35. KAPITOLA
Po tvářích Helden von Tieboltová kanuly slzy. Objímala tělo Klause Falkenheima, ale na hlavu se raději nedívala. Neměla odvahu. Nakonec mrtvolu pustila a odplazila se stranou. Ovládala ji hrůza… a pocit viny. Ležela schoulená na podlaze a nedokázala zastavit vzlykání. Bolestně se odsunula ke zdi, přitiskla čelo k obložení a dala průchod slzám. Postupně jí docházelo, že její výkřiky ani pláč nikdo neslyšel. Přijela na to strašné místo sama. Všude našla stopy nenáviděné Odessy. Hákové kříže byly vyškrábané do dřeva, načmárané mýdlem na okně a Falkenheimovou krví na podlaze. Pokoj byl vzhůru nohama: roztrhané knihy, polámané police, rozštípaný nábytek. Dům prohledávali šílenci. Nezbylo nic než trosky.
Něco však přece…, ale ne v domě. Venku. V lese. Helden se vzepřela rukama na podlaze a vytáhla se ke zdi. Zoufale se snažila rozpomenout na slova, která jí řekl Herr Oberst před pěti dny: Pokud by se mi něco stalo, neztrácej hlavu… Jdi sama do lesa, kam jsi mě tuhle vzala na procházku. Pamatuješ? Poprosil jsem tě, abys natrhala hrst sasanek, a zůstal jsem u stromu. Ukázal jsem ti, že větve tvoří dokonalé V. Běž k tomu stromu. Mezi větvemi je zaklíněná malá nádobka. Uvnitř je zpráva, kterou si smíš přečíst jen ty…
* * *
Helden vydloubla z prohlubně malý váleček a odtrhla gumové víčko. Uvnitř byl svitek papíru a několik tisícfrankových bankovek. Vytáhla peníze a přečetla si dopis.
Má nejdražší HELDEN,
nedostatek času a nebezpečí, které ti hrozí, mi nedovoluje napsat všechno, co bys mela vědět. Pozval jsem tě k sobě před čtvrt rokem. Tehdy jsem si myslel, že patříš k nepřátelům, které chci už třicet let vyzvat na souboj. Ale pak jsem tě poznal a zamiloval si tě. S velkou úlevou jsem pochopil, že nemáš nic společného s hrůzou, která by znovu mohla zasáhnout svět.
Jestli mě zabijí, bude to znamenat, že mě našli. Také to potvrdí, ze brzy začne katastrofa. Je třeba zadat rozkazy odvážným mužům, kteří se postaví na poslední barikádu.
Musíš jet sama - opakuji, sama - k Neuchatelskému jezeru ve Švýcarsku. Nikdo tě nesmí sledovat. Vím, že to dokážeš. Máš dobrou školu. Ve vesnici Pres-du-Lac žije jistý Werner Gerhardt. Najdi ho a předej mu následující vzkaz: „Mince Wolfsschanze má dvě strany.“ On už bude vědět, co má dělat.
Musíš tam rychle. Zbylo už strašně málo času. Opakuji, nikomu nic neříkej. Neupozorňuj na sebe. Svým zaměstnavatelům a přátelům řekni, že si musíš něco zařídit v Anglii. Bude to znít logicky, vzhledem k tomu, že jsi tam víc než pět let bydlela.
Má milá Helden, a teď rychle do Švýcarska. Do Pres-du-Lac. Za Wernerem Gerhardtem. Zapamatuj si to jméno a tenhle papír spal.
Bůh s tebou,
HERR OBERST
Helden se opřela o strom a vzhlédla k nebi. Chuchvalce řídkých mraků rychle pluly východním směrem. Foukal silný vítr. Kéž by mohla usednout na jeden z obláčků a nechat se nést. Nemusela by utíkat z místa na místo. Nemusela by vést život, v němž každý pohyb znamenal riziko a každý člověk, na kterého se podívala, byl potenciální nepřítel.
Noel říkal, že brzy bude po všem a ona už nebude muset dál utíkat.
Byl to omyl.
* * *
Holcroft ji prosil do telefonu a snažil se ji předsvědčit, aby nejezdila - nebo to aspoň o den odložila. Ale Helden trvala na svém. Přes nakladatelství Gallimard dostala zprávu, že musí zkontrolovat pozůstalost své sestry. Bylo potřeba zařídit a uvážit spoustu věcí.
„Zavolám ti do Ženevy, miláčku. Budeš bydlet v hotelu ďAccord?“
„Ano.“
Co se s ní stalo? Ani ne před dvěma hodinami byla tak šťastná a veselá. Teď zněl její hlas napjatě. Mluvila sice jasně, ale nepřirozeně.
„Zavolám ti zítra nebo pozítří. Na jméno Fresca.“
„Nemám jet s tebou? V Ženevě mám být až zítra v noci. Kesslerovi se tam dřív nedostanou a tvůj bratr už vůbec ne.“
„Ne, miláčku. Je to smutná cesta. Radši budu sama. Johann je teď v Londýně… Zkusím mu zavolat.“
„Máš tady oblečení.“
„No jo, šaty, kalhoty a boty. Rychlejší bude, když se stavím u… Herr Obersta… a vyzvednu si něco vhodnějšího do Portsmouthu.“
„R…
