Strach je podivná půda. Rodí hlavně poslušnost, která se podobá kukuřici, protože roste v řadách, a tak umožňuje snadno odstranit plevel. Jenže občas zplodí odpor, a ten, stejně jako brambory, roste a dozrává pod zemí.
Citadela měla rozsáhlé podzemí. Byly tady mučírny a chodby kvizice. Pak tady byly sklepy a odpadní stoky, zapomenuté místnosti; slepé uličky, tajné prostory za prastarými zdmi a v samotném kamenném podloží dokonce několik přírodních jeskyní.
Tohle je jedna z takových jeskyní. Kouř z ohně uprostřed mizí skulinou v kamenné klenbě, stoupá vzhůru a nakonec se ztrácí ve spleti komínů, světlíků a větracích průduchů kdesi v komplexu Citadely.
Kolem ohně sedí několik postav, které vrhají tančící stíny na okolní stěny. Všechny mají na hlavách masky a jsou oblečeny do nepopsatelných věcí - do hrubých šatů vyrobených ze starých hadrů. Nemají na sobě nic, co by se nedalo okamžitě po schůzce spálit, takže ani zkoumavé prsty všudypřítomné kvizice by nenašly nic podezřelého. Na způsobu, jakým se většina z nich pohybovala, bylo něco, co dávalo tušit, že se jedná o muže zvyklé nosit zbraň. Malé náznaky, tu a tam. Poloha těla. Slovní obrat.
Na jedné stěně jeskyně byla kresba. Byl to zhruba ovál se třemi malými výběžky na horním konci - prostřední z nich byl o maličko větší než ostatní dva - a se třemi výběžky na konci dolním. I na dolním konci byl střední výběžek nejdelší, ale zatímco ten horní byl zaoblen, tenhle vybíhal do špičky. Dětská kresba želvy.
„Samozřejmě že pojede do Efebe,“ řekla jedna maska. „Neodváží se tam nejet. Bude muset přehradit řeku pravdy přímo u jejího pramene.“
„Pak z ní ovšem musíme vylít tolik, kolik jen dokážeme.“
„Musíme Vorbise zabít!“
„Ne v Efebe. Jestli se to má stát, musí se to stát tady. Aby se to lidé dozvěděli. Ale až budeme dost silní.“
„Budeme vůbec někdy dost silní?“ řekla další maska. Její nositel nervózně luskl prsty.
„I obyčejní pastevci už vědí, že něco není v pořádku. Pravda se zastavit nedá. Přehradit řeku pravdy? Vždycky se najde skulina, kterou pravda prosakuje, a ta skulina se neustále zvětšuje. Cožpak jsme se nedozvěděli pravdu o Mordákovi? Pch! Zabit v Efebe! To říká Vorbis.“
„Jeden z nás se musí vydat do Efebe a zachránit Mistra. Pokud skutečně žije.“
„Jistěže žije, jeho jméno je na Knize.“
„Didactylos. Zvláštní jméno. Víte, myslím, že to znamená Dvouprstý.“
„V Efebe si ho musí velmi vážit.“
„Přiveďte ho sem, pokud to bude jen trochu možné. A vezměte s ním Knihu.“
Zdálo se, že jedna z masek váhá. Znovu hlasitě luskla prsty.
„Ale půjdou lidé opravdu za Knihou? Lidé většinou potřebují víc než Knihu. Jsou to venkované. Neumějí ani číst.“
„Ale umějí naslouchat!“
„Ale i tak… potřebují příklad… potřebují nějaký symbol…“
„My ho máme!“
Jako na povel se všichni přítomní otočili a upřeli pohledy na nezřetelnou kresbu, která se sice na stěně v nejasné záři ohně téměř ztrácela, ale o to jasněji jim vystupovala v myslích.
„Želva kráčí!“
„Želva kráčí!“
„Želva kráčí!“
Vůdce skupiny přikývl.
„A teď,“ řekl, „budeme losovat…“
