6. KAPITOLA
„Tak si to zopakujeme, pane Holcrofte,“ pravil postarší atašé a zabořil se do křesla. „Tvrdíte, že chcete najít rodinu, jejíž jméno mi neřeknete. Ta rodina se měla přestěhovat do Brazílie někdy ve čtyřicátých letech a podle nejčerstvějších informací se po ní před pár lety slehla zem. Říkám to správně?“
Noel viděl na tváři úředníka zmatený výraz a měl pro to pochopení. Možná to byla hloupá hra, ale Holcroft na nic lepšího nepřišel. Nehodlal jmenovat von Tieboltovy dřív, než dorazí do Brazílie. Nechtěl dát někomu příležitost zkomplikovat hledání, které mělo už na začátku tolik háčků. Příjemně se usmál.
„Takhle přesně jsem to neřekl. Ptal jsem se, jak by se taková rodina dala za daných okolností najít. Netvrdil jsem, že ji hledám.“
„Takže je to jen hypotetická otázka? Jste novinář?“
Holcroft zvažoval úředníkův dotaz. Jak snadné by bylo říct ano. Bylo by to příhodné vysvětlení pro otázky, které měl ještě na srdci. Na druhou stranu věděl, že za pár dní poletí do Ria. Bude muset vyplňovat imigrační karty a možná i žádost o víza, to nevěděl přesně. Lživá odpověď by mu později mohla způsobit problém.
„Ne, architekt.“
Z očí úředníka čišelo překvapení. „Takže pojedete do hlavního města Brasílie. Je to mistrovské dílo architektury.“
„To bych moc rád.“
„Mluvíte portugalsky?“
„Trochu španělsky. Pracoval jsem v Mexiku. A taky v Kostarice.“
„Ale odbíháme od tématu,“ řekl atašé a mírně se předklonil. „Ptal jsem se vás, jestli jste novinář, a vy jste zaváhal. Měl jste nutkání říct, že ano, protože by se vám to hodilo. Upřímně řečeno, z toho plyne, že tu zmizelou rodinu opravdu hledáte. Co kdybyste mi teď řekl zbytek?“
Pokud chtěl při pátrání v tom neznámém lese používat lež, měl by se naučit odhadnout dopad svých odpovědí. Poučení první: příprava.
„Moc toho není,“ vysoukal ze sebe. „Jedu do vaší země a slíbil jsem jednomu příteli, že se podívám po lidech, které kdysi znal.“ Byla to jistá varianta pravdy. A celkem dobrá, pomyslel si Holcroft. Možná proto ji vyřkl přesvědčivě. Poučení druhé: založ lež na kousku pravdy.
„Ale ten váš… přítel se je snažil vypátrat a nepovedlo se mu to.“
„Snažil se na vzdálenost několika tisíc kilometrů. To se nedá srovnávat.“
„To máte asi pravdu. Takže vzhledem k velké dálce a obavě vašeho přítele, že mohou nastat, řekněme, komplikace, raději nechcete uvádět jméno té rodiny.“
„Přesně tak to je.“
„Ale není. Pro advokáta by byla hračka poslat důvěrný dotaz na nějakou spřátelenou právnickou firmu v Rio de Janeiru. Takhle se to běžně dělá. Rodina, kterou chce najít váš přítel, není vedená v žádných záznamech, a tak ji máte vypátrat.“ Atašé se usmál a pokrčil rameny, jako by Holcroftovi udělil lekci ze základů matematiky.
Noel sledoval Brazilce s rostoucí podrážděnosti. Poučení třetí: nenech se nachytat pohotovou a v klidu vyřčenou poznámkou. „Víte, že nepříjemnějšího člověka než vy už jsem dlouho neviděl?“
„To je mi líto,“ odvětil atašé upřímně. „Já vám chci pomoct. Od toho tady jsem. Nemluvil jsem s vámi takovým způsobem jen tak pro nic za nic. Bůh ví, že nejste první a určitě ani poslední, kdo hledá lidi, kteří přišli do naší země ‚někdy ve čtyřicátých letech‘. Jsem si jist, že to nemusím dál rozvádět. Drtivou většinu z nich tvořili Němci. Mnozí si s sebou do Brazílie přinesli velké částky peněz, převedených přes ‚neutrální‘ země. Já se vám snažím sdělit jednoduchou věc: dávejte si pozor. Lidé, o kterých mluvíte, nemizí bez příčiny.“
„Jak to myslíte?“
„Neměli a nemají jinou možnost, pane Holcrofte. Nechme stranou norimberské tribunály a izraelské lovce nacistů. Jde tady o finanční prostředky - v některých případech jsou to pohádkové sumy - uloupené obyvatelům dobytých území, jejich orgánům i vládám. Ty peníze by někdo mohl žádat zpět.“
Noel napjal svaly na břiše. Existovala zde jistá souvislost - sice vzdálená a za daných okolností zavádějící, ale přece jen. Von Tieboltovi se kdysi podíleli na krádeži, která byla tak rozsáhlá a složitá, že se vymykala veškerým účetním postup…
