9
Potom paní odešly. A také père, měl jakousi pochůzku. Roland z Gileadu seděl na dolním schodu k verandě, díval se z kopce na místo, kde před chvílí skončila soutěž. Když se ho Susannah zeptala, jestli je spokojený, přikývl. „Ano, myslím, že všechno jde dobře. Musíme v to doufat, protože čas se začíná naplňovat. Všechno se stane rychle.“ Pravda byla, že nikdy nezažil takový souběh okolností… ale protože Susannah přiznala, že je těhotná, byl klidnější.
Připomněl jsi své zahálčivé mysli pravdu o ka, pomyslel si. A stalo se to díky tomu, že tato žena projevila takovou odvahu, jaké se my ostatní nevyrovnáme.
„Rolande, mám jet zpátky na Rozkývané B?“ zeptal se Jake.
Roland se zamyslel, pak pokrčil rameny. „A chceš?“
„Ano, ale tentokrát si chci vzít ruger.“ Jake trochu zrůžověl v obličeji, ale hlas mu zůstal klidný. Probudil se s tou myšlenkou, jako by mu ji ve spánku vnukl bůh snů, kterému Roland říkal Nis. „Dám si ho pod pokrývku a zabalím do rezervní košile. Nikdo nemusí poznat, že ho mám.“ Odmlčel se. „Nechci ho předvádět Bennymu, jestli tě něco takového napadlo.“
Ta myšlenka vůbec nepřišla Rolandovi na mysl. Ale co měl na mysli Jake? Položil tuto otázku a Jakeova odpověď byla z těch, jakou dá člověk, který si předem promyslel, jakou cestou se bude rozhovor ubírat.
„Ptáš se jako můj dinh?“
Roland už se chystal říct, že ano, ale všiml si, jak upřeně ho Eddie a Susannah pozorují, a rozmyslel se. Je rozdíl mezi zachováváním tajností (jak se stalo každému z nich s těhotenstvím Susannah) a vyhověním tomu, čemu Eddie říkal „tucha“. Žádost skrytá v hlubší vrstvě pod Jakeovou žádostí zněla získat delší lano. Nic složitějšího. A Jake si rozhodně zasloužil právo na delší kus lana. Toto už nebyl ten chlapec, který přišel do Středosvěta celý roztřesený, vyděšený a skoro nahý.
„Ne jako tvůj dinh,“ řekl. ‚A pokud jde o ruger, můžeš si ho vzít kamkoliv a kdykoliv. Copak jsi ho nepřinesl do našeho tet ty sám?“
„Ukradl jsem ho,“ řekl Jake potichu. Hleděl si na kolena.
„Vzal sis, co jsi potřeboval k přežití,“ namítla Susannah. „To je velký rozdíl. Poslouchej, zlato – nemáš v plánu někoho zastřelit, ne?“
„Ne, to v plánu nemám.“
„Buď opatrný,“ nabádala ho. „Nevím, co se ti vylíhlo v hlavě, ale buď opatrný.“
„A ať je to, co chce, měl bys to vyřídit tak do týdne,“ řekl mu Eddie.
Jake přikývl, potom se podíval na Rolanda. „Kdy chceš svolat obecní shromáždění?“
„Podle robota nám zbývá do příchodu Vlků deset dní. Takže…“ Roland krátce počítal. „Shromáždění bude za šest dní. Bude ti to vyhovovat?“
Jake znovu přikývl.
„Určitě nám nechceš říct, co máš za lubem?“
„Ne, pokud se neptáš jako dinh,“ opakoval Jake. „Nejspíš o nic nejde, Rolande. Opravdu.“
Roland pochybovačně kývl a začal si balit další cigaretu. Mít čerstvý tabák bylo báječné. „Ještě něco? Protože jestli ne –“
„Vlastně jo,“ ozval se Eddie.
„Co?“
„Potřebuju zaskočit do New Yorku,“ řekl Eddie. Mluvil jakoby nic, jako by vysvětloval, že jde o obyčejnou pochůzku do obchodu, kde si chce koupit kvašenou okurku nebo lékořicové bonbony, ale oči mu poletovaly vzrušením. „A tentokrát tam budu muset zajít fyzicky. Což asi znamená použít tu kouli přímo. Černou třináctku. A setsakra doufám, že víš, jak se to dělá, Rolande.“
„Proč potřebuješ jít do New Yorku?“ zeptal se Roland. „Teď se ptám jako dinh.“
„Jasně,“ souhlasil Eddie, „a povím ti to. Protože máš pravdu s tím, že času je namále. A protože Vlci z Cally nejsou to jediný, co nám dělá starosti.“
„Chceš zjistit, jak moc se přiblížil patnáctý červenec,“ řekl Jake. „Je to tak?“
„Jo,“ přisvědčil Eddie. „Od té doby, co jsme ztodesovali, víme, že v New Yorku z roku 1977 čas běží rychleji. Pamatujete, jaké datum bylo na těch New York Timesech, které jsem našel ve dveřích?“
„Druhého června,“ řekla Susannah.
„Správně. Máme docela jistotu, že v tamtom světě se nemůžeme vracet v čase, protože pokaždé, když tam zajdeme, je později. Je to tak?“
Jake chápavě kývl. „Protože ten svět není jako ostatní… Tedy pokud ten pocit v nás ne…
