Viktor otevřel dveře v úpatí Věže umění. Uvnitř bylo tma a jasně slyšel vodu odkapávající vysoko nahoře ze střechy.
Říkalo se, že věž je nejstarší budova na světě. Rozhodně tak vypadala. Teď už ji nikdo k ničemu nepoužíval a jednotlivá vnitřní patra dávno zpráchnivěla, takže jediné, co ještě zbývalo, bylo schodiště. Byla to vlastně obrovská spirála tvořená mohutnými kamennými deskami, zasazenými přímo do stěny věže. Některé ze stupňů chyběly. I za denního světla to představovalo nebezpečný výstup. Za tmy… to bylo beznadějné. Dveře za ním se znovu rozletěly a dovnitř vkráčela Ginger, která za sebou vedla klikaře s jeho skřínkou.
„No?“ nadhodila významně. „Pospěš si. Musíš zachránit tu ubohou opičku.“
„Lidoopa,“ opravil ji Viktor nepřítomně. „To je jedno.“
„Je tady příliš tma,“ bránil se Viktor. „V pohyblivých obrázcích není nikdy příliš tma,“ odpověděla klidně Ginger, „uvědom si to.“
Strčila do Táty Ptáčka, který velmi rychle přitakal. „Má pravdu. Fakt, má pravdu. V obrázkách nikdy není úplná tma. To dá rozum. Musíš mít dost světla, abys viděl, že je tma.“
Viktor zvedl pohled vzhůru a pak ho spustil nazpět ke Ginger.
„Poslyš!“ začal naléhavě, „kdyby… kdyby se náhodou něco zvrtlo, řekni mágům o tom… však víš. O pahorku. Ty Věci se pokusí proniknout i tam na tom místě.“
„Tam už nikdy nevkročím!“
Znovu zaduněl hrom.
„Dej se do toho!“ vykřikla Ginger a tvář jí zbledla jako křída. „Světla! Obrázková skříňka! Akce! A tak dál!“
Viktor zaťal zuby a vrhl se do toho. Ve věži bylo dost světla, aby dalo temnotě tvar, a on přeskakoval ze stupně na stupeň s magickou lehkostí Holý Woodu a v duchu si opakoval vlastní úpěnlivou modlitbu.
„Vždycky musí být dostatek světla,“ vyrážel ze sebe udýchaně, „aby byla vidět tma.“
Dral se stále výš.
„V Holy Woodu mi nikdy nedojdou síly,“ dodával a doufal, že mu to jeho nohy uvěří.
To ho vyneslo o další kruh výš.
„V Holy Woodu vždycky dorazím v poslední minutě,“ zamumlal.
Znovu se rozběhl nahoru.
Jednotlivé kamenné desky mu mizely pod nohama jako ve snu, jako jednotlivá filmová políčka, která odcvakávala v obrázkové skříňce.
A dorazil skutečně v poslední minutě. Tisíce lidí věděly, že to tak bude.
Kdyby v poslední minutě nedorazil hrdina, jaký by to všechno mělo smysl?
Pod jeho došlapující nohou nebyl kamenný stupeň.
Jeho druhá noha už byla prohnutá jako luk a opouštěla ten předchozí.
Soustředil každičký zlomek energie do svalů a šlach odrazové nohy a cítil, jak špička přední nohy došlápla na vyšší stupeň, přenesl váhu kupředu a vrhl se ještě výš, jinak by mu noha praskla.
„Jsem šílenec.“
Pokračoval v cestě a napínal zrak, aby odhalil další nebezpečné mezery po chybějících kamenných deskách.
„Vždycky v poslední minutě,“ opakoval si.
Takže možná, že by se mohl na chvilku zastavit a odpočinout si? I tak by to pořád ještě dokázal v poslední minutě. To přece znamená to, že dorazí v poslední minutě…
Ne. Musí hrát poctivě.
Před ním se objevila další mezera.
Těch mezer je snad plná věž.
Krátce se soustředil a skočil do prázdnoty. Prázdnota se na kratičký okamžik změnila na kamennou desku, od které se letmo odrazil k té další.
Ušklíbl se do tmy a od bílého chrupu mu odletěla malá hvězdička.
Nic, co bylo stvořeno holywoodskou magií, nevydrželo dlouho.
Mohli jste to však vyvolat na ten potřebný zlomeček času.
Hurá, ať žije Holy Wood!
