18. KAPITOLA
Holcroft usrkával kávu a díval se ven do jasného, avšak chladného pařížského rána. Bylo už druhé od té doby, co potkal Helden. Bratra se jí stále nedařilo zastihnout.
„Zavolá mi. Vím to,“ sdělila mu před pár minutami do telefonu.
„Co když si na chvíli odskočím?“ zeptal se.
„Nebojte. Dám vám zprávu.“
Nebojte. Byla to od ní podivná poznámka, vzhledem k tomu, kde byl a jak se tam dostal - tedy jak se tam dostali.
Šílenství pokračovalo. Odjeli z venkovského hostince zpátky na Montmartre, kde vyšel ze dveří jakýsi člověk a převzal od nich citroen. Procházeli přeplněnými ulicemi. Minuli přitom dvě kavárny na chodníku. Dvě kývnutí za sebou znamenala, že se mohou vrátit k Noelovu autu z půjčovny.
Z Montmartru ho navigovala Paříží, přes Seinu do Saint-Germain-des-Prés, kde zastavili u hotelu. Zaregistroval se a zaplatil za jednu noc. Byla to jen zástěrka. Do svého pokoje totiž nešel. Místo toho pokračovali do druhého hotelu na rue Chevalle. Nápis na limonádě mu vnukl jméno pro recepci: N. Fresca.
Helden ho nechala v hale. Řekla, že mu zavolá, až bude mít zprávy o bratrovi.
„Něco mi vysvětlete,“ požádal ji. „Proč tohle všechno děláme? Co na tom záleží, kde přespím nebo jestli použiju vlastní jméno?“
„Viděli vás se mnou.“
Helden. Zvláštní jméno, zvláštní žena. Podivná směs zranitelnosti a síly. Ať toho za ta léta vytrpěla sebevíc, neutápěla se v sebelítosti. Smířila se s osudem. Pochopila, že potomci nacistů jsou štvanci Odessy a Rache. Museli s tím žít: prokletí za to, čím jsou, i za to, čím nejsou.
Ženeva jim mohla pomoci. Noel se k té myšlence upnul. S „prokletými“ se ztotožnil snadno. Nebýt odvahy jeho matky, mohl být jedním z nich.
Existovaly však naléhavější problémy. Otázky, které se týkaly Ženevy. Kdo je ten záhadný Anthony Beaumont? O co mu jde? Co se doopravdy stalo von Tieboltovým v Brazílii? Kolik toho Johann von Tiebolt ví o jeho závazku?
Pokud někdo znal odpovědi, byl to Johann… John Tennyson.
Holcroft zamířil zpátky k oknu. Hejno holubů přelétlo nedalekou střechu a třepotalo křídly v ranním větru. Von Tieboltovi. Před třemi týdny to jméno vůbec neznal, nyní mu však rázně vstoupilo do života.
Helden. Zvláštní jméno, zvláštní dívka. Plná složitostí a protikladů. Někoho podobného v životě nepotkal. Jako by pocházela z jiné doby a jiného místa. Bojovala s odkazem války, která vstoupila do dějin.
Rache. Odessa… Wolfsschanze. Samí fanatici. Soupeři v krvavých jatkách, která už neměla žádný význam. Bylo po všem, už třicet let. Byla to mrtvá historie, podtržená a sečtená.
Holubi znovu slétli dolů a v jejich masovém útoku na střechu Noel náhle cosi spatřil. Pochopil něco, co mu dřív unikalo. Měl to v hlavě od předchozí noci - od setkání se starým německým plukovníkem -, dosud si to však neuvědomoval.
Ještě nebylo po všem. Válka neskončila. Ženeva ji vzkřísila!
Budou se tě snažit zastavit, podvést… zabít.
Odessa. Rache. To byli praví nepřátelé Ženevy! Fanatici a teroristé, kteří by udělali cokoli, aby ten plán zničili. Kdokoli jiný by mohl konto odhalit u mezinárodních soudů. Odessa ani Rache to udělat nemohly. Helden se mýlila - aspoň částečně. Ať měly obě organizace jakýkoli zájem na dětech stranických vůdců, to vše šlo stranou. Hlavním úkolem bylo zastavit ženevský plán! Nějak se dozvěděli o kontu ve Švýcarsku a byli odhodláni ho zablokovat. Kdyby ho kvůli tomu museli zabít, ani minutu by neváhali. Byl postradatelný.
To by vysvětlovalo strychnin v letadle a strašlivou smrt, která byla původně určena jemu. Teroristická taktika Rache. Rovněž to osvětlovalo události v Rio de Janeiru - střelbu na opuštěné vyhlídce a rozbité okno auta na noční silnici. Práce Maurice Graffa a psychopatů z brazilské Odessy. Ti všichni o Ženevě věděli!
A pokud ano, tak věděli i o von Tieboltových. To by vysvětlovalo věci, které se odehrály v Brazílii. Nešlo o matku, ale o Johanna von Tiebolta. Utíkal před Graffovou Odessou. Bratr-ochránce, který propašoval sebe i své dvě sestry z Ria.
Aby žil a naplnil ženevsk…
