56
Ron Pulaski stále slyšel ten zvuk. Žuchnutí a pak prasknutí.
Ó, to prasknutí. To znělo hrůzně.
Vzpomněl si na dobu, kdy poprvé pracoval pro Lincolna s Amélií: jak přestal být opatrný a jeden padouch ho praštil do hlavy pálkou nebo holí. Pulaski o tomto incidentu věděl, ale nepamatoval si z něj ani ťuk. Neopatrnost. Prostě odbočil za roh, aniž ujistil, kde se nachází podezřelý, a ten mu to parádně nandal. Zranění v něm probudilo strach, zmatek a dezorientaci. Dělal všechno možné – páni, jak ten se snažil –, jenže to trauma se mu neustále navracelo. A navíc: něco jiného bylo přestat být ve střehu a neuváženě odbočit za roh, a něco úplně jiného bylo udělat chybu a sám ublížit druhému.
Pulaski nyní zaparkoval služební vůz před nemocnicí. Byl to jiný služební vůz – jeho staré auto dopraváci zabavili kvůli důkazům. Kdyby se ho někdo zeptal, hodlal odpovědět, že je v nemocnici proto, aby sepsal výpověd člověka, který se pohyboval v blízkosti bytu muže páchajícího teroristické útoky na elektrickou síť.
Snažím se stanovit polohu pachatele…
Podobnými frázemi se Pulaski častoval se svým dvojčetem, rovněž policistou, a pak se tomu vždycky řehtali jako koně. Jenže tentokrát to nebylo vtipné. Pulaski totiž věděl, že muž, kterého přejel – z jehož trupu vzešlo to žuchnutí a z jehož hlavy prasknutí – byl jen nějaký nebohý kolemjdoucí.
Když Pulaski vstoupil do chaoticky rušné nemocnice, zmocnila se ho vlna paniky.
Co když jsem toho člověka zabil?
Předpokládal, že jeho čin by byl klasifikován jako zabití z vědomé nedbalosti. Nebo možná i s nepřímým úmyslem.
Mohl by to být konec jeho kariéry.
A i kdyby ho neobvinili, i kdyby ministr spravedlnosti nechal případ u ledu, stále by na něj mohla podat žalobu rodina poškozeného. Co kdyby například skončil ochrnutý jako Lincoln Rhyme? Vztahuje se na tyto případy policejní pojistka? Jeho pojištění by na celoživotní péči o tělesně postiženého bezpochyby nestačilo. Mohla by oběť Pulaského zažalovat a o všechno ho připravit? On i Jenny by pak do konce života pracovali jen na to aby zaplatili soudem vyměřené odškodnění. Děti by se možná nikdy nedostaly na univerzitu a skrovné spoření, které jim založili by se rozplynulo jako kouř.
„Přišel jsem navštívit Stanleyho Palmera,“ sdělil Pulaski recepční usazené za pultem. „Včera měl dopravní nehodu.“
„Jistě, pane policisto. Pokoj čtyři sta dva.“
Jelikož byl v uniformě, nerušeně prošel přes několikerý dveře, až našel příslušný pokoj. Přede dveřmi se na chvíli zastavil, aby sebral odvahu. Co když tam bude celá Palmerova rodina? Manželka a děti? Pokusil se vymyslet něco, co jim řekne.
V uších mu však znělo pouze žuchnutí. A pak prasknutí.
Ron Pulaski se zhluboka nadechl a vstoupil do pokoje. Palmer byl sám. Ležel v bezvědomí, napojený na všechny možné zlověstné hadičky a kabely vedoucí k elektronickým přístrojům, které byly stejně složité jako ty v Rhymově laboratoři.
Rhyme…
Jak jen svého šéfa zklamal! Muže, díky němuž zůstal policistou, protože i Rhyme se po úrazu vrátil ke své práci. A muže, který mu neustále svěřoval větší a větší zodpovědnost. Lincoln Rhyme mu věřil.
A já mu za to provedu tohle.
Pulaski upřeně hleděl na Palmera, který ležel absolutně bez hnutí – byl ještě nehybnější než Rhyme, protože se na jeho těle nehýbalo vůbec nic s výjimkou plic, a dokonce ani křivka na monitoru srdeční činnosti sebou příliš nemrskala. Kolem pokoje prošla sestra a Pulaski ji zavolal. „Jak je na tom?“
„Nevím,“ odpověděla sestra s těžkým přízvukem, který Pulaski nedokázal zařadit. „Musíte mluvit s doktorem, vy víte?“
Mladý policista se ještě chvíli díval na Palmerovo strnulé tělo a pak zvedl oči a spatřil muže středního věku a neurčité rasy. Nově příchozí měl na sobě modrý chirurgický oděv s vyšitým titulem MUDr. před jménem. Pulaského uniforma zřejmě zapůsobila i tentokrát, protože mu lékař bez okolků sdělil informace, které by možná běžnému návštěvníkovi neprozradil. Palmer podle něj utrpěl vážná vnitřní zranění a musel být operován. Momentáln…
