Celá e-kniha Město ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
PÁTÁ KAPITOLA
GAVIN STEVENS
Básníci se samozřejmě pletou. Podle nich bych byl měl nejenom tušit, že je ten vzkaz na cestě, ale i od koho je. Jenže já jsem upřímně řečeno netušil, od koho je, ani když jsem si ho už přečetl. Ale básníci se, pokud jde o fakta, skoro vždycky pletou. To proto, že pro ně fakta nejsou vlastně důležitá: jenom pravda: a proto pravda, kterou vysloví, je tak pravdivá, že rozradostní nebo vyděsí i ty, co básníky z čirého vrozeného instinktu nenávidí.
Ne: tak to není. Člověk se totiž bojí, člověk si netroufá dělat si naděje. Nebojí se, že by si mohl dělat příliš velké naděje, bojí se, že na to, nač si dělá naděje – on, ta křehká pavučina z kostí a masa, ve které je chycen jako v tenatech ten křehký, nerozvážný nespoutaný touživec, jemuž jeho sny a naděje nedají spát –, nebude stačit. Ratliff by řekl: Poněvadž si ani na chvilinku nepřestane bejt vědomej toho, že nikdy nebude natolik chlap, aby dokázal plenit a pustošit tak, jak by to dokázal, kdyby byl – a možná by dodal – anebo to možná dodávám já za něj – díky Bohu. Ba, ba, díky Bohu nebo možná díky tomu, ať už je to cokoliv, co člověka nějak dovede ke klidu, když už je pozdě; co člověka dovede ke klidu, a on může tu křehkou pavučinu s tou neusínající úzkostí, která je v ní chycena jako v tenatech, pohoupat na kolenou a pošeptat jí: No tak, no tak, už to nebolí. Já vím, že jsi statečná.
Když jsem vešel do kanceláře, rozsvítil jsem nejdřív všechna světla. Kdyby to nebývalo bylo v lednu a teploměr neukazoval kolem nuly, byl bych něčím zapřel dveře, aby zůstaly otevřené a já tím jakožto mississippský džentlmen dal jasněji najevo, že beru starostlivý ohled na její dobré jméno. Nato mě napadlo: Bože můj, svítí všechna světla, vždyť to uvidí celé město a Grover Winbush (noční policajt) přijde nahoru stejně jistě, jako bych pro něj poslal, neboť kdyby svítila jenom jedna, stolní lampa, řekl by si prostě, že pracuju, a nechal by mě na pokoji, kdežto když hoří všechno takhle naplno, přijde zaručeně nahoru, ne snad aby překvapil vetřelce, nýbrž aby se přidal k rozhovoru.
A tak bych byl měl skočit a honem všechno pozhasínat, jenomže jsem věděl, že jakmile se pohnu, jakmile se pustím opěradla křesla, vyrazím pravděpodobně z místnosti, dám se na útěk a budu pádit domů k Maggii, která se snaží dělat mi maminku (od té doby, co nám naše umřela) a které se to možná jednou i podaří. A tak jsem prostě seděl, myslel na to, jaká je to smůla, že nemám čas ani možnost se s ní domluvit, navrhnout jí, obstarat jí, ať je v té chvíli kdekoli na cestě z domova do mé kanceláře, gumové podrážky, které není slyšet, temnou pláštěnku a šál splývající s nocí, aby byla neviditelná. Ale v příští vteřině mě napadlo, že už sám návrh, aby si obula střevíce, které by ji utajily, aby si přehodila pláštěnku, která by ji skryla, by navždycky zrušil a vyloučil jakoukoli nezbytnost jednoho i druhého, neboť kdyby po ní bylo lze hodit nízkou urážkou, že je třeba něco utajit, něčeho se bát, něco zamlčovat, proměnilo by ji to nevyhnutelně jednou provždy v něco menšího, v něco nižšího, i kdybych nakrásně já zůstal já.
A tak když jsem uslyšel její kroky na schodišti, neřekl jsem si: Propána, zujte se nebo jděte po špičkách. Místo toho jsem si pomyslel: Jak se můžete pohybovat a dělat při tom tak málo hluku, že je slyšet jenom kroky obyčejných lidských chodidel, když byste přece měla jít jako ve Wagnerovi: ne za sonorní smrště hromu či žesťů, ale v ní, a vaše údy by se měly pohybovat v souladu s kroky hudby za zvuků harmonického větru, bouře a velkolepých harf. A pak jsem si pomyslel: Vzhledem k tomu, že tahle více méně tajná schůzka se mnou tady v tuhle noční hodinu byl její nápad, bude se na mě aspoň muset podívat. Doposud to neudělala. Třeba mě doposud vůbec nezaznamenala, ani tenkrát v té době, kdy jsem se mohl přetrhnout, abych se před ní zesměšnil, v té době, kdy jsem ze sebe dělal šaška a hrál si na ulici s připínáčky jako uličník a kdy jsem se dokonce neutekl k poctivému podpláce…
