Hanýžka a Martínek (Jindřich Šimon Baar)

Příběhy a zážitky vesnických dětí od Šimona Jindřicha Baara se pozvolna stávají školní četbou. Všichni, kdo si tuto knihu přečtou, pochopí proč.

Osu celého vyprávění vytvářejí dvě dětské postavičky, Hanýžka Králová a Martínek Klika. Zažívají radostné i chmurné chvilky. Přestože jsou nerozluční kamarádi, dostávají se často do sporů, které vyplývají z hrdé povahy chodského člověka. Od útlého mládí musí pilně pracovat, každý má svou povinnost. To vše působí na vývoj jejich charakteru. Kniha začíná podzimem. Děti pasou dobytek, pálí ohníčky, hrají různé hry. Podzim však také znamená návrat do školních lavic. Většina dětí mohla navštěvovat školu jen v zimě, kdy nebylo v hospodářství tolik práce. Hanýžka šla do školy poprvé. Pan učitel Jindřich byl velmi přísný, vzbuzoval v ní strach. Když jí dal vypočítat příklad, nemohla ze sebe vypravit kloudného slova, nakonec se sebrala a utekla. Nechtěla více do školy jít, ale musela. Brzy se však škola stala pro ni rájem, neboť u ní pan učitel objevil nesmírné hudební nadání, často ji nechal při svých housličkách zpívat, stala se jeho oblíbenkyní. Od té doby nebylo pilnější žačky. V zimě panuje v Klenčí čilý kulturní ruch. Přijíždí komediant Šmíd se svými loutkami, na faře i ve škole se muzicíruje. Učitel i farář Fastr podporují lid ve vlasteneckých snahách. V kostele se zpívá česky, o Vánocích se hraje Rybova vánoční mše. Všeho se účastní i děti. Po večerech se hospodáři scházejí na besedu, hospodyně spřádají len. Přes den děti užívají zimních radovánek, muži prohrnují cesty, opravují porouchané nářadí. Jaro je plné starých tradic. Děti vynášejí "zimu", na Zelený čtvrtek chodí drkači, děvčata malují na pomlázku vajíčka, chlapci shánějí nejdelší proutky kočiček na svěcení. Všichni se připravují na krásný průvod o Božím těle. Nastává opět příprava k pastvám a jarním pracím. A je tu léto spolu s poutěmi, prázdninami, ale i s různými pohromami, ničivými bouřemi. Čas uplynul jako voda a děti pomalu dospívají. Martínek odchází do Brodu do učení na řezníka, Hanýžka vyrostla v krásnou dívku.

Ukázka z knihy

Úvod

Některé ovoce tak, jak je sadař utrhne se stromu, nelze požívati. Neláká ani chutí, ani barvou, je tvrdé a kyselé, zdálo by se, že nestojí za nic.

Uloží-li se však do sklepa, tu přes zimu zežloutne, změkne, naleje se sladkou šťávou a chutná lepší než fíky.

Tak je tomu i se vzpomínkami.

Skoro půl století mě dělí od šťastného dětství. Po dlouhých letech usadil jsem se opět tam, odkud mě život odvedl na studie a kde jsem od té chvíle býval jenom hostem. Sem doma. Chodím rodným krajem, dívám se a- vzpomínám.. Někdy se mi zdá, jako bych chodil po spáleništi. Plno, zde stávala planá hruška-hnilička. Kde je? Hrom ji rozbil. Tamhle se modrával rybník. Kde je? Vypustili jej a hráz se zemi srovnali. Tuhle se krčila k zemi dřevěná chaloupka. Kde je?

Na prach shořela. Zmizela v Lese myť a na jejím místě šumí mohutné smrky dumanou píseň svoji. Telená kštice svěžích buků kryje lysé, skalnaté temeno Haltravu, zato selské lůsy na jeho boku jako by pelichaly, mizelo stádo ovčí i hejno husí, umřel pastýř i husopas a na bývalých drahách obecních kvetou v máji kouzelnou krásou růžové koruny panenských jabloní. Trať železné dráhy protíná přímočárně rodný kraj, dvě linky černají se na ní, jako by neviditelná ruka udělala čáru pod řadou položek a chystala se je sečísti...

Dole pod Klenčím kouří a skřípá parní pila a nad městečkem z tenkého, dlouhého komínu vystudují chuchvalce černého dýmu nad bílou porcelánkou.

Celé dědiny - Klenci, Dražinov, Újezd, Postřekov - lehly popelem, ale do roka povstaly z rumu a oděly se podle módy novým rouchem. Noví lidé zde žijí a dívají se na mne cize. Všecko se změnilo, písně, mravy a zvyky, ba i lahodné nářečí chodského kmene vyvanulo jako vůně ze špatně chráněné nádoby.

Jenom naše hory se nezměnily. Dnes stejně jako před tisíci lety u veliké tíži zvedá se pracně k zachmuřenému nebi Hrádek s Čerchovem i Sádek s Haltravem, Javor a Prsa Matky boží hledí sem z modravé dáli, zřícené hrady na Herštýnu, Přimdě, Rýznberku i Radyni rýsuji se výstražně na zamlženém obzoru...

Usedl jsem nad Klenčím v pasece na starý, nahnilý pařez, zahleděl jsem se do údolíčka pode mnou a sepjal jsem ruce.

Pane Bože! Všecky struny v srdci mém už popraskaly, jediná jedna mi zbyla. Miluješ-li mě, dej, abych směl na ni zahrát píseň o lásce k této tvrdé, kamenité zemi!

— 1 —

---

I.

Píše se asi rok 1845 a venku podzim počíná dýchat sychravě. Z lůna rybníků ráno vystupují šedivé mlhy, valí se chvíli údolím potoka Čerchovky, bloudí nalevo, napravo, až konečně nacházejí přímou cestu k lesům, kterou jim předtím sluníčko ukázalo. Cestu zlou, do kopců! Pomalu ubírají se po ní, chytají se stromů podél silnice, přelezou městečko a unavené usazují se konečně jako bílý čepec na třech hlavách Čerchova i na táhlém hřbetu haltravském.

Za dne si tam pohoví, ale k večeru počnou se znovu stěhovat. Potřetí hodině odpolední už utopí se v nich slunce a kotouče mlh po lesnatých stráních zvolna valí se zpátky na noc do údolí jako do lože.

Ty mlhy jsou jako hodiny. Pasáci pod lesem i na lukách pod Klenčím pilně je pozorují. Vidí, jak celý kraj náhle jako by zpopelavěl, všecko ztratí oheň a barvu, lesy nejprve zčernají, pak zmodrají, zešedivějí, řídkou mlhou jako závojem se potáhnou, až docela zmizí. Obzor se úží. Už nelze dohlédnout ani na Přimdu, ani na Sedmihoří, týnské háje zmizely, tak tak vidět ještě Dražinov a postřekovské vrchy... Čas zvednout se a hnát domů.

Na Dlouhé louce v kroužku leží pohůnci. Leželi, blahobytně zažívajíce turín a řepu, jejíž stružky a nať ležely na hromádce připraveny jako vnadidlo pro někdy vzdorovného býka.

Dobytčí stádo už se také nepase. Sem tam některá mlsná jalovice shání sice otávku na okraji stok a závodek, ale staré kusy šmahem leží a přežvykují. Čekají trpělivě, až páni pohůnci vstanou, biči zapráskají a počnou "volat".

"Poženem!" vstalo náhle v kroužku děvčátko asi jedenáctileté - Královic Hanýžka - a sbírala do zástěrky zbytky pastýřské hostiny.

Vtom ozvalo se od postřekovské strany:

Hůja, hůja - hej, hej - hoja - hej -!
Martine s chasou
jakpak se vám krávy pasou?
Hůja, hůja, hej, hej, hoja, hej!

Otázka zněla mírumilovně a zdvořile, pouze ve slově "Martine" skrýval se hrot posměšku. V Klenci je totiž kostel zasvěcen památce sv. Martina, každý druhý mužský jmenuje se proto Martin a "klenckyj Martin" stalo se na Chodsku skoro nadávkou.

Postřekovským nutno odpovědět tónem, kterým se ptají. Jako jehla čile vyskočil se země Klikovic Martínek. Rozkročil se, obě dlaně přiložil k ústům a halékal:

Hůja, hůja, hůja - hoj - hoj - hoj!
My paseme krávy, ale vy kozy
tratarům říkáte vozy!
Hůja, hůja, hůj - hoj - hoj - hoj - dy - rý-á!

Chlapci ještě chvíli na sebe povolávali, ale Hanýžka si toho nevšímala. Věděla, že teď k večeru to nepůjde do tuhého. Pohůnci se jen tak dráždí a k boji dojde, až se setkají pastvou na obecních hranicích. Pak každá síla je drahá a ani Hanýžka by nesměla scházet.

"Bejku, bejku!" ozval se její dětský hlas a ručky natahovaly zástěrku se stružkami. Ocas v kotouči, hlavu u samé země skokem přihnal se býk, jako by chtěl dívenku na rohy nabrat, ale krotce jako beránek zastavil se u ní a mlsným jazykem smetal pochoutku do otevřené tlamy. "Poženeme domů," řekla mu malá pastýřka a ručkou drbala ho v chundelaté srsti mezí rohy. Zvíře funělo blahem a radostí, očuchávalo zástěrku i kapsu v plátěné sukni vonící chlebem. "Ta je prázdná," zasmála se Hanýžka a na důkaz, že mluví pravdu, vytáhla ji, vytřásla z ní pouze několik drobtů chlebových na dlaň a podala je býku. Slízl je vděčně jako hrozinku, pozdvihl hlavu, zahučel a vážně vykročil přímo ke Klenci. Královic stádo pospíchalo za ním, a když přešla i loudavá kráva Plavka, Hanýžka rychle sedla si do stoky a poručila: "Čerstva, Marjánko, vlez mi na řibet." Hanýžka Královic totiž zastávala nejen pohůnka, ale i chůvu, a mladší sestřička držela se jí jako klíště. I teď poslušně kladla se jí na záda, ručky nahoře ovinula jí kolem krku a dole obě nožičky kolem pasu.

"Drž se, ať nespadneš," poručila ještě Hanýžka vstávajíc a už se rozběhla za kravami. Šly po lukách pěkně za býkem řadou Moura, Straka, Červená, pak ročáci i mladší ještě telátka, až poslední loudala se Plavka.

"Zpívej, Hanýžko!" zaprosilo náhle dítě na zádech. Slyšelo totiž, jak všude kolem v blízku i dáli zpívali, houkali a jůkali pohůnci, pouze Hanýžka šla jako němá tichým, neslyšným krokem po zeleném drnečku, měkkém jako plyšový koberec.

"Zpívej přece," zanutila znovu holčička na zádech, a jako by to byl koník, smáčkla patami útlé boky malé pasačky. Snad se to dítě i bálo, protože už mlha vylézala i dole z rybníků, kradla se po lukách, rozlézala se po polích, houstla, takže valem se šíralo.

