29. KAPITOLA
Místem schůzky byl prázdný byt v nejvyšším patře domu na Montmartru. Patřil malíři, který právě pobýval v Itálii. Helden zatelefonovala a sdělila Noelovi adresu a čas. Oznámila, že mu bratra představí, ale dlouho se nezdrží.
Holcroft zdolal poslední schod a zaklepal. Uslyšel spěšné kroky. Dveře se otevřely. V úzké předsíňce stála Helden. „Ahoj, miláčku,“ prohodila.
„Ahoj,“ odvětil nervózně. Dal jí letmou pusu, ale přitom se díval za ni.
„Johann je na terase,“ řekla se smíchem. „Líbání je dovoleno. Řekla jsem mu…, jak moc tě mám ráda.“
„Bylo to nutné?“
„Budeš se divit, ale jo. A jsem ráda, že jsem to udělala. Měla jsem z toho fajn pocit.“ Zavřela dveře a vzala ho za ruku. „Nedokážu to vysvětlit. Neviděla jsem bratra přes rok. Ale změnil se. Ženeva se na něm podepsala. Strašně mu záleží na tom, aby plán vyšel. Nikdy jsem ho neviděla tak…, jak jen to říct… Prostě hodně přemýšlí a dělá si starosti.“
„Měl bych ještě pár otázek, Helden.“
„On taky. Pochybuje o tobě.“
„Fakt?“
„Dneska ráno se s tebou chvíli nechtěl sejít. Nevěřil ti. Myslel si, žes dostal zaplaceno, abys zradil Ženevu.“
„Já?“
„Zamysli se nad tím. Od lidí v Riu se dozvěděl, že jsi byl za Mauricem Graffem. Od Graffa jsi jel rovnou do Londýna za Anthonym Beaumontem. Měl jsi pravdu: je to agent Odessy.“ Helden se na chvíli zarazila. „Říkal, že jsi… strávil noc s Gretchen, že ses s ní vyspal.“
„Tak moment,“ přerušil ji Noel.
„Ne, miláčku, na tom nezáleží. Říkala jsem ti, že sestru znám. Ale je tady jistá podobnost, copak to nevidíš? Odesse slouží ženy jen pro potěchu. Byl jsi přítel Odessy. Měl jsi dlouhou a únavnou cestu. Bylo potřeba uspokojit tvoje potřeby.“
„To je primitivní!“
„Takhle to Johann viděl.“
„Je vedle.“
„To už teď ví taky. Aspoň myslím. Vyprávěla jsem mu, co se ti stalo - vlastně nám oběma - a jak tě málem zabili. Byl z toho v šoku. Možná se tě bude vyptávat, ale myslím, že jsem ho přesvědčila.“
Holcroft zmateně zavrtěl hlavou. Nic není jako dřív… už nikdy nebude. Nejenže už nic nebylo stejné, ale dokonce to nebylo ani takové, jaké to být nemělo. Neexistovala přímka z bodu A do bodu B.
„Teď to necháme,“ navrhl. „Můžeme se sejít potom?“
„Jasně.“
„Vracíš se do práce?“
„Vůbec jsem tam nebyla.“
„Já zapomněl. Byla jsi s bratrem. Říkala jsi, že půjdeš do práce, ale byla jsi s ním.“
„Byla to nutná lež.“
„Všechny jsou nutné, že?“
„Noeli, prosím tě. Mám se pro tebe vrátit? Řekněme za dvě hodiny.“
Holcroft uvažoval. Část jeho mysli se stále vracela k zarážející zprávě, kterou mu sdělil Miles. Snažil se dovolat Samu Buonoventurovi na ostrov Curacao, ale nebyl k zastižení.
„Ne, ale mohla bys pro mě něco udělat,“ sdělil Helden von Tieboltové. „Říkal jsem ti o tom Buonoventurovi z Karibiku. Telefonoval jsem mu z hotelu. Neozval se. Jestli budeš mít čas, nemohla bys počkat v pokoji, kdyby náhodou volal? Nechtěl bych to po tobě, ale je to naléhavé. Něco se stalo. Povím ti to pak. Uděláš to pro mě?“
„Jasně. Co mu mám říct?“
„Ať zůstane pár hodin na místě. Nebo aby ti dal číslo, kam mu můžu zatelefonovat. Od šesti do osmi pařížského času. Řekni, že je to důležité.“ Noel sáhl do kapsy. „Tady máš klíč. Nezapomeň, že se jmenuju Fresca.“
Helden si vzala klíč, stiskla mu ruku a odvedla ho do pracovny. „A ty zas nezapomeň, že můj bratr se jmenuje Tennyson. John Tennyson.“
Holcroft uviděl Tennysona přes silné sklo oken s výhledem na terasu. Měl na sobě tmavý oblek s proužkem, žádný plášť ani klobouk. Rukama se opíral o zábradlí a díval se na siluetu Paříže. Byl vysoký a štíhlý, dokonalost sama. Měl tělo sportovce, jako by složené z řady vinutých pružin, pevných a poslušných. Pootočil se doprava a odhalil tvář. Něco takového Noel jaktěživ neviděl. Bylo to umělecké dílo s rysy tak dokonalými, že snad ani nemohly být z masa a kostí. Naprosto bezchybná krása, z níž šel chlad. Tvář vytesanou do mramoru korunovaly lesklé plavé vlasy, stejně perfektní jako sám kámen.
Von Tiebolt-Tennyson ho uviděl oknem. Jejich oči se setkaly a představ…
