25. Kapitola
Na východním obzoru se objevily první paprsky svítání a vylouply z šera přivázané říční čluny, které se pohupovaly u přístaviště a napínaly lana v tiché symfonii vrzání a skřípotu. Joel kráčel vedle námořníka s pravou paží ohnutou v lokti. Instinktivně zvedl pravici k obličeji a pohladil rašící plnovous. Od odjezdu z Bonnu se neholil a za čtyři dny už porost na jeho bradě nepřipomínal zanedbané strniště. Zítra si už začne vousy přistřihovat a jejich tvar ho ještě více vzdálí fotografii v novinách.
A zítra se také bude muset definitivně rozmyslet, jestli má zavolat Valerii do Cape Ann. Ve skutečnosti se ale již rozhodl a odpověď zněla záporně. Vzkaz, který ji poslal, byl dostatečně srozumitelný a nemohl riskovat pravděpodobnou možnost, že jí Akvitánie odposlouchává telefon. Na druhé straně celým srdcem toužil uslyšet znovu její hlas, slyšet podporu, kterou v něm určitě najde. Ale ne. Nesmí ji namočit. Vyloučeno!
„Je to poslední člun vpravo,“ řekl námořník a zvolnil. „Dal jsem své slovo, a proto se vás musím znovu zeptat, jestli u sebe nemáte drogy.“
„Žádné drogy,“ ujistil ho Converse.
„Možná vás bude chtít prohledat.“
„To nemůžu připustit.“ Joel pomyslel na opasek s penězi. Majitel lodi ho mohl snadno pokládat za pomůcku pro pašování drog, ale při bližším ohledání by zjistil, že ukrývá mnohem větší majetek. Takový, pro který by byl každý poříční podloudník schopen vraždit.
„Asi bude chtít vědět, proč odmítáte. Drogy jsou špatná věc. A jsou za ně dlouhé tresty vězení.“
„Vysvětlím mu to soukromě,“ opáčil Joel a znovu se zamyslel. Ano, vysvětlí to kapitánovi s pistolí v jedné ruce a pěti sty dolary v druhé. „Věřte mi, žádné drogy u sebe nemám.“
„Můj člun to není.“
„Ale domluvil jste to a víte o mně dost, abyste mi mohl uškodit. Tu máte.“ Joel měl peníze připravené v levé kapse. „Slíbil jsem vám patnáct set dolarů. Přepočítejte si je.“
„Proč bych to dělal? Stačí jediný výkřik a nikam se nedostanete. Jste příliš vyděšený, abyste to riskoval.“
„A vy jste zase rozený právník.“
„Pojďte, odvedu vás ke kapitánovi. Řekne vám, kde máte vystoupit. A buďte opatrný, mein Herr. Dejte si pozor na lodníky na palubě. Jistě si domyslí, že u sebe máte spoustu peněz.“
„Proto nechci, aby mě někdo prohledával,“ přiznal Converse.
„Já vím. Udělám pro vás, co bude v mých silách.“
Námořníkovy síly očividně nestačily. Kapitán otřesně špinavého říčního člunu, nevysoký podsaditý chlapík se zkaženými zuby v páchnoucích ústech, vzal Joela do kormidelní budky a tam mu lámanou, ale srozumitelnou angličtinou důrazně přikázal, aby svlékl sako.
„Vysvětlil jsem svému příteli na nábřeží, že to nemohu udělat.“
„Dvě stě dolarů,“ zabručel kapitán.
Joel sáhl do kapsy pro peníze a krátce sjel pohledem k okénku ke schůdkům na levoboku, po nichž právě na palubu nastupovali dva lodníci. Ke kormidelní budce se nedívali, a i kdyby, v šeru by ho neviděli.
Úder přišel zcela nečekaně. Joel prudce vydechl, zlomil se v pase a sevřel si žaludek. Němec před ním si s bolestivým úšklebkem mnul poraněnou pěst, která se zarazila o opasek s penězi. Joel vrávoravě ustoupil, až narazil zády na stěnu kabiny. Přidřepl, sáhl do náprsní kapsy, vytáhl pistoli a namířil kapitánovi na mohutný hrudník.
„To bylo sprosté,“ ucedil mezi dvěma trhanými nádechy, levou ruku stále přitisknutou k břichu. „Tak, ty parchante. Teď ty! Kabát dolů!“
„Was…?“
„Slyšel jsi. Sundej kabát, obrať ho vzhůru nohama a vytřepej kapsy!“
Němec pomalu a neochotně svlékal krátký námořnický kabát a několikrát sjel očima ke dveřím kormidelní budky. „Hledám jenom drogy.“
„Žádné u sebe nemám. A kdybych je měl, ten, co mně je prodal, by určitě věděl o lepším způsobu, jak se dostat přes řeku, než v této smradlavé kocábce. Obraťte ten zatracený kabát! Tak, a teď zatřepat!“
Kapitán podržel kabát za spodní okraj a zvedl ho. Na dřevěnou podlahu dopadl s tupým žuchnutím ošklivý revolver s krátkou hlavní, následován zavíracím nožem s dlouhou střenkou zasazenou v ploché kostěné rukojeti. Při d…
