Úžasná Zeměplocha – Pohyblivé obrázky (Terry Pratchett)

Klikaklikaklika. Klik.

Film se dotočil do konce a skříňka se zastavila. Ozvala se bouře potlesku, výkřiků a výbuchy nafouknutých prázdných sáčků od kukuřice.

Knihovník sedící v první řadě Odia zíral na teď už prázdné plátno. Už počtvrté tohle odpoledne zhlédl Stín šejka pouště, protože ve výrazu stopadesátikilového orangutana je něco, co brání lidem v tom, aby ho na přestávku mezi představeními vykázali ze sálu. U nohou mu ležela závěj slupek z burských oříšků a pomačkaných sáčků.

Knihovník miloval pohyblivé obrázky. Začal dokonce psát příběh, o kterém si myslel, že by mohl posloužit jako scénář ke skvělým pohyblivým obrázkům.* Každý, komu ho ukázal, tvrdil, že je to nádherný příběh, častokrát ještě dřív, než si ho přečetl.

Jenže na tomhle filmu mu něco dělalo starosti. Viděl ho už čtyřikrát a starosti ho neopouštěly. Zvedl se ze tří sedadel, na kterých seděl, s cvakáním kotníků prošel uličkou a zamířil do malé místnosti, kde Bizam přetáčel film.

Když se otevřely dveře, zvedl Bizam hlavu.

„Koukejte vy -“ začal, ale pak se křečovitě usmál a pokračoval: „Dobrý den, pane. Skvělé obrázky, co? Každou minutu je pustím znovu a - co to, k čertu, děláte? To nesmíte!“

Knihovník vytáhl velkou cívku filmu z promítací skříňky a s tváří obrácenou ke světlu začal pásek protahovat mezi kožnatými prsty. Bizam se mu film pokusil vzít, ale na prsa mu dopadla velká dlaň, která ho opatrně, ale pevně přitiskla k zemi, zatímco se na něm pomalu kupily smyčky filmu.

S hrůzou pozoroval lidoopa, který najednou zavrčel, uchopil film oběma rukama a dvěma ráznými pohyby z něj kus vytrhl. Pak se knihovník sehnul, zvedl Bizama ze země, postavil ho, oprášil, pohladil po hlavě, vhodil mu do náruče hromadu volného filmu a s několika filmovými políčky, která svíral v ruce, se vykolébal z místnosti.

Bizam za ním bezmocně zíral.

„Máte zakázaný vstup!“ vykřikl, když usoudil, že je lidoop bezpečně z doslechu.

Pak se podíval na dva utržené konce.

Přetržený film nebyl nic neobvyklého. Bizam strávil četné minuty horečnatým stříháním a lepením, zatímco dole v sále dupalo a pískalo publikum a házelo na plátno buráky, nože a dvoubřité sekery.

Položil smyčky filmu na zem a natáhl se pro nůžky a lepidlo. Nakonec podržel oba konce filmu před lampou a podařilo se mu zjistit, že knihovník kupodivu utrhl naprosto nezajímavý kousek. Bizam by byl pochopil, kdyby si lidoop vybral některou z těch částí, kde dívka ukazuje víc než štědrý kus hrudníku, nebo některou z bitevních scén. Jenže on zatoužil po tom kousku, na kterém byli Synové vyjíždějící v řadě za sebou ze své horské pevnosti, všichni na stejných velbloudech.

„Kdo ví, na co chtěl zrovna tohle,“ bručel Bizam a odšrouboval víčko z nádobky s lepidlem. „Není tam nic, akorát spousta kamení.“