Hanýžka a Martínek

III.

Nebylo už daleko do sv. Martina, když konečně všecky práce na poli, lukách i ve stodole byly skončeny. Brambory šťastně uloženy ve sklepě, vymlácené obilí na sýpce, zelí, naložené v kadečce, kyselou vůní plnilo celé stavení, na půdě sladce voněla štěpná jablka i plané, sušené hruštičky, vyklapaný i vypočísaný len, lesklý jako stříbro a hebký jako hedvábí, stočený do žemliček, čekal v komoře, až Králová bude se šitím hotova a spustí kolovrat... Celé stavení dýchalo spokojeností i blahobytem.

"Tak, divče, shledej si učení, zítra musíš už do školy," připomněl otec své dceři, asi jedenáctileté Hanýžce. Té se však do školy nechtělo.

"A kdopak bude chovat?" namítla proto dost zlostně. "Máma už nemusí paty ze stavení vytáhnout, ohlídá Pepku i Marjánku sama. Ostatně Marjánka už dobře může zastat chůvičku, a ty - povídám - půjdeš do školy," zpřísněl Králův hlas, "rostla bys jako dřevo v lese, číst a psát se musíš naučit - v tom má pan páter Faster pravdu, že se v kostele vadí s rodiči, když ani v zimě děti do školy nepošlou."

"Poslechni, děvečko milá, tátu," domlouvala jí i matka, "to víš, že tě budu doma postrádat, tys moje pravá ruka, ale nesmíš výrost taková hloupá, aby sis jednou nedovedla ani v modlících knížkách říkat, ani si nic přečíst, napsat, spočíst, každý by tě ošidil. Vezmeš si sváteční šaty, nový šátek na hlavu, vystrojíš se a půjdeš."

"A ke kterémupak mám chodit?" zase tak zlostně optala se Hanýžka.

Ke komu jinému než k panu mládenci - k tomu novému -do druhé třídy," konejšila ji matka. "Bojím se ho, strašně se mračí a takové dlouhé vlasy má."

Nic se ho neboj. Paní učitelová vypravuje, jaký je dobráček a muzikant! Však ho o pouti uslyšíme. Ve škole už se konají průby na mši. Krutina, Zahořík, Beneš - všichni v neděli po požehnání se tam sešli, má to být letos tuze slavné." Patronátní škola v Klenčí byla nová, teprve před dvěma roky z gruntu přestavěná, měla první třídu v přízemí a druhou v podstřeší, obě veliké, světlé, jakých bylo toho času málo v okolí. Ve třídách stály dlouhé lavice jako v kostele. Lavice zůstaly staré, rozviklané a pořezané, jak chlapci na nich zkoušeli ostří svých kudliček, ale v každé pohodlně mohlo zasednout deset dětí. Teď v zimě však, když potřeba velela, tlačilo se jich tam patnáct i více. Na jiných školách musil učitelský mládenec spát ve své třídě, ale v Klenčí měl nahoře hned vedle druhé třídy svůj zvláštní pokoj íček v podstřeší a ten právě lákal sem mladé učitele a činil místo učitelské v Klenčí hledaným.

Kantorovi Ondřeji Eisenhutovi, když se Čejka pomocnického místa vzdal a stal se poštovním expeditorem, hlásilo se plno učitelských mládenců, které pan školní principál podroboval dost přísné zkoušce. Proto, když se přišel představit i pomocník Alois Jindřich, prohlédl si Eisenhut sice jeho papíry, viděl, že marodil se v Kasejovicích, absolvoval preparandu v Budějovicích, učil nějaký čas v Březnici, Kotouni, Katovicích, nikde se mu však nelíbilo, a tak se vydal o feriích na cestu za novým…