20. Kapitola
„Ne!“ zakvílel Joel, zmačkal noviny v levé dlani a pravou uchopil Johanna za rameno. „Nevím, co tam píšou, ale je to lež! Já jsem nic neudělal! Nevidíte, o co se snaží? Pojďte se mnou!“
„Nein!“ Mladík se v panice rozhlížel kolem sebe, když si uvědomil, že jeho výkřik zanikl mezi vzrušenými hlasy na ulici.
„A já říkám ano!“ Converse strčil noviny do kapsy, objal studenta kolem krku a přitáhl ho k sobě. „Můžete si myslet a dělat, co chcete, ale nejdřív půjdete se mnou! Přečtete mi každé slovo!“
„Da ist er! Der Attentatter!“ zaječel Johann a zatahal za kalhoty kolemjdoucího muže, který se ohnal po jeho ruce a zavrčel nějakou nadávku.
Joel stisk mladíkovi krk a syčel mu do ucha: „Když to chcete takhle, máte to mít! Držím v kapse pistoli, a jestli ji budu muset použít, udělám to! Už zemřeli dva dobří, slušní lidé - teď tři! Proč byste měl být výjimkou? Protože jste mladý? To není žádný důvod. Když se nad tím člověk zamyslí, pro koho, k čertu umíráme?“
Converse vyvlekl mladíka z davu, a jakmile měli kolem sebe volný prostor, postrkoval ho dál a hledal očima skryté místo, kde by mu Johann v ústraní přečetl, jaké lži o něm Akvitánie zplodila. Uvědomoval si, že se se svým zajatcem daleko nedostane - už teď se po nich několik chodců zvědavě ohlédlo. Proboha! Ta fotografie! Kdokoliv ho může poznat a on k sobě takto přitahuje pozornost!
O dvacet metrů dál stálo na chodníku před pekárnou - nebo kavárnou? - pod slunečníky několik stolků, vzadu několik prázdných. Joel by dal přednost odlehlé uličce, dost úzké, aby v ní neprojela auta, ale věděl, že se vzpouzejícím se zajatcem, kterého držel zezadu za krk a strkal před sebou, ji nemůže hledat.
„Tam! K tomu stolku úplně vzadu. Sedněte si zády ke zdi. A nezapomeňte na mou zbraň. Já nežertuju. Budu mít ruku pořád v kapse!“
„Prosím vás, pusťte mě! Už jsem pro vás udělal dost. Moji kamarádi mě s vámi včera viděli, bytná ví, že jsem vám zařídil pokoj. Bude mě vyslýchat policie!“
„Běžte!“ Joel dostrkal studenta mezi židlemi k zadnímu stolku a oba se posadili. Mladík už se neklepal, zato jeho oči těkaly po okolí. „Ať vás to ani nenapadne,“ varoval Joel. „A až přijde číšník, budete s ním mluvit anglicky. Pouze anglicky!“
„Tady žádný číšník není. Zákazníci si chodí nakoupit kávu a pečivo dovnitř.“
„Obejdeme se bez nich - později si můžete něco dát. Dlužím vám peníze a své dluhy vždycky platím.“
… já své dluhy vždycky platím. Přinejmenším v posledních čtyřech letech. Vzkaz od muže, který se nebál riskovat, herce Caleba Dowlinga.
„Žádné peníze od vás nechci,“ zachraptěl Johann. Hlas se mu třásl strachem.
„Myslíte si, že jsou poskvrněné, že když je přijmete, stanete se spoluviníkem, nemám pravdu?“
„Vy jste právník, já pouhý student.“
„Můžu vás uklidnit. Ty peníze jsou čisté, protože já jsem se žádného zločinu nedopustil. Nemůžete být spoluviníkem nevinného.“
„Právník jste tady vy, pane.“
Converse položil před mladíka noviny. Pak sáhl do kapsy, kam si uložil deset tisíc marek pro okamžitou potřebu. Odpočítal sedm tisíc, natáhl ruku a vložil bankovky pod noviny. „Vezměte si je, než vám je nacpou do krku!“
„Já vaše peníze nechci!“
„Můžete klidně oznámit, že jste je ode mě dostal. Budou vám je muset vrátit.“
„Jak to?“
„Pravda, kolego. Jednoho dne zjistíte, že pravda je nejlepší obrana, jakou máte. A teď mi přečtěte, co píšou v těch novinách.“
„Velvyslanec byl zavražděn v noci na dnešek,“ začal student koktavě, když schoval peníze do kapsy. „Přesnou dobu smrti… nelze zatím stanovit,“ pokračoval s odmlkami a hledal vhodné výrazy. „Utrpěl smrtelné zranění… Schädel… lebky, ránu do hlavy… Tělo leželo několik hodin ve vodě, než bylo časně ráno nalezeno vyplavené na břehu u Pittersdorfu. Vojenský charge d’affaires vypověděl, že poslední člověk, který se s velvyslancem setkal, byl americký právník
Joel Converse. Jakmile vyšla najevo jeho totožnost, následovala…“ Johann zamrkal a zavrtěl nervózně hlavou. „Jak se to řekne?“
„Nevím co,“ odpověděl Joel suše.
„Vzrušená… hore…
