Celá e-kniha Job ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
VI.
Jednoho odpoledne v pozdním létě vstoupil do domu Mendela Singera cizinec. Dveře a okna byly dokořán, klidné, černé, nasycené mouchy se přisály ke stěnám, jež rozpalovalo slunce, a z otevřeného domu se neslo na bílou ulici vyzpěvování žáků; náhle si povšimli, že ve dveřích stojí cizí muž a umlkli. Debora vstala ze stoličky. Z protější strany ulice přispěchala Mirjam; pevnou rukou vedla klátícího se Menuchima. Mendel Singer přistoupil k cizinci, aby si ho prohlédl. Byl to neobyčejný muž. Měl na sobě mohutný černý klobouk s velkým okrajem, široké, světlé plandající kalhoty, solidní žluté boty a nad tmavozelenou košilí vlála jako prapor křiklavě červená kravata. Pronesl cosi v nesrozumitelném jazyku, zřejmě pozdrav, aniž učinil jediný pohyb. Znělo to, jako by mluvil s třešní v ústech; však mu také z kapes kabátu vykukovaly jejich zelené stopky. Hladký, velice dlouhý horní ret se zvolna vysunoval vzhůru jako opona a odhaloval silný žlutý chrup připomínající koně. Děti se smály a také Mendel Singer se usmíval. Cizinec vytáhl podlouhlý, složený dopis a svou podivnou výslovností, nad kterou se všichni znova rozesmáli, přečetl adresu a jméno Singerových. Pak řekl: „Amerika!“ a podal dopis Mendelu Singerovi. Mendela se zmocnila šťastná předtucha a rozjasnila jeho tvář. „Šemarja,“ řekl. Mávnutím ruky, jako když se odhání moucha, propustil žáky, kteří vyběhli ven. Cizinec se posadil. Debora přinesla na stůl čaj, zákusek a limonádu. Mendel otevřel dopis a Debora s Mirjam se také posadili. Singer začal předčítat:
Milý otče, milá matko, dobrý Menuchime!
Jonáše neoslovuji, protože je na vojně. Také Vás prosím, abyste mu tento dopis neposílali přímo, poněvadž by mohl mít nepříjemné potíže, že koresponduje s bratrem, který je dezertér. Proto jsem také tak dlouho čekal a nepsal Vám poštou, až jsem konečně našel příležitost poslat Vám tento dopis po svém dobrém příteli Makovi. Zná Vás všechny z mého vyprávění, ale nebude moci s Vámi promluvit ani slovo, neboť nejenže je Američan, ale už i jeho rodiče se narodili v Americe, a žid také není. Je však lepší než deset židů.
A tak Vám vypovím všechno, od začátku až do dneška. Nejdřív, když jsem přešel hranice, neměl jsem co jíst, měl jsem v kapse jen dva ruble, ale řekl jsem si, že Bůh mi pomůže. Na hranici přišel člověk od terstské plavební společnosti, měl úřední čepici, aby nás odvedl. Bylo nás dvanáct mužů; těch jedenáct, ti všichni měli peníze, koupili si falešné papíry a jízdenky na loď a agent plavební společnosti je zavedl k vlaku. Šel jsem s nimi; myslel jsem si, že nemohu nic zkazit. Půjdu s nimi a aspoň uvidím, jaké to je, když se odjíždí do Ameriky. Tak jsem zůstal s tím agentem sám, jako poslední, a on se divil, že nejedu. ‚Nemám ani kopejku,‘ říkám tomu agentovi. On se ptá, jestli umím číst a psát. ‚Trochu‘, povídám, ‚ale snad to stačí.‘ Zkrátka, abych Vás dlouho nenapínal, ten muž měl pro mne práci, a sice takovou: Vždycky v ten den, když přijdou dezertéři, jít na hranici, odvést je, všechno jim nakoupit a namluvit jim, že v Americe létají pečení holubi do úst. Well, pustil jsem se do té práce, padesát procent ze svého výdělku jsem dával tomu agentovi, poněvadž jsem byl jen pomocný agent. On nosil čepici se zlatě vyšitou firmou, já jen pásku na rukávě. Po dvou měsících mu povídám, že musím dostat šedesát procent, jinak té práce nechám. Dal šedesát. Zkrátka a dobře, u svého domácího jsem se seznámil s hezkým děvčetem, jmenuje se Fega, a teď je to Vaše snacha. Její otec mi dal nějaké peníze, abych mohl začít obchodovat, já ale nemohl a nemohl zapomenout, jak těch jedenáct odjelo do Ameriky a jak jsem zůstal sám. Tak jsem se s Fegou rozloučil; v lodích jsem se vyznal, však to byla moje branže – a odjel jsem do Ameriky. A tak jsem tady, před dvěma měsíci sem přijela Fega, vzali jsme se a jsme moc šťastní. Mac má v kapse obrázky. Ze začátku jsem přišíval knoflíky ke kalhotám, pak jsem kalhoty žehlil, pak přišíval podšívku do rukávů a málem bych se byl stal krejčím, jako všich…
