Hanýžka a Martínek

VII.

Taková podivná nálada zmocňovala se letošní zimy našich sedláků, jako by to ani sedláci nebyli. Žádná zimní práce jim nevoněla. Měli plést provazy, kroutit houžve na líšně, dělat do zásoby na léto násady a topůrka, opravit žebřiny, ale do ničeho se jim nechtělo. I ve dne chodili po hyjtách, četli anebo poslouchali, přeli se a hádali, rozumovali, staré vzpomínky křísili, toulali se po trzích i sousedních vesnicích pod všelijakou planou záminkou, vrozený cit pro právo a spravedlnost se v nich rozpaloval, počali přemýšlet o tom, co jim kázal Faster v kostele, komediant Šmíd u Bartošů v hospodě, co četl Král z novin a knížek na mužských hyjtách.

Opouštěla je tupá lhostejnost, budil se zájem o veřejné záležitosti a události, nevědomky probouzelo se v nich selské sebevědomí, křísila se k životu ubitá národní hrdost, počínali zkrátka politicky myslit a žít, ač si to dosud neuvědomili. Nad vyprahlým, podupaným krajem, kde v suchopáru vadly a hynuly všecky květy života, kde pomalu zmíral už i jazyk mateřský, kde se jen roztahoval cizopasný plevel, počal se srážeti a vystupovati nad obzor temný mrak. Tlačili ho do výše nejen Faster svými řečmi, ale i učitelský mládenec svým zpěvem a tím hlavně. Muzice na Chodsku otvírali všude dveře i srdce dokořán a po té ušlapané cestičce dostal se k nim každý. Když starý učitel Eisenhut sestavoval si před lety v Klenčí kapelu, aby se městečko přece lišilo i hudbou od vesnic, kde panovaly jenom dudy s houslemi, když naučil hrál Krutinu na violu, Jehlíka na flétnu, Kubíkovic Kubu na klarinet, Marušáka na basu a Maršíky na plechový roh, když s nimi nacvičil štajryše, polky a mazurky, když se pak dával u Johanesů první "bůrgerbál", tak šla ta muzika do noh, že se nikomu z hospody nechtělo, a trvala tři dny, ba kdyby to muzikanti vydrželi, snad by byla trvala celý týden. Nesmělo se při ní, pravda, zpívat ani výskat jako o vesnické muzice, ale ten zákaz platil jen první den. Druhého dne už opadal městský nátěr a zdravá přirozenost i starý zvyk se hlásil k svému právu. Ale během let přece jen se Klenčí vychovávalo na město, dívalo se na pány a opičilo se po nich. Měšťané chodili dokonce i v cylindrech a šosatých kabátech, vázali si na krky černé hedvábné šátky, ženským šila panská švadlena v Trhanově dlouhé hedvábné sukně a jupky místo červených šerek a pestrých živůtků, počali se po městsku nejen nosit, ale i chovat. Žádný z nich už se test neodvážil v tanci zavýskat, postavit se před muzikanty a zazpívat, zatancovat "do kolečka" anebo "od země", a aby nebyli uvedeni v pokušení, také hudba jim nikdy nezahrála ani "houváreček", ani "vavřinecká", ale hrála z not samé cizí a neznámé kousky.

Až sem teď přišel nový učitelský mládenec Jindřich se svými očarovanými housličkami, principál Eisenhut přenechal mu rád kapelu, protože sám už měl práce i starostí plnou hlavu, nevěděl, kde dřív by měl být, ve škole, v kostele, na radnici nebo na poli, a Jindřich to hned chytil za pravý konec. Netrápil se se starými muzikanty…