DRUHÁ KAPITOLA
GAVIN STEVENS
Zatím ho ještě neodšpendlil. A tak jsme všichni uvažovali, z čeho žije, jak tam vysedával celý den (jak se zdálo) po celý zbytek toho léta, den za dnem, na chatrném zápraží malého najatého domku a díval se na svou vodní nádrž. Neboť kolik bylo té mosazi, kterou dal do úschovy jednomu černošskému topičovi a pak ji použil k vydírání druhého, co ji měl pro něj ukradnout, a kterou ti dva černoši, spojení obyčejným pudem sebezáchovy, hodili pak do nádrže, odkud ji pan Snopes už nikdy nevytáhne, odkud se ji už nikdy neodváží vytáhnout, to se nedovíme, dokud se město nerozhodne nádrž vypustit a tak zbavit vodu té mosazné pachuti.
Dodnes nevíme, jestli je tam všechna. Nikdy se přesně nedovíme, kolik jí třeba ukradl a prodal sám (myslím jako před tím, než ho napadlo přizvat si na pomoc Tom Toma nebo Turla), ať už předtím, nebo po tom, co někdo – nejspíš Buffaloe, poněvadž kdyby si byl těch vyřazených součástek povšiml starý Harker natolik, aby některou z nich pohřešil, nejspíš by Snopesovi vypálil rybník a prodal je sám; s největší pravděpodobností, poněvadž i když předstíral, že se jenom baví jako obyčejný divák, ve skutečnosti zuřil na vlastní slepotu – co někdo uvědomil kohosi na radnici a pozval tam kontrolu. Víme jedině to, že jednoho dne chyběly na kotlích tři pojistné ventily. Co se stalo dál, musíme jenom předpokládat, musíme si jenom domyslet: že Manfred De Spain – byl to nejspíš Manfred – pro něj asi poslal a řek: „Poslyšte, příteli,“ nebo „Poslyšte, vážený,“ či „Poslyšte, vy kuliferdo,“ nebo jak tomu svému – dejme tomu – spolumanželovi říkal. Kdoví? Třeba mu řekl dokonce pane správče: „Poslyšte, pane správče, za vašeho šéfování, které, jak jistě uznáte, musí zůstat bez poskvrnky jak ta Caesarova žena, zmizela mosaz v ceně třiadvaceti dolarů a jednaosmdesáti centů“ – než pro něj poslal, podíval se jistě do ceníku. „Spravil by to obyčejný balíček s cedulkou označenou ,Dobírka‘ a poslaný na vaši adresu,“ a nato pak ti dva kontroloři, jak vykládal Harker, dva dny okolkovali, než to ze sebe vykoktali a než sebrali kuráž a Snopesovi řekli, kolik té mosazi podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí chybí, a Snopes vytáhl z kapsy peníze a vysázel ten obnos hotově na dřevo.
To znamená, že když pomineme jeho padesát dolarů měsíčního platu, stálo ho jeho místo správce dvě stě čtyřicet dva dolary a třicet tři centy, které musel dát z vlastní kapsy neboli vysázet na dřevo, aby se tak řeklo. A i kdyby byl ze svého platu ušetřil doslova každý cent, nemohlo by mu zbýt, když odečteme těch dvě stě dolarů a něco, o které přišel, ani za předpokladu, že by během té doby nakradl mosaz za dalších dvě stě dolarů, v žádném případě dost, aby z toho mohl nějak moc dlouho živit rodinu. A přitom už dva roky seděl na své malé přední verandě a díval se (pokud jsme mohli zjistit) na vodní nádrž. A tak jsem se na to zeptal Ratliffa.
„Farmaří,“ odpověděl Ratliff. „Farmaří?“ opáčil jsem. (No dobrá, tak tedy vykřikl, chcete-li.) „A co pěstuje? Vždyť na té verandě sedí od slunce východu do slunce západu a kouká na vodní nádrž?“
„Pěstuje si další Snopesy,“ odpověděl Ratliff. Pěstoval si další Snopesy: když uvolnil místo, postoupila celá ta přísná hierarchie o příčku výš, nedotčená, až na to, že ten, který zdědil restaurant, nebyl Snopes. Nepochybně a nevývratně nebyl Snopes. Opačné tvrzení o tom člověku, jehož matka stejně jako o jednu generaci později její neuvěřitelná švagrová, nejspíš, zaručeně, hodila svůj vínek do vody, jak to vyjadřuje ten starý bukolický básník, dřív než se provdala za Snopese, který byl Eckovým titulárním otcem, by bylo naprosto neobhajitelné, nehorázné a absolutně neprominutelné.
Tak se totiž jmenoval: Eck. Byl to ten se zlomeným krkem, měl ho zlomený, už když jako bezprostřední Flemův nástupce přijel do města a chodil strnule v ocelové podpěře s koženými kšíry. V Eckovi nebylo ani ždibec Snopese. Ratliff nám vypravoval, že se mu to stalo na pile. (Chápejte, i jeho příbuzní – Flem – věděli,…