"Počkej jenom, až budeme na silnici," těšila Hanýžka sestřičku, "tady nemohu zpívat, musím skákat přes stoky a břehy, ještě bych si mohla jazyk překousnout."

A opravdu, jakmile dobytek dostal se na tvrdou silnici, zmírnil krok, srazil se ve stádo a rozvážně klátil se k domovu. Hanýžka se teď s chutí dala do zpěvu. Zpívala písničku, kterou tenkrát v Klenči a v okolí zpíval, kdo jen hubu měl:

Horía, Domine,
robota nám pomine.
Všecko půjde zase zpátky,
kněží předou vo desátky,
vo desátky, vo posnopné,
žádný vo ně nezakopne,
horía, Domine,
robo-

Zpěvačka nedozpívala. Až jí leknutím u srdíčka píchlo, když se náhle před ní z mlhy vynořila černá postava a ona poznala - pana pátera Fastra. Velebný pán Faster nebyl v Klenči ani farářem, ani kaplanem, ale byl administrátorem in spiritualibus, - protože klenečský pan farář Martin Strádal byl sice živ, ale slepý na obě oči, a tak faru sice měl, ale úřad svůj zastávati nemohl. Fastra báli se i velcí chasníci jako ohně. Jakmile je spatřil, že stojí před kostelem, povídají, okounějí, ačkoli už varhany zněly a mše sv. počala, hned otevřel okno a rozkřikl se z fary: "Copak máte vši anebo chrástu, že nesmíte dovnitř mezi ostatní?" A jako když do vrabců střelí, hned se všichni rozutekli, kam kdo mohl, na kůr, do sakristie, anebo třeba i Vilímkům za vrata, jen aby mu zmizeli s očí.

Jenom staří se smávali a říkali: "Jojo, Fastra se každyj bojí jako čert kříže, jenom kantor ne.

Ať spustí Faster na něho latinsky, nebo česky, nebo německy, kantor se nelekne ha dycky mu s kruchty vodpoví, poslední slovo má, i dyby to bulo jenom amen."

Tohoto přísného pana pátera tedy potkala Hanýžka, na neštěstí s tou písničkou v ústech. Chvilenku stála jako zkoprnělá, ani "pochválen" neřekla, ani k ruce mu neskočila, políbit ji, - ale pouze okamžik trval její zmatek. Vtom už bičem přetáhla zadek Plavce i telatům, až poskočily, a sama také i se svým břemenem dala se do běhu. I kněz stál překvapený. Čekal, že pasačka k němu přijde, on ji za ruku podrží, hlavu pozdvihne a pozná.

"Čípak jsi?" optal se hned a zlostně, jak se vzpamatoval. Ale odpověď se neozvala a čekat na ni nemohl. Hrnula se už ostatní stáda rohatého dobytka a nebylo radno plést se mezi ně. Ustoupil proto na pěšinu a šel mrzut svou cestou dál k Trhanovu, kam chodil někdy večer do kasina. "Hle, už i děti, už i děti," bručel si cestou a zmatek se ho zmocňoval. Přál a podporoval na jedné straně hnutí, které šířilo se národem, ale na druhé straně se ho bál a lekal...

Hanýžka upalovala za dobytkem k domovu s malou dušičkou v těle. Její otec - sedlák a měšťan klencký Václav Král -byl s velebným pánem jedna ruka. Vozíval ho s koníky po poutích i do Domažlic, chodil si k němu pro knihy a noviny, i velebný pán Faster k ním Králům - často vešel, ji - Hanýžku - dobře znal, - ale dnes na štěstí nepoznal -, jinak by se nebyl optal: "Čípak jsi?"

Pro jistotu se v běhu ještě ohlédla, ale nic než mlhu za sebou nespatřila. Malého zrádce však si nesla na zádech, který mohl doma všecko vyzvonit.

"Manko," spustila proto přísně, tisknouc nožičky její ke svým hranatým bokům, "tys vinna, že jsem zpívala. Tys chtěla. Cekneš-li doma, že jsme potkali pana pátera a že mou písničku výslech, tak ti opleskám hubu, až ti oteče, a nikam tě s sebou víckrát nevezmu." Tato poslední hrozba vlastně rozhodla, že Marjánka vskutku ani nepípla. Jako koroptvička běžela napřed otevřít vrata Králům do dvora i dveře do stáje, nechala dobytek napít se v potoku, který vzadu dvorkem, tekl, ba i telátka pomohla Hanýžce ke žlabům uvazovat, jen aby si ji usmířila.

Páter Jakub Faster zatím drobnými krůčky cupal k Trhanovu dál. Uhnul s císařské silnice napravo, prošel Mejkosovce, kráčel už pod krásnou alejí lipovou k zámku, ale to dítě, s písničkou nešlo mu z hlavy. Hlavně ta písnička ho rozčilovala. "Děti, inu, děti," říkal si v duchu, "ty za nic nemohou, jsou jako opičky, co slyší a vidí, po velkých to mluví a dělají. Ale co velcí? Jak rozumějí svobodě, osvětě, vzdělání? Hle, čeho se chytají! Nač myslí! Volnost, rovnost, bratrství- jak vznešená to hesla! A vyspěl a uzrál náš lid, aby je správně pochopil? Nevstoupí mu do, hlavy, jako silné, opojné víno? Nůž je jistě užitečný, ale v rukách dítěte?" Tmoucí tma rozkládala se kolem, na krok nebylo viděti před sebe. Ale kněz přece kráčel kupředu jistě a rychle, jako by za bílého dne šel. Tak dobře znal tu cestu, vedoucí do útulného pokojíčku v zámecké zahradě, kterému se říkalo; kasino.

Středem společnosti, která nejméně jednou týdně se tam scházela, byl sám hrabě Rudolf Stadion. Stál tehdy právě v zenitu své slávy a moci: Všude se dosud pamatovali na slavného jeho otce Filipa Jana, který byl pravou rukou velikého státníka a ministra hraběte Metternicha. Žilť jako rakouský vyslanec u dvora v Berlíně a v Petrohradě a v napoleonských válkách svěřovány mu jako osvědčenému diplomatu nejtěžší úkoly ve válečném táboře rusko-pruském, měl prsty i v ujednání míru s Napoleonem, konečně po památném bankrotu rakouském r. 1813 jmenován i ministrem financí. Ze zámku trhanovského udělal hotovou galerii obrazovou, neboť nade vše miloval malířství. Tu jeho libůstku proklínali dosud vrchnostenští úředníci, protože jim plenila kasu, chlívy i les a zadlužila panství... Kus té slávy otcovské podědili i oba jeho synové, František a Rudolf; oba studovali práva a věrni tradicím svého rodu věnovali se službě politické. Starší František žil ustavičně v Haliči, stal se rytířem maltézským a tím vzdal se možnosti se oženit, a panství přešlo na mladšího bratra Rudolfa, který v přítomné době byl místodržitelem na Moravě. Ale vědělo se, že Metternich, zatím už povýšený do stavu knížecího, na syny svého věrného přítele nezapomene. Oba sice už měli hodnost komořích i dvorních sekretářů, to však byl pouhý začátek slibné kariéry. Trhanovský zámek proto tehdy vítal mnohé a vzácné hosty šlechtické o honech a jiných příležitostech. V nouzi však čert i mouchy lapá. Když scházela hraběti rovnorodá společnost, probouzel se v něm demokrat a rád sestupoval po schodech dolů do kasina svého pivovaru do kruhů občanských. Míval tu oči i uši otevřené a bystře pozoroval nové proudy, deroucí se k nám od západu. I zde v té zapadlé končině české se četly knihy i noviny a kněžstvo šmahem upřímně lnulo k Bolzanovi a jeho ideám.

Sem tedy spěchal i dnes administrátor Faster. Věděl, že se tu jistě setká se svým bratrem Janem, děkanem v rodném městě Domažlicích, i se svým nejmilejším přítelem Karlem Krejčím, farářem ve Volmavě, probudilým to Čechem a osvíceným knězem, se kterým se hrabě Rudolf nejraději pouštěl i do politických debat. Mluvilo se ovšem německy, ale o věcech a záležitostech výhradně českých. Hrabě Rudolf uměl sice česky, jak se naučil za dětských let i později ve styku hlavně s fořtem Pavelkou, ale byla to pouze čeština kuchyňská. Jakmile začal mluvit takový ultračech - jak říkal faráři Krejčímu -, stěží mu rozuměl. Scházely mu nejen odborné výrazy, ale často i věcná znalost české historie, literatury, vědy a umění, na to a ono za řeči musil se dotazovat, a tak hovor, byť i z počátku česky vedený, mimovolně pokračoval plynnou němčinou. Hrabě slýchal tu mnohé věci jinak, než jak mu je vykládali na universitě .vídeňské, opravoval i doplňoval si tu svoji znalost českých záležitostí. Slyšel tu zpívat naše národní písně, přednášet básně, viděl i divadlo hrát, čítal zde i Květy, Vlastimila a Pražského posla, které sem faráři v šosatých kabátech nosili a zde si vyměňovali, poznal jméno i význam Kollára, Šafaříka, Palackého, Čelakovského, Tyla, Klicpery a proti svému i svých kruhů přesvědčení počínal tajně věřit, že poněmčení českého národa se nezdaří a že veliká idea císaře Josefa II., udělat z celého Rakouska jednojazyčný stát, právě o tento národ ztroskotá.

I dnes dostala se debata do těchto kolejí.

"My se musíme domoci českých škol nejen triviálních, ale i latinských a vysokých. Česká řeč nesmí býti popelkou v tamto království, ale směle musí hlaholit ve chrámu, v úřadech, obchodě, v palácích i barácích, zkrátka všude," horlil ohnivý Krejčí.

"Státní řečí úřední zůstane němčina," stručně, ale rozhodně pronesl hrabě - a společnost rázem rozestoupila se na dva tábory. Při hraběti věrně stál jeho direktor Melichar s obrfořtem Winklerem, ale proti nim všichni ostatní jako jeden muž.

"Excelencí, naše dějiny vypravují, kterak státní řečí i ve stycích se dvory panovnickými u nás bývala čeština," uctivě podotkl pan děkan Faster.

"Hm, bývala, bývala - ale není a nebude," usmál se excelencpán.

"A proč by nebyla?" osmělil se optat Krejčí. "Protože němčina je i dvorní řečí, čeští králové snad mluvili a dopisovali si s ministry česky. Ale císař rakouský?"

"Je také král český," propukl prudce Jakub Faster, který tu dosud seděl jako němý.

Pan hrabě odkašlal. "Vy kněží byste udělali lip," řekl pak rozvážně, "kdybyste se vůbec do politiky nepletli a starali se jen o kostel a náboženství. Vy si s těmi moderními ideami hrajete jako děti s ohněm a ony se na vás nejdříve vymstí."

Pan administrátor svěsil hlavu.

íčko to jde všecko zpátky,
kněží přijdou o desátky,
sedláci budou míti svátky horia - Domine
robota jim pomine,

zdálo se mu, že slyší z mlhy zpívat stříbrný dětský hlásek a že vidí malou dívku pošlehávat bičem a radostně hnát dobytčí stádo před sebou...

