Když tam Viktor dorazil, hemžil se už svah kopce lidmi. Bylo tam vztyčeno několik stanů. Stál tam jakýsi muž a držel velblouda. Ve stínu trnovníku stálo několik klícek, ve kterých švitořili šotci.
Ve středu všeho toho dění se pohyboval Silverfish s Kolíkem a o něčem se dohadovali. Aťsepicnu vedl Silverfishe jednou rukou majetnicky kolem ramen.
„Zatraceně zrádný gesto,“ ozval se hlas v úrovni Viktorova kolena. „Vždycky když to udělá, signalizuje to, že v nejbližší chvíli na to nějakej chudák ošklivě dojede.“
„Tím přece jasně povýšíš, Tome!“ říkal právě Aťsepicnu. „No jen si to představ, kolik lidí v Holy Woodu si může říkat výkonný tajemník pro věci všeobecné?“
„No ano, ale je to přece moje společnost!“
„Správně! Správně!“ přikyvoval horlivě Aťsepicnu. „Přesně to přece viceprezident pro věci všeobecné znamenal“
„Vážně?“
„Copak jsem ti někdy lhal?“
Silverfish nakrčil čelo. „No,“ řekl, „včera jsi mi řekl -“
„Myslím to metaforicky,“ pospíšil si Kolík.
„Oh. Dobrá. Metaforicky? Předpokládám, že -“
„No vidíš! Tak, kde je ten malíř?“ Kolík se otočil kolem dokola a vyzařoval signál, který hlásil, že Silverfishe právě vypnul.
Vzápětí k němu přispěchal muž s velkými deskami pod paží.
„Ano, pane Kolíku?“
„Chci mít ty plakáty připravené dnes večer, jasné?“ naklonil se k němu Kolík výhružně. „Tady. To je název.“
„Stín tajemného šejka,“ přečetl malíř nahlas. Na čele se mu objevily vrásky. Své školy absolvoval mimo dosah a vliv Holy Woodu. „To je něco o míchaných nápojích?“
Ale Kolík už ho neposlouchal. Vyrazil směrem k Viktorovi.
„Viktore!“ rozplýval se, „chlapče!“
„Bere ho to,“ řekl Gaspoda tiše. „Bere ho to hůř než koho jiného, řekl bych.“
„Co ho bere?“ sykl Viktor. „Jak to poznáš?“
„částečně podle drobných náznaků, pro které ty, jak se zdá, nemáš cit,“ odpověděl mu Gaspoda, „a zčásti podle toho, že se chová jako dokonalý blbeček, fakt!“
„No to jsem rád, že tě vidím!“ vykřikoval Aťsepicnu a oči mu nepříčetně plály.
Položil Viktorovi ruku kolem ramen a napůl ho vedl a napůl vlekl ke stanům.
„Tohle budou velké obrázky!“ sděloval mu.
„Výborně,“ přikyvoval Viktor chabě.
„Ty hraješ toho náčelníka loupeživých nomádů, tajemného šejka,“ vykládal mu Kolík, Jenže je to taky slušný mládenec, rozumíš, rytířský k ženským a tak dál, a ty přepadneš tuhle vesnici a uneseš tu otrokyni, jenže když se jí pak zadíváš do očí, je ti to jasný? Zblázníš se do ní a pak je tam ten odvetný nájezd a zaútočí na vás stovka chlapů na slonech -“
„Na velbloudech,“ přerušil ho hubený bledý mladík, který se mu neustále držel v patách. „Budou to velbloudi.“
„Objednal jsem slony!“
„Máš velbloudy.“
„Sloni, velbloudi,“ máchl Aťsepicnu rukou, „my tady mluvíme prostě o exotice, rozumíš? A potom -“
„A máme jenom jednoho,“ zarazil ho mladík znovu.
„Jednoho co?“
„Velblouda. Sehnali jsme jen jediného velblouda,“ vysvětloval klidně mladík.
„Ale já mám támhle tucet chlapů s prostěradly na hlavách, kteří čekají na velbloudy!“ křičel Aťsepicnu a mával divoce rukama. „Potřebujeme spoustu velbloudů rozumíš?“
„Máme jen jednoho, protože v celém Holy Woodu jich víc není a toho jednoho jsme sehnali jen díky tomu, že sem na něm až z Klače přijel jeden chlápek,“ trval na svém mladík.
„Měl jsi poslat pro další!“ vyštěkl na něj Kolík.
„Pan Silverfish řekl, že ne.“
Aťsepicnu temně zavrčel.
„No, možná, když se bude hodně hýbat a pobíhat kolem, bude to vypadat, jako že je jich víc,“ utěšoval ho mladík optimisticky.
„A proč by nemohl ten velbloud proběhnout kolem obrázkové skříňky, pak by klikař zarazil šotky, velbloud by se odvedl nazpět, posadil se na něj jiný jezdec, pak se zase rozjela skříňka a velbloud by projel kolem znovu?“ řekl Viktor. „To by nešlo?“
Aťsepicnu na něj zíral s otevřenými ústy.
„Co jsem říkal,“ obrátil se všeobecně k nebi. „Ten mládenec je génius. Takhle tam dostaneme tisíc velbloudů za cenu jediného, co?“
„No, taky to znamená, že ti bandité jedou v řadě za sebou, žádný hromadný útok, ne?“ upozorňoval ho mladík. „Původně to měl b…
