Hanýžka a Martínek

II.

"Ale, Hanýžko, Hanýžko," s výčitkou vítala matka malou dívenku, "máš-li ty rozum, řekneš: na chvilku jen odskočím se podívat, a z chvilky naroste půlhodina. Nic se na mne neohlížíš, samotnu metu necháš."

"Když já jsem si pomoci nemohla," omlouvá se hned uctivě dcerka, "táta seděl na koni - na špici a tak pěkně mu to slušelo, jako oficíru, oči jsem od něho odtrhnout nemohla. A když už jsem se chtěla vrátit, nasadil táta k ústům trubku a troubil takový marš, jak troubívají dragouni, když tudy jedou, copak jste to neslyšela?"

Králová všechnu práci zanechala a unesena poslouchá. Vidí ztepilého muže svého zpříma seděti na podsední klisně, pod kloboukem vlasy se mu kadeří, na osmahlých tvářích vystupuje zdravý ruměnec, v pravici drží řemeny svého páru koní a levicí tiskne jako zlato vyleštěnou malou trubičku k ústům, až se mu do rtů zabořuje... "Jakpak bych ho neslyšela," s pýchou odpovídá matka,

"hned jak první trará se ozvalo, hned jsem uhodla, to že troubí táta; tak zatroubit dovedli by jenom Marušáci, ale žádný z hospodářů, proto ho pan postmistr nutí k zápřežkám a sází na špic. Ty máš, Hanýžko, sluch po něm, také tak čistě dovedeš každou písničku zazpívat do poslední noty, i když ji jenom jednou slyšíš."

"Potom jsem se už chtěla vrátit, ale vtom padly mé oči na strýčka Taračku, který seděl za tátou na kozlíku, a vedle něho seděl černoch černý jako čert."

Co to povídáš?"

"Ano, celý černý člověk, vlasy měl kudrnaté jako vlnu a černé jako havraní peří, tvář, krk, ruce, všecko černé jako saze, svítil se, jako by byl namaštěný, a jenom zuby a bělmo v očích měl sněhobílé."

"Nu tak vidíš, co všecko jsi dnes spatřila, večer mi to s tátou ještě jednou povíte, ale teď si zato pospěš vyhánět, dobytek už řve, od Kliků, Pěknejch, Taračků už dávno vyháněli, sedm bude co nevidět, tuhle máš chléb a hrušky, vezmi si to do zástěrky, ale ne abys to dala býku sežrat, a na Marjánku dej pozor."

To už Hanýžka neslyšela. Bosýma nohama cupala po záspi a poručila: "Marjánko, čerstva otevři vrata a uskoč na stranu."

Sama s bičem v ruce vešla do stáje. Býk radostně zabručel, jak ji spatřil, natáhl hlavu, dal si rozvázat těžký řetěz, potřásl hlavou, a jak svobodu ucítil, všema čtyřma hned vyrazil proběhnout se po dvoře. "Ty, ty, divochu, porazit mě může," zahrozila za ním Hanýžka a rychle pouštěla trpělivější kravky a telátka. Línou, ale mlsnou Plavku musila bičem z chléva vyhnat, smetala tam v truhle, v koších i po zemi natroušená zrnka ovsa a drobnou otávku, jak otec časně ráno koníky krmil a telátku odstávčeti náruč otávky hodil.

"Kampak poženem dnes?" optala se Marjánka. "Zase na Dlouhou, slyšelas to včera," vykřikla Hanýžka a zavracela už dobytek s kopce dolů, aby se snad nepustil nahoru k lesu anebo okolo mlýna na postřekovskou cestu.

Na Dlouhé louce pásali pohůnci nejraději, protože mohli pásti svobodně, bezstarostně, že se jim dobytek zatoulá do škody. Na hodinu cesty a dál táhly se louky od Klenčí k Postřekovu, Červenému mlýnu, Papírně a Pařez…