Stadion, jako by věděl, nač myslí mladý Faster, vytáhl z kapsy malý zápisníček, listoval v něm chvíli a pak se optal trochu jízlivě: "Zdalipak víte, duchovní pastýři, co vaše ovečky zpívají? Poslechněte si to:

A ti kněží, co nám kážou,
samá je to lež,
neboť kněží odedávna falešná jsou seřež.
Na outraty lidu žijou,
ve dne v noci víno pijou.
Proto jen
ze světa ven
celý popský kmen.
Jen se nic neděste
a hned je oběste!
Jen je, jen je hned oběste!

Nuže, jakpak se vám to líbí? I melodii vám mohu povědět. Zpívá se jako písničkaře peníze světem vládnou."

"To je hrůza!" sepjal ruce leknutím domažlický pan děkan, rozhlédl se kolem a viděl, jak se vrchnostenští úředníci škodolibě usmívají.

"Nu ovšem, vzduch páchne revolucí," ozval se farář Krejčí zmužile, "dojde-li k ní, nezaplatíme účet pouze my kněží, ale i vy, pánové, ano, i vy," zdůraznil svoji řeč, když viděl, jak se direktor s důchodním pohrdlivě usmívají,,;když jsem sem jel přes Pec, slyšel jsem zpívat chodovské pohůnky. Dovolíte, pane hrabě, abych prodal, jak jsem koupil:

Hej, Francové, ještě vaše
písařská moc žije,
dokud srdce Stadiona
pro lekraci žije.

A tuto neméně zajímavou písničku zpívali nápěvem slovanské hymny Hej, Slované!"

"Tož vidíte," usmál se jemně hrabě Rudolf, "že mám pravdu, vy kněží nemáte důvodu; abyste vlastenčili, podporovali Havlíčka, Palackého a Riegra, brojili zkrátka proti Rakousku. Vy máte nás - šlechtu - podporovat, chránit, protože ona chrání vás."

"My nemáme šlechty. Naše šlechta je německá," hrdě řekl volmavský farář.

"Mýlíte se," zvážněl Stadion, "neběží o to, jakým jazykem mluvíme, ale o to se jedná, že šlechta všecka zde i ve Francii, Německu, Uhrách, po celém světě jako živel pořádkumilovný podporuje všude trůn i oltář. Ale, jak vidím, vy jste víc a lepší patrioti než kněží, vy jste napřed vlastenci a pak teprve páni páteři; proto si nemůžem rozumět a nechme toho."

Jako otráven byl celým tím dnešním večerem páter Jakub a nutil proto dědičného postmistra klenečského Vorlíčka, aby už dal zapřahat a aby už jeli, že jako kněz musí být před půlnocí doma, ač jindy na hodinku právě nehleděl, seděl na sucho, nepil, ale čekal trpělivě třeba do dvou, jen aby zábavu nekazil. Pálí ho půda pod nohama nejen zde, v kasině, ale i doma v Klenci a na celé osadě. Na odpor všude naráží, s nezdarem, nepochopením na všech stranách se setkává, ba teď i do soudu s osadníky se zapletl a to mu nejvíc život v Klenci otravuje. Půjde pryč, snad do Milaveč se jednou dostane za faráře, Domažlice, rodné jeho město je tam patronem, skoro celá městská rada je s ním krevně spřízněna a jistě ho bude presentovat, ale zde nepovolí, neustoupí, děj se co děj... Jindy by jistě nečekal, až se postmistru uráčí vstát, sám by se zvedl a odešel by. Neprosí se o svezení, naopak rád by se na čerstvém vzduchu tichou nocí proběhl, a přece sedí jako pařez a nehýbe se. Proč? Protože se bojí! A čeho se bojí tento statný, silný, mladý muž? Snad ne strašidel? Lomikara snad anebo černého psa s ohnivým jazykem, který se prý lipovou alejí prochází? Toho že by se bál jako kněz? Ach nikoli, vždyť kolikrát už v každé hodině noční sám a sám prošel alejí a nikdy nezachvěl se bázní. Koho se tedy bojí? Bojí se svých vlastních osadníků ve hněvu všeho schopných. A čím medle je na sebe popudil v poslední době? Celou svou činností kazatelskou. Umínil si, že z těch tvrdých chodských lebek vypleje býlí tisícileté pověry. Mocným slovem svým s kazatelny hřímal proto neděli jako neděli o kouzlech, čarách, zaříkávání, uřknutí, vykládal, jakým je nesmyslem polykati kočičky, nakuřovat nemocného, pálit čarodějnice, nití ovazovat stromy o Štědrém večeru nebo třásti bezem. Zcela důsledně v předvečer sv. Tří králů požehnal sice vodu, sůl a křídu, ale odmítl světiti bobek. O Božím těle hlasitě už lidé reptali, když Faster na oltářích nechal ležet všecky věnečky a nedotýkal je. Rozčilení rostlo, když uzamkl všecky kalichy v sakristii a nikomu žloutenicí stíženému nedovolil zhlédnouti se v jejich vnitřku. Až konečně propuklo zjevné nepřátelství letos v červnu.

Od Papírny hnala se strašná bouře. Obilí už stálo vymetáno a sivá barva nízkých mračen prozrazovala, že ve svém klínu nesou - kroupy. Kde je vysypou? Nad poli anebo nad lesy? Zle bude, nepřeletí-li temeno Čerchova...

Po celém Klenčí zvedají hospodáři starostlivě hlavy a bázlivé zraky mlčky upírají na kmitající se blesky.

"A proč nezvoní na mraky?" ozval se pojednou výkřik do ustrašeného ticha. Ten výkřik stal se příčinou celého vzbouření a později ani pečlivým vyšetřováním nedalo se zjistit, kdo to vlastně vykřikl a tím ostatní podpálil.

"Ano, proč nezvoní?" hned volal kdekdo, a jako tonoucí i stébla se chytá, všichni v té chvíli svatosvatě věřili, hlahol zvonů jedině že by mračno v jinou stranu obrátil a zachránil městečko od hrozící pohromy.

"Hned ať jde kostelník zvonit," křičel už soused Klika, divoký Klika, jak se mu přezdívalo.

"Ať jde zvonit," souhlasili ostatní a sbíhali se ke kostelu. Mračno po nebi vystupovalo výš a výše, blesky křížily se hrozivěji, hrom rachotil stále mohutněji, a dveře v kostele vedoucí na zvonici zůstávaly zavřeny.

Rozčilení zmocňovalo se všech. Kdosi vyběhl od kostelníků a hlásil, že tam klíče od věže nemají, pan páter Faster si jej vzal, na faře ho mají. "Prosit se jich nebudeme, dovedeme sami zvonit;" křičel rozpálený Klika a už sekerou bušil do věžních dveří v kostele, až třísky lítaly.

Po chvilce rozhoupaly se všecky zvony - i umíráček na věži, až se na hlavy stavěly.

Faster procházel se vzadu za stodolou v zahradě, hleděl také starostlivě na nízko plovoucí mračna a neměl ani tušení, jaká bouře se před farou na Klenci zvedá. Náhle a prudce rozezvučely se zvony.

"Co se to děje?" zastavil se kněz a hmátl si na kapsu. Nahmatal tam veliký, dutý klíč od zvonice.

"Jak se to stalo?" vykřikl a už spěchal ze zahrady přes dvůr, až za ním šosy vlály. Před farou se zastavil. Spatřil hlouček. lidí na kopečku u kostela před sebou.

"Kdo to zvoní?" rozkřikl se s prahu. "My," vzdorně odpovídal zástup. "A kdo vám to dovolil?"

"My," zazněla znovu tvrdá odpověď.

Faster zatím už spatřil rozsekané dveře a všecko naráz pochopil. "To vám přijde draze!"

zahrozil jim ještě rukou a zmizel ve faře.

"Bude nás žalovat," lekali se hned rozvážnější a snažili se nenápadně zmizet s jeviště.

"S knězem se nevaď a s kurvou se nesuď, říkávali naši otcové."

"Ať si žaluje třeba u samého císaře pána, nic si nevyžaluje, zvony jsou naše, kostel je náš a pole jsou naše. Spustí-li se kroupy, Fastrovi nic nepotlukou, leda kytky za oknem, sám záhonu pole nemá, ale nám běží o chléb."

"Tak! Tak!" svědčili horkokrevnější, "odjakživa na mraky se zvonívalo a teď najednou tu bude zavádět novoty."

"Kázal v neděli, ze je to pověra a hřích."

"Jaká pověra?" Hle, pomáhá to nebo ne? Mrak už ustupuje." A opravdu, bouře, jako by se v půli cesty zastavila, slábla, mraky se trhaly a po chvíli dalo se jen do prudkého deště, tolik potřebného na zelí, brambory a len, a který rychle rozehnal celý zástup diváků a posluchačů.

Pouze z fary vyběhla služka a v největším lijáku běžela ke Králům. "Máte přihnat na faru koně, pojedete s velebným pánem Fastrem do Kouta, ale hned," vyřizovala hospodáři, který stál na záspi a blaženě naslouchal šelestu dešťových kapek v korunách stromů.

"Copak se stalo tak najednou?" protrhl se Král ze svého snění, ale po služce už nebylo ani památky. Zmoklá jako myš se sukní na hlavě letěla už zase po silnici nazpět k faře. A cestou, když hnal koně na faru, zapřáhnout do farského buřtu, zaslechl už, co se před chvílí přihodilo.

"Nač je jim toho třeba?" domlouval Král za jízdy knězi, který byl s ním skoro stejného věku. "Proč si dělat u lidí takovou nepřízeň? Proč bránit něčemu, co od nepamětných časů už se koná? Jsou ty zvony jejich? Nejsou! Tak ať si je rozbijou, někdo je zase koupí a oni, velebný pane, budou mít pokoj."

"Neběží mi o zvony, ale o tu hloupost jde, že lid lpí na takové pitomé pověře," vybuchl zlostně Faster. "To oni nepředělají."

"Někdo to předělat musí. A kdo to předělá, když ne já? Kaplan Vondroušek? Ten se stará o zcela jiné věci, o studenty, o svou školu a o to, aby byl oblíben, aby se tu jednou stal farářem. Mlčí proto ke všemu jako hluchý a němý. Ale já jsem si umínil, než odejdu odtud, zahnat z těch palic zabedněných tmu a vykřesat tam trochu světla, a zatím otroci, bídní otroci to jsou, a ne svobodní měšťané," zuřil vzadu na vycpaném sedadle kněz.

Král se na kozlíku jen usmíval a myslil si: "Ať se vymluví, vyvzteká, než dojedem do Kouta, vykouří se mu všechen hněv z hlavy a místo na kancelář zajedem rovnou na kuželnu, napijem se, zahrajem si kuželky nebo karty a bude po zlosti."

