Na svahu holywoodského kopce hořel malý oheň. Viktor ho zapálil protože - jednoduše proto, že mu dodával jistotu. Protože to byla věc, kterou lidé v podobných situacích dělají.
Považoval za nutné připomínat si, že on je člověk a že se nezbláznil.
Nebylo to tím, že by mluvil se psem. Lidé se psy mluví často. Totéž platí pro kočky. Možná i pro králíky. Byl to ten rozhovor s myšákem a kačerem, který by se dal považovat za podivný.
„A ty si myslíš, že my jsme chtěli mluvit?“ vyštěkl na něj právě králík. „V jedné chvíli jsem docela obyčejný šťastný králík, a v další bac - myslím. Musím ti říct, že když chceš být šťastný králík, nic ti v tom tak nepřekáží, jako když myslíš. Chceš prostě trávu a sex, a ne myšlenky jako ,když o tom tak přemýšlím, tak jaký to má všechno vlastně význam?‘“
„No jo, ale ty fe afpoň živíš trávou,“ zdůraznil Gaspoda. „Ta ti neodmlouvá. Poflední, o co jeden ftojí, když má hlad, je mít na talíři zatracený jídlo, který se ti pokouší fámo febe rozmluvit.“
„Tvoje starosti bych chtěla mít,“ prohlásila kočka, která jako kdyby mu četla myšlenky. „Já se musím živit jenom rybama. Ty se dotkneš svýho oběda, ten vykřikne ,pomóc‘, tak si ho podržíš tlapou, a je po maléru.“
Zavládlo ticho. Všichni se dívali na Viktora. I myšák. I kačer. Ten vypadal zvlášť agresivně. Pravděpodobně se někde doslechl o pomerančích.
„Jo, vezměte si nás,“ prohlásil myšák. „Představte si mě, pronásledovaného tímhle po kuchyni,“ ukázal na kočku která se tyčila nad ním. „Prchám, škrabky, škrabky, kvííík, kvííík, panika jako hrom. Pak mně v hlavě něco zasyčí, já uvidím pánev - rozumíte? Před vteřinou jsem ještě nevěděl, co je to smažit, teď držím pánev za držadlo, on vyběhne zpoza rohu a boinnng! Potácí se kolem s hvězdičkami nad hlavou a ptá se ,o co jsem se to praštil? a já nato ,o mě!‘. V té chvíli jsme si oba uvědomili, že mluvíme.“
„A chápeme slova a věci jako pojmy“zavrčela kočka. Byl to vlastně černý kocour s bílými tlapkami a ušima, které se podobaly použitému terči pro brokovnice. Jeho obličej byl zjizveným obličejem kočky, která si prožila svých osm životů naplno.
„Řekni mu to, kámo,“ řekl myšák.
„No, řekni mu, co jste udělali potom!“
„Přišli jsme sem,“ přikývl kocour.
„Z Ankh-Morporku?“ zeptal se Viktor.
„Jo.“
„Ale vždyť to je skoro padesát kilometrů!“
„Jo, a věř tomu, že když jsi kočka, moc špatně se ti stopuje.“
„Vidíš?“ řekl Gaspoda. „Pořád fe to děje. V Holy Woodu fe objevuje kdekdo. Nikdo z nich neví, proč fem přišel, jen to, že je důležité, aby tady byl. A chovají fe tak jako nikde jinde na fvětě. Všímám fi toho. Děje fe tady něco moc podivnýho.“
Kačer zakvákal. Byla v tom slova, ale díky zobáku a odlišným hlasivkám natolik zkreslená, že Viktor nerozuměl jedinému.
Zvířata se na opeřence s účastí zadívala.
„Tak co je, kačere?“ řekl králík.
„Kačer říká,“ překládal Gaspoda, „že fe to podobá tahu. Prý má ftejné pocity, jako když fe má na jaře a na podzim vydat na tah.“
„Jo? No v tom případě bych já nemusel daleko,“ zaradoval se králík. „Žiju támhle v dunách.“ Pak si povzdechl. „Tři šťastný roky a čtyři strašlivý dny.“
Viktora najednou něco napadlo. „Takže ty by sis měl pamatovat starce na pláži!“
„Jo toho. Jo, vždycky chodil do těchhle míst.“
„Co to bylo za člověka?“
„Hele, chytráku, ještě před čtyřmi dny jsem měl slovník, který obsahoval dvě slovesa a jedno podstatný jméno. Co si asi myslíš, že jsem si mohl myslet, že je zač? Jediný, co vím, je, že nás nechával na pokoji. Mysleli jsme si o něm asi něco jako, že je to kámen na nožičkách, nebo tak podobně.“
Viktor si vzpomněl na knihu, kterou měl v kapse. Odříkávání rituálů a zapalování ohňů. Co za člověka mohlo dělat něco takového.
„Nevím, co se to děje,“ řekl, „ale rád bych tomu přišel na kloub. Koukněte se, jmenujete se nějak? Cítím se divně, když mluvím s člověkem, který se nijak nejmenuje.“
„Jenom já,“ odpověděl Gaspoda, „protože jfem pef. Pojmenovali mě po proflulém Gafpodovi, víte?“
„Jedno dítě na mě párkrát volalo čičí,“ řekl kocour váhavě.
…
