DVACÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA
V. K. RATLIFF
Bylo to jako ňákej závod, jako by si náš pan doktor strčil do zadní kapsy roubík dynamitu s dlouhou šňůrou, zapálil ji a se zájmem čekal, jestli někdo včas zakročí a ten oheň udupe. Nebo jako ňáká soutěž, jestli konečně dostane Lindu z Jeffersonu a pak se navždycky spleje celýho toho klanu Snopesů, nebo jestli vyhodí dřív sám sebe do povětří a veme s sebou všechno a všecky ze svýho sousedství.
Ne, závod ne. A rozhodně ne závod s Flemem Snopesem, poněvadž k závodění je zapotřebí dvou, a Flem Snopes ten druhej nebyl. Pokavaď v tom hrál vůbec ňákou roli, pak byl rozhodčí. Ne, ani rozhodčí ne. Působilo to dojmem, jako by hrál ňákou neškodnou hříčku sám se sebou, pro vlastní pobavení, příkladně pasiáns. Už měl všechno, všechno, kvůli čemu se do Jeffersonu přestěhoval. A víc. Měl věci, o kterejch před svým příchodem do Jeffersonu ani nevěděl, že po nich zatouží, poněvadž je do tý doby vůbec neznal. Měl svou banku, v ní svý peníze a sám byl jejím prezidentem, takže moh nejenom hlídat, aby mu jeho peníze někdy zase neukrad ňákej další rošťák tak nepatrnýho formátu, jako byl jeho bratranec Byron, ale dokonce mu už nikdo nemoh ukradnout jeho dobrý jméno, který plynulo z jeho postavení prezidenta jedný ze dvou bank Yoknapatawphskýho okresu. A v budoucnu měl mít jedno z největších sídel v okrese a možná i v celým Mississippi, jen co skončej jeho tesaři se starým domem Manfreda De Spaina. A tím, že konečně vyhnal Montgomeryho Warda a I.O.a z města, se zbavil posledních dvou Snopesů, posledních vyloženejch arciničemů, takže v současný době, aspoň pro ten okamžik, byl uvnitř městskejch hradeb doslovně jedinej další Snopes ten velkoobchodník s potravinama, kterej měl nejenom stejně dobrý jméno, ale možná že i větší platební schopnost než ňákej bankéř. A tak by byl člověk řek, že bude konečně spokojenej. Jenže nebyl. Nedal si pokoj, dokud tu mladou holku (už ženskou), která ani nebyla jeho dcera, nepřiměl, aby řekla: „Poníženě ti děkuju, tatínku, že jseš na mě tak hodnej.“
Ba, byl to závod. Ne s Lindou a ze všeho nejmíň s doktorem Stevensem, poněvadž z toho už vymačkal všechno, co od něj potřeboval, to znamená, aby byla jeho žena jak se sluší a patří pohřbená ve vší počestnosti a vážnosti a aby z tý záležitosti ňáký vejtržníci neuďáli nevhodnej špektákl. Tu partii pasiánsu hrál s Jeffersonem. Působilo to dojmem, jako by se pokoušel přesně zjistit, co Jefferson snese, co dokáže spolknout. Působilo to dojmem, jako by věděl, že jeho dobrý jméno závisí jen a jen od toho, jestli se Jefferson nejenom smíří s myšlenkou, že Flem vykázal Manfreda De Spaina z banky a dokonce si přestavuje jeho rodnej dům, aby se moh nakvartýrovat i tam, ale jestli si na tu myšlenku i zvykne, a jako by jediná hrozba bylo, co by ta mladá holka, která do tý doby věřila, že je její otec, udělala, kdyby zakopla o něco, co by jí prozradilo opak. Kdyby totiž náhodou kápla na to, že člověk, kterej byl rozhodně aspoň částečně namočenej do sebevraždy její maminky, ať už ji fakticky zapříčinil nebo ne, není dokonce ani její otec, poněvadž když má už někdo nýst zodpovědnost za to, že se vaše máma zabila, tak ať je to aspoň někdo z vaší přízně, a ne vyloženě cizí člověk.
A tak byste řekli, že první, co Flem udělá, jakmile se po pohřbu usadí prach, bude, že ji vystrnadí nadobro nejenom z Jeffersonu, ale pokud možná co nejdál, kam se mu podaří jí nabulíkovat, že si sama přeje odjet. Ale kdepak Flem. A jako důvod udal ten pomník. A náš pan doktor si ani v tomhle případě neodpustil, aby si neomočil. Tím chci říct, že nevím, jestli ho tou záležitostí někdo pověřil nebo mu ji přidělil či jestli se jí prostě ujmul sám nebo jestli měl v tý době už ke všem osobám jménem Snopes nebo třeba jenom k rodině Flema Snopese vztah (nebo ne: bylo to proto, že Eula pro něj neumřela a nikdy neumře, tohle už totiž náhodou taky vím) jako člověk v širým poli k lijáku, kdy neexistuje žádný chci nebo nechci: prostě na mě leje.
Zkrátka byl to on – pan do…