Tentokrát se však šeredně přepočítal. Dovezl sice šťastně Fastra do Kouta, ale tam ještě z kočáru hned se sháněl po panu direktorovi a po panu justiciárovi a nadrobil tam klenckým tuze kyselou polévku, která ani teď na podzim nebyla ještě měděna. Sousedi stále běhali do Kouta k výslechům, všichni sice svorně zapírali "já při tom nebyl" -"já o ničem nevím" - "to Klika - Martin Klika sekeru přines a dveře rozmlátil", ale bylo dosud velmi nejisto, nepůjde-li celá záležitost z Kouta ke krajskému úřadu do Klatov a skoupá-li se v té omáčce jediný Klika, anebo omočíli si i jiní. Faster provedl svou, bylo to opravdu poslední zvonění na mraky v Klenčí - ale sobě tím neposloužil. Divoký Klika přísahal, potká-li ha někde mezi čtyřma očima, zdráv že neodleze. Ostatní žalovaní se tím sice hlasitě nechlubili, ale kněz se jich tím více stranil. Proto otálel i dnes, na to všecko si vzpomínal a nechtěl se sám v noci vydati na cestu, ale čekal netrpělivě, až ho pan postmistr, pro kterého přijel kočár, sveze.

Jedna hodina už odtloukla, když konečně zvedl se hrabě Rudolf a s ním celá společnost.

"Oni jsou teď stále takový mrzutý patron," povídal v kočáře postmistr páteru Fastrovi, "to už jich to kaplanování tak mrzí? Nemohou se dočkat fary?"

"I nejsem," odbroukl pan administrátor, "ale pospíchám domů, kněz není ve dne v noci jist, že ho nebude někdo volat."

"Vždyť má týden mladší kaplan, Vondroušek." "Ten se rád zatoulá, fara zůstane pak prázdná a na mně leží celá zodpovědnost."

"Ale nebývali dřív tak svědomitým."

"Ovšem, nebýval, teď však, co je ten soud, šlapou mi osadníci na paty, špehujou mě a nerad bych, aby mohli panu vikáři něco na mě žalovat, i když je jím můj bratr."

Koně křepče běželi po rovině ke Klenči, dva pruhy žlutého světla z luceren padaly jim pod míhající se nohy, kola temně rachotila pod pružným sedadlem a cesty rychle ubývalo. Mlha se sice zvedla, ale nebe zůstalo kalné, beze hvězd.

"Vidíte světlíčka?" optal se náhle postmistr. "Vidím," odpověděl Faster a oba se odmlčeli.

Na postřekovských lukách mezi rybníky černou tmou.jako jiskry mihaly se modravé světlušky. Vznášely se a klesaly, splývaly a rozcházely se, přeletovaly s místa na místo, až teď zamířily k silnici.

"Letí k nám," potichu řekl postmistr a mimovolně přimáčkl se ke knězi.

"Snad byste se nebál?" usmál se Faster.

"Setkati bych se s nimi nechtěl. Naše stará Markyta alespoň říká -"

"A to je potom freigeist," skoro opovržlivě vykřikl Faster, "pokládá se za vzdělaného a osvíceného, ale spatří-li nevinnou bludičku, chvěje se strachem a: odvolává se na autoritu staré chůvy Markýty! Už se nic nedivím, že všecka moje kázání působí zde, jako bych hrachem na zeď házel, dráždí a pobuřují zbytečně lid, který jako dítě milou hračku nechce si dát vyrvat svoji poetickou pověru."

"Já vím, já vím," rychle bránil se postmistr, "říká se, fosfor že je to, z bahna vystupující plyny nějaké, - a hle, jaké reje provozují, - zhasínají- rozsvěcují se."

"To vítr jimi pohrává."

"Vždyť není vítr, je ticho kolem jako ve studni," "Stačí na to pouhý vánek, kterého ani necítíme." "Milostpane, neslyšejí nic?" obrátil se náhle kočí Bouček s kozlíku do kočáru a přidržel koně.

"Zastav docela," poručil pán a chvíli všichni naslouchali. Od Hory zaznívalo jasné a veselé troubení.

"Pán Bůh s námi," lekl se hned postmistr, "to není nikdo jiný než thurntaxiskýfurýr. Ten vyjel po půlnoci z Týna - ve dvě hodiny bude u nás a v šest tu máme panstvo - tři kočáry - šest párů koní - snídaně pro tucet lidí - jako bych ho už slyšel."

"Snad to bude někdo jiný."

"Ach ne - jen poslouchejte - sedí na kočárku a místo postiliona sám si troubí thurntaxisovskou písničku

Koně, koně, koně,
sedlejte koně
vraníky, broně
generál postmistrů jede si pro ně.
Koně - koně - koně
vraníky - broně!
Sám kníže Thurn-Taxis jede si pro ně.

Postmistr zpíval tu píseň tak, jak ji tajemný trubač v tmavé dáli troubil. "To je písnička, kterou znají dosud všichni staří postmistři nejen v Rakousku, ale v celé německé říši a Nizozemsku - tam všude kníže Thurn-Taxis byl generálním postmistrem a všecky pošty měl jako léno, dodnes, když jede, neplatí na silnicích mýto, ani na hranicích clo. Honzo, rychle jeď, ať už jsme doma."

Kočí trhl opratěmi a koníci bystře se rozběhli do vršku ke Klenči. Postmistr Vorlíček držel dědičnou a slavnou pohraniční poštu v Klenči, a proto také jel na koni v červeném fraku v císařském průvodu z Invalidovny na královský hrad r. 1836 v září o korunovaci císaře Ferdinanda, a proto také znal šlechtu i generály jako nikdo druhý.

Kníže Thurn-Taxis s celým svým dvorem projížděl dvakrát v roce Klenčím. Po jaře se stěhoval z Bavor na svá panství a zámky ve východních Čechách v Dobrovici, Loučeni a jinde, a když podzimní hony byly skončeny, vracel se na zimu opět do Řezná v Bavořích, kde měl zařízené sídlo ve zrušeném klášteře benediktinském s královským přepychem. Jel s celým průvodem kníže, kněžna i děti ve vlastních, pohodlných krytých kočárech, pouze koně se na jednotlivých poštách přepřáhali. Proto jel před ním furýr, chlap silný a jako hora veliký, který uměl česky jako německy, ten musil na stanici všecko vyjednat, připravit, aby panstvo nejvýš pět minut se zdrželo a zase mohlo letět dál. Furýr musil mít proto rychlé a vytrvalé koně. Platil dobře, ale jezdit se s ním musilo jako k ohni se stříkačkou, jinak bylo zle, tak zle, že někdy furýr vytrhl kočímu i bič z ruky a bičem sešlehal ne koně - ale kočího, křiče: "Proč lezeš na kozlík, když neumíš jezdit." S furýrem proto nikdo v celém Klenči nechtěl jet, toho musili vézt po každé poštovské koně.

Koně! Koně! Koně!
Chystejte koně,
vmníky - broně!

ozývalo se blíž a blíže. Postmistr hned v kočáře dělal plán.

"Honzíku, pojedeš s kurýrem do Mnichova, ale to ti povídám, kdyby ti hory doly sliboval, ani o krok dál. Tam ať se o něho postará mnichovský Schiebl! Zpocené koně tam provedeš, ale nenapojíš - pomalu je nech, co noha nohu mine, domů, aby se vzpamatovali, nebo nahoru pojedeš jako s čertem."

U pošty vystoupil Faster, přál dobrou noc a spěchal k faře. Celé městečko pohříženo bylo v hluboký spánek. Pouze na radnici v přízemí kmitalo malé světýlko za oknem, to ponůcka si tam svítila na obrázky v kalendáři, aby neusnula, a pak naproti - ve velké zájezdně hospodě U černého orla v průjezdu hořela veliká lucerna olejová a jasně osvětlovala nejen průjezd, ale i vozy formanské před průjezdem v řadě stojící. Na kostelní věži právě klepla druhá hodina, když kněz uléhal do postele, ale na spánek neměl ani pomyšlení. Celý rozladěn a jaksi nesvůj, nespokojen sám se sebou, převaloval se v horkých peřinách, slyšel, jak kurýr přijel a po chvíli kolem fary jak řinčela už zase lehká jeho bryčka a znělo jeho: "Koně - koně - koně - vraníky, broně," po kopci nahoru, k lesu; na postmistra vzpomínal, jak jistě ani neulehl, ale parádní uniformy shání, podomka po hospodářích posílá, po těch, co měli koně k světu, mladé, dobře krmené, a ne herky chromé, dost dobré formanům na zápřežku, paničku jak probudil a oznámil, kdo časně ráno přijede a čaj, horký čaj ve sklenicích do kočárů že se podá, ale pro všecko jeden pokoj že musí býti vytopen a připraven, kdyby snad paní kněžna přála si vystoupit a nechat malého prince v peřinkách rozvinout a prohlédnout. Faster usnul konečně, ale ještě ani den pořádně nenastal, když ho probudil rachot kol a cupot koňských kopyt. Rychle vyskočil z postele a hned tak, jak byl, postavil se k oknu. Skryt květinami viděl celou tu knížecí parádu jeti kolem. Tři kočáry s panstvem i sloužícími ovršené kufry, škatulemi a krabicemi už jsou na cestě k Mnichovu. V každém jsou zapraženy dva páry nejpěknějších koní, které po celém Klenčí bylo lze najít. Nejedou dnes čeledínové, ale sami hospodáři, a Faster je sotva poznává.

Hle, na prvním páru v sedle sedí Král. Poznal dříve koně než jeho samého, protože vězí v parádní uniformě postilionské, na hlavě má klobouk s liščím ocasem, černý kabát plný šňůr, točenou trubku na boku, bílé kalhoty kožené, vysoké boty vyleštěné, a za ním na kozlíku v stejné parádě sedí Taračka, Řehoř Taračka - stařec už, ale vysoký a rovný jako svíce, který r. 1800 vezl ruského generála Suvorova, když se tento vracel z Itálie, a dne 14. října r. 1815 dokonce vezl přes Klenci i ruského cara Alexandra špalírem jeho gard. Ale dnes se Taračka na kozlíku vrtěl a stranou si odplivoval, protože vedle něho na kozlíku seděl lokaj černý jako ďábel, mouřenín, kterého Bůh sám ví kde kníže sehnal. Když jel dolů letos na jaře, měl lokaje sice Němce, ale slušného člověka, který Taračkovi podával doutníky i šňupce voňavého tabáku, ale tenhle černoch, brr, jen ty bílé zuby cení, jako by se chtěl Taračkovi do týla zakousnout. Ve druhém kočáru na koni na špici sedí Vávřík, nejhezčí muž v celém kraji, ten, co měl svatbu o korunovaci Ferdinanda za klatovský kraj v Praze, ještě dnes je milo na něho pohledět, lepší než na starého Kofra, co se za ním hrbí na kozlíku. Třetího vozu už se nikdo ani nevšímal.

Těžké kočáry i do kopce jely klusem, ale nejely samy. Hejno dětí cupalo při nich vytrvale a cestou stále rostlo. Hrabat a knížat už tudy projelo, ale černoch, živý a černý, černoch dosud ani jeden. To byla sensace dne, která i staré lidi, obzvláště zvědavé ženské vylákala.

