Úžasná Zeměplocha – Malí bohové (Terry Pratchett)

Jedna z filozofických otázek, které se neustále vracejí, zní:

„Vydá padající strom v pralese zvuk, když široko daleko není nikdo, kdo by ho slyšel?“

To nám zároveň říká velmi mnoho o podstatě filozofů, protože v každém pralese se někdo najde. Může to být třeba jen jezevec, který se zamyslí nad tím, co to zapraskalo, veverka, kterou zaskočí, že její momentální svět se obrátil vzhůru nohama, ale vždycky je tam někdo. A je třeba říci, že i kdyby to bylo v samém srdci pralesa, uslyší ten zvuk miliony malých bohů.

Věci se prostě dějí a navazují jedna na druhou.

 Nestarají se, kdo je při tom přistihne. Ale historie… ach, historie, to je něco docela jiného. Historii je třeba hlídat, pozorovat, zaznamenávat. Jinak to není historie. Jinak je to jen… jsou to pak jen věci, které se odehrávají jedna po druhé.

A samozřejmé je, že ji musíme kontrolovat. Jinak by se mohla změnit prakticky v cokoliv. Protože navzdory všeobecným teoriím, to jsou králové a data a bitvy. A tyhle věci se musí stát v příslušný čas. Je to velmi těžké. Je velmi jednoduché, aby generálův kůň ztratil podkovu v nevhodném okamžiku, aby někdo v podobném okamžiku přeslechl správný rozkaz nebo aby byl posel nesoucí životně důležité poselství sveden na scestí lidmi, kteří mají jak zbraně, tak dostatek užívaného oběživa. Pak ovšem existují ještě divoké příběhy, které se na těch výše uvedených přiživují, které se přiživují na stromu historie a pokoušejí se ho ohnout podle svého.

Proto má i historie své správce.

Ti žijí…, když tohle soudíme podle přirozeného běhu věcí, žijí tam, kam jsou vysláni, ale jejich duchovní domov je ve skrytém údolí, vysoko v horách Beraní hlavy, kde jsou ukládány knihy zabývající se historií.

Nejsou to spisky, kde by byly minulé události napíchány jako motýli na špendlíky. Jsou to naopak knihy, ze kterých se historie odvozuje. Je jich více než dvacet tisíc, každá z nich je tři metry vysoká, vázaná v deskách z olova a písmo v nich je tak drobné, že je musíte číst přes zvětšovací sklo.

Když lidé tu a tam říkají „je psáno…“, je psáno tady.

Metafor totiž existuje mnohem méně, než si lidé myslí.