27. KAPITOLA
Noel čekal na mostě a pozoroval světla Paříže, blikající jako skupinky svíček. Zavolal Helden do nakladatelství Gallimard. Souhlasila, že se s ním sejde po práci na mostě Pont Neuf. Snažil se ji přesvědčit, aby zajela do hotelu v Argenteuil, ale jeho nabídku odmítla.
„Slíbilas mi dny nebo týdny, když budu chtít,“ připomněl jí.
„Slíbila jsem to nám oběma, miláčku, a slovo dodržím. Ale do Argenteuil nejedu. Až se sejdeme, vysvětlím ti to.“
Nebylo ani čtvrt na šest. Na Paříž se rychle snášel zimní večer a vítr od řeky přinášel chlad. Prokřehlý Holcroft si vytáhl límec obnošeného kabátu. Znovu se podíval na hodinky. Jejich ručičky se ani nepohnuly. A jak by také mohly? Vždyť neuběhlo víc než patnáct sekund.
Připadal si jako mladík čekající na dívku, kterou poznal za teplé měsíční noci někde v baru. Bezděčně se pousmál. Cítil rozpaky. Byl nedočkavý a nechtěl si to přiznat. O letním večeru si však mohl nechat jen zdát. Stál ve studeném větru na pařížském mostě a v kapse měl pistoli.
Viděl, jak vešla na most. Měla na sobě černý plášť do deště a plavé vlasy jí zakrýval tmavě rudý šátek. Kráčela rovnoměrným tempem, ani rychle, ani pomalu. Jako žena, která jde sama domů z práce. Až na nápadně hezké rysy, které zdálky nebyly tolik patrné, byla jako tisíce jiných Pařížanek, jež se pozdě odpoledne vracejí domů.
Všimla si ho. Vykročil k ní, ale ona zvedla ruku a dala mu znamení, aby zůstal na místě. Neposlechl. Chtěl být co nejdřív u ní. Rozpřáhl ruce. Přistoupila k němu a padla mu do náruče. Pocítil uklidňující teplo její blízkosti. Helden odtáhla hlavu a pohlédla na něj. Zatvářila se přísně, ale její oči se smály.
„Po mostě nikdy neběhej,“ pokárala ho. „Takhle na sebe akorát upozorňuješ. Nad vodou se neběhá, ale normálně chodí.“
„Kašlu na to. Stýskalo se mi.“
„Musíš se to naučit. Co v Berlíně?“
Vzal ji kolem ramen a vykročili směrem k nábřeží Saint-Bernard.
„Musím ti říct spoustu věcí. Něco je pozitivní, něco moc ne. Ale v pátrání jsme pokročili hodně dopředu. Ozval se ti bratr?“
„Ano. Dneska odpoledne. Volal hodinu po tobě. Změnil plány. Může být v Paříži už zítra.“
„To je ta nejlepší zpráva, kterou jsem od tebe mohl slyšet. Aspoň myslím. Zítra ti to řeknu najisto.“ Sešli z mostu a dali se vlevo po nábřeží. „Chyběl jsem ti?“
„Ty jsi snad cvok! Odjel jsi včera odpoledne. Sotva jsem stihla dostat se domů, vykoupat se, konečně se trochu vyspat a jít do práce.“
„Tys šla domů? K sobě do bytu?“
„Ne, já…“ Zastavila se a s úsměvem na něj pohlédla. „No tak dobře, pane Holcrofte, klidně mě vyslýchejte.“
„Já se moc klidně necítím.“
„Slíbils, že se na to nebudeš ptát.“
„Ne tak docela. Ptal jsem se tě, jestli jsi vdaná nebo s někým žiješ - na to první jsi mi odpověděla záporně a na to druhé velice nepřímo. Ale nikdy jsem ti neslíbil, že se nepokusím zjistit, kde bydlíš.“
„Naznačil jsi to, miláčku. Jednou ti to povím, a ty pochopíš, jaký jsi blázínek.“
„Pověz mi to teď. Zamiloval jsem se. Chci vědět, kde bydlí moje holka.“
Úsměv z jejích rtů náhle zmizel. Vzápětí se však vrátil a Helden na něj znovu pohlédla. „Jsi jako kluk, který si procvičuje nové slovíčko. Na to, abys mě miloval, mě pořádně neznáš. To už jsem ti říkala.“
„Já zapomněl, že jsi na holky.“
„Mám mezi nimi nejlepší kamarádky.“
„Ale žádnou z nich by sis snad vzít nechtěla.“
„Já si nechci vzít nikoho.“
„Fajn. Aspoň máme trochu jasno. Tak se ke mně nastěhuj a budeme spolu žít na hromádce.“
„Hezky se to poslouchá.“
Na křižovatce se zastavili. Noel otočil Helden k sobě a položil jí ruce na ramena. „Říkám to, protože to myslím vážně.“
„Já ti věřím,“ odvětila a vrhla na něj zvláštní pohled. V očích měla otazníky, ale i strach.
Neušlo mu to. Měl o ni starost, a tak se pousmál. „Máš mě aspoň trošku ráda?“
Nedokázala se přinutit k úsměvu. „Myslím, že tě mám ráda víc než trošku. Ale to je problém. Nejsem si jistá, že ho zvládnu.“
„To je ještě lepší.“ Zasmál se a vzal ji za ruku. „Mám radost, že nemáš na všechno odpověď.“
„A tys myslel, že jo?“…