"Pro pět ran - ten je černej, jako naviksovanej." "Jen se dívejte, jaké má pysky odvalené a červené jako oheň."

"Ale zuby zato svítí se mu jako křída," upozorňuji se velcí i malí diváci.

Mezi nimi běží i Hanýžka Královic. Marjánku zase nese na zádech, bojí se sice, aby ji otec nespatřil, ví, že má být doma a pomáhat matce, ale zvědavost vítězí nad bázní i povinností. "Až k Boučkům půjdu - a pak se vrátím," určuje si Hanýžka, u Boučků však si přidává "ještě kousek poběžím, až k Mikulášům", - ale ani u Mikulášů nikdo se ještě nevrací, a tak se rozhoduje běžet "až do rejdu - ale dál ani krok".

Hanýžka je sice dosud malá jako palec, ale tolik rozumu má, že matce doma musí někdo pomoci. Otec sedí na koni a veze černocha někam do Řezná a doma je máma na všecko sama: uvařit, děti oblíct, podojit a poklidit, slepice pustit, ovce do stáda vyhnat - pane, to je práce. A proto jakmile kočáry zatáčejí se nad Klenčím vlevo, Hanýžka také násilím zavírá očka a otáčí hlavu, aby už nic neviděla, aby znovu nepodlehla a nedala se svést a "až k Majerům" s ostatními neběžela za tím hloupým mouřenínem. Jak oči od něho odtrhla, kouzlo jako by pominulo a zcela lehce dává se do běhu. Ona je nejstarší dítě Královic a od šesti let už dělá chůvičku svých mladších sester. Teď dělá i pohůnka a matka už se nemůže dočkat, až vyroste Marjánka za pohůnka a ona Hanýžka - stane se děvečkou.

Už hned, jak se narodila, byla to taková kurážná, teverná divčička, na kterou každý s radostí pohleděl. Když ji nesli ke křtu, držela ji na rukou z Chodova kmotra Beroušková a kmotr s otcem šli za ní. Musili nejdříve k zápisu na faru a pak teprve do kostela.

Když se vrátili, sedl si Beroušek na lože ke Králové, která byla jeho rodnou sestrou, a povídají upřímně: "Poslouchej, Marjánko, prorokuju, že z té divčičky vyroste jednou tuze kurážná ženská."

"Pročpak myslíš, Jakube?" radostně usmála se na něho mladá rodička.

"Protože z nikoho a z ničeho si nic nedělá. U pana pátera v pokoji křičela, jako by ji na nože bral, cestou houkala pod šátkem, ba ani v kostele se nestyděla a hlasitě křičela.

Kmotra s bábou darmo ji konejšily, chlácholily, houpaly, nic plátno, křičí a křičí, až svému vlastnímu slovu sotva lze rozumět. Sám pan páter už se mračil, popadl hodný šňupec soli a nacpal jí ho do otevřené hubičky, jako by si myslil: "Tu máš, křiklounko, ať máš proč křičet" - a teď si pomysli, jen tu sůl na jazýčku ucítí, zmlkne hned jako pěna, cucá, až jí bradička postačit nemůže, spokojeně si brouká a ani se neošklíbne, jako by to ne sůl, ale cukr byl."

Králová blaženě naslouchá a tiskne dítě k srdci, šťastna, když bratr znovu velebí "Dokonalá ženská z ní bude, bystrá i smělá, huvidíš." "Dyby to jen Pámbů dal," zaprosila Králová a Bůh ji opravdu vyslyšel.

Hanýžka rostla jako z vody - nezastonala a do roka už sama běhala jako čamrda. Dlouho si nehrála s panenkou, kterou jí otec vyřezal z válku, chovala ji, myla, česala, prala na ni, svlékala ji i oblékala nějaký rok a pak náhle dostala panenku živou - mladší sestřičku, po roce druhou i třetí potom - takže Hanýžka v šesti sedmi letech už dovedla sama dítě opatřit jako malá maminka, nakrmit je kaší, převinout, uspat, i plínky v řece vyprat, na hradbě usušit a zmandlovat. Králová častokrát vděčně zdvihla oči k nebesům a pomyslila si: "Zaplať Pán Bůh, že to dítě mám!"

— 2 —

---

II.

"Ale, Hanýžko, Hanýžko," s výčitkou vítala matka malou dívenku, "máš-li ty rozum, řekneš: na chvilku jen odskočím se podívat, až chvilky naroste půlhodina. Nic se na mne neohlížíš, samotnu mě tu necháš."

"Když já jsem si pomoci nemohla," omlouvá se hned uctivě dcerka, "táta seděl na koni - na špici a tak pěkně mu to slušelo, jako oficíru, oči jsem od něho odtrhnout nemohla. A když už jsem se chtěla vrátit, nasadil táta k ústům trubku a troubil takový marš, jak troubívají dragouni, když tudy jedou, copak jste to neslyšela?"

Králová všechnu práci zanechala a unešena poslouchá. Vidí ztepilého muže svého zpříma seděti na podsední klisně, pod kloboukem vlasy se mu kadeří, na osmahlých tvářích vystupuje zdravý ruměnec, v pravici drží řemeny svého páru koní a levicí tiskne jako zlato vyleštěnou malou trubičku k ústům, až se mu do rtů zabořuje... "Jakpak bych ho neslyšela," s pýchou odpovídá matka, "hned jak první tra-rá se ozvalo, hned jsem uhodla, to že troubí táta; tak zatroubit dovedli by jenom Marušáci, ale žádný z hospodářů, proto ho pan poštmistr nutí k zápřežkám a sází na špic. Ty máš, Hanýžko, sluch po něm, také tak čistě dovedeš každou písničku zazpívat do poslední noty, i když ji jenom jednou slyšíš."

"Potom jsem se už chtěla vrátit, ale vtom padly mé oči na strýčka Taračku, který seděl za tátou na kozlíku, a vedle něho seděl černoch černý jako čert."

"Co to povídáš?"

"Ano, celý černý člověk, vlasy měl kudrnaté jako vlnu a černé jako havraní peří, tvář, krk, ruce, všecko černé jako saze, svítil se, jako by byl namaštěný, a jenom zuby a bělmo v očích měl sněhobílé."

"Nu tak vidíš, co všecko jsi dnes spatřila, večer mi to s tátou ještě jednou povíte, ale teď si zato pospěš vyhánět, dobytek už řve, od Kliků, Pěknejch, Taračků už dávno vyháněli, sedm bude co nevidět, tuhle máš chléb a hrušky, vezmi si to do zástěrky, ale ne abys to dala býku sežrat, a na Marjánku dej pozor."

To už Hanýžka neslyšela. Bosýma nohama cupala po záspi a poručila: "Marjánko, čerstva otevři vrata a uskoč na stranu."

Sama s bičem v ruce vešla do stáje. Býk radostně zabručel, jak ji spatřil, natáhl hlavu, dal si rozvázat těžký řetěz, potřásl hlavou, a jak svobodu ucítil, všema čtyřma hned vyrazil proběhnout se po dvoře. "Ty, ty, divochu, porazit mě může," zahrozila za ním Hanýžka a rychle pouštěla trpělivější kravky a telátka. Línou, ale mlsnou Plavku musila bičem z chléva vyhnat, smetala tam v truhle, v koších i po zemi natroušená zrnka ovsa a drobnou otávku, jak otec časně ráno koníky krmil a telátku odstávčeti náruč otávky hodil.

"Kampak poženem dnes?" optala se Marjánka. "Zase na Dlouhou, slyšelas to včera," vykřikla Hanýžka a zavracela už dobytek s kopce dolů, aby se snad nepustil nahoru k lesu anebo okolo mlýna na postřekovskou cestu.

Na Dlouhé louce pásali pohůnci nejraději, protože mohli pásti svobodně, bezstarostně, že se jim dobytek zatoulá do škody. Na hodinu cesty a dál táhly se louky od Klenčí k Postřekovu, Červenému mlýnu, Papírně a Pařezovu, modré oči selských rybníků dívaly se z těch luk k vysokému nebi a po jejich hrázích sem tam černala se buď olše nebo vrba a v dáli teprve šedaly se pruhy polí, nezoraná strniska, žlutá nať bramborová anebo modravě nadechnuté listy zelných hlávek a tuřínu.

Dobytek zvláště ráno pásl se lačně, ani hlavu žádný kus nepozdvihl a jen bylo slyšeti, kterak vrže a chrupe mu krátká, tvrdá tráva mezi čelistmi...

Pohůnci slezli se do kolečka a krátili si čas všelijak. Hoši na drnu metali kozelce, stavěli suchou vrbu, chodili po rukou, hráli pasáka nebo také opičili sepovelkých. Nadělali si ze zelných košťálů poháry, pili z nich čistou vodu, stavěli se opilými, bramborovou nať z bezových dýmek pokuřovali, hádali se i poprali, zcela tak, jak to vidívali u dospělých mužů. Dívky opodál tvořily jiný kopeček. Z natrhaných sitin nejčastěji pletly roztodivné věci, košíčky, paraplička a kloboučky všech tvarů, taštičky a čepečky, z rozmočeného chleba nebo jen z bláta hnětly vdolky, lívance a buchty, na slámu, metlici nadivaly rudé šipky, z pozdních kvítků pletly věnečky a krášlily se jako princezny. Často i společně si hrávali nejen obyčejné hry - pasáka, barvy, míč, ale i nové hry si vymýšleli: na pašery, na myslivce a nejčastěji na tátu a mámu.

Chlapci robili dnes mužskou práci, napřed ryli a vozili drni, pak orali nevšímajíce se děvčat. Ta se oháněla a běhala kolem několika placatých kam dnů, představujících kamna.

"Přines dříví a přilož do kamen." "Skoč pro vodu."

"Nastrouhej perník", "utluč pepř," bylo slyšet krátké, úsečné povely Hanýžky, kolem které se ostatní poslušně točily. Když oběd byl konečně uvařen, - stoupla si Hanýžka před kluky, podepřela si boky a zavolala: "Mužští! Copak neslyšíte? Poledne už dávno odzvoněno - pojďte přece jist."

"Nechte díla," poroučí hned uznaný vůdce pohůnků Klikovic Martinek, "a pospěšte si, aby nám polévka nevychladla," sám hrne se jako čtyři a ostatní hoši za ním.

"Tak, kuchařky, copak jste nám dobrého ustrojily?" ptá se dívek a okem znalce rozhlíží se po zemi, co je zde uchystáno.

"Nevím, bude-li vám to chutnat," odpovídá Hanýžka a opravdový strach chvěje sejí v hlase.

Jsou-li hoši dobře naladěni, odpoví sborem: "Bude, selka, bude, máme hlad jako vlci."

"Pekly jsme dnes koláče a lívance," podají jim hned dívky nakrájené řízky z tuřínu a řepy. Leč hra může mít i jiný obrat.

