Hanýžka a Martínek

XV.

Starý Taračka vyšel si hned po ránu na sad ke včelám. Pod šindelovým přístřeškem ležela tu řada lipových špalků pečlivě hlinou omazaných, kulatá česna černala se v jejich středu, ranní slunce na ně svítilo a stařec, schýlený ke klátům, cítil, jak příjemně ho na ohnutých zádech šimrá. "Už to hezky přihřívá, dnes byste se mohly prášit, tak se probuďte, včeličky!" Slabě zaklepal na každý úl, chvilku poslouchal, pak se zvedl, napřímil a radostně se rozhlédl kolem. Za stodolou ve stínu zvedala se ještě mohutná závěj sněhová, ale v otevřeném kraji, kam mohlo slunce, už se trhala sněhová košile a sem tam černalo se nahé, vlhké tělo matky země. Sedlák natáhl ruku, ohnul k sobě dolejší větev panenské jabloně a chvíli pečlivě pozoroval její pupeny. Viděl je nalité, lesklé a drobné chmýří šedalo se na nich jako stříbro. "Samé květové, jalových je málo, ovoce bychom letos mohli mít, nespalíli to jarní mrazy," pomyslil si Taračka, pustil z ruky sehnutou větev, jež se hned pružně vymrštila do výše, vytáhl z kapsy kočičák, nacpal si spokojeně bradku, sáhl do vesty po křesacím kamínku a hubce, zapálil si a prošel se sadem. Sníh přes noc potáhl se ledovou vrstvou a ta chrupala pod nohama, jako by šlapal ve skle. U planěk se opět zastavil, zadíval se na lískové ořeší. Po jeho holých, ohebných větvičkách třepalo se plno drobných praporečků, dlouhé, válcovité samčí jehnědy jako by se chvěly nedočkavou touhou, a když stařec klepl prstem do krajní větvičky, zaprášilo se nad ní žlutým, na slunci jakoby zlatým prachem.

"Saprment, lísky kvetou! To už kvete taky olší! Nic plátno, včely musí ven," a čile, jako mladík rozběhl se zpátky k špalkům. "Tak copak? Jsme živy a zdrávy? Už jsme se dávno neviděli! Aha! Nevoní vám to! Už bručíte? - Jen ven, čerstva ven! Ještě se vyspíte dost. Ještě přijdou prášenice, deště a větry, ale dnes je jako v máji," čile pobíhal od úlu k úlu, do každého bafl dvakrát třikrát ze své dýmečky, a hle, na česnech ukázala se jedna, dvě včely, chvilku líně, jakoby ospale třely si nožky o rousnatá tílka, pak roztáhly křidélka, zatřepaly jimi, rozbzučely se a rázem se vznesly k slunci, obletěly úl, zakroužily nad včelínem a rychle se vracely domů ohlásit královně velikou novinu, že už venku svítí teplé slunce a voní lískový pel...

Náhle zvedl Taračka hlavu a zadíval se do výše. "Křřř! Křřř! Chichi! Chacha! Fíút! Fíút!" ozývalo se vzduchem.

"Je to možné? Nebo mě šálí sluch? Kdepak sedíš, neřáde?" rozčileně bručel stařec, přešlapoval s místa na místo a prohlížel koruny stromů, div že si krk nezlomil. Vtom spatřil na vrcholu, až nejvýš na starém klenu seděti špačka, černého jako kominíka, třepal křídly, natahoval krk, otvíral zobák a nadouval volátko, jako by se strýčkovi posmíval.

"A, kamaráde, to ses přepočítal," hned se s ním pustil strýček do řeči, "máme teprv konec února, jen se seber a leť spánembohem ještě k svým, nechceš-li tu zmrznout. Budku máš ještě zasviněnou od vrabců, neměli jsme času, nic se nevaď, pane, soudíme se o lůsy, d…