OSMÁ KAPITOLA
GAVIN STEVENS
Věděl jsem naprosto přesně, co tím chce říct. Blížila se k nám a plně si nás uvědomovala, ale ani na jednoho z nás se nepodívala, třebaže neměla pohled nehybný nebo strnulý, ale spíš zaměřený jinam, nevšímavý; nemrkající pohled upřený k něčemu v dálce, mimo nás, za námi, jako mladý stavěč, který vás, když mu neuhnete z cesty, překročí, poněvadž mu zbývá už jenom posledních pár metrů k vlastnímu cíli a už se nepotřebuje řídit nespolehlivým, nedokonalým čichem, poněvadž už na vlastní oči vidí schoulené hejnko chystající se vytáhnout. Přešla kolem nás chůzí, krokem mladého stavěče, fenky, samozřejmě panenské, dívčí, kterou nemůže v jejím panenství nic ohrozit, ale která zemi nepřezírá, nepohrdá jí, poněvadž ji potřebuje, aby měla po čem ve své neohrozitelnosti jít: jenom je zaměřená na něco jiného než na nás nebo na ni, ale ne proto, že by byla pyšná a vlastně ani ne nevšímavá: je jenom ve své zaměřenosti, lhostejnosti a nevinnosti neohrozitelná jako náměsíčník, kterého v té chvíli nemůže ohrozit žádné trápení ani trýzeň pozemského žití. Bylo jí tehdy třináct, možná čtrnáct, a já jsem ji nepoznal a ani poznat nemohl, ne kvůli tomu, že jsem ji nejspíš celých těch osm let neviděl a že se samičky lidského plemene mezi desíti a patnácti tak drasticky mění, ale kvůli její mamince, kvůli tomu, že jsem nemohl uvěřit – jako možná nevěříte ani vy –, že by taková žena nezplodila přesnou repliku sebe samé, že by ji prostě mohla nezplodit. Že by Eula Varnerová – Vidíte? Eula Varnerová, žádná Eula Snopesová, třebaže jsem si je představoval (jak jinak!) spolu v posteli. Eula Snopesová to být nemohla, protože prostě nemohla, protože to jsem prostě odmítal – že by Eula Varnerová nebyla aspoň tímhle povinována tomu mužskému hladu, který rozdmýchává do trýzně už jenom tím, že existuje, že žije, že dýchá, že přišla na svět, že je na světě, že se stala součástí Koloběhu světa – že by tím nebyla povinována tomu hladu, který nestačí sama ukojit, poněvadž je na všechno to hladovění sama. A kromě toho, že je sama, jediná, jí není dáno osudem, aby se z toho Koloběhu nevytratila, neboť je smrtelná a není jí tedy dáno osudem ten hlad ukojit, a dokonce ho ani zmírnit, není jí dáno osudem, aby ten Koloběh té trýzně a toho hladu zbavila, až ho z vlastní vůle opustí a to bolavé prázdno, kde kdysi svítil její zářný zjev, vyplní její nepřítomnost.
Tohle člověka napadlo samozřejmě ze všeho nejdřív: že se musí ve svém potomstvu, pakliže vůbec nějaké zplodí, zopakovat, vytvořit v něm svou odliku. Hned nato si však uvědomil, že zřejmě nesmí, že nesmí vytvořit svou odliku: že by to nepřipustila sama příroda, že by sama příroda nepřipustila, aby v tak malém městečku, jako je náš Jefferson ve státě Mississippi, existovaly v jednom století dvě takové, jako je ona, natož pak aby následovaly těsně po sobě a částečně tu byly dvě zároveň. I sama příroda, která miluje rozbouřené smysly a vzrušení tak, jak je jen ona dovede milovat, totiž dbá, aby pro ně zplodila čerstvou píci. A to nějakou dobu trvá, dobu potřebnou k vypěstování a sklizení té píce, neboť ona – Eula Varnerová – tu svou vyčerpala, spotřebovala, spálila. A nato jsem si vzpomněl, co řekla kdysi Maggie Gowanovi před tím dávno mrtvým časem, kdy jsem procházel kalvárií svých neumělých pokusů stát se zápalnou obětí: „S Helenami a se Semiramidami se člověk nežení, kvůli těm se jenom páchají sebevraždy.“
Linda – to její dítě – nevypadala totiž vůbec jako její maminka. V téže vteřině jsem bezpečně poznal, komu se podobá. Vzpomínám si, jak jsem se tenkrát v té době své opožděné puberty, kdy jsem se zesměšňoval (zejména proto, že jsem byl jak směšný, tak v pubertě) a kdy jsem si ze zoufalství hryzal kotníky, nemohl nikdy rozhodnout, která z těch dvou nesnesitelných představ je snesitelnější. Zkrátka, jestli Manfred De Spain svedl cudnou ženu nebo ho prostě na své oběžné dráze zachytil letící nymfolet. Tímhle jsem se trýznil. Jestliže je pravda to první, jaké má Manfred De Spai…