"Pojďte jíst," zavolají pasačky a Martin Klika s bičem v jedné a s holí v druhé ruce přijde v čele chlapců. Čepici má až do dolíčku furiantsky naraženou a čelíčko samou vrásku.

"Copak se mračíš? Přihodilo se něco?" starostlivě se ho optá Hanýžka.

"Nemluv a dávej na stůl," odsekne jí Martin. "Vařily jsme jenom brambory na loupačku a zapijeme mlékem."

"To je strava pro prasata, a ne pro sekáče," rozčiluje se malý hospodář v špatné náladě, "to má jíst muž? To se opovažuješ stavět na stůl hospodáři? Sama si podstrojuješ, kafíčko vaříš, svíteček smažíš, když hosta vidíš, ale muže šidíš," skočí a všecko rozšlape, se stolu shází, holí za Hanýžkou se žene, zcela tak, jak to buď doma nebo jinde vidíval nebo o tom slýchal. Ostatní hned přiskočí, Martínka za ruce chytají a volají: "Sedláku, proboha, pamatujte se, nebudete přece selku bít, vždyť je to matka vašich dětí."

Všecko, co dělají, konají nesmírně vážně a opravdově. Když se hrou unavili, odpočívají. Leží na zádech a hledí na mraky, které po nebi plují. Chvilenku jen na ně hledí, a už mraky dostávají různé tvary a podoby. Děti vidí na nebi skály, hrady, draky, hrbatou čarodějnici, nosatého dědka a jen krůček malý od mraků - k pohádce.

"Hanýžko, povídej pohádku," prosí všichni. "Kterou?" chutě ptá se Hanýžka, nespouštějíc rozzářených oči s mraků, které nad ní tam nahoře ustavičně, ale nenápadně mění svoji podobu.

"O zakletém princi."

Králová hned skočí a přiděluje úkoly: "Tys král, ty královna, tys zakletý, ty zkamenělý, tys kůň, ty pták," a dětská fantasie už nevidí Maršikouc Kubu, ale prince, už ne Francka, ale koně, v Dodličce spatřuje královnu, v Barušce princeznu, a tak pohádky, které večer slyšeli vypravovat, nevypravuji, ale hned představuji a hrají...

Všecky hry mezi chlapci vede Klika, mezi dívkami Králová. Ti dva spolu vyjednávají a zdá se, že se na smrt nenávidí. Kliky každý se boji, ale Hanýžka před nim neutíká, čelem odvážně se proti němu postaví a do křížku se s ním pusti. Ví, že vyhrát nad ním nemůže, bita bude, ale jako kočka ho poškrábe a třeba pokouše, až se mu potom ostatní směji. Klika se jí mstí, kde a jak může, stádo jí rozbziká, když si nejlíp hraje, střípky a hadříčky rozhází, žábu jí do kapsy strčí, myš na ni hodí, ale ve hře na všecko zapomene a s Hanýžkou zase vyjednává a smlouvá.

Ostatně v tom nerovném zápase má Králová po svém boku věrného strážce, je to Tomeš Smolík, kterému však přezdívají Šmolík. Je už dvanáctiletý chlap jako hora, ale dobráček od kosti. Měl už by se dávno klátit za pluhem, oráče, a ne pohůnka dělat, zatím si tu hraje, a k tomu ještě ne hochů, ale děvčat jako klíště se drží a drobnými službami se jim zavděčuje. Nosí jim dříví na oheň, chodí pro vodu, shání maliny-ostružiny. Stačí říci "Tomši, běž nám zavrátit" a Tomeš jako psík ochotně běží, "Tomši, skoč na brambory", "Tomši, nějakou pěknou řípu přines", Tomeš poslouchá jako hodiny a Hanýžka ty jeho služby oddané přijímá nedbale, milostivě, jako královna, sem tam usype mu z jeho vlastního trochu malin, podá pečený brambor, ale jinak často ho i hrubě odhání. "Marš od nás," křičí, "co se mezi nás pleteš, jdi si mezi kluky." Tomášek celý zesmutní, poodejde kousek, sám a sám stranou usedne a očkem po Králové pošilhává, až se nad ním zase ustrne a zavolá: "Tomši, potřebujeme kámen, ale pěkný, plesknatý," a Tomeš radostí do ohně by vskočil.

Všichni pohůnci proto Tomšem opovrhují a posmívají se mu a ten se ani nebrání, neodpovídá, jen se hloupě usmívá, až se Hanýžce zlostí krev v žilách vaří: "Tomši, bože, bože, tys hlupák! Do čeho to jenom dal Pánbůh duši? Cák máš v žilách místo krve? Jako bys ani nebyl mužský!" naříká bolestně a vážně, a když už to snésti nemůže, sama vystoupí a Tomše se zastává: "Nechte ho s pokojem - on vás také nechává a nevšímá si vás," křičí rozhněvaným hláskem a hned hrozí pěstičkou: "Nenecháte-li ho, sama vám nabouchám."

"Nevěsta, ženich, budou se ženit," drze ji i Tomše jednou ranou uráží Klika a Hanýžku rozdráždí až k pláči. Ano, dává se do usedavého pláče a sama neví proč. Takovou bačkoru, jako je Tomeš, by si přece za nic na světě za muže nevzala, ale takového kluka, jako je Klikovic Martin, také ne, kdyby byl sebešikovnější, silnější a odvážnější. Už se toho klacka Šmolíkovic ani nevšimne, hanbou by se musila propadnout, kdyby za ní stále lezl. Zažene ho, a hned. Odtrhuje zástěrku od očí, ale když vidí, jak před ní stojí Tomeš a tiše i smutně, jako beránek hledí jí do uplakaných očí, vzdor naplní jí srdíčko, zatne pěstičky, dupne nožkou a vykřikne, jako by chtěla, aby celý svět to slyšel: "A zrovna si Tomše vezmu a tebe, ty Kliko zkroucená, opovážíš-li se za mnou lézt, vodou nebo něčím ještě horším poleju."

Dětská nevinnost, andělská čistota a ryzí cit ozývá se přitom v jejím pláčem prosyceném hlase.

Uražený a potupený Klika zuří a žárlí zle na Tomše. "Počkej, ty kluku jeden, já ti zvalchuji kůži, že tě vlastni máma nepozná," vyhrožuje holi šťastnějšímu v té chvíli soupeři.

Ale i Hanýžku nutno potrestat, Martin ji ukáže, co zmůže a dovede... Po chvíli už chlapci shánějí stáda a ženou je z Dlouhé dál na Foukalku, pouze stádečko Královic tvoří opuštěný ostrůvek na zeleném moři luk. Za dobytkem musí i pasačky, a než se naděje, stoji Hanýžka jako prst sama a sama, jako by prašivinu měla. I Tomeš musil běžet za svým dobytkem, protože mu ho schválně zahnali až k Polcarovic zelí... Malá pasačka chvíli zuří, zlostné slzičky derou se ji opět z oči, ale navenek dělá, jako by byla nejšťastnější, mluví s malou sestřičkou Marjánkou, zpívá hlasitě, směje se, bičem si práská, a když Tomášek Smolíkovic k ní se blížil, bičem ho zahnala až k táboru ostatních, tam se hrdě postavila a rozkřikla: "Kdo se opováží zahnat na naši louku, tak mu bičem namrskám," a vrací se hrdě do své samoty.

Ani pět minut to netrvalo a Hanýžka vidí, jak Klika žene své krávy i telata přes zákop přímo na Královic louku a jak ostatní všichni čekají, co se stane.

"Bejku! Bejku!" úzkostlivým hlasem vykřikla Hanýžka a strakatý býk rázem přestal se pást a zdvihl strašnou svoji hlavu.

"Nebojím se ani bejka," v slepé odvaze křičí jako palec malý Klika a žene dál, až všichni trnou, co se stane a jak to skončí.

Vtom ozval se z kola pohůnků výkřik: "Pan páter sem jde!"

A vskutku, po široké mezi farských poli v Dobři bystře kráčel páter Jakub Faster. Chtěl se dozvědět, kdo to zpíval včera tu potupnou písničku, kde se ji zpěvák naučil a proč ji zpíval... Šel a mračil se zle. "Tady je vlastní škola, tu se válí a skotačí více dětí než ve školních lavicích," bručel si cestou, "kvůli dobytku okrádají děti o vzdělání a každá domluva je marná. Dokud nenapadne sníh, tyhle pohůnky ve škole nespatříme."

U dětí na pastvě zastavili se časem různí lidé, některý soused šel se tudy podívat na pole, panský hajný na koroptve a do rybníků na potápky, bába s nůší puškvorce na zádech zašla k dětem a odpočívala tu, starý Svatoš, slídící po ptácích, dal se s nimi do řeči -, ale to byli vesměs přátelé. Hůře bylo, když sem mířil buď učitelský mládenec Jindřich, nebo sám pan učitel Eisenhut, či dokonce velebný pán. To vždycky znamenalo neštěstí, vyšetřování, soudy, žaloby rodičům a konečně trest. Z dětí - jak tu stály neměl nikdo nikdy úplně čisté svědomí, ale nejmenší dušička třásla se dnes v Hanýžce.

Rázem zapomenut každý hněv i všecka kyselost a společný nepřítel sblížil hned všecky ve svorný celek.

"Nepřiznat se a nežalovat," připomenul všeobecně pro jistotu ještě Klika a už pozdravovali sborem "Pochválen Pán Ježíš Kristus" a běželi políbit ruku.

"Na věky amen," přísně odpověděl kněz a vzápětí se optal: "Kdopak z vás hnal včera večer první z pastvy domů?"

S Hanýžkou se v té chvíli zatočil svět a nožičky se pod ní třásly.

"Já ne! Já ne! Já taky ne!" řadou kolem ní ozývaly se hlásky.

"Někdo přece musil hnát první a někdo poslední," zlobil se kněz, "ať se přizná, kdo to byl."

Všichni vědí, že to honí domů první Králová, a diví se, proč se nepřiznává, vždyť to nic zlého není. Ó, kdyby věděli, že zpívala o kněžích písničku!

"Když se nepřiznáte, zavolám vás všecky na radnici a dostanete tam každý lískovkou," hrozí kněz.

"Ne, k tomu dojít nesmí," mysli si Hanýžka, "tam by pověděli, že jsem to byla já, a vedlo by se mi stokrát hůř - děj se co děj - teď se musím přiznat," a už otvírá hubičku, už chce hlesnout "já jsem to byla", - když náhle z kola vystoupil Martinek Klika, postavil se jako rytíř právě před Královou a řekl hrdě: "Já jsem včera hnal první z pastvy."

"Ty?" podivil se Faster. "Ano, já."

"Vždyť se mi zdálo, že to byla holka a nesla dítě na zádech."

"To jsem byl já a nesl jsem na hřbetě domů ranec řípy, máma ji dnes vaří k obědu."

"Ty jsi Klikovic, co?" "Ano - Martin Klika." "A zpíval jsi písničku?"

