DVACÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA
CHARLES MALLISON
Znáte to. Člověk se ráno probudí a hned ví, že už se to stalo a že to propás. Nevěděl předem, co se to má vlastně stát, a proto musel mít oči na šťopkách a koukat na všechny strany zároveň. Jenže vteřinku nekoukal, na pouhou vteřinku zavřel oči a bác! – už se to stalo, už to propás a teď nemá ani čas pořádně se probudit a dopřát si ještě minutku, kdy by se jenom protahoval a říkal si: Čím to, že je dnešní den tak příjemný? A pak počkat, až mu to dopadne, až mu to dojde: Ach ano, dneska není škola. A co víc: Dneska je čtvrtek, duben, a přesto není škola.
Ale to ráno to bylo jinak. V polovičce schodů jsem uslyšel vzdech zavírajících se dveří od kuchyňské přípravny a v duchu jsem slyšel, jak maminka říká Guster: „Už jde. Běž pryč,“ a nato jsem vešel do jídelny a viděl, že tatínek je už po snídani. Tím chci říct, že člověk vždycky poznal, kde tatínek jedl, i když Guster už odnesla talíř, šálek i podšálek. A při pohledu na místo strejčka Gavina jsem zjistil, že ještě vůbec u stolu nebyl. Maminka seděla na svém místě, vedle talíře kabelku, rukavice a tmavé brýle, co nosila do vozu, když jela někam za město, jako by světlo začínalo oslňovat až teprve jeden a půl kilometru za Jeffersonem, a na hlavě už měla klobouk, kabát přes židli strejčka Gavina a pila kafe. A na okamžik trvám zatoužila, aby mi byly takové tři nebo čtyři roky, poněvadž to by si mě mohla jenom přitáhnout jednou rukou ke kolenům a druhou mi položit na hlavičku. Ale takhle mě prostě vzala za ruku a nato se na mě musela podívat. „,Paní Snopesová spáchala v noci sebevraždu,“ řekla. „Jedu se strejčkem Gavinem do Oxfordu pro Lindu.“
„Sebevraždu?“ opáčil jsem. „Čím?“
„Cože?“ zeptala se maminka. Bylo mi totiž teprve dvanáct, necelých třináct.
„Jak to udělala?“ zeptal jsem se. Ale v té chvíli se maminka upamatovala, kolik mi je. A už vstávala.
„Zastřelila se revolverem,“ řekla. „Nezlob se, ale komu patřil, to jsem se bohužel nezeptala.“ To už měla kabát skoro na sobě. Pak šla a vzala si rukavičky, kabelku a brejle. „Možná že budem do oběda zpátky, ale nevím. Prosím tě, snaž se zdržovat doma nebo se aspoň vyhýbej náměstí, najděte si s Aleckem Sanderem nějakou zábavu vzadu za domem, ano? Guster ho dneska ven nepustí, tak bys moh zůstat s ním.“
„Ano, maminko,“ odpověděl jsem. Bylo mi totiž teprve dvanáct, a tak ta obrovská smuteční pentle, co visela na vchodu do banky pana De Spaina, byla pro mě jenom symbolem mrhání. Další prázdno, když je vyučování stejně odsunuté na neurčito a škola zavřená, další prázdno, které se kryje s tím, co už máme. Nikdo, i kdyby doved využít prázdna sebelíp, nedokáže využít dvou najednou, a tak jsme měli prázdno, které bychom si byli mohli schovat a připojit na konec toho, co jsme už měli, a mít prázdno až do chvíle, kdy umře nebo se uzdraví ten malý Riddellovic chlapec, či zkrátka do chvíle, kdy zase začne škola. Nebo ještě líp: které bychom si byli mohli prostě schovat na některý ten beznadějný den, kdy jsou vánoce za náma už tak strašnou dobu, že jsme dočista zapomněli, že jaké kdy byly, a kdy nám připadá, jako by léto někde na své cestě umřelo a už se nemělo nikdy vrátit.
Bylo mi totiž teprve dvanáct, ještě jsem si neuvědomoval, že pro lidi, co ten věnec na dveřích banky osvobodí na jeden den od práce, ani ty nejdelší školní prázdniny na světě nic neznamenají. Ale bývalo by mi muselo být mnohem víc než dvanáct, abych pochopil, že ten věnec není smuteční myrta, nýbrž palma vítězství, že ten visící chomáč černého tylu, umělých květin a rudých mašlí reprezentuje věčný, nepomíjející veřejný triumf ctnosti, o které se zas jednou ukázalo, že stojí nade vším, že ji nic nezdolá.
Jenže jsem vůbec nevěděl, co to mám před očima. Ach ano, šel jsem do města, ne hned, jak maminka se strejčkem Gavinem zmizli z dohledu, ale dost brzy. Stejně tak Aleck Sander. Slyšeli jsme, jak nás Guster oba volá ještě hodnou chvíli po tom, co jsme zahnuli za roh a šli se podívat na věnec na zavřených bankovních dve…
