8
Pistolník bez potíží pochopil Callahanův vzkaz. Třicet prstů, třicet minut. Père chtěl další půlhodinu na druhé straně. Roland předpokládal, že vymyslel způsob, jak vyluštit z čísel napsaných na plotu, o jaké místo jde. Kdyby to dokázal, bylo by to dobré. Informace znamenají moc. A někdy, když se nedostává času, znamenají taky rychlost.
Náboje v uších blokovaly hlasy úplně. Zvonky pronikly, ale i tak byly tlumené. To bylo dobré, protože jejich zvuk byl mnohem horší než drnčení řidiny. Kdyby musel ten zvuk poslouchat několik dnů, nejspíš by byl zralý do blázince, ale třicet minut vydrží. Jestli dojde na nejhorší, možná by mohl něco prostrčit dveřmi, upoutat pèreovu pozornost a dostat ho zpátky dřív.
Roland chvíli sledoval, jak se před Callahanem odvíjí ulice. Pohled dveřmi na břehu moře byl jako pohled očima tří vyvolených: Eddieho, Odetty, Jacka Morta. Tentokrát to bylo trochu jiné. Neustále viděl Callahanova záda nebo tvář, když se ohlédl, a to dělal často.
Aby si ukrátil čas, Roland vstal, aby se podíval na několik knih, které znamenaly pro Calvina Věže tolik, že jejich zabezpečením podmínil svou spolupráci. Ta první, kterou Roland vytáhl, měla na obálce siluetu mužské hlavy. Muž kouřil dýmku a měl jakousi loveckou čepici. Cort měl taky takovou a Roland si jako chlapec myslel, že je mnohem elegantnější než starý otcův propocený klobouk s otřepenou stahovací šňůrou. Slova na knize patřila do světa New Yorku. Roland věděl, že by je dokázal snadno přečíst, kdyby byl na druhé straně, ale to nebyl. Takto dokázal některá slova vyluštit, ale výsledek byl skoro stejně k zbláznění jako ty zvonky.
„Sir-lock Hones,“ četl nahlas. „Ne, Holmes. Jako Odettino jméno po otci. Čtyři… krátké… movely. Movely?“ Ne, tohle bylo „Čtyři krátké novely od Sirlocka Holmese.“ Otevřel knihu a uctivě přejel rukou po titulní straně a potom si přičichl: ucítil kořenitou, nasládlou vůni dobrého starého papíru. Vyluštil název jedné ze čtyř krátkých novel – Znamení čtyř. V ostatních názvech rozeznal pouze slova Pes a Studie, ale zbytek byl nesrozumitelný.
„Znamení je sigul,“ řekl. Když zjistil, že začíná počítat písmena v názvu, musel se zasmát sám sobě. Navíc jich bylo jenom jedenáct. Vrátil knihu na místo a vzal jinou, tato měla vpředu kresbu vojáka. Z názvu přečetl jediné slovo: Mrtvý. Podíval se na jinou. Na obálce se líbali muž a žena. Ano, v příbězích se muži a ženy neustále líbali, lidé to měli rádi. Vrátil knihu a vzhlédl, aby zjistil, jak Callahan pokračuje. Oči se mu mírně rozšířily, když uviděl, že père vchází do rozlehlého sálu plného knih a toho, čemu Eddie říkal Magda-zíny… i když Roland stále netušil, o jakou Magdu má jít nebo proč by se o ní mělo tolik psát.
Vytáhl další knihu a usmál se, když uviděl titulní ilustraci. Byl na ní kostel, za ním rudý západ slunce. Kostel vypadal trochu jako u Panny Marie Klidného srdce. Otevřel ji a zalistoval. Záplava slov, ale on přečetl tak každé třetí, nanejvýš. Žádné obrázky. Už chtěl knihu vrátit, když mu cosi padlo do oka. Přímo mu to do oka skočilo. Roland na okamžik zadržel dech.
Poodstoupil, už neslyšel todesové zvonky, už se nestaral o velikou síň plnou knih, do které vstoupil Callahan. Začetl se do knihy s kostelem na obalu. Aspoň se o to pokusil. Slova mu před očima bláznivě poletovala, takže nemohl získat jistotu. Ne úplnou. Ale bohové! Jestli viděl to, co si myslel –
Intuice mu napověděla, že toto je klíč. Ale ke kterým dveřím?
Nevěděl, nepřečetl dost slov, aby to poznal. Ale ta kniha mu v rukou téměř zvučela. Roland si pomyslel, že ta kniha je možná jako ta růže…
… jenže existují i černé růže.