Tu se Martinek zarazil. Není to léčka, kterou mu velebný pán klade, aby se podřekl a chytil? Ale není. Hanýžka vždycky si zpívá, když je sama, hubu nezavře, a už jistě odpovídá:

"Zpíval." "A cos to zpíval?"

Aha! Tady je to! Že zpívala Hanýžka tu novou písničku o kněžích, kterou tu v Klenči o feriích zpíval Makasovic student z Plzně!

"Co jsem zpíval?" opakuje otázku Martinek nedbale, "písničku ňákou, kterou, už sám nevím."

"Tak já ti to povím. Zpíval jsi: 'Gloria, Domine! Robota nám pomine!'"

"Možná." "A kdo tě té písni naučil?" "Táta."

Divoký Klika vyvstal v té chvíli v duši Fastrově. Divoký Klika, který dveře na zvonici rozsekal, proti mrakům přes jeho zákaz zvonil a který proto jistě bude v koutském zámku zavřen. Divoký Klika, který Fastrovi pomstu přísahal a kterého se proto jako ohně bojí.

Už zdvíhal hůl, ale rozmyslil si to, neudeřil, ale jenom tou holí všem zahrozil: "Buďte hodné, nezpívejte takových neslušných písniček a alespoň ráno, když z pastvy přiženete, na hodinku se podívejte do školy. Copak z vás bude? Ani číst a psát se nenaučíte... a teď mě zaveďte na pěšinu k Postřekovu, jdu tam do školy."

"Já bych tam doběhl za vás," ochotně se nabízel Martínek.

"To nemůžeš, jdu tam učit," usmál se kněz.

"E, vždyť tam taky nikdo nebude, tamhle jsou všichni Postřekovští," a chlapec ukázal ručičkou přes rybníky, kde černal se chumáč dětí a pásl se strakatý dobytek.

"Tak půjdu rovnou k nim," rozhodl se Faster a vykročil.

Hanýžka stála tu dosud celá vyjevená. Co to jen Martina napadlo? Hle, všecko vzal na sebe a nic se mu nestalo. Hrdina je Martin, takového muže by si přála. Tomše Králová lituje a z lítosti se ho ujímá, ale Martina miluje, obdivuje se mu, přemoct ho nemůže, ačkoli ráda by ho pokořila, ponížila, proto se s ním ustavičně sváří a škádlí. I teď se obrací, kaboní tvář a s výčitkou povídá: "Kdopak se tě prosil, abys se mě zastával?"

Ale rytíř Martin jako by neslyšel, rozkřikl se drze, ačkoli kus cesty odtud vážně kráčel jejich kněz a učitel v jedné osobě: "Pošta už jede, je deset hodin, poženeme domů a odpoledne žeňte všichni pod les - do Lachců -, namlátíme Postřekovákům. Každý ať si vobleče dva kabáty a na hlavu beranici."

"Jestli se dáme," odpovídají směle i Postřekovští a shánějí už také stáda k cestě.

Martin Klika cítí, že se dnes musí vybouřit, poprat se s někým, ačkoli neví vlastně proč.

V parném slunci se dobytek špatně pase. Proto je zvykem pást ráno do desíti a odpoledne od tří hodin do šera. Pastva pod lesem je dětem ještě milejší než na Dlouhé.

Hoši slídí po lese, honí veverky, vybírají mladé vrány a sojky, chytají hady a štíry do proštipce a straší jimi dívky. Ty prchají a pískají víc z líčené, přehnané bázně než z opravdového strachu. Když to musí být, tu každá stejně jako kluk vyleze nebojácně na nejvyšší strom, trefnou rukou hodí kamenem nebo holí po zajíci nebo lasičce, ale jinak dívky pravidelně hledají houby-syrovinky, brusinky, borovnice a lesní kvítí. Lesem ozývá se jejich voláni: "Doubravničku, pacholíčku, posaď se mi na cestičku, já ti dám pěknou hubičku," aby si přikouzlily hodně hub. Ale závistiví kluci hned lámou čarovnou silu toho říkadla a křičí: "Nevěř doubravničku, nevěř pacholíčku! Uřízla by ti hlavičku."

Jedna pastva pod lesem neobejde se - bez ohníčku. Chlapci je uměli znamenitě pálit na kolikerý způsob. Pršelo-li anebo bylo-li sychravé, mlhavé počasí, založili oheň na místě před větrem chráněném, v houští, oheň s vysokými, přímými plameny, které se ani Klika, ani Hanýžka neodvážili přeskočit. Pastevci stojí nebo sedí kolem, ohřívají si promodralé ručky a po řadě běhají zavrátit roztoulané kusy dobytka. Na vaření však a pečení založil se oheň v kruhu kamenů, nízký, bez plamenů, ale zato plný uhlů řežavých a popele, s ohromným žárem uvnitř, kde se největší brambor za chvíli upekl na mouku. Nejradostnější však byl oheň založený jen tak, pro pouhou zábavu, z dlouhé chvíle, pro radost, na ten házelo se, kde co bylo, vlhká nať bramborová, syrové, libě páchnoucí peručí z lesa, naškrabaná smůla, jen aby byla hodně velká a daleko viditelná dejmanice...

Žene-li se pást pod les, tu buď každý kus, anebo alespoň hloupá telata dostanou na krk zvonec nebo rolničku, kdyby se v lese zatoulala, aby se neztratila, ale po hlasu zvonku se našla... Do lesa dobytek nesmí, zvláště ne do mladé myti, lesní sazenice by sice nespásl, ježto špendličí píchá do jazyku, ale pošlapal by mladé stromky a víc škody než užitku by z toho bylo. Proto lesní myti smějí se pouze vyžinovat, nikoli však vypásat.

"Kampak poženeš?" optala se matka odpoledne Hanýžky, když slyšela cinkat zvonky.

"Na draha pod les, na Dlouhé už je všecko spaseno." "Ale přižeň brzy - víš, že táta dosud není doma."

A opravdu, ačkoli Král počítal, že se vrátí nejdéle do poledne, už jsou tři hodiny - a dosud se nikdo ze zápřežky nevrátil.

"Musili ject až do Recu," vzkázal postmistr Králům i ostatním, co jeli na přípřež. Přivezl tu zprávu postilion z Mnichova a vypravoval, jak se kníže v Mnichově zlobil, když viděl ty bavorské chlupaté koníky jako kočky, a jak sám slíbil klenckým dvojnásobný plat, pojedou-li o stanici dál; chce být do večera v Řezně, v Recu čekají už jeho vlastní, knížecí koně, od včerejška už tam stojí, aby byli odpočatí, kníže i kněžna už mají té jízdy dost, o každou hodinu se jim jedná, tihle koně jeli by ne jako s kočárem, ale jako s hnojem i po rovině, a tak si Klenčáci dali říci a jeli dál. Králová tudíž nebála se o muže, ale přece nerada byla sama doma, a proto si tu nechala alespoň malou Marjánku.

Tím bezstarostněji vyháněla Hanýžka a tím více se těšila - na les. Tomášek Smolíkovic bude za ni pást a ona rozběhne se do lesa. Kus cesty poběží vzhůru po boku haltravském -, až náhle se zastaví někde na pasece a ohlédne. Už teď se těší, jaký nádherný obraz rozvine seji před očima... Po prvé to viděla, když ji matka jako malou dívenku vzala s sebou na pouť k sv. Anně do Capartic. Průvod došel až na Výhledy, tu se Králová sklonila k dcerce a zašeptala ji: "Hanýžko, vohlídni se."

Na ten zázrak, který tehdy spatřila, do nejdelší smrti nezapomene a znovu a znovu touží ho spatřit. Ručičky překvapením spráskla, hubičku dokořán sice otevřela, ale ani slovíčko v první chvíli promluvit nemohla, co tu spatřila najednou před sebou kopců, lesů, poli, luk, rybníků, kostelů, vesnic i měst. Matka se s ni zastavila, nechala se ji do sytosti nadívat, trpělivě a mlčky čekala, až se dívenka sama ozve.

"Jejej, mámo, copak je to tamhle ten veliký kopec?" vskutku po chvíli už Hanýžka ukázala prstečkem, kde v modravé dáli rýsovala se Prsa Matky boží. A pak už otázka jedna stíhala druhou. Přimdu, Sedmihoří, Ostrý, Javor, Herštejn, Rýzenberk, Radinu viděla před sebou jako na dlani a tak se jí ten pohled vřezal do srdíčka, že jak jen mohla, k lesu utíkala.

Ale dnes se přepočítala.

"Budem pálit ohníček," znělo Klikovo komando, hned jak tři čtyři pohůnci byli pohromadě, takže když Králová přihnala, už veliká kupa chrastí i klestu čekala na podpáleni. Jednalo se pouze o to, kde vzíti oheň. Tenkrát to nebylo jako teď, aby každý dospělý měl sirky v kapse, ba aby i děti k tomuto nebezpečnému živlu měly lehký přístup. Nový oheň bylo nutno buď rozkřesat, anebo si ho někde vydlužit, což nebylo těžkou věcí, neboť oheň býval zvláště v lese přítelem všech pracujících lidi. Dřevaři v lese, ať káceli stromy, ať loupali kůru, ať dřivi do sáhů rovnali, vždycky udržovali si ohýnek. Dělnici spravovali přívaly vymleté lesní cesty, v pasekách před novou sadbou lesa prachem stříleli balvany, na hromady snášeli kámen a tloukli ho na štěrk, ale vedle nich musil hořeti ohníček. Bez ohně by se jim stýskalo a podle šedého dýmu, vystupujícího nad černý les, hádalo se, kde právě lidé pracují. A přece nikdo tolik požárů a neštěstí ohněm způsobených nepamatoval, jako dnes...

Klika bystře rozhlédl se krajem a viděl, nejblíže že má k ohni postřekovských pohůnků, kteří kousek cesty za potůčkem kolem velké dejmanice si hověli. Sem tam některý z nich hůlkou v ohni pošťáral, naložené klestí pozdvihl, náruč nati navrch přiložil, labužnicky do ohně zafoukal...

Na Chodsku koupají matky své děti v horké vodě a krmí je vtipnou kaší, proto tam rostou hoši vznětliví a bystří jako vítr.

"Kluci, půjčte nám oheň," zavolal Martin.

"Ať si přijde pro něn - kdo je nám roveň," odpověděli hned na postřekovské straně. Klika dobře řečníka znal, byl to Táborovic Barta, se kterým už častokrát popadli se nejen ve slovním, ale i v ručním zápasu. Byli to dva rovnocenní sokové a vrtkavé štěstí válečné ustavičně se mezi nimi střídalo.

"Starý zvyk a právo určuje, že oheň přináší ten, kdo ho půjčuje," rozkřikuje se Klika. Kaboní se a krev už už mu počíná vařit.

"Klenčáci, dřeváci, měšťáci - chtěli by nás soužit nebudem jim sloužit," odpovídá posměšně celý sbor naproti a mimo to Bartoš Tábor vyvrcholil urážku posměchem, mířeným přímo na hlavu Klikovu.

