Viktor seděl v tmavé uličce a zády se opíral o zeď. Pokoušel se přemýšlet.
Vzpomínal si, jak kdysi, když byl ještě malý chlapec, zůstal příliš dlouho na sluníčku. Teď se cítil tak trochu jako tenkrát.
V písku u jeho nohou se ozval tichý pleskavý zvuk.
Někdo před něj na zem upustil klobouk. Lhostejně na něj zíral.
Pak někdo začal hrát na harmoniku. Moc to neuměl. Noty byly pokřivené a falešné a ty správné nezněly čistě. Ukrývala se v tom sice melodie, ale asi ve stejném množství, v jakém se ukrývá maso v mlýnku, na kterém jste si připravovali směs na karbanátky.
Viktor si povzdech a přehrábl se v kapse, aby našel nějaké drobné. Vhodil je do klobouku.
„Jasně, jasně,“ zamumlal. „Moc pěkné, ale teď běžte pryč.“
Uvědomil si, že cítí velmi zvláštní pach. Bylo těžké ho zařadit, ale možná že vzdáleně připomínal starou a mírně navlhlou plenku.
Zvedl hlavu.
„Haf, ksakru, haf,“ řekl Gaspoda, zázračný pes.
Magdónův zásobovací pověřenec se dnes rozhodl experimentovat se salátem. Nejbližší oblast, kde se pěstoval salát, ležela dlouhých a pomalých padesát kilometrů daleko.
„Co je to?“ dotazoval se jakýsi muž a v ruce držel něco hnědě ovadlého.
Krňkin, minutkový expert, se pokusil uhodnout. „Celer?“ řekl. Naklonil se blíž. „Jo, to bude celer.“
„Je to hnědé.“
„Správné. Správně! Zralý celer je hnědý,“ přikyvoval horlivě Krňkin. „Dokazuje to, že byl zralý,“ dodával spěšně.
„Měl by být zelený.“
„To ne. To si pleteš s rajčaty,“ nedal se Krňkin.
„Myslíš? A co je tahle vodička?“ zeptal se další člověk ve frontě.
Krňkin se vztyčil do celé své výše. „To,“ prohlásil pyšně, „je mojenýza. Sám jsem ji dělal. Podle knihy.“
„Jo, tomu bych skoro věřil,“ prohlásil muž a opatrně do tekutiny strčil vidličkou. „Dobrý olej, vajíčka a vinný ocet v tom určitě nejedou, co?“
„Specialita á la mazoun,“ chlubil se Krňkin.
„Samozřejmě, samozřejmě,“ pokyvoval muž hlavou. „Já jen, že se sápe na můj hrášek.“
Krňkin vztekle pozvedl naběračku. „Tak hele -“ začal vztekle. „No nic, to je v pořádku,“ uklidňoval ho vyhládlý strávník. „Jednotlivé hrášky zaujaly kruhovou obranu.“ U dveří došlo k nějakému pohybu. Mezi strávníky se začal prodírat troll Navážka a v brázdě za ním postupoval Kolík Aťsepicnu.
Troll ramenem vytěsnil frontu a zaškaredil se na Krňkina.
„Pan Kolík se chce ptát,“ prohlásil, nahnul se přes pult, uchopil trpaslíka za zástěru pokrytou vrstvou zaschlých potravin, a zatímco Krňkin bezmocně klátil nohama, přistrčil ho Kolíkoví pod nos.
„Viděli jste někdo Viktora Grýnbauma?“ řekl Kolík. „Nebo to děvče, Ginger?“
Krňkin otevřel ústa, aby zaklel, ale vzápětí si to rozmyslel.
„Ten mládenec tady byl před půlhodinou,“ kvákl. „Ginger tady pracuje na ranní. Nevím, kde bydlí.“
„A Viktor šel kam?“ pokračoval ve výslechu Kolík. Vytáhl z kapsy kožený sáček. Uvnitř něco tiše cinkalo. Krňkinovy oči se obrátily k váčku jako kulové čepy v přítomnosti silného magnetu.
„Nevím, pane Kolík,“ zavrtěl pracně hlavou. „Když tady nebyla, prostě zase odešel.“
„Dobrá,“ přikývl Kolík. „Takže kdybys ho znovu viděl, řekneš mu, že ho hledám a udělám z něj hvězdu, jasné?“
„Hvězdu. Rozumím,“ přikyvoval trpaslík horlivě.
Kolík sáhl do sáčku a vytáhl desetitolarovou minci.
„Rád bych si tady na večer objednal jídlo,“ dodal.
„Večeři. K službám,“ sípal Krňkin.
„Stejk a krevety, nebo tak něco,“ pokračoval Kolík. „S výběrem šťavnaté sezónní zeleniny a jako moučník jahody se šlehačkou.“
Krňkin na něj beze slova zíral.
„No -“ začal.
Navážka do něj strčil jedním prstem, a trpaslík se rozkýval sem a tam.
„A já,“ zaduněl, Já si dám… hm… dobře vyzrálý čedič sypaný čerstvě mletou pískovcovou směsí. Jasný?“
„Ehm. Jistě,“ přikyvoval Krňkin.
„Polož ho, Navážko. Myslím, že by bylo lepší, kdyby visel na své práci. A opatrně.“ Rozhlédl se po kruhu užaslých tváří.
„Pamatujte,“ opakoval. „Hledám Viktora Grýnbauma a chci, aby dělal hvězdu. Každý, kdo ho uvidí, mu to řekne. Jo, a ten stejk, Krňkine, chci krvavý.“
Vykročil ke dveřím.
Když odešel, zaplavil jídelnu hluk jak…
