34. Kapitola
Converse položil mapu a nacpanou obálku do trávy a začal olamovat větve smrčků na okraji lesa, aby jimi zakryl auto Hermiony Geynerové. Každé škubnutí, každé prasknutí dřeva mu vyslalo do znavených svalů záblesk bolesti. Nakonec natrhal plné hrsti trávy, naházel je na kostru z větví a prohlédl si výsledek, který v měsíčním světle vypadal jako vysoká hromada sena. Zvedl mapu a obálku a vydal se ke dvě stě metrů vzdálené silnici. Podle mapy se nacházel nedaleko Appaneweieru, asi patnáct kilometrů od hraničního přechodu v Kehlu, který leží na břehu Rýna naproti Štrasburku.
Kráčel po asfaltu a před každým přijíždějícím autem se schovával do trávy. Naštěstí ho pokaždé varovala světla reflektorů. Když ušel osm nebo deset kilometrů, věděl, že už nemůže dál.
V džungli odpočíval, protože věděl, že odpočinek je stejně účinná zbraň jako pistole nebo puška, že ostré oči a mozek jsou mnohem nebezpečnější než deset ocelových zbraní zavěšených na těle.
Našel si úzkou rokli u potoka, kamennou pevnost, svalil se do trávy a okamžitě usnul.
* * *
Valerie vyšla z letiště zavěšená do muže ze Sureté. Přijala lístek s telefonním číslem, ale k ničemu se nezavázala. U stanoviště taxíků se Prudhomme zastavil.
„Řeknu vám to zcela otevřeně, madam. Můžete si vzít taxi a já se s vámi rozloučím, nebo mně můžete dovolit, abych vás odvezl, kam budete chtít, a já poznám, jestli vás někdo sleduje.“
„Opravdu byste to poznal?“
„Po dvaatřiceti letech se i naprostý hlupák něco naučí. Moje žena říká, že si nemůže dovolit milence, protože jsem až po uši prolezlý policejními praktikami.“
„Přijímám vaše pozvání,“ usmála se Valerie. „Jsem strašně unavená. Nějaký malý hotel… Třeba Le Pont Royal, tam to znám.“
„Vynikající volba, ale můžu vás ubezpečit, že moje žena by se na nic neptala a ráda by vás…“
„Musím zůstat pánem svého času, monsieur,“ přerušila ho Valerie a nasedla do auta.
„D’accord.“
„Proč to děláte?“ zeptala se, když Prudhomme usedl za volant. „Můj manžel byl právník - je právník,“ opravila se rychle, „a vaše zákony nemůžou být zase tak rozdílné. Dopouštíte se spoluviny.“
„Mám jediné přání - zavolejte mi a řekněte, že jste z Tatianiny rodiny. To je mé riziko i má odměna.“
* * *
Converse se podíval na hodinky. Deset minut před šestou už slunce proniklo do jeho rokle hlídané kamennou hradbou. V nedalekém potoku vykonal tělesnou potřebu - po proudu - a pak ponořil obličej do vody - proti proudu. Musí si pospíšit, k hranicím to má ještě dobrých pět kilometrů, jestli ne víc.
V Kehlu si koupil holicí strojek na jedno použití - kněz by asi dbal na svůj vzhled i při namáhavém cestování. Oholil se na toaletě u přístaviště, koupil si lístek a přeplavil se na druhý břeh Rýna do Štrasburku. Celníci se k jeho límečku a cestovnímu pasu - i jeho ošuntělému vzezření, které pokládali za důsledek slibu chudoby - chovali tak uctivě, že Joel cítil povinnost požehnat jim i s jejich rodinami.
Jakmile se ocitl na rušné ulici, věděl, že ze všeho nejdřív si musí najít hotelový pokoj, osprchovat ze sebe dva dny strachu a násilí a nechat si vyčistit šaty, případně pořídit nové. Drahá lákadla Chamonix chudí duchovní nenavštěvují, ale normálně oblečený kněz bude přijatelný a dokonce žádoucí. A knězem také zůstanu, rozhodl se, protože lovci Akvitánie usoudí, že se svého převleku jako poslední známé masky zbavím. Nuže, mýlíte se, pánové. Francie se duchovními hemží a být jedním z nich má své výhody.
Ubytoval se v hotelu Sufite, a aniž by si musel moc vymýšlet, řekl recepčnímu, že má za sebou náročnou a velmi namáhavou třídenní cestu. Byl by úředník tak laskav a obstaral pro něj několik životně důležitých maličkostí. Patří k velmi bohaté farnosti v Los Angeles a… Zbytek zařídila stodolarová bankovka. Během hodiny mu poslíček přinesl vyčištěný a vyžehlený oblek a dokonale nablýskané boty, z nichž zmizelo veškeré bláto a prach. Dodávku doplnily dvě bílé košile s kněžským límečkem z obchodu, který se „bohužel nachází až na Kellermanově nábřeží, což je od…