"Hloupý Martine, koza bečí, pukl ne -"

Ano, toto je vyložené vyzvání k boji, přímé nabídnutí zápasu.

Nabídku za všech okolností nutno přijmout a nezamítnout ji, nemá-li na Kliku a ostatní klencké padnout hanba zbabělosti. Čest musí býti zachráněna, i kdyby měl jít do toho pekla plného postřekovských čertů Klika sám jediný a ukrást tam - jako druhý Prometheus - kousek živého ohně.

"Na ně! na ně!" volají však na klencké straně už i ostatní pohůnci, "na ně! na ně!" povzbuzují i děvčata mladé bojovníky, neboť všecky bez rozdílu pálí urážka a rozněcuje potupa.

Obě strany rychle cpou do kapes kamení, prohlížejí biče i hole a počínají hrubou střelbou, Martin Klika nejdál dohodí a má nejtrefnější ruku. Stojí v čele, za každým kamenem popoběhne kupředu a zavolá nějakou mastnou nadávku.

"Postřekovští bulácí, vožralové, tulácí," křičí vášní zaslepen.

S protivné strany přilétají nejen kameny, kterým třeba pružně uskakovat, ale s nimi i nové, strašné potupy: "Klenčácííí! Žebrácííí! Chtějí se mít dobře bez prácí! Říkají si měšťácí!"

Tak se oba tábory rozpalují a navzájem se k sobě blíží. Prostor mezi nimi se krátí, Klika vidí, že Postřekovských je víc, jejich kameny hojněji prší, možnost vítězství spočívá proto v náhlém a prudkém útoku. Až dosud mohlo všecko ještě dobře skončit. Ale teď Buršíkuc Hadámek z Postřekova vypjal se jako kohoutek a vědom přesily vykřikl: "Ahou! Ahou! Klencký přídou do pekla - Zuza se jim upekla. Nebulo jim vo bábu, je vo posměch, vo hambu."

Vyčísti Klenckým, že upekli bábu Zuzu, to znamená oheň na střeše, smrtelnou urážku, která nesmí zůstat nepomstěna.

"Žeňte je!" vykřikl Martin a sám první přeskakuje potůček. Boj teď zuří nejlítěji. Muž proti muži, anebo třeba proti dvěma i třem máchá holí - hlavy chrání jako přílby důkladné beranice, tělo jako krunýř teplá šerková kazajka - rány dopadají, ale nebolí, nějaká boule nebo modřina v poctivém, otevřeném boji utržená nestojí ani za řeč. To jsou čestné rány a každý pořádný chlapec má více méně po celý rok buď zavázaný prst na ruce, nebo patu na noze, nebo oko na hlavě, jak se buď nožem řízl, nebo někde v běhu na ostrý kámen skočil a náražku si způsobil, nebo trním div si oko nevypíchl. Na obou stranách stojí dívky, ale ne jako pouhé nečinné účastnice, nýbrž jako záloha, která musí bdít, aby se nepřátelské straně nepodařilo dostat některý kus dobytka do zajeti, a zároveň se snažit, aby samy nepříteli kořist nějakou urvaly.

Hanýžka stoji, očka jí planou jako dva uhlíky, malého skrčka - kluka jako palec vidí, který se plete ustavičně mezi zápasící, hle, Martinovi chce zákeřně teď nohy podrazit - chce - ale nepodrazi! Hanýžka nedá! Sukýnka zavlála, nožky se zabělaly a Hanýžka drží už kloučka za vlasy a vleče ho, vzpouzejícího se a strašně řvoucího přes potok, kde ji čekají a vítají jako Juditu s jásotem její družky. Podle staré zvyklosti boj je tím rozhodnut.

Klika klidně u postřekovského ohně vybírá si smolnou louč, napaluje ji, a toče tím hořícím dřevem nad hlavou jako světlonoš, vrací se a zapaluje vlastní hranici.

"A ty si teď běž," dává malému kloučkovi buchtu do zad, "a nepleť se podruhé mezi velké."

Malý zajatec upaluje kus, cesty, ale za potůčkem smutně jen se k domovu loudá. - Ví, že ho tam čeká kára i trest, protože jeho vinou boj ztracen. Ano, pastva je škola života! Uplyne nějakých deset patnáct roků, a to, co má zde nádech hry, o poutích, muzikách a svatbách stane se často krvavým dramatem... A proto brojí proti tomu v zárodku Faster, i Jindřich, i starý Eisenhut, ačkoliv tento zkušený muž říká, že je všecko marné, to že nikdo nepředělá...

K večeru, už na samotnou noc, vrátil se Král z přípřeže domů, celý od sedla otlačený a jako rozlámaný nezvyklou jízdou koňmo. Chodil po světnici, protahoval se a vykládal o Bavorsku. Chválil knížete Thurn-Taxisa, jak jim nejen dobře zaplatil, ale i oběd jim v hospodě poručil a obrok, který zbyl jeho koním, všechen jim dal. Pochválil Klencké, jak dobře jeli, a hned si je zase na příště zamlouval. "Z Týna do Recu se dostat anebo naopak z Recu do Týna, přeject hranice a Český Les, to je ten nejhorší kousek na celé cestě," uznával kníže. Také raneček rozvázal otec a vyndal z něho zvláštní chléb bílý, fenyklem hojně kořeněný, jaký v Čechách se nepeče a jenž podnes platí proto za pochoutku, také ženě podal slušný uzlík se slovy: "To je tvoje." Králová se usmála, viděla nový šátek a tušila, co je v něm zavázáno. Jistě sůl, věc, která byla u nás velice drahá a která se proto nejvíc pašovala.

"Jaks to pronesl?" optala se starostlivě, neboť znala nebezpečí i tresty, které s každým pašem jsou spojeny. "Dobře," usmál se sebevědomě Král, "v pytli na oves. Auser zmačkl rukou roh pytlíku, až sůl zachrastěla, a řekl znalecky druhému: "To je oves, poznám to po hmatu," a prohledávali dál, sedla musela dolů, chomouty i polštáře musili jsme nadzdvihnout, kabáty svlíct, pasou teď hlavně po hedvábných látkách a šňupavém tabáku."

"Sůl nenesete?" optal se mne přísně ke konci grencjégr a očima div mě neprovrtal.

"'Nesu,' řekl jsem směle a vytáhl z kapsy tuhle kornoutek s cukrovím - tu ho máte, děti, rozdělte se," a podal ho Hanýžce.

"A copak vy jste tu dělali - jakpak jste se měli - nic se vám nepřihodilo?" starostlivě se teď optal, a nečekaje na odpověď, hned rozkládal: "Zítra nepojedu, kdyby mi cestu zlatem dláždili. Musím zorat Příč, uvlíct a zasít. Je už nejvyšší čas! Tahle pohoda dlouho nevytrvá - po setbě hned se dáme do bramborů."

Hanýžka zesmutněla. Dobýváni bramborů znamená určitě konec pastvy a změnu celého života. Mráz spálí poslední travičku, snih přikryje luka i lesy, matka snese kolovraty do světnice aji - Hanýžku - pošlou do školy, kde bude celé dlouhé hodiny sedět nad čitankou nebo polinkovaným papírem a pomaloučku opisovat s tabule předpis...

Náhle venku - na silnici ozvalo se voláni - "hótou, hót, hót" -, vrzáni koleček a táhlé bučeni dobytka.

Všichni ve světnici ztichli, jediný Král vstal a optal se, přistupuje k oknu: "Co je to?"

"A bože, že se to vraci teprve Postřekovšti z roboty, ráno jsem je tudy viděla ject, řikali, že jedou orat na Kozinovskou, a vracet jsem je dosud nespatřila."

Král vyšel ven a vrátil se rozladěn.

"Jsou to oni," hlásil hned ve dveřich, "správči chtěl dodělat velký kus a nepustil je dřiv domů, dokud na brázdu bylo vidět. Tuto by přece pan hrabě Rudolf neměl trpět. To je pan páter Faster samá chvála o něm, jaký je to osvicený pán, přítel lidu i nás Čechů, milovnik svobody a horlitel pro všechno dobré a krásné, a zatim tu máš - drži ubohé sedláky na svém poli jako otroky do tmy. Než se přitlukou domů, bude tma jako v pytli. Kdypak nakrmi - napoji - a ráno vsedm aby už zase vyjížděli."

"Snad o tom pan hrabě neví - snad ani není doma," zastává se Králová.

"E, mlč mi, nevi o tom! Pěkně nevi! Je doma - protože ráno na Výhledech čekal v kočáře na knížete, kníže k němu přisedl do kočáru a kus cesty spolu jeli, sedláci musi zrovna okolo zámku, pod samým nosem mu jedou, stačí, aby vystrčil hlavu z okna, a viděl by, co se děje."

"A táto, pročpak my nerobotujem," hlesla ustrašená Hanýžka, která pozorně poslouchala rozhněvaného otce. "My, v Klenčí, jsme měšťané," s jakousi hrdostí od pověděl Král, "svobodní lidé, už naši předkové se z ro boty vykoupili a my podnes ten výkup hraběti platíme." "Proto nám Postřekovští nadávají: 'Klenčáci - měšťáci, za groš jezdí na práci'"

"Ano. Závidějí nám zápřežky, kterými pěkný peníz do roka každý hospodář v Klenčí vydělá. Ale to jen vy, děti, na pastvě si nadáváte, my staří máme se rádi a sama víš, co sem v neděli přijde hejtáků postřekovských."

Všechno už spalo u Králů hlubokým spánkem, pouze Hanýžka dlouho nemohla usnout. Na robotu myslit musila, a když konečně usnula, jenom o robotě stále sejí zdálo. Viděla ve snu trhanovského drába Polcara s holí, šavlí a patrontaší, ve které má pouta. Slyšela ho klít a nadávat, hrozit i bít. I smutné divadlo, které kolikrát na vlastní oči spatřila, ve spaní se opakovalo. Polcar vede v poutech postřekovského sedláka na kancelář, jednou Václava, jindy Hotáka, jindy Dadejska. Sedlák jde shrbeně, má železný kruh na pravé ruce, kruh na levé noze a krátký řetízek se dvěma visacími zámky mezi oběma kruhy. Hanýžka slyší ve spaní, jak řetěz při každém kroku chřestí, vidí, jak matka její stojí u okna, dívá se, fěrtuch zvedá k očím, vzdychá a pláče pro strýčka Václava, otec jak skřípe zuby, zatíná pěsti a strašně kleje a nadává... Pak postřekovské pohůnky vidí, honí ji a ona utíká - vtom proti ní jde panpáter Faster a hrozí jí holí...

"Hanýžko! Hanýžko! Copak se ti zdá? Celou peřinu máš skopanou, vzdycháš a naříkáš, jako by ti bůhvíco bylo, - jistě ses nepomodlila před usnutím za dušičky v očistci," - slyší najednou Hanýžka a celá zpocená a rozpálená se probouzí.

Matka stoji nad ní a mdlé světlo probouzejícího se dne nesměle dívá se do oken...

— 3 —

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):