20. KAPITOLA
„Máte rád pstruha?“ zeptala se Helden ze sedadla spolujezdce a podala mu automatickou pistoli.
„Celkem jo,“ řekl a zasmál se.
„Co je vám k smíchu?“
„Nevím. Podáváte mi bouchačku, což není zrovna moc normální, a přitom se mě ptáte, co si dám k obědu.“
„To spolu nemá co dělat. Měl byste se aspoň na pár hodin oprostit od svých problémů.“
„Já myslel, že si o nich chcete promluvit.“
„To ano. A taky jsem vás chtěla líp poznat. Když jsme se tuhle v noci setkali, ptal jste se na všechno možné.“
„Ale ještě předtím jste na mě pořádně ječela.“
Helden se zasmála. „Za to se omlouvám. Trochu jsem se rozpálila, co?“
„Byla to šílená situace. Hezky se smějete. Nevěděl jsem, že se umíte smát.“
„Představte si, že to dělám celkem často. Nejmíň dvakrát za měsíc, s železnou pravidelností.“
Holcroft se na ni podíval. „Neměl jsem to říkat. Vy asi moc důvodů k smíchu nemáte.“
Opětovala jeho pohled. Na ústech jí pohrával úsměv. „Možná víc, než si myslíte. Neurazila jsem se. Určitě si o mně myslíte, že jsem strašně vážná.“
„Náš noční rozhovor nebyl zrovna k popukání.“
„To tedy nebyl.“ Helden se otočila. Ruce měla na kolenou zakrytých bílou plisovanou sukní. Čišela z ní svůdnost, které si dřív Noel nevšiml. Její slova ten dojem jen podtrhla. „Myslíte na ně někdy?“ zeptala se.
„Na koho?“
„Na naše otce, které jsme nepoznali. Udělali neuvěřitelnou věc, hrozně odvážnou.“
„Nejen jednu. Stovky… tisíce věcí. A každá byla jiná, složitá a trvala měsíce. Tři roky manipulací.“
„Museli žít v hrůze.“
„To každopádně.“
„Co je k tomu vedlo?“
„Asi to…“ Noel se zarazil a nevěděl proč. „Asi právě to, co mi Heinrich Clausen napsal v dopise. Když se dozvěděli o ‚rehabilitačních táborech‘, utrpěli šok, jaký si ani nedovedeme představit. Osvětim, Belsen - úplně z toho šíleli. Teď nám to připadá neuvěřitelně, ale nezapomínejte, že se psal rok čtyřicet tři. Tehdy bylo ticho po pěšině.“
Helden se dotkla jeho ruky. Ten kontakt byl letmý, ale vřelý. „Říkáte mu Heinrich Clausen. Co takhle ‚otec‘?“
„Já tátu měl.“ Noel se odmlčel. Nebyla vhodná chvíle vyprávět jí o Richardu Holcroftovi. Musel se ovládnout. „Umřel. Před pěti dny ho zabili v New Yorku.“
„Panebože…“ Helden na něj vykulila oči. Bylo vidět, jak hluboce s ním cítí. „Zabili ho? Kvůli Ženevě?“ zeptala se.
„To nevím.“
„Ale myslíte si to.“
„Ano.“ Sevřel volant a mlčel. Nechtělo se mu mluvit a cítil se bídně.
„To je mi líto, Noeli. Nevím, co říct. Chtěla bych vás nějak utěšit, ale nevím jak.“
Podíval se na ni - na její hezkou tvář a jasné hnědé oči plné účasti. „Díky, ale máte dost svých vlastních problémů. Jste vážně milá, Helden. Nepotkal jsem moc lidí, jako jste vy.“
„Nápodobně.“
„Tak to bychom měli. A co bude s tím pstruhem? Když spolu máme strávit pár hodin mimo Paříž, mohla byste mi snad říct, kam vlastně jedeme?“
„Do Barbizonu. V centru je jedna příjemná restaurace. Byl jste už někdy v Barbizonu?“
„Několikrát,“ odvětil Noel. Jeho pohled náhle upoutalo malé obdélníkové zrcátko za oknem.
Jel za nimi tmavě zelený fiat. Američan neměl ponětí, jestli je to stejné auto, které na něj předchozího dne čekalo na třídě Jiřího V., ale hodlal to zjistit - aniž by vystrašil Helden. Zpomalil. Fiat neprojel kolem, ale odbočil do pravého pruhu, takže mezi ně vjel jiný vůz.
„Děje se něco?“ zeptala se Helden.
Holcroft sundal nohu z plynu. Automobil s mírným škubnutím zpomalil. „Ani ne. Měl jsem s tím zatraceným krámem potíže už včera. Asi by to chtělo seřídit karburátor. Občas tam vznikne vzduchová kapsa. Člověk si s tím musí trochu pohrát.“
„Zdá se, že tomu rozumíte.“
„V autech se trochu vyznám. Bez toho nemůžete vzít práci v Mexiku nebo ještě dál na jih.“ Sešlápl pedál k podlaze. Auto prudce zrychlilo.
Uviděl zeleného fiata ve zpětném zrcátku. Vůz uhnul doleva, projel kolem prostředního auta a pak se vrátil do pravého pruhu, přímo za ně. Otázka byla zodpovězena. Někdo je sledoval.
Strach v něm probudil ostražitost. Ať v tom fiatu seděl kdokoliv, byl nepřímo zapletený do smrti R…
