Celá e-kniha Job ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
V.
Dvacátého srpna se u Mendela Singera objevil Kapturakův posel, aby odvedl Šemarju. Všichni v těchto dnech posla čekali, ale když před nimi skutečně stanul, byli překvapeni a polekali se. Byl to obyčejný muž obyčejného vzrůstu a vzhledu, s modrou vojenskou čepicí na hlavě a s tenkou kroucenou cigaretou v ústech. Když ho vyzvali, aby se posadil a napil čaje, odmítl. „Raději počkám před domem,“ řekl způsobem, z něhož musilo být jasné, že je zvyklý čekat venku před domy, ale právě toto mužovo rozhodnutí zvýšilo náhlé rozčilení, jež se rodiny Mendela Singera zmocnilo. Stále znovu vyhlíželi ven na muže s modrou čepicí, který stál před oknem jako stráž; jejich pohyby byly stále vzrušenější. Balili Šemarjovy věci, oblek, modlitební řemínky, jídlo na cestu, nůž. Mirjam je snášela stále loudavěji. Menuchim, jehož hlava už dosahovala výše stolu, zvědavě a stupidně vysouval bradu a bez ustání žvatlavě opakoval jediné slovo, které znal: „Máma.“ Mendel Singer stál u okna a bubnoval na sklo. Debora tiše plakala, její oči nepřetržitě skrápěly slzami sevřená ústa. Když byl Šemarjův ranec hotov, všem připadalo, že je příliš chudičký, a bezradnými zraky pátrali po místnosti, aby ještě něco nalezli. Do této chvíle spolu nepromluvili; nyní, když bílý ranec ležel na stole, Mendel Singer se otočil od okna do světnice a pravil k synovi: „Dej nám ihned, jak nejrychleji budeš moci, o sobě zprávu, nezapomeň!“ Debora hlasitě vzlykla, rozpřáhla paže a objala syna; dlouho se objímali. Šemarja se pak násilím vyprostil, pokročil k sestře a chvějícími se rty ji políbil na obě tváře. Otec nad ním pozvedl ruce v žehnajícím gestu chvatně mumlaje cosi nesrozumitelného. Nato Šemarja plaše přistoupil k Menuchimovi, který poulil oči. Poprvé mu bylo obejmout nemocné dítě, a Šemarjovi se zdálo, jako by neměl políbit bratra, nýbrž jakýsi symbol, který neodpovídá. Každý by byl ještě rád něco řekl, ale nikdo nenacházel slov. Věděli, že je to rozloučení navždy. V nejlepším případě se Šemarjovi podaří ve zdraví se dostat do ciziny, v nejhorším ho chytí na hranici a pak popraví, nebo ho pohraniční hlídka zastřelí rovnou na místě. Co si mají lidé povídat, loučí-li se na celý život?
Šemarja si hodil ranec na rameno a nohou rozrazil dveře. Už se neohlédl. Ve chvíli, kdy překročil práh, se pokusil zapomenout na domov a na všechny, kdož k němu patří. Za zády mu ještě zazněl hlasitý Debořin výkřik. Dveře se opět zavřely. S pocitem, že matka se bezmocně zhroutila, Šemarja přistoupil ke svému průvodci. „Hned za tržištěm na nás čekají koně,“ řekl muž s modrou čepicí. Když míjeli Sameškinovu chalupu, Šemarja se zastavil. Pohlédl na zahrádku, pak do otevřené, prázdné stáje. Bratr Jonáš tam nebyl. Šemarja si uchoval lítostnou vzpomínku na ztraceného bratra, který, jak stále věřil, se dobrovolně obětoval. Je hrubec, ale čestný a statečný, pomyslel si. Pak pravidelným krokem vykročil po cizincově boku.
Hned za tržištěm našli koně, jak muž řekl. Trvalo jim tři dny, než přišli na hranici, poněvadž železnici se vyhýbali. Během cesty se ukázalo, že Šemarjův průvodce se v kraji znamenitě vyzná. Dal to najevo, i když se ho Šemarja neptal. Ukazoval na daleké kostelní věže a jmenoval vesnice, k nimž patří. Označoval jmény dvorce a statky i jejich majitele. Často odbočoval z široké silnice, a hned byl jako doma na pěšinách zkracujících cestu. Jako by ještě chtěl Šemarju rychle sblížit s rodným krajem, dříve než se mladík vydá hledat nový domov. Jako by do Šemarjova srdce zašíval stesk po domově na celý život.
Hodinu před půlnocí dorazili ke krčmě na hranici. Byla tichá noc. Krčma se v ní tyčila jako jediný dům, jediný dům v tichu noci, němý, temný, se zabedněnými okny, za nimiž nebylo lze tušit život. Kolem něj bez ustání cvrčely milióny cvrčků, ševelivý chór noci. Žádný jiný hlas ji nerušil. Krajina byla plochá, hvězdami posetý obzor obtáčel kolem dokola uzavřený temně modrý kruh, který jen na severovýchodě přerušoval světlý pruh, jako když se do modrého prstenu zasadí kousek stří…
