž 5 – Vlci z Cally (Stephen King)

8

Callahan a Eddie se dívali, jak Roland pomalu provází Taveryova dvojčata po farním dlážděném chodníku k polní cestě. Oba muži si mysleli totéž: Roland vypadá jako laskavý dědeček.

Susannah se k nim přidala, také se dívala a pak zatahala Eddieho za košili. „Pojď se mnou na minutku.“

Šel za ní do kuchyně. Rosalita byla pryč, takže měli místnost pro sebe. Hnědé oči Susannah byly obrovské a zářily.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Zvedni mě.“

Udělal to.

„Teď mi dej rychle pusu, dokud máš možnost.“

„Nic víc nechceš?“

„Copak to nestačí? To by mělo, pane Deane.“

Políbil ji a rád, ale nemohl si nevšimnout, o kolik se zvětšily prsy, které se k němu tisknou. Když se odtáhl, přistihl se, jak pátrá v jejím obličeji po stopách té druhé. Té, která si říkala v Ušlechtilé řeči Matka. Viděl jen Susannah, ale domyslel si, že od této chvíle bude mít zakázáno se dívat.

A očima neustále bloudil k jejímu břichu. Snažil se dívat jinam, ale bylo to, jako by měl na nich závaží. Uvažoval, nakolik se to, co je mezi nimi, změní. Nebylo to příjemné pomyšlení.

„Je to lepší?“ zeptal se.

„Mnohem.“ Pousmála se, ale pak úsměv zmizel. „Eddie? Stalo se něco?“

Ušklíbl se a znovu ji políbil. „Myslíš něco kromě toho, že tu nejspíš všichni umřeme? Ne. Vůbec nic.“

Jestlipak už jí někdy zalhal? Nemohl si vzpomenout, ale asi ne. A i kdyby ano, nikdy to neudělal tak bezostyšně. Tak vypočítavě.

To bylo zlé.